Nováčci

Cestou domů, on to nebyl můj domov jen jsem ho tak musela nazývat, můj domov byl Suna tam jsem měla rodinu, né zde tady nemám nikoho.
Oddychla jsem si, cesta byla dlouhá, ale mě to nevadilo, raději bych tu zůstala, raději bych utekla, pryč k němu. Máma si toho o mě co myslí, jak budu dobrá a další takové povídačky, ale v Konoze nejsem nic. Už mě to s ní nebavilo, ale já jednou odejdu, to se budou všichni divit.
„Kde jsi byla?‘‘ Vyštěkla na mě matka, jakmile jsem vešla, to bylo ale přivítání.

Takže, neviem ako vy, no ja som toto ani nemohla čítať. A ani neviem prečo.... Dobre, viem, nepoviem XD.....

"Tsunade-sama!"- vtrhol do miestnosti jeden z tej nami už spomínanej ANBU štvorice. Oslovená ostala sedieť na mieste, len zdvihla hlavu od nekončiaceho množstva papierovačiek. Nedokázala však zakryť očakávanie.

Dny ubíhali, já se cítila mnohem hůř, nu těhotenství není žádná sranda. V životě mě nenapadlo jak to bude těžké. Nechtělo se mi dělat nic, oblečení mě tlačilo, časté nevolnosti a hlavně pocity hladu. Musela jsem se za sebe stydět, když jsem v noci vyjídala lednici a nejen dnes.
Takhle za chvíli prasknu!! Raději jsme se od lednice otočila a mazala zpět do pokoje, ale u dveří jsem se jen zastavila, hlad byl silnější.
Z plným žaludkem se mi bude spát lépe.

Dneska to začíná být krvavé. Prostě čtu knížky od mistra Kulhánka a tady se to začíná projevovat (kdo ho čte taky tak ví o čem mluvím). Snad se bude líbit.

„Zatím dobrý, ale zdá se mi, že to takhle dál nejde. Je jich hrozně moc.“
„Já vím. Počítám, že ostatní zabili už tak osm set vojáků a my dva skoro dva tisíce. To jsou skoro tři tisíce a vůbec jich neubývá! Musíme použít ten útok!“ dořekl Naruto a začal se připravovat na ultimátní útok. Nedalo se jinak, nepřátelských vojáků bylo zatím okolo dvaceti tisíc a na obzoru se objevovali další. Vybili co nejvíce ninjů v dosahu, aby měli dost času.
Sora a Naruto si stoupli daleko od sebe, směrem od vesnice. Nechali ze sebe uvolňovat chakru, potom jí stlačili do malé koule a polkli.

Sasuke si spokojeně kráčel uličkou, za dnešek už dvacátá oběť, to je rekord. Netušil, jak to mohl zvládnout, ale stále nebyl spokojený. Je to krapek jiné, když to ta druhá nechce. Zamyslel se, jestli to s Sakurou to nebude stejné jako s těmi ostatními.
„Ale co když to bude lepší.‘‘ Napovídal mu hlásek někde ze sdola.
„Ale ona mě nechce.‘‘ Rozmlouval druhý hlásek tomu první tentokrát ze shora.
„Ale o to, to bude lepší, alespoň bude zábava.‘‘ Vymlouval se spodek.

Utíkala, i když nemohla musela se toho zbavit…nevnímala nic jen tu touhu utéct a nikdy, nikdy se už nevrátit, proč vlastně? Ne, už to nikdy nebude ono, když tu není! Nechce vidět nic, co by jí ho připomínalo. Žít bez něj je, jako být oživlá duše bloudící po světě a hledající něco co by ji spasilo. Teď ji může spasit jen…ano smrt! Nic jiného nezbývá!

