Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! //9. část//

9.- A kdo je tu romantik?! Chmpf!
„Něco ti ukážu,“ vrhne po mě významný pohled. „Pojď.“ Natáhne ke mně ruku.
Na okamžíček zaváhám, pak ale jeho ruku uchopím a nechám se vytáhnout z postele.
Ani se neobtěžuje nás zatěžovat nějakým teplejším oblečením a, s rukou stále v mojí dlani, vyběhne v závěsu se mnou do zuřící bouřky...

„Co blbeš?!“ zaječím naštvaně a trochu sebou škubnu, ale on mou ruku drží stále pevně.
„Něco ti ukážu,“ zopakuje a táhne mě dál.
Bahno nám čvachtá pod nohama a ledoví déšť máčí oblečení.
Zaběhneme do lesa, který je naštěstí tak hustý, že na nás přes koruny stromů tolik neprší, za což jsem vděčná.
„Je mi zima-ttebayo!“ křičím dál naštvaně.
„Bouřka už ustává, neboj.“ Copak tohle je nějaký projev lítosti?!
Lesem běžíme asi dvacet minut a mám takové tušení, že i do kopce. Sasuke mě stále táhne za sebou a nepouští mou ruku, ale vypadá nějak... divně. Jeho cool nedůtklivá maska je pryč. Místo toho mu na obličeji pohrává lehký úsměv a očima mě co chvíli kontroluje. Vypadá zkrátka nesměle a při tom tak sebejistě... Je to hodně těžké k popsání.
Konečně se zastavíme na vrcholu nějakého srázu.
„Ach...“ vyrazím ze sebe. Protože mám před očima rozsáhlý les, kde se v dály mihotají malá světýlka a já si uvědomím, že je to Konoha. Ale co je ještě lepší, v dálce ještě doznívá hřmění a oblohu bičují blesky, teď již jen za doprovodu jemného mrholení.
Zadívám se pozorně na Sasukeho, který si dřepne pod strom, přímo na kraji toho hlubokého srázu. Že by se pod tou jeho chladnou tváří ukrývala dušička romantika? Tak to snad ne!
Rukou mi naznačí, ať si vedle něho dřepnu a já neotálím.
„Rád tu sedívám, je tu klid, můžu přemýšlet,“ řekne potichu.
„Je tu hezky,“ přitakám a trochu se oklepu, mokré oblečení mě teď, když už neběžíme, začíná studit.
„Je ti zima? Promiň, že jsem tě vytáhl do toho deště, ale chtěl jsem se o tohle místo podělit,“ usměje se omluvně.
„To je v pohodě-ttebayo,“ zašklebím se. Nebudu přeci vyvádět kvůli tomu, že je mi chladno, zažila jsem horší věci! Ou, kdyby mě teď viděl Itachi? Jej, ten by mi dal! Je možný, abych měla ráda někoho, jehož bratra, dá se říct, nesnáším?
Sasukeho to však nepřesvědčí, nebo to snad jsou moje drkotající zuby, která ho o mích slovech nepřesvědčila? Natáhne ruku a obejme mě okolo ramen a přitáhne blíž k sobě. Já nemám námitek, aspoň mi bude větší teplo.
Mlčky tam sedíme a díváme se na oblohu, kterou bičují blesky. Ani nevím jak, ale najednou se mi zavřou oči a já usnu na Sasukeho rameni.
Nevím, co to bylo, co mě vzbudilo, snad křik nějakého ptáka.
Pomalu otevřu oči a uvědomím si, že mě objímají něčí ruce.
„Nani-ttebayo?!“ vylétnu vyděšeně, ale jeho ruce mě drží až moc pevně. Ležím Sasukemu v klíně!
„Vzbudila ses právě v čas,“ řekne klidně a věnuje mi krátký pohled, pak svůj zrak vrátí zpět k něčemu neurčitému v dálce.
Uklidním se a přetočím se tak, abych měla výhled. A nestačím žasnout!
Na obzoru právě vychází slunce a celá obloha je zbarvena do žlutého, rudého, až temně modrého odstínu. Užasle pozoruji, jak les pod námi dostává zlatavý nádech a stín před světlem pomalu ustupuje. Světlo se dostane až k vesnici uprostřed lesa a světlo se zde začne lámat do různých tvarů, způsobené rozestavěním budov. Jaká to ironie, když jsem žasla nad tím, jak se Konoha probouzí ze tmy, když jsem to pozorovala ze střechy Hokage sídla. Toto byla tisíckrát uchvacující podívaná, a to jsem si myslela, že nejsem romantička. Pche!
