Boj proti Osudu 95

Dřevěná hůlka klapala o kamennou dlažbu se stejnou důležitostí, s jakou se jouninovy oči upíraly k sídlu Mizukage. Žluté tetelivé světlo naléhavě protínalo setmělé ulice a hnalo mladíka vpřed, přestože zraněná noha stále bolela.
Jak míjel křižovatku za křižovatkou, začali se k němu postupně připojovat další. Čtyřicetiletý muž s kruhy pod očima. Zamračená žena se světlými vlasy ostříhanými na ježka. Svalnatý dlouhán s černými brýlemi. Vousáč, nesoucí se se založenýma rukama na obláčku mlhy.
Něž mladík stanul před pompézní budovou, která byla jeho cílem, nacházel se už v bezmála stohlavém davu. V davu, kde byl každý do jednoho oděn do oprýskané a stokrát spravované jouninské vesty. Jen ta Nentoutova, získaná sotva týden zpátky, se blyštila novotou.
Slunce bylo stále ještě daleko pod obzorem, když prošel dveřmi do budovy a následoval své služebně starší kolegy po širokém schodišti do suterénu. S očima upřenýma do šedé kamenné podlahy a zraněnou nohou, která mu zhoršovala balanc, se snažil ignorovat ninji, kteří ho spěšně míjeli.
Vzhlédl teprve ve chvíli, kdy sestoupil z posledního schodu. Pootevřené dveře přímo před ním hladově polykaly jednoho shinobiho za druhým. Nentou si urovnal kalhoty, upevnil stisk na madle hůlky, a bez dalšího otálení vykročil.
Místnost, vybraná pro dnešní shromáždění, byla naprosto obyčejná. Její narychlo omítnuté stěny měly v ponurém světle šedavý nádech a betonová podlaha byla pokryta nesčetnými hlubokými šrámy. Jediné, co nasvědčovalo tomu, že dorazil správně, byl malý ošuntělý stupínek v čele místnosti.
Žádný prostor určitě nebyl vzdálenější Mizukagině upravené kanceláři. A možná právě proto se tajné shromáždění všech Mlžných jouninů konalo právě zde.
Nentou dokulhal ke vzdálené stěně. Mlčky o ni opřel svou hůlku než vzhlédl a narovnal záda. Většina lidí v místnosti mu byla matně povědomá. Ninjové, které za dvě desítky let svého života občas potkal na ulici, občas u městské brány. Pár tváří mu dokonce kývlo na pozdrav. Náročné mise a s nimi spjatí kolegové jounini se stávali tím obvyklejšími, čím více se jeho zkoušky blížily. Teď, zauvažoval Nentou, pro něj tyto mise budou nový standard. Možná on sám dostane na povel nějakého chuunina. Možná dostane tým geninů. Možná-
"Ahoj Nentou." Mladík sebou cukl a vzhlédl k hlasu. "Gratuluju k povýšení." Nentou se usmál.
"Děkuju, Tai-sensei. Je to i vaše zásluha." Muž nepřítomně pokývl a potom cuknul bradou ke stupínku.
"Tohle je tvoje první tajná porada?"
Nentou jeho gesto následoval očima. Mizukage stále nebyla nikde k vidění, přestože mu bylo jasné, že se musí objevit každým okamžikem. Mladík kývl v odpověď na senseiovu otázku a jeho oči znovu zabloudily do davu.
"Skoro nikoho tu neznám." Povzdechl si.
"Nedělej si starosti. Za rok za dva si tu budeš s polovinou lidí tykat. Až tak moc nás jouninů v Mlžné není." Uklidnil ho Tai.
Nentou se zašklebil. "S polovinou lidí možná. Ale s Neji-senseiem ani za sto let. Chvilkama se divím, že si mu troufá tykat jeho žena." Zachechtal se. "Budí pořádnej respekt."
Teprve když byla slova vyřčena, Nentou si s hrůzou uvědomil, že druhého senseie nevidí nikde v davu před sebou. Zoufale těkal očima z rezků na brunety, ze shrbených zad na rovná ramena, z oplácaných na hubené. Z jednoho ninji na druhého, znovu a znovu. Nikde tam nebyl. A to muselo znamenat.... to muselo znamenat!