Nereagoval a šel dál. Rozběhla jsem se k němu a popadla ho za ruku. Nezastavil se jen mě odhodil do kouta.
„Myslel jsem, že ti můžu věřit, ale…‘‘ Nedořekl a zhroutil se na židli, prohrábl vlasy a zlověstně na mě pohlédl.
Už nic neřekl, chytil mě za ruku a odvlekl mě domů. Měla jsem strach, měla jsem ho poslechnout, tohle dopadne špatně. Dovlekl mě do pokoje, Hinata na nás jen tázavě koukala, nezasahovala. Pohodil mě do kouta.
„Já si tě budu hlídat, dohlídnu na to, abyste se už nikdy neviděli.‘‘ Řekl mi výhružně a odešel pryč.

Zanedlouho mě pustili, stále pořád nevěděli jak se to stalo, ale byla jsem zdravá. Cestu domů jsem jela na vozíčku, nohy mě ještě moc neposlouchali a mohla jsem stát. Naruto se o mě staral pečlivě, chtěl mi to vynahradit, ale já mu dávno odpustila.

Daisa a Rain išli na tréning. Daisa si všimla, že je Rain stále viac a viac zamyslená, smutná, nič ju nebaví. Prosto má zlú náladu. A dnes obzvlášť. Trápilo ju to. Síce sa vlastne spoznali len pred dvoma rokmi ale má pocit ako keby ju poznala celý život. Predsa len je jej dvojča a zároveň najlepšia kamarátka. Jediná akú kedy mala. Aj keď teraz ma už veľa kamarátov Rain je prosto jej najlepšia priateľka. Ale aj napriek tomu jej nikdy nechcela povedať čo sa s ňou deje. Ani jej.
„Rain?“
Žiadna odpoveď.
„Rain!“
„Hm?“

No tak ďalší chybný pokus o FF...... Príjemné čítanie, hádam sa Vám niečo nestane :-D

,,Hááá! To už je toľko hodín? Ale mne sa nechce vstávať!"
,,Shikamaru! Vstávaj! Dnes ideš ku Tsunade-sama! Dúfam že budeš s tou peknou dievčinou z Ukrytej piesočnej!"
,,Ach, to je otrava!" Shikamaru si zívol a zvalil sa znova do postele, no hneď sa aj postavil keď zistil, že už mal byť dávno na ceste.

,,Kde je Shikamaru!?"
,,Hej! Kľud, Tsunade-baachan! On dorazí, veď vieš aký je!"
,,Tsunade-sama! Už som tu!"

Na obzoru svítá, slunce se probudilo. V krásném záblesku stojí černá silueta chlapce. Ruce má v bok a jeho vlasy jsou výrazně naježené. Stojí a pozoruje oblohu. Najednou se vynoří další postava. Je to dívka vlasy má krátké a drží chlapce okolo ramen.
Nakloní se k němu a zašeptá mu jemně do ucha: „To bude dobré, bude to zas všechno v pořádku."
Chlapec se k ní otočí a spustí: „Né, nebude.... musím bojovat až do vyčerpání sil o to, co je mi blízké."

9.- A kdo je tu romantik?! Chmpf!
„Něco ti ukážu,“ vrhne po mě významný pohled. „Pojď.“ Natáhne ke mně ruku.
Na okamžíček zaváhám, pak ale jeho ruku uchopím a nechám se vytáhnout z postele.
Ani se neobtěžuje nás zatěžovat nějakým teplejším oblečením a, s rukou stále v mojí dlani, vyběhne v závěsu se mnou do zuřící bouřky...

„Co blbeš?!“ zaječím naštvaně a trochu sebou škubnu, ale on mou ruku drží stále pevně.
„Něco ti ukážu,“ zopakuje a táhne mě dál.

„A můžu ti věřit?“ zeptal se.
„Nevím jak tě přesvědčit. Asi mi budeš muset věřit.“
„No tak jo.“ souhlasil, došel ke mřížím a strhl pečeť. V tu chvíli se mříže roztrhly a Kyuubi se hnal na Naruta. „Konečně si tě můžu podat Uzumaki Naruto. Teď se těš!“ Naruto stačil akorát dát ruce před sebe, aby předešel vážným zraněním, ale dobře věděl, že je to zbytečné. Liška se hnala přímo na něj.

