Sasukeho hra 01

Rozjíždím novou sérii.

Sasuke se probral z bezvědomí. Cítil se, jako by mu měla puknout hlava. Chtěl se zvednout, ale něco ho poutalo k posteli. Snažil se vzpomenout, jak se sem dostal. Zrovna přepadl tábor konožských ninjů. Všechny pobil, nebo si to aspoň myslel. Právě procházel lesem v ještě zakrváceném oblečení, když ho napadli. Postavy v kabátech s prasečími maskami. Byl tak vyčerpaný a zaskočený, že ho okamžitě uspali. Dopadl na zem a začal ztrácet vědomí. Těsně před tím, než omdlel, zaslechl
povědomý hlas:

„Máme tě, Sasuke."

Musel utéct. Rozhlédl se. Byl asi ve sklepě, jedinné světlo byla slabě blikající žárovka. V rohu stála televize. Ležel na posteli. Byl k ní připoután. Co ho ale zaujalo nejvíc?! Postel stála jakoby v čelistech. Mechanismus napovídal, že ty čelisti mají za účel skousnout. Nad obličejem viděl nějaké smítko, jakoby jehlici s háčkem. U ruky mu ležel nějaký ovladač a vedle něj spoušť od čehosi. Zkusil stisknout tu spoušť. Nic. Sáhl po ovládači a něco stiskl. Televize v rohu zavrzala a zapla se. To upoutalo jeho pozornost. Televize chvíli zrněla a pak se na obrazovce objevila loutka s děsivým úšklebkem a spirálami na tvářičkách. Pomalu otočila hlavu na kameru.

„Ahoj Sasuke," řekla loutka a Sasuke zbystřil; „chci si zahrát hru. Ve jménu pomsty jsi zabil svého bratra Itachiho. Když ses pak dozvěděl, proč Itachi spáchal, co spáchal, namísto toho, abys ctil jeho přání, vrhl ses do nového kolotoče nenávisti. Zabíjel si kohokoliv, kdo se byť jen narodil v Listové. Ninji i vesničany. Spáchal si ty nejhorší skutky, když jsi se pokusil zabít své přátele. Pošpinil jsi Itachiho památku. Zabíjel jsi nevinné a vydával jsi to za očištění svého klanu. Vraždil jsi a těšilo tě to. Teď si ale připadáš bezmocný. Je to stejná bezmoc, jakou cítily tvé oběti. Meč Spravedlnosti je ale oboubřitý. Jiným jsi bral životy a tím si sám nezasluhuješ přízeň štěstí ze života.

Narozdíl od tvých obětí, ty máš ale možnost volby. Pokud se rozhodneš pro Smrt, počkej až příjde čas. Ušetříš si tak spoustu trýzně. Nebo snad chceš Žít? Rozhodneš-li se pro Život, dostaneš šanci se napravit.

Asi ti ale došlo, že si své právo na život musíš za své zločiny zasloužit. A první test právě přichází. Mechanismus, který obkopuje postel, na které ležíš se za devadesát vteřin spustí a překousne tě napůl. Tvá jedinná naděje na záchranu je, že se vzdáš svého nástroje smrti. Druhý přítomný mechanismus spustíš ty sám. Chce-li se ti žít, musíš mačkáním spouště naplnit kapsli vzduchem. Jakmile bude kapsle plná a dotkne se spínače, časovač se zastaví a první fáze tvé nápravy bude u konce. Ale je zde háček. Čím více bude v kapsli vzduchu, tím blíž bude jehlice nad tebou blíže tvému levému oku. Tvá jedinná šance je obětovat oko, které bralo životy.

Život, nebo Smrt??? Rozhodni se sám!"

Obraz se změnil a objevily se hodiny. Odpočet běžel a čelisti se k sobě začaly přibližovat. Sasuke začal hysterčit. V nebezpečných situacích byl mnohokrát, ale pokaždé mohl vyváznout se zdravou kůží. Teď ale o něco příjde. O oko, nebo o život. Pokusil se vyvolat Susano´o, ale nic se nestalo. Neměl na výběr. Nechtěl umřít.
Popadl spoušť a začal mačkat. Po prvním zmáčknutí zaslechl jakoby únik vzduchu, takže to fungovalo. Současně se ale o centimetr přiblížila jehla k jeho oku.

„Sakra! Kdyby to aspoň bylo rychlý! Takhle to bude bolet mnohem víc!" náhle mu došla ta logika. Cesta k životu je dlážděná bolestí. Jeho život má cenu jeho bolesti. Začal jako zběsilý mačkat spoušť. Jehlice se pomalu blížila k jeho tváři. Už byla přímo u oka. Sasuke zaváhal. Oddaloval ten okamžik, jak jen to šlo, jedinný pohled na hodiny ho ale nutil jednat. Patnáct sekund. Patnáct sekund mezi životem a smrtí. Zhluboka se nadechl a stiskl. Jehla se mu zabořila do oka. Vykřikl bolestí, ale musel pokračovat. Čas stále běžel. Deset vteřin. Sasuke dál mačkal a křičel jak šílený. Ta bolest byla naprosto nesnesitelná. Pět vteřin. Dál mačkal.

Čtyři. Dál, dál, dál!

Tři. DÁÁÁL!!!

Dva.

Ozvalo se cvaknutí a časovač se zastavil. Jehla pomalu vyjela a vytrhla Sasukemu oko. Jeho pouta se uvolnila. Sasuke rychle seskočil z postele a držel si krvácející ránu. Musel se ale vzchopit. Pomalu se zvedl.

