Šťastný konec se nekonal

Sedím na posteli ve své rodné Listové vesnici a čtu si seznam věcí, které si mám brát s sebou. Na nejlepší akci mých prázdnin. Každoroční trénink geninů. Těším se tam už tři měsíce. S úsměvem zaklapnu svůj velký kufr, ve kterém mám snad všechno. V hlavě se mi honí různé myšlenky, jestli to tenhle rok bude stejné jako rok minulý. Zavolám ještě svým dvěma nejlepším kamarádkám, Onoe a Kamatari, jestli je vše v pořádku. Poté zalehnu do postele a přeji si, aby už byl zítřek. Zavírám oči a myslím na jednoho kluka, kterého už zítra uvidím, kluka, který mi způsobil to, že sem kvůli němu nemohla dlouhé noci spát. Na Takeshima. Teď vím, jsem si jistá, že se nic podobného nebude opakovat. Ani sama nechápu, jak jsem se do něco mohla zamilovat. Já hloupá.......
Otevřu oči a vidím světlo. Hurá, je ráno. Dočkala jsem se. Vyskočím z postele a běžím do koupelny. Stojím před zrcadlem a najednou si připadám hrozně ošklivá. Ach jo, jiná už stejně nebudu.
Blížím se k místu, kde se má konat každoroční trénink geninů. Když v dálce zahlédnu stany senseiů a geninů, znervozním. Jsme na místě, jdu se přivítat s Kamatari a s Onoe, bohužel i s Nakamari. Není nijak důležitá v mém životě, ale na trénink geninů s námi jet nemusela. Rok uplynul jako voda a já nevypozorovala žádné změny. Čtrnáct dní plných šťastných chvil před sebou. Jdeme se přivítat se sensei a ostatními kolegy. Jdu a náhle ho zahlédnu. Jeho obraz mi projede hlavou jako kulový blesk. Nedám na sobě nic znát. Takeshimi mě také zahlédne a jemně pokyne hlavou, jako kdybychom se viděli poprvé. Chvíli stojím jako přimražená, ale dál jsem se jím nezabývala.
Tentýž den jsme se seznámili s průběhem tréningu, který už jsme dávno znali. Dále jsme byli rozděleni do skupin a byli k nám přiřazeni genini. Večer končí v deset večer, ale my starší můžeme mít vlastí oheň. To je super, říkali jsme si všichni.
Místo seznamovacího kruhu kolem ohně byl spíš debatní kroužek. Překřikovali jsme se, povídali o všem možném i nemožném, smáli jsme se. Však jsme se rok neviděli. Cítila jsem se pravdu štastná až na..., zase jsem si na něho musela vzpomenout a rychle vyhledala v davu jeho oči. Nebylo to těžké. Koukal na mě a já se na něho také podívala. Byl to krátký pohled, ale vím, že něco znamenal... Večer končí a my jdeme spát. Dlouho do noci si povídáme o svých pocitech a zážitcích z prvního dne. Další dny probíhaly úžasně. S ním jsem si vyměňovala krátké pohledy a když se mě Kamatari zeptala "Co on?" sklopila jsem hlavu a smutně jí zavrtěla.
Asi šestý den musely Kamatari s Onoe odejít. Musely na velmi důležitou misi, kterou lze provést jen s jejich kekkei genkai. Ten večer co odešly jsme měli oheň pro nás. Sedla jsem si s domněním, že si půjdu brzy lehnout, protože mě bolí hlava. Když už jsem se zvedala přisedl, si ke mně Takeshimi se svým bráchou. Zase jsem si sedla zpátky. Byl to ůžasný večer. Byla jsem blízko něj a nevnímala okolní svět pouze jeho oči a rty, které vyprávěly. Byli jsme jenom my dva. Ale i to musí skončit. Byl konec večera a my měli jít spát. Pomohl mi vstát. Když se mně dotkly jeho teplé ruce, zahřáté od ohně, podlomila se mi kolena a já nebyla schopna pohybu. Byla jsem do něj zamilovaná, ale nedokázala jsem si to sama přiznat. Ted jsem to věděla s jistotou a přestala jsem si ho zakazovat. Nedalo se tomu poručit. Došla jsem ke stanu a v dálce jsem slyšela jeho hlas. Srdce mi začalo bušit jako splašené a já čekala veliké vyznání lásky. Ale spletla jsem se. Pouze mi popřál dobrou noc. Se zklamáním jsem si šla lehnout a o všem přemýšlela. Kolem hlavy mi létalo samé proč. Já jsem si na tyto otázky nedokázala sama odpovědět. Dostala jsem žízeň. Vychumlala jsem se ze spacáku a vyšla do studené noci. Podívala jsem se na noční oblohu a spatřila nádherné nebe, plné hvězd.