S hrůzou se otočil, vyděšené oči upřené za svá záda.
Čekal kamennou tvář a oči šlehající blesky. Místo toho se střetl pohledem s nechápavou tváří mladé černovlásky, která se od něj znechuceně odvrátila, a když Nentou párkrát zamrkal, s tichým mumláním si vyměnila místo se vzdálenějším sousedem.
Opojný pocit zažehnané katastrofy ale netrval dlouho.
Nentou si uvědomil skutečnost, která mu dřív vůbec nepřišla na mysl. Neji sensei tu nebyl. A rychlé proskenování místnosti potvrdilo Nentouovu další obavu. Chyběla i Hinata-sensei.
Novopečený jounin zamračeně vzhlédl k Taiovi. Překotná otázka byla pronesena šeptem. "Proč tady nejsou?"
Tai ale zarytě pozoroval stupínek a na Nentouův naléhavý dotaz nereagoval ani sebemenším gestem.
Nentou sevřel v pěsti ohraj jouninovy vesty. "Proč tu nejsou?" Zopakoval. "Jsou přece taky jounini. Musíme jim dát vědět, že tu mají být!"
Taiovou jedinou reakcí bylo mlčenlivé vyproštění se s Nentouova sevření. Mladík ho několik vteřin pozoroval, než se Taiovy rty, stažené do tenké linky pootevřely.
"Není jim důvěřováno." Slova byla pronesena tak potichu, že kdyby na ně Nentou nečekal, dost možná by je přeslechl.
"Důvěřováno?" Hlasitost jeho dotčených slov se přizpůsobila Taiově tiché mluvě. "Já jim důvěřuju!"
"Ale ty" Šeptal Tai tak potichu, že mu Nentou spíše oděcítal slova ze rtů, "nejsi Mizukage." Nentou se zamračil a rozhodil rukama v nevěřícném gestu.
"A proč by jim jako Mizukage neměla věřit?" Syknul sotva slyšitelně.
Tai se dlouze nadechl.
Konoha.
Nishin.
Nige.
Bylo toho dost. Bylo toho dost.
"Nebyla to jejich vina!" Nentouův rozčilený hlas byl silně přidušen snahou kontrolovat hlasitost. "Nic z toho nebyl jejich záměr!"
Taiovy oči se do něj ostře zabodly.
"A to víš jak?" Syknul. A Nentou ztuhl. Nezmohl se ani na slovo. A tak Tai pokračoval.
"Věříš jejich slovům? Tomu, co ti věší na nos? Jak můžeš vědět, že nelžou? Jak můžeš vědět, že je sem neposlali z Konohy? Že se neměli infiltrovat a podílet se na rozkladu Mlžné zevnitř?" Nentouovi spadla brada. Jeho oči těkaly po známé tváři, a najednou měly pocit, že všechny povědomé rysy se z ní vypařily. Úsměv, otevřenost, laskavost. Byly pryč.
"Kdybys měl tak zodpovědnou práci jako naše Mizukage, jak by ses zachoval? Věřil bys radši nespolehlivým řečem, nebo vlastnímu rozumu?" Tai ještě nekolik okamžiků upíral svůj ostrý pohled do Nentouova nevěřícného obličeje, než znechuceně zakroutil hlavou a odvrátil se.
"Zamysli se nad tím, Nentou. Zamysli se. Přijdeš na to, že mám pravdu." A s těmito slovy se Tai otočil k mladšímu ninjovi zády a odešel davem do předních řad.
Když za pár okamžiků Mizukage konečně vystoupila na stupínek, Nentouovo zamračení se přesunulo na ni. Žena přehlédla sál přísnýma očima a nadechla se.
"Vážení jounini, děkuji za vaši účast na dnešní tajné radě."
