-Rebelka-06

„Tak jo, konec té ubrečené Ren. Mám hlad, nevíte, kde najdu jídlo?“ Zeptala jsem se a vstala. Rychle jsem si utřela slzy.
„V jeskyni je jídlo, ale tam asi nechceš, co?“ Nabídla mi Konan.
„To rozhodně ne!“ Vyhrkla jsem. Rozhlédla jsem se kolem sebe.
„Možná je nějaké ovoce v lese.“ Řekl Itachi.
„Jo, máš pravdu. Jdu se mrknout, počkejte tady.“ Poručila jsem jim. Otočila jsem se a vydala se k lesu. Nevím proč, ale radši jsem přidala do kroku, protože mě k tomu lesu něco táhlo. Rozhrnula jsem rukou listí a vyšla na lesní cestu. Rozhlížela jsem se kolem sebe a pořád jsem měla takový divný pocit, že mě někdo sleduje. V tom jsem ucítila něčí ruku na své puse.
„Hej, klid jo? Klid.“ Zašeptal mi někdo do ucha. Úlevně jsem vydechla.
„Shikamaru.“ Podivila jsem se.
„Jo, všude jsme tě hledali, co tady děláš?“ Zeptal se.
„Já…tu mám příbuzné.“ Odpověděla jsem. Překvapeně zamrkal.
„V Akatsuki?“
„Jo. Hele o co ti jde?“
„No, chtěl jsem tě zachránit, ale to už asi nepotřebuješ.“ Řekl a prohlídl si můj plášť.
„Ne to asi ne.“
„Fajn. Ale chci, abys věděla, že jsi nás zradila.“
„Fajn.“ Uzavřela jsem to. Pak jsem toho litovala. Nechtěla jsem se s ním pohádat, jen mě chtěl chránit. Najednou se naklonil a políbil mě. Překvapeně jsem rozevřela oči a začalo mi bušit srdce. Poodstoupil ode mě a otočil se.
„Dávej na sebe bacha, Rebelko.“ Řekl a rozeběhl se do tmy. Když odběhl, dostala jsem ještě větší hlad, protože mi jeho hlava připomněla ananas. V tu chvíli se za mnou ozval nějaký hluk. Otočila jsem se a viděla jsem, jak se tam plazí Tobi po zemi.
„Co tu sakra děláš?!“
„Já tady chilluju.“
„Na zemi?“ Zeptala jsem se.
„Tak né asi, na stromě. To jsou otázky tohleto.“ Podrážděně jsem si povzdechla.
„A co ta rána?“ Zeptala jsem se.
„To jsem spad z toho stromu, ale jsem v pohodě. Spadl jsem jen na hlavu.“
„Panebože!“ Povzdechla jsem znovu.
„Co máš s tím Bohem furt?! Chceš vykuchat?!“ Zařval z dálky někdo.
„A co ty tady děláš?“ Zeptala jsem se Hidana.
„Jdeme společně na lov jinchuurikiho.“ Přiznal a máchl svou kosou.
„Cože?“ Vyjekla jsem. Tady končí sranda, pomyslela jsem si.
„P-počkej, to nemůžete. Jak vůbec víte, že je tady?“ Snažila jsem se pro něj získat čas.
„Vycítili jsme ho. Nepřekážej, Uchiho.“ Odbyl mě.
„Ne, já jsme ho viděla. Šel tamtím směrem.“ Ukázala jsem. Hidan se na mě podezřívavě zadíval.
„Nekecáš?“
„Ne, přísahám. Vím, jak vypadá. Prošel tudy asi před pěti minutama.“ Potvrdila jsem. Jen jsem doufala, že jsem je přesvědčila. Netrpělivě jsem přešlápla. Ještě chvíli si mě měřil, ale pak povolil.
„Ta jdem, Tobi.“ Poručil mu a vyda se směrem, kam jsem předtím ukázala. Ještě jsem stihla odchytit Tobiho.
„Co všechno jsi viděl?“ Sykla jsem.
„Nejdřív takové matné světýlko a pak maminku a…“ Vyprávěl.
„Nemyslím v celém životě, ty pako!“ Vynadal jsem mu.
„Myslím před chvílí, než jsi spadl ze stromu.“ Ujasnila jsem mu to.
„Já chilloval, takže nic.“ Pokrčil rameny. Úlevně jsem vydechla.
„Fajn, užij si lov.“ Přikývla jsem. On se rozběhl za Hidanem a nadšeně na něj pokřikoval a mával. Otočila jsem se a vydala se zpátky za Konan a bratrem. Když jsem je zahlédla, horlivě jsem jim zamávala. Oslnivě se na mě usmáli. Taky jsem se usmála.
„Kde si byla tokovou dobu?“ Zeptal se mě bratr a objal mě. Zprvu mě to překvapilo. Tak jo, budu upřímná, hodně mě to překvapilo, ale objetí jsem mu oplatila.
„Ale, ale, ale. Tady je někdo velký brácha.“ Utahovala si z něj Konan. Schytala od něj dloubnutí loktem do žeber. Všichni jsme se rozesmáli. Byla to sranda. Poprvé za pár let jsem se mohla uvolnit a prostě se bavit. Miluju tyhle lidi.
„Hej, nevíte, co by se tady mohlo dělat? Jako nějaká sranda nebo tak.“ Zeptala jsem se dychtivě.
„Chováš se jak děcko.“ Zasmála se Konan.
„Hele, jestli budeš s tímhle pokračovat, tak se nedožiješ večera, věř mi.“ Odpověděl Itachi. Zase jsme se rozesmáli.
„Co je tu tak vtipnýho?“ Zeptal se právě příchozí Kisame.
„Čau, žraloku.“ Pozdravila jsem ho.
„Máš něco proti mý rodině?!“ Zavrčel a popadl mě za pas. Vlekl mě k jezeru a tam mě hodil do vody. Zaječela jsem a polovina Akatsuki se vyřítila z jeskyně se slovy ´Co je? Co se děje? Kde hoří?´. Když se horlivě rozhlíželi do všech stran, zezadu jsem se k té skupince přikradla a všechny pořádně pocákala vodou. Vyjekli a hledali útočníka. Když mě Deidara spatřil, hned se na mě vrhl a začal mě topit. Samozřejmě jsem se bránila a pořád na něj posílala vlny tsunami. Někdo mě vytáhl z Daidarova sevření a začal mě bránit. Byl to Sasori.
„Snad nebudeš topit holku?!“ Rozkřikl se.
„A navíc je to dcera šéfky.“ Zašeptal mu ještě. Při té větě Deidara zbledl a začal se mi omlouvat. Rozesmála jsem se a cákla na něj vodu.

Začalo svítat, když jsem si sedla na velký kámen před jeskyní. Přemýšlela jsem o dnešním dnu. Nebo noci, nebo co to vlastně je. To s Shikamarem. Nechtěla jsem ho brát jako přítele, jen jako kamaráda. Je to fajn kluk, inteligentní a krásnej ale není to můj typ. Hlasitě jsem si povzdechla a zabořila obličej do dlaní. Nemohla jsem na to přestat myslet. A pak to s tím zjištěním, že jsem Uchiha. Šestnáct let žiju v nevědomosti a najednou se to na mě sesypalo. Celý svět se na mě sesypal. Ale člověk musí jít dál, ne?