Ohňostroj

Stojí a dívá se. Sleduje.
Červená, zelená a zlatá. Všechny ty barvy vybuchující v doširoka otevřených dětských očích. Sestřička se směje a tleská rukama, co sotva dosáhnou na zábradlí, a Hinatě je tak zvláštně hezky a smutno. Jsou spolu. A ona si přeje, aby tu mohla zůstat napořád; napořád sledovat, jak jim obloha nad hlavami rozkvétá světlem. Sestřička se směje a jí je najednou do pláče, protože v té krátké pauze mezi dvěma údery srdce jí cosi zašeptalo, že je to možná naposledy. Že ony dvě jsou jako ten ohňostroj, po kterém má Hanabi jméno.
Na začátku vyletí vysoko, aby s radostným burácením rozzářil noční oblohu vírem barev. Je to pomíjivá chvilka štěstí, co se s tichým zasyčením rozpustí ve tmě. Když zavře oči, ještě chvíli vidí na víčkách jako přelud svítivou perokresbu. Ale i ta pohasne. A zůstane jen štiplavý kouř a ohořelé zbytky papíru zadupané v bahně.
Stojí vedle sebe, nakloněné přes zábradlí. Hanabi se směje nadšením, jako každé jiné pětileté dítě, a Hinata potichu pláče steskem po něčem, co ještě neskončilo, ale bylo odsouzeno k zániku. Snaží se zapamatovat si každý detail, každý nádech a každý barevný záblesk, co sestře rozšířil oči údivem, a snaží se zapamatovat si, jaké to je, zářit společně vysoko na obloze. Zapamatovat si všechno, jen aby nikdy, nikdy, nikdy nezapomněla, že ji má ráda.
Stojí vedle sebe, nakloněné přes zábradlí, a sledují, jak jim nad hlavami vadne světlo. Červené, zelené a zlaté.

Stojí a dívá se. Sleduje.
Hrudník se jí zvedá divokými nádechy a po tváři teče pot. Je to pot, protože slzy Hinatin otec nerad vidí. A tak Hinata nepláče, ani když ji štípou oči a má odřené koleno od toho, jak tvrdě dopadla na zem.
Ten moment se jí pořád přehrává v hlavě. Jeden nešikovný krok, lehké vychýlení těžiště a Hanabina ruka rychlá a přesná jako had. A Hinatu jen napadá, odkdy jsou hadi baculatí a ještě trochu zalepení od medu, co odpoledne vyloudili v kuchyni. A pak už se svět rozmaže a z toho chaosu se najednou vynoří Hanabin obličej, vznášející se nad ní. Na okamžik se rozzáří všemi barvami ohňostroje, ale pak začne zničehonic pohasínat, až zůstane mdlý a prázdný jako zakouřená obloha.
Hinata nepláče. Stojí a dívá se. Sleduje odcházející sestru a snaží se sama sebe přesvědčit, že to malé černé bodnutí, co pořád ještě cítí někde uvnitř, ve skutečnosti neexistuje.
A teprve, když jí Hanabi zmizí z dohledu a otcův ledový zrak roztaje pod matčinou rukou, teprve když na všechno padne tma černá jako havraní vlasy a křik dne umlkne v tiché ukolébavce, teprve tehdy Hinata pláče. Protože někde v hloubi duše ví, že tohle je on. Tohle je ten den, kdy květy na nebi zhasly a přišly dny perokresby. Ještě se daly mhouřit oči a dalo se hrát na pravdu, zakrývat si obličej dlaní a schovávat se do stínu, ale nic nemohlo zakrýt skutečnost, že barvy pod denním světlem blednou.
A Hinata pláče, protože v tichém přítmí dětského pokoje nad ní pořád visí Hanabina tvář, pyšná jako bledý odraz luny na inkoustovém moři.

