Boj proti Osudu 93

„Výš, musíš výš! Vykopni to pořádně!“ křikl na ni, zatímco si rukou chránil obličej.
Kyoudou se přikrčila a s přesunutím těžiště vystřelila nohu vzhůru. Nentou ji vykryl a sám vedl úder pod koleno. Dost slabý, aby ji neublížil, a zároveň dost silný, aby ji odhodil o pár metrů dál.
Kyoudou se v letu převalila do kotoulu a zůstala v podřepu na zemi. Tlukot jejího srdce mohl vidět i z deseti metrů, jak se jí kůže na krku nadzvedávala pod pulsem krkavice. „Lepší,“ kývl na ni a spustil ruce podél těla. „Ale musíš rychleji. Rychleji a silněji. Moc dlouho ti trvá, než přeneseš váhu. A než si rozmyslíš, kam chceš vlastně udeřit.“
Kyoudou vstala z podřepu a rukou si odehnala neposedné vlasy z obličeje.
„Nemůžu rychleji. Už tak toho mám dost,“ odfrkla.
„Chybí ti kondička,“ zasmál se. „Ale jinak je to o dost lepší, než minule. Dělalas nějaký protahovací cvičení? Rozsah výkopu je teď úplně někde jinde.“
Pokrčila rameny, stejně ale uviděl ten nepatrný úsměv, co se jí mihl přes tvář.
„Tak protahuju se pořád. Sama cítím, že je to teď lepší, než to bývalo. Ale furt mám nějaký rezervy.“
„Mm,“ pokýval Nentou, načež se postavil do své bojové pozice. „Tak ještě jednou. Tentokrát mě musíš dostat na zem, je jedno jak. Až se ti to povede, dáme deset koleček a pak konec.“
Odhodlání ztvrdlo na její tváři jako maska a Kyoudou se rychle přemístila před něj, tělo pokrčené a těžiště už dopředu pozměněné, aby mohla jen vykopnout. Úder čekal, přesto byl překvapen náhlou rázností. Ruka mu odletěla na stranu a on měl co dělat, aby vykryl kop z druhé nohy, který ho i přes to poslal o metr do vzduchu. Kyoudou počkala, až dopadne zpátky na zem, a ihned zaútočila výkopem. Nentou vykryl kop vlastní holení a vnitřně zaúpěl nad bolestí, která zanechala tučnou podlitinu. Vymrštil ruku a zasáhl Kyoudou do boku, načež ji udeřil ještě dvakrát dvěma po sobě jdoucími kopy. Kyoudou první zásah ustála, druhý ji však poslal do předklonu a třetí k zemi. Zaklela, když se odvalila o dva metry bokem a otřela si oči od potu.
„Ty seš jak ještěrka,“ střelila po něm.
Nentou se zašklebil.
„Ještěrka?“
Kyoudou se pousmála, rázem však byla těsně před jeho obličejem a vrazila mu pěst do břicha. Překvapením zalapal po dechu.
„Od koho ses to asi tak naučil, hm?“ vyplázla na něj jazyk, než se mu snažila otočkou podkopnout nohy. Nadskočil přesně ve chvíli, kdy mu vrazila další dobře mířený úder pod bránici. Odhodilo ho to o dva metry dozadu. Rázem však byla opět u něj a snažila se ho zasáhnout výkopem, tentokrát ji ale vykryl spojenými dlaněmi, chytil ji za kotník a odhodil do boku. Přistála v rozblácené kaluži s masivním cáknutím.
„Ale no tak!“ zaúpěla naštvaně. „Včera jsem prala!“
Nentou se zhluboka nadechl a narovnal se.
„Nemáš u boje vykládat kraviny. Soustřeď se.“
Kyoudou vstala a naoko na něj vystrčila bradu. Než ale stačil mrknout, rozeběhla se opět směrem k němu. Rozhodl se nestát pouze pasivně a též udělal pár kroků dopředu. Střetli se pěstmi, které polechtaly vnější části ramene, než se druhé ruce srazily mezi těly. Nentouova větší pěst přetlačila tu Kyoudou a ta se se zapotácením svalila k zemi. Než dopadla, vystrčila před sebe ruce a přetočila se podél nich opět do stoje. Rychlým kopem mířeným do břicha by ho překvapila, kdyby si nevšiml toho charakteristického prohnutí ramen vždy, když tohle plánovala. Ustoupil bokem a rukou srazil nohu k zemi, načež se přiblížil těsně k ní a kolenem do břicha ji odhodil dozadu. Přistála na zadku s hlasitým „Au!“
Nentou se ušklíbl.