„To... to je nádhera!“ vydechnu, když i stín mohutného stromu, pod kterým se schováváme, ustoupí před září a na nás dopadnou první, hřejivé ranní paprsky.
„Ano...“ šeptne Sasuke, zřejmě stejně ohromen jako já. A to se vsadím, že tu dnes ráno nesedí poprvé.
„Jak jsi...“ moje věta zůstane nedokončena.
„Mám spoustu volného času, a sezení doma mě jen sžírá,“ řekne klidně.
Tak moc si v tu chvíli přeji, aby jsme tady mohli zůstat ještě hodně dlouho, ale hned mě zamrazí, když si uvědomím, že už zítra... Budu muset tuto vesnici opustit, a v dobrém to nebude. Jak budou asi všichni reagovat? Co na to řekne Sasuke, že jsem v Akatsuki?
„Copak nemáš přátelé, se kterými bys mohl trávit čas?“ zeptám se udiveně.
„Přátelé...“ povzdechne si. „Mám asi pouze jednoho, Naruta.“
„A nikoho jiného?“
„Ty ostatní jsou šílený holky, který za mnou pořád jen dolézají, jen hloupý husy,“ odsekne.
Naruto, jo? To je ten blonďák, že jo? Jak si všichni myslej, že to jsem já. „Proč si všichni, kde se objevím, myslí, že jsem Naruto?“
„Protože on si vymyslel jednu hloupou techniku, při které se změní v děvče. A když se změní, vypadá úplně přesně jako ty,“ vysvětlí.
„To je... hustý-ttebayo,“ řeknu, když si vzpomenu, jak se s ním včera líbal a musela jsem uznat, že jsem si vážně myslela, že se dívám do zrcadla.
Náhle mě napadne otázka, která mě docela dost zajímá. „Víš, Sasuke... Říkal jsi, že všechny ty holky jsou husy. Tak proč zrovna... já, když mě ani neznáš?“ vysoukám jsem ze sebe. Až moc si totiž uvědomím, že zítra zažije ránu a nechci, aby ta rána byla až moc velká.
Na chvíli se zamyslí. „Protože... I když tě neznám, nebyla jsi ta, která by se o mě hned zajímala. Chovala ses ke mě naprosto normálně, možná až příliš odtažitě. Prostě jsi byla... jiná, a to mě zaujalo,“ řekne váhavě a já zaznamenám menší úsměv.
„Promiň,“ špitnu potichu.
„Za co?“ zeptá se a lehce se zamračí.
„Promiň!“ vyhrknu, vytrhnu se z jeho sevření a uteču do lesa.
To přeci nejde, on mě má vážně rád! Ale... Nechci mu ublížit!
Rychle se ženu lesem a nevnímám větve, které mě sem tam švihnou do obličeje. Ačkoliv nechci, do očí se mi začnou hrnout slzy.
Měla to být naprosto snadná mise! Prostě jen zničit posla, který sem přijde s žádostí o pomoc ze Suny a do té doby dělat nenápadnou. Nic těžkýho na tom není, tak proč se to tak zvrtlo? Náhle jsem se přistihla, jak jsem si přála, aby má mise selhala! Je to normální? Jsem snad kvůli jednomu jedinému člověku schopna obětovat misi, na které životně závisí mí dva parťáci?! Proč se to musí takhle zvrtnout? Doběhnu do Konohy, sbalím si saky paky a půjdu si hrát do lesa na bushmana. Protože jestli se do Sasukeho tváře ještě jednou podívám, všechno bude ztraceno, a to nesmím dovolit.
Rychle se ženu lesem a ani nevím, jestli správným směrem, ale hlavně že běžím.
„Narumi!“ Náhle mě, naprosto nečekaně, něčí ruka chytne za loket a strhne k sobě.
„He-ttebayo?!“ vřísknu a chci se z jeho sevření dostat, ale Sasuke mě drží až moc pevně.
„Za co?“ zopakuje o trochu hruběji a ruce mi ovine okolo pasu.
„Pusť mě!“ zavrčím naštvaně a snažím se ze sebe servat jeho ruce.
„Narumi, já...“
„CO?!“ křiknu mu přesně do obličeje a v tu chvíli se zaseknu. Naše xichty jsou od sebe asi jen pět centimetrů.
