Letní naděje 4 - H.I.

Ráno nás přišel vzbudit Rinji.
"Vstávejte! Možná jste měli veselou noc, ale na stole je snídaně!" Vyletěla jsem z postele jako čertík z krabičky.
"Neměli! A zabiju tě," oznámila jsem mu a hnala ho do kuchyně. Když už neměl kam utéct, dostal ode mě facku.
"I kdyby to byla pravda, nemáš do toho co strkat nos."
"Au! Krávo!" Nekomentovala jsem to a namazala jsem si rohlík.

Když Tsunade konečně potvrdila, že je po nemoci, přestěhovala jsem se zpátky domů. Sotva jsem si vybalila tašku, přišla zpráva od Naruta. Tým 5 má misi.
"Kunaie?" Tři souhlasy.
"Výbušniny?"
"Hai!"
"Jídlo?"
"Hai!"
"Připravení?"
"Hai!"
"Vyrážíme!"
Vydali jsme se na cestu. Šli jsme k Velkému Narutovu mostu do Země vln, protože tam řádil nějaký horský klan. Jednou jsme se na cestě zastavili, najedli se a na chvíli jsme si lehli. Druhý den odpoledne jsme dorazili k mostu a ubytovali se. Vzala jsem Asumu na procházku po okolí.
"Je tu hezky," podotkl, když jsme stáli na mostu pojmenovaném po mém blonďatém strýčkovi.
"To máš pravdu. Ale v Konoze přece jenom líp." Stáli jsme na mostě v těsném objetí. Svěží vítr mi čechral vlasy a sledovala jsem západ slunce, když zachrčela vysílačka v mojí čelence.
"Bojujeme s nějakýma zku*vysynama na hlavním náměstí. Pletou se do toho pos*aný civilisti, ať do p*če nečuměj a jdou se schovat! Přijďte, ale ku*va rychle!"
"Rozumím. Až vypadnou, přivolám Masového Vraha. Vydrž chvilku."
"Co se děje?" nechápal Asuma, protože moji vysílačku neslyšel.
"Shimata narazila na nepřátele. Jdeme jí pomoct."
"Fajn."
Rozběhli jsme se na hlavní náměstí. Zrušila jsem všechny klony, protože těch lidí bylo dvacet a na to jsem stačila i bez Vraha.
"Asumo, dostaň odsud civilisty. Postarám se o zbytek." Vytáhla jsem svou jednoruční katanu. Za chvíli se rozzářila modrým světlem, když jsem do ní poslala bleskovou chakru.
"Připravte se na smrt a pamatujte si jméno Hatake Natsuki," oznámila jsem jim sebevědomě. "Je mi líto, nemůžu vás nechat masakrovat civilisty. Chápu, že vás to baví, ale život není fér."
"Princezna tisíci korálků, Natsuki-hime. Tisíc? Je jich jenom třicet," ušklíbl se jejich vůdce.
"Bude jich padesát," ujistila jsem je a na důkaz mých slov se na zem zhroutila těla prvních pěti, které jsem zasáhla prodlouženým Chidori.
"Třicet pět. Třicet šest. Třicet sedm," počítala jsem. Jeden mě trochu škrábl kunaiem po tváři. Když bylo náměstí poseté těly, zaměřila jsem se na poslední přeživší, ženu s hnědými vlasy. Dlouho neútočila. Zpozorněla jsem.
"Působivé. Kolik je ti, čtrnáct? Prohnala ses tudy jako kulový blesk. Líbila by se ti nová přezdívka?" řekla klidně.
"Proč ne," pokrčila jsem rameny. "Jak se jmenuješ?"
"Hyuuga Isami."
"Hyuuga?" podivila jsem se.
"Vedlejší rodina. Přestalo mě bavit pořád poslouchat, a tak jsem ve dvaceti utekla. A skončím ve vyvražděném klanu, zabitá kunoichi ze své rodné vesnice."
"Ještě jsem tě nezabila. A ještě se můžeš vrátit."
"A jak by mě asi přivítali? Zradila jsem vlastní klan. Zabij mě."
"Dobře. Tvůj korálek bude s tvým jménem, Isami," oslovila jsem ji a zavřela oči, abych se nemusela dívat, jak ji zabíjím. Ucítila jsem na ruce krev. Měla to rychle za sebou. Sklonila jsem se k ní, abych jí zatlačila oči, a odhrnula jsem jí vlasy z obličeje.
"Měla bys jít do ANBU, Kulový Blesku," vypravila ze sebe svá poslední slova.
"Jo, to říkají všichni. Jenom bez toho Bleska na konci."
Nikdo mi neodpověděl. Zůstala jsem na náměstí sama s dvaceti mrtvolami, ale cítila jsem se překvapivě vyrovnaně. Vytáhla jsem z kapsy krabičku s korálky a zapletla jsem si dvacet do vlasů. Poslední, dřevěný, jsem sevřela mezi palcem a ukazováčkem a vyryla do něj písmena H. I..
