Boj proti Osudu 92

Každý krok pálil a bolel, jak jejich namožené svaly protestovaly proti další námaze. Chakra, obalující jejich chodidla, sotva dokázala odolávat blátu z rozmočené pěšiny. Selhání je tížilo na ramenou jako žok s kamením a hrbilo jejich šíje. Pochod zšeřelým lesem jen přikrmoval všeobecně pošmournou náladu.
Z čela skupiny k dvojici hustým stromovím šuměl tlumený hovor. Ani jeden z nich nerozeznával vyřčená slova, přesto byli oba schopni z nedávných zkušeností a z chmurného tónu hlasu přesně odhadnout téma hovoru.
Neji periferním viděním nenápadně kontroloval Hinatu. Byla bledá a její nohy se viditelně třásly. Neji v jejím aktuálním stavu neomylně rozpoznal příznaky nadužívání Byakuganu a v jeho nitru se zvedla vlna nevole.
Tahle mise byla příliš těžká. Příliš těžká pro ženu, která posledních několik let strávila v domácnosti péčí o dítě. Mizukage přece nemohla být tak naivní, aby si myslela, že kuniochi, byť to byla jouninka, zvládne po tolika letech s minimem tréninku misi typu S!
Muž se sebezapřením potlačil horký příval vzteku. Bylo to nezodpovědné. Bylo to nebezpečné. A byla to jeho vina.
Kvůli němu teď byla celá jeho rodina vnímána jako politicky nespolehlivá. Kvůli němu hrozilo, že se ocitnou ve finanční tísni. Kvůli němu musela Hinata znovu začít chodit na mise. Kvůli němu musel Keitaro zůstávat doma sám, nebo v dozoru jejich bývalých studentů. Kvůli nenadálé podezíravé nedůvěře trvala hlava Mlžné vesnice na tom, aby jeho a Hinatiny mise byly vždy společné. A protože on byl ten, koho Mizukage na této misi potřebovala, musela se jí zúčastnit pochopitelně také Hinata.
Bylo mu z toho špatně.
Večerním lesem se rozlehl skřek ptáka. Hinata, polekaná nenadálým zvukem, se jedním pohybem napřímila. Nejiho oči se automaticky stočily k jejímu prudkému pohybu a jeho tělo se napjalo v bezmyšlenkovité připravě k obraně. Hinata se ale jen zkoumavým pohledem ujistila, že je všechno v pořádku a unavená ramena opět klesla. Žena ale zřejmě zaznamenala Nejiho reakci, protože tichým hlasem omluvně pronesla.
„Už je to dlouho, co jsem byla naposledy na misi. Když je člověk tak dlouho doma s dítětem, skoro zapomene, jaké to tady venku je.“
Neji nesouhlasně nakrčil obočí. Nebyla to její vina. Hinata ale nečekala na žádnou odpověď a pokračovala.
„Co myslíš, že teď bude?“ Vyřčená otázka ji soudě dle jejího napjatého výrazu tížila již delší dobu. A přestože byla sama o sobě nejednoznačná, Neji velmi dobře chápal, co modrovlásku tíží. Jeho obočí se stáhlo do jedné ustarané linky.
„Ti muži byli bez pochyb z Akatsuki. Setkal jsem se s nimi už jednou; na misi při záchraně Gaary. Vždycky mají tyhle černé pláště s mraky.“ Povzdechl si. „Navíc jsou v jejich řadách samí silní ninjové. Není si s nimi radno zahrávat.“
Hinata od něj odtrhla pohled a zamyšleně se zahleděla do zšeřelého lesa. „Han byl jinchuuriki pětiocasého. S ním už mají Akatsuki ve svých rukou pět ocasých démonů.“ Zašeptala opatrně. Neji zachmuřeně přikývl.
Hrozící nebezpečí je pronásledovalo jako temný bouřkový mrak.
„Myslíš, že jim to bude stačit? Už jich mají víc než polovinu, třeba –“
„Nebude.“ Neji nikdy nepatřil k těm, kteří by neuměli říkat pravdu. A to i v případě, kdy pravda nebyla právě to, co by druhý chtěl slyšet. „Budou je chtít všechny.“
„Tříocasého zajali před deseti lety. Akorát v době, kdy jsme přišli do Mlžné. Třeba jim dochází síly.“
„Třeba.“ Uznal Neji nepřesvědčeně. „A třeba jen střádali prostředky na závěrečný útok.“ Hinata se znepokojeně ošila.
„Ale Neji, šestiocasý...“ Ženin tichý hlas se zlomil a poplašené oči se upnuly na Nejiho stoický obličej jako oči stonajícího pacienta na doktora přicházejícího s diagnózou. Muž stiskl rty do tenké linky.
„Ano, Hinato, šestiocasý je v Mlžné.“
„Myslíš...“ Ženina slova opět utichla dřív, než mohla být vůbec vyřčena. Muž ji ale znal velmi dobře a bez problému dokázal odhadnout, jakým směrem se stáčí její obavy.
„Myslím, že přijdou. Dřív nebo později. Ale určitě si pro něj přijdou.“
„Co budeme dělat?“ Hinata konečně ovládla svůj hlas dostatečně na to, aby dokázala odpovědět otázku. Třas v její intonaci ale prozradil její vzrůstající nervozitu. Neji jen pokračil rameny.
„Budeme bojovat. Nesmíme jim ho vydat. Za žádnou cenu.“ V Hinatině tváři se ale stále zračily pochyby a nejistota.
