過去の運命二 - 3. díl 狩猟

過去の運命二

過去の運命二 - 狩猟
Raito setrvával na místě, když za chvíli se tam ocitl opět rudovlasý mladík, ale byl sám. „Manza jsem nenašel, ale Keiji tě chce vidět osobně. A jinak, já jsem Kenzo Kanashimi a ty?“ zeptal se mladík a natáhnul k němu ruku na potřesení.
„Raito Shizuka...“ odvětil ledově a podíval se mu na tu nabízenou ruku. Poté si s ním potřásl a vyrazil za ním.
Po chvíli dorazili za město, kde před několika kmeny stál taktéž mladík, ale černovlasý, žlutooký, s tmavými kruhy pod očima, vysoký, poměrně hubený, s nepřítomným pohledem a v černém oblečení, svírajíc katanu.
„Keiji, tohle je ten, o kterém jsem ti řekl. Raito, tohle je Keiji Kurushimi. Keij, byl bych rád, kdybys pomohl s tím chycením...“ stačil říct Kenzo, když se Keiji podíval na Raita a rozeběhl se k němu plnou rychlostí.
Vyskočil, ve vzduchu se přetočil, dopadl za Raita a pokusil se ho zasáhnout do ramene. Ale, byl příliš pomalý. Zkušenější a silnější shinobi, Raitova rázu, neměl žádné problémy se jeho výpadu vyhnout do strany.
A poté ještě stihnul kopnout tohohle agresora plnou silou do hrudníku. Následkem čehož agresor odletěl, jako hadrová panenka a zastavil se o strom, načež dopadl na zem.
Raito proti němu vyrazil ve své plné rychlosti a už se chystal ho opět udeřit, tentokrát do obličeje, když v tom něco protnulo jinak klidný vzduch a udělalo to několik otvorů do stromu, o který se Keiji zastavil.
Bělovlasý se otočil a viděl Kenza s rukou u úst, poté, co zformoval nějakou techniku. „Žádné zabíjení, jinak si to odskáčeš.“ poznamenal a svěsil ruce. Vypadal celkem silně a mocně, oproti předchozímu dojmu, který z něj Raito měl.
„Dobrá...“ řekl ledově klidně Raito a pomohl potlučenému vstát.
„A ty! Žádné další blbé testování!“ křikl rudovlasý naštvaně na Keijiho, který jen přikývnul.
„Nyní tedy objasním, o co půjde během našeho úkolu.“ poznamenal Raito a Kenzo k nim přišel blíže, při čemž mu i Keijimu začaly být objasňovány detaily plánu.
Mezitím Kurai kráčel směrem z další zkrvavené vesnice a za ním se táhnul stín. Přesněji onen mladík, který ho již delší dobu sledoval a naprosto bez povšimnutí. Ani temnota nebyla schopna si ho všimnout. Ostatně, proč by si temnota všímala pouhého stínu.
Stín však nebyl mírumilovný a vhodný k přehlížení, protože v ruce mnul katanu, kterou skrýval pod pláštěm. Tiše a neupozorňujíc na svou přítomnost, pozoroval nic netušícího Kuraie.
Najednou vyrazil plnou rychlostí, která snad byla i vyšší, než Kuraiova, proti němu. Šlehl svou katanou, ta však byla zastavena Kuraiovým velkým mečem, který stihnul strhnout ho ze zad a vyblokovat výpad.
„Bude zábava.“ řekl Kurai a odrazil mladíka dál od sebe. Ten trochu zacouval a rozmáchnul se opět svým mečem, tentokrát šel výpad na Kuraiův bok.
„To si piš...“ odvětil bělovlasý mladík a jeho útok byl opět negován. Kurai se ho pokusil svým velkým mečem trefit seshora, aby ho rozetnul, ale mladík pohotově zareagoval. Nejenže nastavil katanu nad hlavu tak, aby dopad meče naprosto zastavil, ale k tomu meč odrazil nahoru, vykopnul jednou nohou proti Kuraiově bradě, zaklonil se a de facto šel do mostu.
Když se dotýkal rukama hlíny, tak vybleskla i druhá jeho noha nahoru. Oběma zasáhnul Kuraie do brady a tím ho srazil k zemi. Dokončil přetočení a přistál opět na nohách. Poté se narovnal a podíval se na svou kořist, jež se válela dole.
Kořist se však nechtěla jen tak dát a vyskočila na nohy. Kurai uchopil pevněji rukojeť meče a vší silou se z otočky rozmáchnul. Mladík jen vyjeveně pozoroval velké ostří se k němu blížící a pokusil se to vyblokovat svou katanou.
Jakmile se ty dva meče srazily, tak se kinetická energie úderu přenesla a nejenom katana, ale i ten mladík, odletěli několik metrů. Bělovlasý takovou sílu nečekal a Kurai se jen zasmál, protože do úderu dal i temnotu.
Poté, co se oba dva ocitli pevně na nohou, začal tvrdý boj. Oba dva ukazovali své neobyčejné šermířské a bojové dovednosti na vysoké úrovni. Jejich zbraně se srážely ve vzduchu, až to jiskřilo.
Kurai začal obdivovat mladíkovu výdrž a dovednosti, že ho ani nechtěl zabít, což bylo velice výjimečné. Jeho oponent ho i stejným stylem obdivoval.
Krvavý Démon najednou udělal falešný výpad, během kterého vytasil z pláště kunai. Díky falešnému výpadu se mu povedlo zablokovat katanu v kruhu jeho velkého meče a mladíkovi na krk přiložil ten kunai.
„Vyhrál jsi... S někým, jako jsi ty, jsem si neměl začínat...“ řekl mladík a očekával, na základě toho, co viděl, rychlou smrt a proto i zavřel oči. Překvapením mu však bylo, když mu kunai z krku zmizel.
„Jsi zajímavý, nechceš se ke mě přidat? Někoho bojovat, jako ty, jsem hodně dlouho neviděl. Poslední byl nadějný, ale neobstál proti mé temnotě, ty ano. Jsem Kurai Nikushimi a ty?“ zeptal se a olíznul si ret.
„Manzo Shizen...“ odvětil bělovlasý mladík a nechápavě Kuraie sledoval.
„Dobře, Manzo. Pomůžeš mi chytit jednoho bastarda?“ zeptal se ten černovlasý záhy a podíval se na svého budoucího nového pomocníka.
„Platí...“ odpověděl Manzo a Kurai se usmál. Když oba dva se zmátožili a posbírali své v okolí rozházené zbraně, tak se vydali k dalšímu cíli.
Zatímco Kurai šel sebejistým krokem lovce, co hledá svou kořist a je připraven ji zabít, tak Manzo šel pomalu a neklidně. Očekával i možný útok od svého nynějšího pobočníka. Ten však nechtěl na něj útočit, protože v něm viděl možnou podporu a také své mladší Já, i když mírnější.
„Lov započal...“ řekli Raito i Kurai ve stejný moment poté, co objasnili nováčkům své plány.