Hinata už nepláče. Stojí a dívá se. Sleduje.
Pochopila, že plakat nemá smysl. Musí se snažit, musí bojovat a musí vítězit, aby se otcovy oči neměnily v kusy ledu a na jeho vlasy předčasně nesedal sníh. Hinata nedokáže pochopit, proč se to děje, proč mu s každou její prohrou přibývají na čele vrásky. Matka jí vysvětlila, že se otec trápí a že ji má rád, a Hinata jí věří. A tak se snaží vítězit, protože věří i otci a nechce, aby se trápil.
Ale nedokáže bojovat s Hanabi, ne doopravdy. A tak se Hanabi při každém souboji mění, a kolem Hinaty se místo ní míhá někdo jiný. Někdo, kdo má pyšnou tvář luny, vlasy jako inkoustové vlnobití a místo rukou dva rychlé hady.
Tentokrát Hanabi nezvítězí, ale poslední dobou jsou jejich šance stále vyrovnanější. A čím bližší jsou si na bojišti, tím širší je propast mezi nimi. A Hinata se bojí, že jednoho dne bude tak široká, že přes ni už nezahlédne světlo ohňostroje v sestřiných očích. A bojí se, protože už si nedokáže vybavit každý nádech, ani každý barevný záblesk. A bojí se, protože včera ráno pomáhala Hanabi rozčesat si vlasy a zuby hřebenu místo toho zajely do inkoustového vlnobití.
Bojí se, že jednoho dne dočista zapomene.
A Hinata nechce zapomenout. Nechce, aby se z Hanabi stala bytost s pyšnou tváří luny a hadíma rukama. Ale nechce ani, aby se z otce stal někdo, z koho čiší chlad.
A tak jenom stojí a dívá se. Sleduje.
A doufá, že to bude stačit.

Čas plyne. A propast se rozšiřuje.
Hinata zírá do temnoty a temnota jí odpovídá. Dívej se, dívej, ať nevidíš. Sleduje, jak se dole na dně tichounce prohánějí lišky s hebkou srstí. Čas od času zvednou čenich a zavětří, zavadí o ni plachým pohledem a utíkají dál. Sleduje ptáka plného zášti, jak marně tluče křídly o mříže. A sleduje mnoho jiných věcí a nakonec už se ani nedívá na druhou stranu, kde stojí Hanabi. Napřed ze strachu, pak z lítosti a nakonec prostě proto, že si její pozornost žádá jiné dění.
Jednoho dne nad propastí vyjde měsíc, ale není ani trochu jako Hanabina pyšná luna. Je veliký a krvavý a zlý a všechny Hinatiny problémy se v jeho světle najednou zdají být menší. A po něm jiný, stříbrně modrý, co za přátelským dotykem skrývá poživačnou touhu. Mít. Držet. Nepustit. A horoucí dlaní drtí všechno, co by chtěla držet a nepustit ona. A tak Hinata pustí. Rozevře prsty a nechá všechno to rozzářené a šťastné popadat někam, kam už nedosáhne, až jí nezůstane nic, než zbytky slunečnicové žluti ulpělé na konečcích prstů. A proč? Protože na chvíli znovu vidí explozi barev, každý nádech a každý detail, i když už není očí, v nichž by mohla sledovat odraz ohňostroje. A protože má poprvé v životě pocit, že by to tentokrát mohlo být doopravdy naposledy.

Stojí a dívá se. Sleduje.
Červená, zelená a zlatá. Hanabi se vedle ní opírá o zábradlí a s nevzrušeným výrazem pozoruje všechny ty barvy vybuchující na obloze. A Hinatě je tak zvláštně smutno. Jsou spolu. A přesto nejsou. Ne tak jako tenkrát před lety. A ona si najednou přeje, aby se mohla vrátit zpátky; napořád sledovat, jak jim obloha nad hlavami rozkvétá světlem. Hanabi mlčí a jí je najednou do pláče, protože v té krátké pauze mezi dvěma údery srdce má pocit, že je doopravdy tam, kdy se Hanabi smála nadšením jako každé jiné pětileté dítě. A tak šeptá, celým svým bytím šeptá malé Hinatě, ať si zapamatuje každý detail, každý nádech a každý barevný záblesk. Protože jejich ohňostroj může věčně zářit jedině tam. Ve vzpomínkách.
Stojí vedle sebe, nakloněné přes zábradlí, a sledují, jak jim nad hlavami vadne světlo. Červené, zelené a zlaté.