,,Vpravo je souhvězdí Kentaura, vidíš ho?‘‘ ozvalo se za mnou.
Vím komu ten hlas patřil. Jemný, hluboký, mužný hlas.
,,Já se ve hvězdách moc nevyznám.‘‘ zastyděla jsem se.
,,To nevadí.‘‘ zašeptal mi do ucha a já ucítila už to známé mravenčení. Otočila jsem se k němu a jenom koukala na jeho měsícem ozářený obličej. Náhle vzal do dlaní mou tvář a jemně mne políbil. Ztrácela jsem pojem o čase a připadala jsem si jak na jiné planetě. Nevím, jak dlouho jsme tam spolu byli, ale když začalo svítat, beze slova jsme se od sebe odtrhli, naposledy políbili a zmizeli do svých stanů. Dlouho jsem nemohla usnout, stále jsem vzpomínala na jeho polibky.
Ách, protáhnu se a posadím. Je krásné letní ráno. Vykouknu ven ze stanu a vidím přicházet Kamatari s Onoe, jdu se s nimi přivítat a vyprávím jim o krásně prožité noci.
Další dny probíhaly jako ve snu. Alespoň jsem si tak připadala. S Takeshim jsme chodili na procházky, líbali jsme se, pozorovali noční oblohu a koukali na praskající oheň.
Desátý den jsme měli pořádat trénink pro mladší geníny. Chtěla jsem být na stanoviši s Takeshim, ale přiřadili ho k Nakamuře. Já jsem byla s Onoe a Kamatari. Trénovali jsme malé geniny a měli z toho hroznou radost. Když trénink skončil, tak jsem se rozhodla, že se ještě půjdu podívat za Takeshim a popřeji mu dobrou noc. Šla jsem k němu do stanu, ale nebyl tam. Asi se šel na chvilku podívat na lavičky. Obraz, který jsem spatřila mi projel tělem jako ostrý nůž. Nakamura s Takeshim ve vášnivém objetí. Líbal a hladil ji jako mně. Po tvářích mi stékaly slzy. Zdálo se mi, jako kdyby se ochladilo. Studený vítr mi šlehal do tváře. Najednou mně spatřili a odtrhli se od sebe. Koukala jsem na ty oči, kterém jsem teď nenáviděla, ale zároveň milovala. Třásla jsem se, ale ne zimou. Přišel a nezačal se mi omlouvat ani mně prosit, řekl mi pouhé promiň. Odešli spolu, Nakamaru se otočila a poslala mi pohrdavý pohled, který mi říkal - prohrálas. Stála jsem tam dlouhou dobu bez pohnutí, jako kámen. Doufala jsem, že je to zlý sen, že se mi to zdálo.
Ani nevím, jak sem se dostala do stanu, ale ráno jsem se přesvědčila, že se mi to nezdálo. Ruku v ruce spolu šli na snídani. Onoe a Kamatari na mě mluvily, chtěly mi pomoct, ale já sem jen koukala na šedivou plachtu stanu. Přála jsem si, aby to už skončilo, nejen trénink genínů, ale i mé trápení. Nenáviděla jsem je. Oba. Tréning byl u konce a všichni už odcházeli do svých vesnic. I já. Rozloučila jsem se a naposledy jsem si prohlédla místa, kde jsem byla šťastná. Vraceli jsme se zpátky do Listové vesnice. Naposledy jsem ho zahlédla. Zvedl ruku a smutně se podíval. Potom jsem viděla jen rozmazané šmouhy, protože oči jsem měla zalité slzami.
Každoroční trénink genínů. Zažila jsem tam nejen velké štěstí, ale i velké zklamaní. Poznala jsem, jaká může být lidská nenávist a zášť. Jaké je milovat a nenávidět. Poznala jsem i to, jaké je mít nejlepší přátele vždy po blízku, přátele, kteří mi dokáží vždy pomoci.
Jak mi říkala moje babička...: ,,Nikdy nic nevyjde podle tvých představ.‘‘ Teď jsem se o tom přesvědčila. Musím se naučit překonávat překážky, které mi ostatní nastaví.
Zapomenout?... nejde to, je to moc těžké.
Ale život jde dál......