Boj proti Osudu 98

Kyoudou si přitáhla mikinu blíž ke krku. Už čekala deset minut, a chlad se nelítostně vkrádal do všech skulin v jejím oblečení.
Její chyba byla, že to s vrstvami zrovna dvakrát neodhadla. Na tréninku přece není potřeba být nabalená, když se teplo vytvoří tělesnou námahou.
Jenže Keitaro nikde. Vždycky chodil včas, ale zrovna dneska, když se ochladilo o dobrých pět stupňů, zrovna dneska musel mít zpoždění.
Ach jo.
Jestli to takhle půjde dál, předá Keitarovi místo dalších znalostí leda tak chřipku. Nebo jednu do nosu za to, že si nehlídá čas.
Kyoudou si povzdechla a po chvilce uvažování vyndala ruku z kapsy, aby zkontrolovala hodinky. Bude čekat do patnácti, ani o minutu dýl. Pak má mladej smůlu. Aspoň se naučí, že u ninjů záleží taky na dochvilnosti – a ruka s hodinkami zmizela zpátky ve vyhřáté kapse.
„-a potom mě učili, jak mám zastavovat krvácení – mě! Kterej umím zastavovat krvácení snad dýl, než umím chodit!“ Kyoudou se s nadějí otočila za známým hlasem. „A to ani nemluvím o včerejšku. To se zase trénovalo lékařský ninjutsu. Všichni mě tam považujou za začátečníka, a co já mám dělat? Říct jim, že ty pečetě, který mi vysvětlujou jako miminu, už dávno umím?“
Kyoudou se usmála a kývla na pozdrav Nentouovi, který šel vedle rozhořčeného Keitara. Ten jí pozdrav s pobaveným úšklebkem oplatil.
„To kdybych udělal, tak máma bude brečet, a táta, ten mě rovnou zabije. A já pak budu mít domácí vězení do konce života.“
„Však je to od tvých rodičů pěkný, ne, že tě posílají do akademie.“ Nadhodil Nentou. Keitaro po něm střelil znechuceným pohledem.
„Jasně. Skáču dva metry do vzduchu.“ Procedil sarkasticky.
Nentouovi zacukaly koutky. Kyoudou to nevydržela a uchechtla se. Chlapcův pohled byl vražedný.
„Co? Moje utrpení je tak vtipný jo?“ Odsekl. „Bavilo by tě, dělat ze sebe celej den neschopáka v akademii, i když všechno umíš třikrát líp než všichni ostatní, a pak ještě doma hrát divadýlko, jak je děsně boží, že tam můžeš chodit?“
„Tak to abys dneska něco naučil ty nás, ne? Když máš takový nedoceněný schopnosti.“
„To je fakt,“ Přitakal Nentou a položil chlapci ruku na rameno. „mohl bys nám naši laskavost taky trochu oplatit a naučit nás nějakou medickou vychytávku.“
Keitaro si oba přeměřil s hrůzou v očích.
„Prosím, už ne, Dneska už mi to fakt stačilo. Prosím, prosím, že mě naučítě nějaký suprový ninjutsu! Prosím! Dneska fakt potřebuju zvednout náladu!“
„No já nevím,“ Ozval se Nentou. „Seš přece taková jednička. Ani si nejsem jistej, jestli mám vůbec ještě dostatečný schopnosti na to, abych tě něco naučil.“
„No to jo,“ Přidala se i Kyoudou, břicho zatnuté zadržovaným smíchem. „Když už si to myslí i tady pan jounin, co tě můžu naučit já, pouhá chuuninka?“
Keitaro těkal z jednoho na druhého tak vyděšenýma očima, jako by si mezi sebou Kyoudou s Nentouem pohazovali shurikenem v hazardní hře. „Ale to přece vůbec není pravda!“ Vyjekl. „Takhle jsem to přece vůbec nemyslel. Vždyť umíte takový suprový techniky. Takový, o kterejch by se mi ani nesnilo. Můžete mě toho naučit ještě mraky! Prosím!“ Chlapcovy tváře byly napětím celé zčervenalé. Nentou se zachechtal.
„No proto.“ Poplácal mladík chlapce po rameni.
„Už to skoro vypadalo, sis v té akademii vypěstoval pěkný ego.“ Poškádlila ho Kyoudou. „A ahoj Keitaro.“ Mrkla na chlapce přátelsky.
„Ahoj Kyoudou.“ Vrátil úsměv chlapec plaše.
„A teď už dost řečí a ty si dej dvě kolečka, Keitaro.“ Obličej se znovu protáhl do otrávené grimasy. Nentouovo zvednuté obočí a předchozí pohrůžky ale asi zabraly, a chlapec se s teatrálním povzdechem rozběhl k okraji cvičiště. Zbylá dvojice zatím mlčky sledovala jeho vzdalující se záda.