„S takovou tu budem do večera,“ poškádlil ji.
Kyoudou se zamračila a rukou si ohmatala zadek, na kterém ulpělo bláto.
„Za tohle zaplatíš, ty…,“ nedořekla a už se hnala k němu. Počkal, až bude téměř u něj, pak ji rychlým krokem obestoupil a chytil jí ruce za zády. S trhnutím se mu snažila vymanit, ale když sevření jeho dlaní nepovolovalo, vykopla nohou dozadu. Nentouem projela nechutná ostrá zubatá bolest, která mu rozbrněla nohu a omámila smysly. Na chvíli se mu zatmělo před očima.
Povolil sevření na jejich zápěstích a se zatnutými zuby se svezl k zemi.
„Ha! A mám tě!“ pronesla Kyoudou triumfálně, zatímco se k němu otáčela předem. Když ho však uviděla sedět na zemi s bolestnou grimasou a nohou prkenně nataženou před sebou, výraz na tváři ji zmrzl. „Seš v pohodě?“ přiskočila k němu hbitě. Mávnutím ruky se jí snažil uklidnit, ale zuby drhnoucí sklovinu mu to neulehčovaly. „Bože…,“ vypadlo z ní najednou. Nentou zvedl oči tak akorát, aby spatřil vyděšení a uvědomění v těch jejich. „To je to tvoje špatný koleno…,“ zašeptala nevěřícně.
Nentou v duchu zaklel.
„Klid. To bude dobrý, jo? Nic to není, jen mi tam trochu křuplo,“ procedil skrz zuby.
Kyoudou vytáhla z kapsičky obinadlo a sebrala dvě opodál ležící větve, ze kterých vytvořila provizorní dlahu.
„To mám říkat já tobě,“ omluvně se na něj podívala.
Nentou stěží polkl.
„Se stane. Nic si z toho nedělej.“
Kyoudou si přidržela dlahu z obou stran vlastními koleny a pak ji pomalu začala obmotávat obinadlem. Nentou sykl, když ji utáhla moc pevně.
„Já vím, že to bolí, ale takhle se ti tam aspoň nic dalšího nepohne.“
„Ti říkám, že to bude dobrý. Že mi tam jenom něco křuplo.“
Kyoudou se na něj neohromeně podívala.
„To si říkej někomu jinýmu. Měl bys s tím do nemocnice,“ provrtala ho pohledem.
Nentou jen protočil očima.
„Dej pokoj. Hodím si na to doma led a do zítřka to bude dobrý. Nemůže mě to takhle limitovat,“ dodal spíš pro sebe, zatímco zatínal pěsti do bláta pod sebou.
Kyoudou si povzdychla.
„Jouninský zkoušky jsou furt půl roku daleko. Nemusíš se dřít na úkor vlastního zdraví. Pořád máš dost času.“
Nentou zatnul zuby.
„Nikdy nevíš, kdy se něco posere. Chci bejt připravenej na to to zvládnout, kdyby něco.“
Věděl, že je to podpásovka, ale nemohl si pomoct. Tohle musela pochopit. Trénovat, stát se lepším. Silnějším. Moct v noci klidněji spát, protože věděl, že už není malej ubohej kluk, co si nechal od toho hajzla nakopat p*del. Protože měl někoho, koho před ním chtěl chránit. A protože… protože Nige.
Nohou mu při vzpomínce na Nishina projela další vlna zubaté bolesti. Oči se mu zaleskly nevylitými slzami.
„Hej. Můžeš vstát? Pomůžu ti domů.“
S nadzvednutým obočím se na ni podíval. Žádná reakce? Žádné rýpání? Utěšování?
S povzdechnutím pokrčil rameny a nakonec kývl.
Kyoudou mu podala ruku a letmo se usmála. „Pojď, ty ještěrko,“ pomohla mu na nohy. „Třeba, když ti tu špatnou nohu useknou, ti naroste nová a zdravá,“ ušklíbla se.
Nentou na ni nevěřícně vyvalil oči. Momentální nechápavost z její narážky přebila i nejistotu na vlastních nohách. Poposkočil, aby udržel rovnováhu, a pak se chytil jejího nabízeného ramene.