„A co když nebudeme ve vesnici? Co když zase přijdeme pozdě? Co když Keitaro...“ Její pobledlý obličej zbělel starostmi.
„Nepřijdeme pozdě.“ Nejiho hlas byl pevný a dodávla jí tolik potřebnou jistotu. „Až na to přijde, Utakatu ubráníme. A Keitaro bude v pořádku.“ Hinatiny rychlé napjaté dechy se mírně zklidnily a nabraly na pravidelnosti. I chvějící se kolena získala trochu stability a ženiny kroky byly nyní jistější. Stažená tvář ale stále zrazovala nevyřčené obavy.
„Neji?“ Opatrné oslovení bylo předzvěstí nevyřčených starostí, které se připravovaly vyjít na zřetel. Muž si to dobře uvědomoval a proto s očekáváním zvedl k modrovláce svůj pohled, připraven naslouchat.
„Myslíš, že je dobrý nápad, nechávat malého samotného?“ Hinatin hlas byl stažený nejistotou.
„Už není malý, Hinato. Umí se o sebe postarat. A je s ním Kyoudou. Nic se mu nestane.“ Nejiho slova nepřipouštěla námitky. Přesto nebyla modrovláska přesvedčená.
„Jenže kdyby k něčemu došlo, neubrání se.“
„A proto je s ním Kyoudou. Je už chuunin. Ubránila by je oba.“
„Ale ne před Akatsuki! Sám jsi viděl tu spoušť, Neji! Sám jsi s nimi bojoval! Víš co je to za lidi. Nezastaví se před ničím!“
„Ale co můžeme udělat?“ Nejiho se začala zmocňovat frustrace. „Kvůli té aféře s Nishinem už nemůžeme zůstávat s Keitarem doma. Taky z toho nemám radost. Taky o něj mám stach. Ale co můžeme udělat?“ Zopakoval syčivě. Hinata na několik okamžiků skolpila hlavu, než plachýma očima znovu vyhledala ty mužovy.
„Aktivoval Byakugan.“ Neji věnoval ženě zkoumavý pohled. Tahle skutečnost neopustila koutek v jeho mysli od chvíle, kdy k tomu došlo. Muž doufal, že když syna nebude trénovat a připravovat na život shinobiho, zůstane chlapcův Byakugan stejný jako oči tisíců lidí v Mlžné.
Jenže krev klanu Hyuuga v chlapcových žilách byla silná. A pokud si mohl Neji tuto skutečnost dovolit ignorovat ve chvílích, kdy Keitaro předvedl mimořádné předpoklady k sebeovládání, pokud mohl přehlížet jeho talent v lékařských technikách, proslulých svými nároky na jemnou manipulaci s chakrou, nemohl, zkrátka nemohl ignorovat skutečnost, kdy poprvé na vlastní oči spatřil v duhovkách svého syna náznak zornice a kdy se spánky dítěte zvrásnily naběhlými chakrovody.
Aktivace Byakuganu byla velkou událostí v životě každého Hyuugy. On i Hinata k tomu byli tvrdým tréninkem vedeni od útlého věku. Neji si jen matně vybavoval vzpomínky na den, kdy poprvé viděl svět novýma očima. Nebyl v té době ještě ani studentem akademie.
Zato si až příliš dobře pamatoval na hořké zadostiučinění, které pociťoval, když se Hinatiny šesté narozeniny překlenuly, aniž by byla schopná aktivovat svou Kekkei Genkai. Tehdy jí kvůli tomu pohrdal. Nyní se těšil z každých narozenin, které jeho syn oslavil bez břemene Byakuganu.
Ty deváté ale byly posledními.
„Aktivoval Byakugan.“ Zopakoval Neji. „Ale co to s tím má společného?“ Hinata si odkašlala a zkusmo nadhodila.
„Přemýšlela jsem, jestli bychom mu přece jen neměli povolit akademii.“
Neji se zastavil na místě jako socha. Nevěřícně si ženu přeměřil pohledem.
„Ale on je nemocný! Jeho stav naprosto vylučuje jakékoliv ambice na vojenskou kariéru. A i kdyby nebyl hemofilik, nezapomínej, že může používat jen jednu ruku.“
Hinata se také zastavila, zrcadlíc mužův defenzivní postoj.
„Dostal by aspoň možnost se bránit. Hemofilii si přece drží pod kontrolou svépomocí už několik roků. A ruka – s tou se zatím vždycky vyrovnal. Vsadím se, že i jako ninja by si našel cestu jak excelovat navzdory svým omezením.“
Neji konsternovaně pohodil hlavou.
„Co se s tebou stalo, Hinato? Myslel jsem, že v tomhle jsme za jedno. Že o něj máš strach.“
„Mám!“ Hinatina reakce byla horlivá. „A právě proto o tom přemýšlím!“
Neji si ženu překvapeně přeměřil pohledem a dal se znovu do pohybu, následován jejími spěšnými kroky.
„I kdyby chodil do akademie třeba od pěti let, nukeninům z Akatsuki se neubrání, Hinato. Je hloupost vystavovat ho takovému nebezpečí. Jediné, co by tím získal, jsou plané naděje.“ Neji se zhluboka nadechl, vzduch mu netrpělivě zašuměl nosními dírkami. „Musíme ho vést k tomu, aby si našel uplatnění jako civilista. Na fyzickou obranu má tebe a mě. Nic víc nepotřebuje a potřebovat nebude.“
A pokud jeho tón nebyl dostatečným indikátorem, že debata byla u konce, kamenný výraz v obličeji rozehnal všechny zbytky pochyb.