Tajemné

Stál v pitevně a mžoural do ostrého kuželu světla, které osvětlovalo střed jinak potemnělé místnosti.

Jeden kulatý stůl. Pět barev; modrá, hnědá, žlutá, zelená a červená. Pět Kage. Po válce se konal historicky teprve třetí summit. Konečně začali spolupracovat…
„Myslím, že bychom mohli toto setkání považovat za ukončené,“ prohlásil Raikage a vstal. „Hodně štěstí nám všem.“
Ostatní Kage také vstali. Setkání bylo u konce. Kakashi si oddychl, byl to vyčerpávající týden.

„Odišiel pred dvoma dňami, slečna Llyn. Očakávali sme ho už včera,“ povedal mi mních. „Ale nemusíte sa obávať. Keby bol mŕtvy, vy by ste boli prvá osoba, ktorá by to vedela, nemám pravdu?“ nadvihol obočie a čelo sa mu zaplnilo vráskami.

„Kai?“ spýtala sa ho nesmelo Hinata, keď sa prehrabával zásuvkami v stoloch v západnom krídle. Hinata vedela, že práve tam sa nachádzali informácie o každom ninjovi a každej misii. Niečo hľadal a prišiel jej taký rozrušený, až to robil ručne a nepoužíval pri tom svoju schopnosť. Rozhadzoval papiere okolo seba, niektoré od zlosti roztrhal. Nechcela ho vyrušovať, aby sa nenaštval, ale chcela vedieť, čo hľadá. A prečo ju zobral zo sebou. Odkedy ušli, a ona sa akosi bála utiecť späť, lebo sa obávala Kaiovej reakcie, poriadne s ňou neprehovoril.

Hana síce hovorila, že má relaxovať, kým je možnosť a užívať si hru na turistku, no Tenten predsa len nedokázala nájsť ten správny pôžitok v kúpaní sa v horúcich prameňoch, masážach a ochutnávaní lahôdok, akými turistická destinácia ako Yugagakure oplývala. Mnohé z toho mohla aj v Konohe, hoci na vlastné náklady. Hana aspoň dostala zmysluplnú úlohu, na ktorej sa však Tenten ako genin nemohla podieľať. Sledovať iného shinobiho je zatiaľ mimo jej kvalifikáciu. Jej nádej, že by mohla na tejto misii robiť čokoľvek zaujímavé postupne pohasínala.

Probrala se. První, co pocítila, byla neskutečná bolest hlavy. Zvonilo jí v uších, byla dezorientovaná a cítila se… Jak bylo to slovo? Zdrogovaná, to je ono. Přece není možné, že by byla tak neopatrná. Odhalili ji snad?

Kapitola 6 – Rád tě zase vidím

Tým byl na cestě už několik hodin, ale do jejich cíle zbýval ještě velký kus cesty.
„Sensei, kdo myslíte, že za tím stojí?“ zeptala se Mirai.
„Nevím.“
„Záleží na tom? Prostě ho porazíme a vrátíme se domů.“
„Neměl bys podceňovat nepřítele, Haru.“

Stál som pred nemocnicou, kde ležala Sakura, ktorá bola od včerajška ešte stále v bezvedomí. Predo mnou stál Naruto a Sasuke. Posledný Uchiha sa tváril oduto, zazeral na Naruta.
„Hatake-sensei, aj keď je mi to proti srsti, chcel by som vás požiadať, aby ste sa mi mohli aspoň týždeň počas tohto mesiaca venovať. Potrebujem niekoho, kto by mi pomohol s taktikou na Hyuugu...“

Ještě ani nebylo sedm a už bral za kliku místního archivu. K jeho milému překvapení se dveře otevřely, i když na nich vysela cedule s otevírací dobou začínající až v půl deváté.
„Čekal jsem vás,“ dostalo se mu podivného pozdravu ze zadní části místnosti, kde si ho od stolu měřil vytáhlý muž skrze opatlané brýle.
„Skutečně?“ podivil se a zabouchl za sebou.
„Jistě jste přišel vrátit to, co jste minule přirozeně nedopatřením odnesl,“ zaskřehotal škrobeně archivář.
„Přirozeně, ale ne,“ odbyl ho otráveně.

Nôž letel priamo do stredu okrúhleho dreveného stola, za ktorým sedeli. Ešte kmital, keď ho Sakura hypnotizovala očami a zadržiavala v hrdle zhíknutie. Bolo to hektické ráno. Hádali sa, prekrikovali, snažili sa nájsť odpovede, no namiesto tých získavali iba ďalšie otázky.