"Co tady provádíš?" ozvalo se za mnou. Stála za mnou Akemi a koukala mi pod ruce. "Kdo je H. I.?"
"Hyuuga Isami. Dala mi přezdívku a velice originálně mi doporučila..."
"Počkej, nech mě hádat. ANBU?"
"Chytrá Akemi. Jde o to, že utekla z klanu Hyuuga a v tomhle boji zůstala naživu jako poslední. A já připravuju její korálek."
"Aha." Spočítala korálky v mých vlasech a pak těla na náměstí. "Tys je všechny zabila sama?!" zajíkla se.
"Už to tak vypadá, ale Isami zabít chtěla."
"Bude depka?"
"Nevím," přiznala jsem. Měla jsem pocit, že smrt Isami možná něco změnila.
"Jdu ti pomoct!" volal už zdálky Asuma.
"Fajn, buď mi můžeš pomoct s korálkama, nebo odklidit mrtvoly," mrkla jsem na něj.
"Oni už jsou... Všichni?"
"Všichni," přikývla jsem. "Asi můžeme zpátky."

Večer jsme si lehli do stanu. Nic mě netrápilo. Isami možná opravdu něco změnila. Deprese se ten večer nedostavily. Ani další večer. A v Asumově objetí už jsem usínala jenom proto, že jsem chtěla.
"Možná zvážím ANBU," oznámila jsem jednou tátovi u večeře. Málem se udusil vývarem a pátral po příčině. Vylíčila jsem mu celou misi a případ Isami. Přikývl a zeptal se: "A chceš tam?"
"Řekla jsem možná. Ráno ti to řeknu."
Když jsem o tom přemýšlela a rozebírala to ze všech možných úhlů, vyšlo mi nakonec jedno PRO a jedno PROTI. Pro - chci do ANBU, proti - neměla bych moc misí s Asumou a Akemi.
Ale kašlu na to. Jdu do toho. Upřímně, nestrávím zbytek dospívání v týmu, který mi sahá sotva po kolena, jenom proto, že jsou to moji kamarádi.
ANBU čeká. Na Kulový Blesk, který to tam obrátí vzhůru nohama. Nevím, kde se ve mně tahle přehnaná sebejistota vzala. Ale ještě mi někdo řekněte, že to není pravda...
................
"Budíček! Vstávej, jounine!"
"Nedělej si z toho srandu!"
"No, za chvíli ti možná začnu říkat kódovým jménem," nadhodil, nejspíš z legrace. O to víc vykulil oči, když jsem opáčila: "Pokud mi to Naruto dovolí..."
"Co? Ty jdeš do ANBU?! A co Asuma a Akemi?"
"Když budou trénovat, můžou taky."
"Ale... Je to tvůj vlastní tým, nemůžeš je jen tak opustit!"
"To se ještě uvidí." Vyšla jsem z pokoje, seběhla po schodech a oznámila našim své rozhodnutí.
"Pokud mi to Naruto dovolí, budu zítra touhle dobou v ústředí ANBU. Bydlet tam nebudu, ale asi budu dost často na misích."
"Ale Natsuki..." protestovala mamka.
"Nech ji," zarazil ji táta.
"Ale vždyť je jí jenom čtrnáct!"
"Já jsem do ANBU přestoupil ve třinácti. A vzhledem k tomu, jak všichni tvrdí, že je mi podobná..."
"VZHLEDEM! Povahou je podobná mně, i když občas mluví jako ty!"
"A přístupem k zabíjení taky?" otázala jsem se jedovatě. "Než se ty odhodláš zapíchnout jednoho blbýho zloděje, přede mnou už se jich válí deset!"
"Nemluv takhle se svojí matkou! Teď vypadám jako nějaká citlivka!"
"A nejsi snad?"
"Přestaň být drzá, nebo si půjdeš najít bydlení! A zajímalo by mě, kam půjdeš!"
Odmlčela jsem se.
"Hmm..." uvažovala jsem nahlas. "Co třeba... Ústředí ANBU?"
"VEN!"
Sbalila jsem si tašku a důstojně odkráčela z domu. Nezapomněla jsem pořádně praštit dveřmi. Zamířila jsem rovnou do rudé budovy se znakem ohně a po schodech do Narutovy kanceláře. Zaklepala jsem.
"Dále!"
"Čau Naruto. Chtěla jsem s tebou něco vyřešit."
"A to přesně co? Ale dobře, že jdeš, zrovna řeším peníze za tu poslední misi."
"To přesně svůj přestup do ANBU," oznámila jsem mu.
Asuma a Akemi na mě zírali s otevřenou pusou. Naruto jen přikývl. "Zítra se v osm dostav do ústředí, dostaneš všechno vybavení a přiřadíme tě do týmu."
"Dobře, budu tam. Asumo? Je tvoje máma pořád ještě na misi?"
"V-vrací se zítra," vypravil ze sebe.