V Zemi Deště

Oblékli si kápě a překročili hranice. Přesně na hranici začalo pršet a v celé Zemi Deště pršelo, i když o pár metrů dál, v Zemi Ohně, pršelo. Tým se podivil a vyrazil dál směrem k Vesnici skryté v dešti. Cestou do vesnice se dívali, jak tu lidé žijí v dešti a chovají se úplně normálně. K večeru se dostali do skryté deštné.
,,Tak jsme konečně tady,“ řekl Kakashi a hledal nějaký bar.

Ďalšia, v poradí tretia časť tejto....sériovky XD

... Nebolo pochýb o tom , že to sú ANBU z Konohy .

Na úvod: Narutovi je dvacet let, tak věk ostatních si odvoďte.

Byl krásný letní večer. Slunce se již chystalo zakončit svoji pouť po obloze, na které nebyl ani mráček. Ptáci zpívali svou poslední píseň než se uloží ke spánku. Foukal příjemný vánek který lehce houpal listím stromů.

Před pár lety,
rostly tu květy.
Bylo to dávno, před dlouhou dobou,
Všechno skryté velkou zlobou.
Ona mi zbyla, jenom ona,
aby probudila toho démona.

Jenom má milá, jenom ona,
Neskryla jí ani ta clona.
Rozhodl jsem se, chci,
budeme se bít jako dva lvi.

Přísahal jsem, na život svůj,
že zničím ten Tvůj.
Lituji toho, vzdal jsem se mnoho,
Má překrásná obloho.

Jen ty jsi mi zbyla,
Slzy z tváři jsi mi smyla.
Přátele jsi nahradila,
Úplně jsi mně poblouznila.

Chtěl bych Tě obejmout,
Zlomené srdce ti odejmout.
Oh, Sakuro, můžeš odpustit,

O pár hodin dříve se uprostřed hustého lesa skrývalo devět lidí zahalených v pláštích.
„Šéfe, tady by jsme neměli zůstávat moc dlouho,“ pronesl jeden z nich.
„To vím moc dobře,“ odpověděl šéf. „Za chvíli odcházíme. Hidan a Kakuzu půjdou napravit svou chybu. Deidara jde místo Konan. S ostatními se setkáte v Údolí Bohů. Konečně si to s tou Listovou vyřídíme. Nenechte tam kámen na kameni!“
„A já myslel, že jsem svou chybu napravil tím, že jsem se postaral o posily.“ promluvil Hidan.
Rozhovor poslouchal ale ještě jeden člověk. Byl pečlivě ukrytý a bedlivě poslouchal každé slovo.
„To je špatný. Musím se rychle dostat zpátky a varovat listovou, jinak nemají sebemenší šanci,“ zamyslel se a začal se pomalu vzdalovat.

Sedím na posteli ve své rodné Listové vesnici a čtu si seznam věcí, které si mám brát s sebou. Na nejlepší akci mých prázdnin. Každoroční trénink geninů. Těším se tam už tři měsíce. S úsměvem zaklapnu svůj velký kufr, ve kterém mám snad všechno. V hlavě se mi honí různé myšlenky, jestli to tenhle rok bude stejné jako rok minulý. Zavolám ještě svým dvěma nejlepším kamarádkám, Onoe a Kamatari, jestli je vše v pořádku. Poté zalehnu do postele a přeji si, aby už byl zítřek.

Nebylo vidět na cestu. Vypadalo to, jakoby les odmítnul propustit byť jen jediný paprsek světla skrz listoví a těžké větve. Občas se ozval vzdálený skřek ptáka, ale jinak bylo vše zahaleno do ticha. Mohl by zde někdo být? Ano. Lidskou přítomnost naznačovala krev, krev na trávě a listech, polámané větvičky a ono zlověstné ticho. Zvířata raději uprchla před lidskou krutostí.