„Nentou?“
„Hm?“
„Myslíš, že jsme byli taky takoví sígři, když nám bylo jedenáct?“
Nentou se potichu zasmál. „Obávám se, že jsme byli daleko horší.“
„Fíha.“ Vycenila Kyoudou pobaveně zuby.
„Neji sensei by asi mohl vyprávět.“ Přitakal Nentou.
Oba mladí nijové chvíli jen pozorovali tiše pozorovali svého svěřence, než dívka znovu promluvila.
„Sensei mi říkal o akatsuki. Říkal, že se s nimi kdysi setkal.“ Nentou se zamračil než přikývl.
„Vím. On a jeho tým s nimi bojovali.“
„Nentou, co když opravdu přijdou? Co budeme dělat?“
Mladík se díval do země, když pokrčil rameny a opáčil. „Budeme bojovat.“
„Ale no tak,“ Obořila se na něj Koyudou. „víš moc dobře, co je to za lidi. Jsou to všechno jounini. Nukenini. Zločinci. Nezastaví se před ničím.“
„Zastavíme je my.“
„Nebuď naivní.“ Uchechtla se dívka nevesele. „Ty možná, ale co já? Sotva zvládám chuuninský mise.“
„Nepřeháněj.“
„Nepřeháním. Proti nim bych neměla šanci. Byla bych pro ně jenom jako neškodnej kus masa, kterej by zašlápli do země, aby jim dál nepřekážel v cestě.“
„Jsi mnohem lepší kunoichi, než si myslíš, Kyoudou.“
„Jsem chuunin. A to je mi skoro pětadvacet!“
„Keitaro tě obdivuje.“ Kyoudou si odfrkla.
„Keitaro je malej kluk.“
„A podívej, co všechno jsi ho dokázala naučit.“ Kyoudou pohodila hlavou.
„Mlč už.“
„Nemusíš se jich bát. Akatsuki na posledních deset let zmizeli ze zemskýho povrchu. Kdo říká, že se to nestane znovu?“
„A kdo říká, že zítra nevrazí do vesnice?“
„I kdyby, všechno bude dobrý. Mlžná je teď plná jouninů. Ubráníme vesnici i Utakatu.“
„Copak ty se vůbec nebojíš, Nentou? Co Setsuyaku? To o něj nemáš starost?“
Mladík si povzdechl. „Ty víš, že mám. Ale nemůžu přece nechat strach, aby mě paralyzoval. K čemu by potom byly všechny ty tréninky? Ty roky, kdy se nám Neji-sensei věnoval? Tohle je teď náš úkol, je to naše práce.“ Nentou jí položil ruku na rameno. „A my tu práci zvládneme, Kyoudou. Oba.“
„Tak už mám dvě kolečka, můžem jít trénovat?“ Vyplivl Keitaro jedním dechem, až Kyoudou s Nentouem skoro nadskočili.
„To byla teda rychlost, ty ses musel v té akademii fakt strašně nudit.“ Zasmála se Kyoudou a vrásky starostí na jejím obličeji se rázem vyhladily.
„Na tom asi něco bude.“ Souhlasil Nentou. „Vlastně jsem si říkal, že když máš v té akademii takový trápení a tak málo podnětů, mohli bysme protentokrát zkusit něco náročnějšího.“ Keitaro staršímu kamarádovi doslova visel na rtech. „Nevím, jestli to teda zvládneš, ale-“
„Zvládnu to.“ Usmál se mladý Hyuuga sebejistě, přestože ještě vydýchával dokončený běh. „Co je to za techniku?“
Nentou povzbudivě mrkl na kamarádku, než odpověděl, s očima stále upřenýma na Kyoudou.
„Jmenuje se Mizu no Yoroi. Vodní brnění.“
Kyoudou stáhla rty do tenké linky. Bylo jí naprosto jasné, o co se Nentou snaží.
„Paráda! Jak to funguje?“
„Jednoduše.“ Usmál se Nentou. „Voda ti obalí celé tělo a chrání tě před zraněními. A ty se zatím můžeš soustředit na protivníka beze strachu, že ti může ublížit.“
Kyoudou si založila ruce a nevěřícně zakroutila hlavou. Nentou na ni povzbudivě mrkl.
„Skvělý! Tak jdem na to?“ Poskočil Keitaro. Nentou vzhlédl k dívce a chlapec jeho pohled následoval.
Kyoudou si povzdechla a protočila očima. A pak přikročila ke dvojici.
„Jdem na to.“