Boj proti Osudu 101

Klapot hůlek přerušovaný ojedinělým srkáním mu drásal nervy, když se snažil s klidnou nicneříkající tváří vychutnat si Hanabinu večeři. Nudle ve vývaru mu neustále klouzaly zpátky do polévky a vysušené vepřové bylo tak tuhé, že se musel se zavřenýma očima přinutit a celý kus polknout, div se nepozvracel. Hanabi, sedící naproti němu, zatím ladně jako vždy hůlkami nabírala výborně vypadající smažené krevety a při každém jeho nuceném polknutí mu věnovala jedovatý pohled.
"Tati? Děje se něco?"
Překvapen vlastní dcerou, která seděla po jeho levici, s sebou škubl. Její tvář byla stažená a pohled nejistý. Nehty na rukách, normálně dětsky lesklé a pěkně upravené, byly okousané.
Nuceně polkl další kus odporného vepřového a pokusil se na ni usmát.
"Vůbec nic. Všechno je v pořádku."
Nabral do úst pár nudlí se zapleteným koriandrem a pak je zapil citronovou vodou. Byla kyselá jako Hanabin výraz a on musel potlačit říhnutí, které na něj znenadání přišlo.
"To je dobře, tati. Jsem ráda, že jsi v pořádku," uklonila se mu hlavou Kodoko a pokračovala v jídle.
Naruto se na ni zkoumavě zahleděl.
"Neměl bys být tak překvapený, že se o tebe vlastní dcera bojí," šlehla po něm znenadání Hanabi.
Naruto nakrčil obočí a narovnal záda.
"Nejsem překvapený. Jen nechápu, proč by měla mít strach." Snažil se zachovat klid, ruce svírající hůlky byly ale sevřené v hrubé křeči.
"Nechápeš. Ano. To jsem si všimla," vystrčila na něj bradu.
"Co tím myslíš?" skoro zavrčel. Jeho hůlky dopadly na okraj misky a vydaly nepříjemný zvuk.
"Kodoko, jdi do svého pokoje, " rozkázala Hanabi. Její hlas šlehl Naruta přes tvář jako bič, ale Kodoko poklidně položila hůlky na stůl, uklonila se prvně jemu, potom Hanabi a rychlými tichými kroky odešla z místnosti pryč.
Po zatažení papírových dveří za ní zbylo jen dusné, těžké ticho.
"Hanabi..."
"Slyšíš to?" štěkla po něm. Zhluboka se nadechl, připraven opět se ohradit, když mu došla její slova.
"Co?" nechápavě zakroutil hlavou? "Neslyším nic."
"Ano. Nic neslyšíš." Chvíli se mu zdálo, že její hlas zavrávolal. Jako by snad... "Nic neslyšíš, protože tu nikdo není," skoro zašeptala. "Jenom to ticho." Zvedla se ze židle a ruce pevně zapřela o hranu stolu. "Jenom to zpropadený ticho!" křikla po něm.
Naruto na ni hleděl nechápavýma očima. Co se mu snažila říct?
"Od kdy ti vadí ticho?" skoro zavrčel. I on musel vstát ze židle, aby zahnal narůstající pocit ponížení, že na něj z patra křičí vlastní žena. "Co po mně vlastně chceš? Nudíš se? Mám ti dát misi? Nebo ti sem mám poslat někoho, aby tě zabavil?"
Věděl, že to přehnal ještě před tím, než mu na tváři přistála její ruka.
Hanabi byla naštvaná tak, jak ji ještě nikdy předtím neviděl. Vlasy ji vlály skoro kolem celé hlavy a oči s aktivovaným byakuganem byly lemované hromadící se krví, jak se snažila zadržet slzy.
