Nováčci

„Asi se půjdu projít, na večeři jsem zpátky.“usmála se a vyrazila po příkladu Itachiho ven. U východu z úkrytu jí někdo chytil za ruku a táhl jí za sebou.
„Hej! Pusť mě nebo ti spravím fasádu.“vyškubla se mu.
„Jak víš, že jsem to já?“zeptal se muž stojící vedle ní.
„Tebe bych poznala všude...“zavrčela nebezpečně.

„Chci si promluvit.“ Promluvil rázně.
„No a? Já s tebou ne.“ Odsekla mu a chtěla jít pryč, ale to by jí nemohl Uchiha zatarasit cestu.

Nebylo vidět na cestu. Vypadalo to, jakoby les odmítnul propustit byť jen jediný paprsek světla skrz listoví a těžké větve. Občas se ozval vzdálený skřek ptáka, ale jinak bylo vše zahaleno do ticha. Mohl by zde někdo být? Ano. Dvě postavy stáli na malé mýtině. Jedna vepředu, svírajíc kunai pod krkem té druhé. A ta druhá… To jsem byla já.
„ C-co?“ Vydala jsem ze sebe.
„ N-nehýbej se! Jestli to uděláš, tak..tak tě budu muset zabít!“ Ozvalo se za mnou. Byl to očividně ženský, nebo spíš dívčí hlas.

„Slzy?‘‘ Podivila jsem, právě jsem se probudila z podivného snu a ještě k tomu jsem brečela, to bylo jako v tom snu, tentokrát to, ale nebyla krev. Stále jsem zrychleně dýchala, celý můj obličej byl pokrytý kapičkami potu. Snažila jsem si vybavit, vše co se ve snu odehrávalo.
Garra…byl tam, já byla konečně u něj…….zmizel…. slzy, krev…..spoustu krve…..
Raději jsem schovala obličej do dlaní, už jsem na ten sen nemohla ani pomyslet.
Proč? Proč zmizel? Znamená to, že je to konec?

Zase bylo jedno prosluněné dopoledne ve Skryté Listové. Dokonalé dopoledne na procházku, na svačení venku nebo polehávání v trávě.

Sakura - nejlepší ninja

Jo a neberte mě vážně prosím.. já byla malá hloupá a nemyslela to tak.. s odstupem času mi to přijde ubohý...

Tohle je volné pokračování eště jiný věci... Ta tu snad taky časem bude:D

Haruno Sakuro byla zoufalá. Jediný pohled na nebe a hned našla co hledala. Naruto a Sasuke. Nezadržitelně se blížili proti sobě. Nesnažili se navzájem zabít, ale ta srážka nemohla dopadnout dobře.
Zoufale se rozběhla ke v stupu do Konohy. Běžela jak nejrychleji mohla a přece pomalu.

„Hmmm……‘‘ Protáhl se, měl strach, aby nevzbudil Sakuru, ale postel vedle něj byla prázdná.
„Kde pak jsi, zlato?‘‘ Zavolal do místnosti, odpověď žádná. Podivil se, kam mohla zmizet. Rozhlédl se po pokoji, ale prázdno. Ale co ho zaujmulo, byla hromádka oblečení, vedle postele.
„Asi je ve sprše.‘‘ Pomyslel si.

Setkání s Akatsuki

Všichni stáli před budovou, kde údajně mel sídlit Pein.
,,Teď jděte dovnitř. My se tady schováme,“ řekl Kakashi a zmizel spolu a Yamatem. Sakura a Naruto se na sebe podívali a vykročili ke dveřím. Zaklepali a přišel jim otevřít malý kluk.
,,Jdeme za Peinem,“ řekl Naruto.
,,Pustím vás dovnitř, ale když mi řeknete, co od něj chcete,“ řekl kluk. Naruto se nadechl a řekl: ,,Chceme se přidat k Akatsuki.“ Kluk je pustil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Kluk se přeměnil na šéfa akatsuki.

Zpět o 20 let. Tohle Naruto nevypráví!!!
„Zpět konečně. Tolik let pryč, tolik let samoty a teď jsem konečně zpět. Chyběla mi celou tu dobu, co jsem byl pryč. Ale teď už konečně budu s ní. Tak dlouho jsem ji ubližoval svými řečmi, ale ve skutečnosti jsem s ní chtěl být taky, ale nechtěl jsem se tím oslabit. Teď jsem se však pomstil a je čas na můj druhý sen.‘‘ Pomyslel si cestou zpět, zpět do rodného města, zpět do Konohy, zpět k ní.

Šel po louce. Nikde ji nemohl najít a už věděl jen o jediném možném místě. Došel k jezeru a tam ji konečně našel. Seděla na břehu a koukala do dálky. V levé ruce svírala Narutův meč a v pravé přívěšek s rudým krystalem, který jí dal otec.

„Tohle by se ti mohlo hodit.“ podal krystal Hinatě.
„K čemu to je?“
„No až přijde ta správná chvíle tak to zjistíš. Hlavně to neztrať.