Odmítal uvěřit tomu, co mu Hatsuyuki právě prozradila. Jedna věc je čelit těm sektářským vymaštěncům, ale on? Snad je jenom přecitlivělá nebo si to jenom namlouvá.
„Jsi si jistá?“
„Jsem,“ ujistila ho chladně.
„Ale to není všechno, že ne?“ pobídl ji, když si všiml, jak si nervózně přejíždí prsty přes klíční kost. Už před lety ho fascinovalo, že má stejný zlozvyk, jako mívala Shizune, když přemýšlí, zda smí prozradit tajemství, či ne.
„Ne, není,“ špitla a sklopila oči.

Slnko ma príjemne pálilo na pokožke. Vystavovala som mu svoju tvár, nech mi ju aspoň trochu opáli. Nech naberie farbu, nech sa líši od ostatných. Nikdy som nechcela byť ako oni. Aspoň to som si navrávala. Cítila som sa tak lepšie, keď som bola osamote. Nepotrebujem ich... Pomyslela som si s úsmevom, no so zvláštnym úzkostlivým pocitom v srdci.
"Sawako! SAWAKO!"
Povzdychla som si.
"Už idem mami!" zakričala som naspäť a s ďalším ťažkým povzdychom som sa vrátila do tieňov lesa.

Z bezvědomí mě probudila povědomá vůně, stejně jako ptačí zpěv, který ji doprovázel. Tohle bych poznal kdykoli a kdekoli, proletělo mi myslí ještě dřív, nežli mé tělo začalo reagovat. Jistojistě to byla chůvička japonská. Toho opeřence jsem už jako dítě obdivoval a dokonce jsem jednoho měl doma. Byl to drobný nachově zbarvený ptáček s černým zobáčkem a stejně zbarvenými ocasními pery. Slabé zachvění víček mne donutilo otevřít oči. Zíral jsem k obloze a neměl sebemenší ponětí, kde zrovna jsem.

Na druhý deň sa všetci vybrali preskúmať hranice Konohy. Aby to bolo efektívnejšie, rozdelili sa na dve skupiny. Sasuke šiel so Satorim, Hinatou a Kaiom. A Shikamaru s Tuuom a Sakurou. Vyšetrovatelia sa zhodli v tom, že oni dvaja sa musia rozdeliť a jeden z nich musí dávať pozor na Tuua a druhý na Kaia. Kai pripadol Sasukemu, lebo Shikamaru mu povedal, že je silnejší ako on – samozrejme len preto, aby s Kaiom nemusel ísť on. Tým pádom mu pripadol Tuu a s tým nemohla ísť Hinata ani Satori.

Kvap! Kvap! Kvap! V krátkych intervaloch kvapkala voda zo slabo dotiahnutého kohútika. Kvap! Kvap! Kvapkala ticho, no keď si človek raz všimol ten zvuk, bolo takmer nemožné ignorovať ho. Kvap! Dievča sa zamrvilo, už nemohlo viac spať. Hnedé oči preleteli miestnosťou, no nič nevideli, keďže izba, ak sa izbou vôbec dala nazvať, bola hlboko pod zemou a, samozrejme, bez okien. Kvap! Jej oči sa zamerali na miesto, odkiaľ zvuk vychádzal. Aspoň si to myslela. No nemýlila sa. Presne oproti jej posteli bolo malé umývadlo s pitnou vodou. Kvap! Kvap!

„Kai!“ zvolal Sasuke, ktorý nemohol uveriť, že pred ním sedí chalan, ktorý mal byť mŕtvy. Veď...veď toľkokrát sa ubezpečoval, že je naozaj preč a vždy dostal jasnú odpoveď: že Kai už nie je viac živý. A predsa. A predsa sedel v jeho kresle, pil jeho saké z jeho pohára a žil. Áno, vyzeral veľmi živo. „Ty si mŕtvy!“

Bylo teprve něco po sedmé, ale Palantir už přesto dorazil na místo. Byl nervózní a to neměl rád. Rozhovor, který ho čekal, bude nesmírně důležitý a nejen pro jeho misi. Tenkrát opravdu neměl v úmyslu jí nějak ublížit a chtěl se přesvědčit, že to pochopila, i když ta facka z dnešního dopoledne mu sebejistotu přece jen trochu podkopávala. Ale je ninja a musí poslouchat rozkazy, musí udělat to, co je nejlepší pro jeho vesnici a tomu přece zrovna ona musí porozumět.