Místo slov se Sasuke rozhodne jednat. Natáhne hlavu a, ačkoliv já se snažím ucuknout, se naše rty setkají.
I když nechci, naprosto se zklidním, náhle si připadám, jako přimražená k zemi. Celé tělo mě polije horko a přesto se nemůžu ani pohnout. V břiše se mi rozletí hejno motýlků a mě se z toho zatočí hlava. Musím přiznat, že tohle je můj první polibek. Proč je zrovna od osoby, do které se prostě nesmím zamilovat? I když na tyhle řeči už je nejspíš pozdě.
Přijde mi to jako celá věčnost, co jsme na sebe nalepení, než se odtáhne. Nemůžu říct, jestli je to úleva, že se odtáhl, nebo toužím po dalším a dalším polibku.
„...nevím, jak to říct,“ pokračuje dál Sasuke a stále mě drží okolo pasu, oči stydlivě sklopené.
„Já ale... nemůžu,“ zaskuhrám potichu.
„Proč?“
„Protože zejtra odcházím.“
„Tak můžeš zase...“
„Ne, Sasuke, já se už nevrátím,“ pevně se mu podívám do obličeje, i když udržet si nečitelný výraz nezvládám.
„Ale proč ne?“
„To je hodně složité...“ vydechnu lítostivě.
„Tak alespoň na ten jeden den...“ řekne rezignovaně a s nadějí na mě pohlédne. Copak bych mohla odolat jeho výrazu?!
Spokojeně se ušklíbne a vyrazíme ke Konoze.
***
Zastavíme se na nějakém mostě.
„Co to? Ty prasáku!“ Nestihnu se otočit, ačkoliv vím, komu ten ječák patří, protože mě něco praští do hlavinky a nebýt Sasukeho včasného zachycení, asi bych se tam rozplácla. „To proto mě nechceš, Sasuke, jsi gay! Jinak bys byl už dávno se mnou!“ zaječí... jak že se jmenuje... Sakura? A ukáže na Sasukeho prstem.
„Jsi otravná,“ odfrkne si a pomůže mi vstát.
„Naruto, ty prasáku, jak jsi mohl?“ zaječí na mě.
„Ale Sakura-chan.“ Ozve se za námi a já se otočím. Stojí tam Naruto, který zjevně vůbec nestíhá tuhle situaci, a není sám.
„Dva Narutové?“ vyhrkne Sakura nechápavě. Asi už chudinka dávno zapomněla na ten incident u toho krámku s ramenem...
Využiji příležitosti, čapnu jí a strčím k zábradlí mostu. Sakura to nečeká, nestihne zabrzdit a přepadne přes zábradlí do vody.
„Áááá!!! Saskukéééé, udělej něco!“ zakňourá a snaží se doplácat ke břehu.
„Sakura-chan!“ vykřikne Naruto a vyběhne jí na pomoc.
Já se s ohromným výtlemem otočím na Sasukeho, který si snaží zachovat vážnou tvář, ale moc mu to nejde, protože mu cukají koutky.
„Omlouvám se za zpoždění, ale zapomněl jsem se na cestě životem.“ Na scéně se objevuje další hlas a já se otočím na chlápka, který se opírá o zábradlí a čte si nějakou knížku.
„Kakashi,“ hlesnu a snažím se schovat na Sasukeho.
„Co se tu děje?“ Vzhlédne od knihy a zadívá se na topící se Sakuru, poskakujícího Naruta, znuděně stojícího Sasukeho a mě, jak se za ním krčím.
„To všechno ona!“ vřískne Sakura, když jí Naruto vytáhne.
„Hm, Narumi?“
„Kakashi, já bych se vám chtěla om...“
„To je v pořádku, Narumi.“ Kakashi se na mě mile usměje a já mu musím úsměv opětovat.
„Začneme s tréninkem-ttebayo?!“ vyhrkne dychtivě Naruto. Cože trénink?!
„Ale já...“ Jsem v konci, vůbec netuším, jak se z toho tréninku vymluvit!
„Ty se budeš jen koukat, když nejsi ninja,“ řekne Sasuke a mě se uleví. Málem jsem se prokecla! Sakura zřejmě není jediná, kdo má problém se sklerózou, dyť já jsem jim přeci namluvila, že nejsem ninja!
Spokojeně se usměji. „Budu se dívat-ttebayo!“
„Dobře,“ kývne Kakashi a odvede nás někam do lesa...