Nentou zamrkal. Nemohl tomu uvěřit. Neji-sensei a Hinata-sensei by Mlžnou nikdy nezradili. Věděl to moc dobře, a bylo mu jasné, že stejně to musel vnímat každý, kdo s nimi strávil tolik času jako on. Každý, kdo s nimi chodil na tréninky. Každý, kdo se s nimi kromě toho vídal i ve volném čase-
"Nebudu chodit kolem horké kaše. jistě se k vám už doneslo, že se Akatsuki dali znovu do pohybu. Část z vás dokonce dokonce pomáhala bránit Hana, jinchuurikiho pětiocasého démona."
No a co, že byli z Konohy? Vždyť je odtamtud vyhnali. Věděl to každý, tajemství netajemství. I kdyby z Mlžné odešli, neměli by se kam vrátit.
"Jenže tato mise byla neúspěšná. Stejně jako všechny předchozí. Písečné sebrali jednoocasého, Oblačné dvouocasého, nám tříocasého a Kamenné čtyřocasého a teď i pětiocasého. Se zármutkem vám musím oznámit, všichni tito démoni jsou nyní v rukou Akatsuki." Několik ninjů zalapalo po dechu. Nentouovo zamračení se prohloubilo.
Ani Nishin nebyl jejich chyba. Byl to magor. Věděl to o něm každej už od začátku. Když se Nentou dozvěděl, že s tím psychoušem bude v týmu měl strach. Hrál si sice na siláka a drsňáka a nic na sobě nedal znát, z Nishina měl ale hrůzu už ve třinácti. Už jako děcko věděl, co je to za hajzla. To, že se to časem jen potvrdilo, přece nemohli hodit na Hyuugy!
"Jistě už dobře víte, moji jounini, co se vám snažím naznačit. Všichni víte o pokladu, který se v Mlžné skrývá."
První řada ninjů se jako na povel rozestoupila a z davu vykročil mladý brunet. Rozvážnými kroky zamířil k Mizukage, než se zastavil těsně vedle jejího stupínku a otočil se čelem k davu.
A Nigenteki? Nigenteki byla chudák. Věděli to všichni a přesto s tím nikdo pořádně nebyl schopnej nic udělat. Nikdo jí nemohl pomoct. Nikdo ji nedokázal zachránit. Nikdo, ani ona sama.
"Utakata, jinchuuriki šestiocasého démona-"
"Saiken. Jeho jméno je Saiken." Ozval se muž pevným autoritativním hlasem. Mizukage zvedla obočí, ale přikývla.
"Utakata, jinchuuriki Saikena, se k nám vrátil před několika týdny. Požádal ve své původní vesnici o azyl a pomoc s obranou proti Akatsuki." Mizukage se odmlčela, zřejmě pro efekt. "A obojí mu bude přiděleno."
Její smrt zasáhla všechny. Ten den, kdy se to dozvěděli, načapal večer Setsuyaka, jak brečí na záchodě. A i když ho objímal, hladil ve vlasech a šeptal mu, že všechno bude dobrý, proud jeho slz a křeče jeho vzlyků odezněly až ve chvíli, kdy vyčerpáním upadl do neklidného spánku.
"Aktivita Akatsuki nevykazuje žádné pravidelné vzorce. Klidně teď mohou na několik let zmizet. A klidně mohou zaútočit zítra."
Jaký efekt pak musela mít její - musel mít její odchod - na Taie? Kolikrát šel on spát se slzami v očích? Kolikrát marně zatínal pěsti? Kolikrát házel kunaie do terče a představoval si, že je tam místo kusu dřeva Nishin? Kolikrát si asi přál, aby Nishina neučil bojové techniky? Kolikrát si asi přál, aby Nishina neučil bojové techniky Neji Hyuuga?
"A proto chci, aby osmdesát procent jouninů dlouhodobě setrvávalo na území vesnice. A aby všech těchto osmdesát procent bylo připraveno k Utakatově obraně."
Ne. Tai nemá pravdu. Prostě ne. Hyuugové za to nemůžou. Nebyla to jejich vina. Nezapříčinili to. Nezpůsobili to. Ani Neji, ani Hinata. A už vůbec ne malej Keitaro. Malej Keitaro, kterýho Nige, a to, co se jí stalo, zasáhlo stejně hluboko, jako všechny ostatní.
"Protože až tahle bitva přijde, nemůžeme si dovolit ji prohrát."