„Co furt máš s tou ještěrkou?“
Kyoudou skoro zachrochtla, jak se snažila nesmát.
„No co. Od jedné se toho až moc učíš, když spolu teď bydlíte. Chytáš zvláštní návyky.“
Nentou nadzvedl obočí.
„O čem to sakra mluvíš?“
Kyoudou ho přeměřila neohromeným pohledem.
„Ale no tak. Malej, slizkej. Černej, žlutý skvrny? Už ti svítí?“ Zaluskala mu před očima volnou rukou, kterou ho nepodpírala kolem pasu. „Bože, měl to být vtípek. Jakože ty a Setsuyaku bydlíte spolu a se Setsuyakem i Hitokage a tak… chápeš?“ ušklíbla se na něj.
Nentou na ni koukal vypoulenýma očima, zatímco v duhu počítal do deseti. Pak zavřel oči a se skousnutým rtem se zhluboka nadechl.
„Víš, že je to obojživelník, že jo.“
Kyoudou zamrkala.
„A těm jako odseknutý končetiny nedorůstaj?“
Nentou v duchu zaúpěl.
Chvíli šli v tichu, jen čvachtání jejich bot do ranního bláta doprovázelo cestu zpátky do vesnice. Když se na obzoru objevily hradby, ucítil, jak Kyoudou zpomalila. Prvně to nekomentoval, ale když se jejich krok zredukoval na pouhé šoupání, otočil k ní se zájmem obličej.
„Děje se něco?“
Kyoudou měla ret vtažený mezi zuby a nervózně si ho kousala. Její obličej byl potemnělý a obočí stažené. V tomhle odrazu stínů vypadala skoro jako smrt.
Polkl, když k němu obrátila nejisté oči.
„Něco jsem udělala.“
Zamračil se, ale kývl, aby pokračovala.
Kyoudou si dala volnou ruku v bok a zadívala se k nebi, zakrytému neprostupnými mraky. Už myslel, že to z ní bude muset tahat, když nečekaně otevřela ústa. „Trénuju malýho Keitara.“
Nentou na ni vytřeštil oči.
„C-cos řekla?“ To snad nemyslela vážně.
Po očku na něj pohlédla, ret už dávno vytažený a oči nejisté.
„Trénuju malýho Keitara.“ Na chvíli se odmlčela. „Vím, nemám na to právo, ale…“
Vysmekl se z jejího sevření a po jedné noze doskákal před ni.
„Bože Kyoudou! Co sis myslela!“ Chytil ji za ramena a lehce zatřásl. „Víš, co tomu řekne sensei, až se o tom dozví? Ten tě zabije!“ Rukou si promnul vlhké vlasy. „Co tě to sakra napadlo!“ uhodil na ni.
Její nejistý pohled se změnil v tvrdý, když na něj obrátila oči.
„To stejný, co napadá tebe, když se každej den ráno ptáš sebe, jestli seš dost silnej na to, aby ses ochránil. Abys ochránil ty, na kterejch ti záleží. Ten kluk nemá jak se bránit! Nikdo mu to nedovolí! Je sám, nic neví. Nic nechápe! A oni ho v tom nechávají, chápeš? Nechávají ho v tý nejistotě, co jedno bude až!“ Její tvář zrudla vztekem. „I on má přece právo bojovat za svůj život. Navíc když to i on sám chce.“
Povolil svůj stisk na jejich ramenech, když se jí z hrdla vydral vzlyk. „Prosil mě o to.“
Nentou si povzdechl jako už dlouho ne a nechal své ruce spadnout zpátky podél těla. Zavrávoral, ale nakonec udržel rovnováhu.
„Proč jsi mi o tom řekla?“
Kyoudou se na něj překvapeně podívala, známky slz ztraceny v potu. Ramena jí klesla, když rezignovaně vydechla.
„Komu jinýmu bych měla.“
Udeřilo ho to jako Nishinův precizní kop do břicha. Jako tlak na bránici tak silný, až nemohl dýchat. Ale vždyť co si nalhával. I on sám to věděl. Ten srab, do kterýho se dostali. Ta bažina nejistoty, ve který byl nakonec on ten šťastnější, protože na něj doma aspoň někdo čekal.
Objal Kyoudou jednou rukou kolem ramen a v duchu zaklel. Tohle nedopadne dobře.
„A jak mu to jde, prckovi? Mám ti s ním pomoct?“