"Ty z***venej ignorante!" prskla po něm, načež se její dlaň střetla s jeho hrudí a poslala ho skrz dvě stěny až do obývacího pokoje. Než se vůbec stačil zorientovat, byla před ním a tahala ho za předek jeho haori zpátky na nohy. "Je tu ticho," vrazila mu pěstí zprava, "protože tu nikdo kromě nás není!" Chytla ho za haori i druhou rukou a odhodila ho na druhý konec místnosti. Tentokrát se Naruto stačil v letu přetočit a dopadl na obě dvě nohy, tvář zaražená někde mezi hněvem a nechápavostí.
"To už jsi říkala! Tak co sakra..."
"Protože jsou všichni mrtví!"
Naruto se zarazil v pohybu, oči prudce vypoulené.
Co to říkala? Že jsou všichni mrtví? To je přece blbost.
Vždycky tu byla spousta lidí. Ta zvláštní kunoichi z domu diagonálně k tomu jejich. Mladý pár, co se zrovna zabydloval na konci ulice. Čtyři bratři od staré paní, kterou každé ráno potkával při cestě ze čtvrti do své kanceláře. Byla tu pořád spousta lidí, kteří chodili po ulici a bavili se mezi sebou. Kteří spolu trénovali. Kteří se po setmění hlasitě bavili v lokálním podniku a když je zrovna neviděl Hiashi, hráli spolu kostky.
Spousta lidí, spousta těl. Spousta hlasů.
A najednou ticho.
A ticho.
A hlas Hanabina zrychleného dýchání, mezi které se začaly drát vzlyky.
"Jsme tu jen my a otec. A na úplně opačným konci čtvrti skupina žen,která se tam stará o kupu dětí, kterým někdo zabil rodiče. Náš klan je v troskách, nezbyl už skoro nikdo! A ty... ty sis toho ani nevšiml.
Nemluvíš se mnou. Nemluvíš se svou dcerou! Myslíš, že ona to nevnímá? To, že tu celý život potkává člověka, který se jednoho dne prostě nevrátí z mise? A za týden další? A pak další? Až už tu pak potkává jenom sem tam děti, které si s ní ani nechtějí hrát, protože jí závidí, že ona má pořád oba žijící rodiče?
Moje dcera tím trpí! Můj klan trpí! A jediný, co ty děláš je, že se každej večer nažereš jako prase a pak jdeš spát. A je ti to všechno úplně jedno."
Koukal na ni s pootevřenou pusou a slovy odporu na jazyku, ale nemohl se přimět je vyslovit. Někde hluboko uvnitř věděl, že jeho žena, ta, kterou si sám vybral, měla pravdu.
Bylo mu to jedno.
Mohli by klidně umřít úplně všichni a jemu by to bylo úplně jedno.
Nadechl se, aby něco řekl, ale nešlo to. Viděl Hanabi, jak čeká, jak ho pohledem vyzývá, jak ho prosí, aby se to aspoň snažil popřít a nabídl nějaké vysvětlení. Nadechl se ještě jednou, ale žádná slova nevytvořil.
Němě zavřel ústa a sklopil pohled k zemi. Hruď, kam ho udřela dlaní, pálila jako oheň a srdce mu nahlodával pocit viny.
Tohle se nemělo stát.
Až sem to nikdy nemělo dojít.
A Kodoko...
Hanabi se napřímila a upravila si rozhozené kimono. Jedním pohybem ruky upravila rozevláté vlasy a cestou setřela pár slz, které ji unikly ze stále naběhlých očí.
Ještě nikdy kvůli němu svůj byakugan nezaktivovala.
"Nemůžu se na tebe teď ani podívat," zašeptala.
Prudce odlepil oči od země, aby vyhledal ty její, ale stála k němu otočená zády. "Jdi za Sasukem, Naruto. Jdi a nechoď mi na oči."
Rozešla se směrem ke dveřím a nechala ho tam stát, samotného v rohu místnosti, s bílým prachem na plášti a černou dírou někde hluboko. A jemu to i přes to všechno bylo stejně úplně jedno.