"Fajn, rozlučková párty. U tebe v pět. Já si jdu promluvit s týmem 6, naším milým senseiem, jeho v-žádném-případě-ne-přítelem a pár dalšími lidmi. Mějte se, a v pět u vás! Můžu pozvat pár lidiček?"
"Fajn," souhlasil Asuma. Převzala jsem peníze za misi, vyběhla ven a do očí mě udeřilo ostré slunce. Otočila jsem se za zvukem hlasitého smíchu, který jsem identifikovala jako Senův.
"Nechci od tebe utěšovat! Chci nakopnout Natsuki!"
"Vážně? Být tebou, nepouštěla bych se do boje s budoucí ANBU," opáčila jsem, když jsem slyšela Yuriin výlev.
"Ty a ANBU? To se ti muselo zdát," vyprskla. "To bude dřív Akemi chuunin."
"Zítra se ti předvedu v uniformě. Určitě na mně bude vypadat líp než na tobě ta vesta, lilijko."
"Lilijko, jo? To nevím, gorilo. Na tobě nevypadá nic dobře."
"Hm, ale Asuma si vybral mě," ušklíbla jsem se. Podle jejího šokovaného výrazu jsem se trefila do černého.
"Ty... Ty... Ty mrcho!" vykřikla a vrhla se na mě. Vytáhla jsem katanu, opřela se o zeď a odrážela její útoky. Začalo mě to mírně nudit.
"Nic víc neumíš?" zeptala jsem se.
"Krávo blbá!" vyjela na mě zoufale.
"Ale ale, čím jsem si to zasloužila? Tím, že jsem lepší?" Už ji nenapadla žádná oslnivá tečka za konverzací, takže uraženě odešla. Chtěla. Použila jsem jednu ze speciálních technik a prodlouženým pramenem vlasů jsem jí podrazila nohy.
"KRÁVO! NEMÁŠ NIC LEPŠÍHO NA PRÁCI? A KDE MÁŠ VŮBEC ASUMU?"
"S Akemi chystá rozlučkovou party, na kterou ty nejdeš."
"A proč ne?"
"Protože je to moje rozlučková party a jde o můj odchod do ANBU."
"FAJN!" Otočila se na podpatku a tentokrát už se jí povedlo odejít.
"Natsuki, děsíš mě," poznamenal Shin.
"To je dobře. A když mě Lilijka nasere..." zašeptala jsem a naklonila se k němu, "...je mrtvá."
"Natsuki!" Shin se vyděšeně tiskl ke zdi.
"Dobře ty," přidal se jeho bratr. "Jeho hned tak něco nevyděsí."
"Jenže u Natsuki nikdy nevíš, jestli to náhodou nemyslí vážně," ohradil se.
"Smrtelně," ujistila jsem ho. "Chcete přijít? Jestli jo, večer v pět u Asumy."
"Fajn, budem tam," ujistil mě Sen. Rozloučili jsme se a odešla jsem pomoct Asumovi a Akemi s přípravami.
...........
"Podej mi tu flašku!"
"Moje!"
"Ale já mám točit!"
"Na to ti ssssss!"
Jako vždycky jsme velice nápaditě hráli flašku. A nedostala jsem jediný úkol, který by nějak nezahrnoval Asumu. Nakonec už mi došla trpělivost.
"Sakra, vymyslete už něco lepšího! Na líbání nepotřebujeme hrát flašku!"
"Jo, nějaký normální úkoly by nebyly?" přidal se.
"Fajn, co takhle přestat s tou blbou flaškou a třeba si vyprávět vtipný historky?"
"A nebo taneční soutěž!"
"To by taky šlo."
"Ne, to je kravina!"
"Tak už se dohodněte!"
Nakonec se stejně nedohodli, a tak jsme si jenom povídali. Snažila jsem se to moc nepřehnat s pitím, což se mi dokonce povedlo, ale Akemi na konci večírku vyváděla strašné věci. Zajímalo by mě, jak se bude tvářit, až se zítra probudí vedle Shina. (Ne Shino, aby bylo jasno, ale Shin.)
Došla jsem domů. Odlíčila jsem se, vyčistila jsem si zuby a podívala jsem se do zrcadla. Představila jsem si svoji novou masku.
Definitivně se zbavuju minulosti. Už žádné hysterické záchvaty. Zabíjet musím, bylo to jasné už od chvíle, kdy jsem poprvé vzala do ruky tátovu katanu, a ještě jasnější, když jsem nastoupila na Akademii.
A protože jsem se chtěla zbavit minulosti, už jsem nepotřebovala korálky. Vytáhla jsem z kapsy krabičku, ve které jsem je schovávala, a začala jsem je jeden po druhém opatrně vyplétat ze stříbrných vlasů. Poslední korálek dopadl do krabičky. Zavřela jsem ji a seběhla jsem schody, abych ji zakopala pod sakurou, kterou naši zasadili, když jsem se narodila.