„Ještě že mi nechali druhé oko," vydechl si; „Bude se mi hodit, až je budu mučit v Tsukiyomi. Za tohle mi zaplatí!!!" Stále si držel ránu a rozhlédl se. Vedle televize stál ještě stolek s plápolající svíčkou. Předtím si toho nevšiml, teď ho ale upoutal. Pomalu k němu přešel. Na stole leželo něco jako lékárnička a magneťák. Vzal ho do ruky a spustil ho. Nejdřív se ozvalo skřípění a pak hlas té loutky.

„Gratuluji Sasuke. Zdá se, že přeci jen se chceš napravit. A napravit se znamená žít, ne? Úspěšně jsi splnil první úkol, ale další dveře čekají na otevření. K tomu se ale dostaneme později.

Jak už jsem zmínil, hrajeme hru. A hra má svá pravidla. Jistě jsi už zjistil, že tvůj Sharingan je nepoužitelný. Současně jsem si trochu pohrál s tvým chakrovým systémem. To zajistí, že se budeš pravidel držet.

Na své cestě za Znovuzrozením se ti do cesty postaví různé úkoly. Na jejich splnění může záviset tvůj život. Před tebou nyní leží balíček, který ti s tvými úkoly pomůže. Využíj jeho obsah dle libosti, ale s rozvahou. Nyní pokračuj ve své cestě. Ale měj se na pozoru. Jakékoliv špatné rozhodnutí může celou hru ukončit. Hodně zdaru!"

Sasuke hodil pásku na zeď. Otevřel lékárničku a prohlédl si obsah. Skromný balíček první pomoci, ocelový drát, zapalovač a klíček. Vrátil se k posteli a vylomil jehlu, ze které ještě kapala jeho krev. Jeho rána stále krvácela. Nechtěl použít lékárničku hned, tak si vytrhl kus z košile a ovázal si jím oko. Teď musel ven. Zahlédl dveře a vydal se k nim.

Vešel do chodby. Na stěně si všiml dvou šipek do obou stran a nápisů nad nimi. Šipka vlevo nesla název PŘÁTELSTVÍ. Šipka vpravo
RODINA/KLAN. Volba byla jasná, vydal se vpravo.

„Nějaké přátelství mě nezajímá." Šel chodbou a zahnul za roh. Otevřel dveře a vešel. Všude vysely znaky Uchihů a malby Sharinganu. Uprostřed místnosti stál nějaký stroj. Vypadal jako pec. Přešel ke stroji a prohlédl si ho. Opravdu, byla to spalovací pec. Opět se rozhlédl a zavrávoral. Na stole stály obrazy jeho rodiny. Otec, matka, Itachi. Za nimi stály nějaké krabice. Pomalu k nim přešel a napřáhl ruku k obrazu, na kterém byl Itachi. V půli cesty se ale zastavil. V rohu stála zapnutá televize a na obrazovce byla ta loutka. Nic ale neříkala a ani se nehýbala. Promítání bylo stopnuté. Na televizi stála cedulka a na ní nápis: ZMÁČKNI PLAY!

Došel k televizi a stiskl přehrávání.

„Sasuke. Zvolil jsi možnost RODINA a dokázal jsi co je ti přednější. A tvou volbu uznávám. Je logické a přirozené, že člověk upřednostňuje svou rodinu, lidi kteří ho nikdy nezradí a vždy ho budou bránit. Ale pokud je tvá rodina mrtvá, musíš se zaměřit na přítomnost. A na jedinné lidi, kteří ti zbyli. Na PŘÁTELE. Ty jsi se ale upnul na minulost. Zanevřel jsi na jedinné lidi, kteří to zbyli a opakovaně jsi je zraňoval a zrazoval. Musíš se zaměřit na tyto lidi, ne na mrtvé.

Aby sis zasloužil život, musíš dokázat, že jsi příjal konečnost minulosti. A dokážeš to jednoduše. Krabice za obrazy tvé rodiny obsahují jejich osobní věci. Abys dosáhl úlevy, musíš je v té peci před tebou spálit! Abys měl dostatečnou motivaci, tato místnost se do třiceti vteřin naplní jedovatým plynem." Sasuke se okamžitě pokusil vyběhnout z místnosti, dveře ale neměly kliku.

„Je marné pokoušet se o útěk. Tvá jediná naděje, je zničit vzpomínky. Všechny ty věci z krabic přesuneš do pece a zapneš ji. Až teplota v peci dosáhne 900°, přísun plynu se uzavře a otevře se ti vchod do další fáze. Nesnaž se některou věc zachránit. V peci je přitavená speciálně upravená váha. Pokud bude váha věcí na váze jen o miligram nesouhlasit, prohrál jsi!" Loutka zmizela a opět se ukázal odpočet.

„Sakra" blesklo jen Sasukemu hlavou. Co ale mohl dělat? Popadl otcovu krabici a hodil ji do pece. Pak to samé udělal s matčinou krabicí. U Itachiho krabice se zastavil. Nemohl to udělat. Nemohl zničit jeho život. Dostal nápad. Doběhl k televizi. Byla zhruba stejně těžká, jako Itachiho krabice.

„Risknu to!" popadl televizi, hodil ji do pece a zapnul ji. Teplota dosáhla 900° tři vteřiny před limitem. Ozvalo se cvaknutí a otevřely se dveře. Sasuke nahlédl do Itachiho krabice. Svitky, knížky, různé dokumenty a maličkosti. Sasuke stále stál v místnosti a několik minut hleděl na Itachiho portrét. Už chtěl odejít, když si v místě, kde stála televize všiml rudého nápisu: UŽ VÍŠ, JAK JSME SE CÍTILI???