„Jsem tady!“ Zasupěl Kisame, když proletěl vstupními dveřmi lázeňského centra Modrý svět.
Po dlouhém vyptáváním se kolemjdoucích lidí na adresu toho centra, po dlouhém blouděním městem, konečně doběhl do svého cíle. Ve velmi zapadlé uličce bylo něco, co se snad zdánlivě mohlo podobat lázním.
Jedna paní u pokladny a jedna uklizečka, která “vytírala“ podlahu až příliš špinavým hadrem, znuděně zvedly hlavy od práce.

Tak můj první FF doufám, že je to aspoň slušný a že se zalíbí! Itadakimasu!

01-Vzpomínky a nový protivník!

Bylo další slunečné odpoledne v Konoze.

A nám dobře známý střapatý, zlatovlasý mladík jménem Naruto právě snídal svůj ranní Ramen. Když ho dojedl, tak Naruta popadla nostalgie, a proto se šel projít.

„Proč, brečíš?!‘‘ Otázal ji nevrle Sasuke, ihned přestala brečet a sklopila hlavu. Naruto to nechápal, proč se k ní tak choval, myslel, že jsou spolu nebo snad ne. Měl v tom zmatek, ale tohle nebyl jeho problém, možná jen malé nedorozumění. Nastalo ti co, nikdo z nich nepromluvit.
„Nechceš zajít k nám.‘‘ Zeptala se, aby prolomila ticho, zvláštní bylo, že mluvila jen k němu.
„Ale co Sasuke.'‘ Pomyslel si, ale kývl ji. Sasuke šel s nimi, ale mlčel, oba mlčeli, což Narua znervózňovalo. Proč se k sobě tak chovají? Co se mezi nimi děje?

„Dobře a co tohle?“ vytvořil Rasen Shuriken.
„Podvodníku!“ řvala na něj Sakura, která se s tím nějak nechtěla smířit a běžela mu dát ránu svou brutální silou.
„Věř tomu.“ promluvil Kyuubi, který na poslední chvíli vyskočil z Naruta a zachytil ocasem Sakuřinu pěst.
„Kyuubi, pust jí.“ řekl Naruto. Sakura tomu konečně uvěřila.
„Naruto! To jsi ty!“ přibehla k němu, obejmula ho a dala mu pusu na tvář.
„Eh, hele jestli tohle uvidí Sasuke, tak mě znova zabije.“ uchechtl se Naruto.

[i]Otřásla mnou bolest v levé paži. Strnul jsem a přemýšlel, protože nic jiného jsem teď nedokázal. Vzpomínky na předcházející chvíle jsem měl pouze v záblescích. Začal jsem se strachovat, zda jsou Sai i Sakura v pořádku. Znovu jsem se nadechl a nechal jsem sebou protékat bolest, jež mě porazila k zemi. V hlavě jsem slyšel nesrozumitelné věty. Byl to snad šaman, nebo čaroděj? Co se to se mnou děje? Dokola jsem si opakoval, že vše bude tak jako dříve, ale co se mnou bude, jestli je Sakura i Sai mrtvý?

No jo! Už zase otravuju s tou svou trapnou povídkou...:-)

„Vyhráli jsme Naruto! Díky tobě jsme vyhráli!“začali jásat. Potom si všimli že leží na zemi a nastalo ticho. Všichni co přežili se k němu seběhli. Sakura, zjišťovala jestli dýchá. Nedýchal. Potom zkontrolovala tep. Taky nic. Hinata strnule stála a nemohla se ani pohnout. Začaly jí téct slzy.
„Jak je na tom?“ zeptal se Kakashi. Odpovědí mu bylo jen Sakuřino zakroucení hlavou. Nikdo tomu nemohl uvěřit. Jejich kamarád, který je zachránil před obrovskou armádou ležel na zemi mrtvý.
„Naruto, tak jsi měl pravdu. Splnilo se to.“ řekl Sai.
„Sakra, Naruto...“ klečel u jeho mrtvoly Sasuke a nějak se mu nedostávalo slov.

U Akatsuki:

„Pitomci! To snad neni možný! Armáda ninjú a oni nezničí ani jednu vesnici!“ šílel Pein a ničil co mu přišlo pod ruku.
„Tys tam nebyl! Vůbec nevíš co se tam stalo, tak na nás sakra neřvi!“ oplácel mu Hidan.

„Juchů.‘‘ Zvolal radostně blonďatý muž, skákající z jedné větve na druhou. Cestu znal jak své boty, i když už ní spoustu let nešel, ale na ni zapomenou nemohl. Na cestu domů.
Po několika dlouhých let se konečně vrací do Konohy, je doufal, že se za tu dobu jeho nepřítomnosti nic nestalo. Stále ho trápila jedna věc. Slib, slib který ji dal.
Přivést Sasukeho zpět, jen tohle ,nic víc. Dlouhé roky, hledání ale nic.

Máme nevyřízené účty, ale teď jsou splacený

„Cože, cože.‘‘ Opakoval jsem nevěřícně a s pláčem jsem se zhroutila na zem.
„Jaké účty, já žádné nemám?!‘‘ Opakovala jsem, vzali mi moje dcerku, to ne to není možné. V hlavě se mi honily hrůzné myšlenky, co s ní udělají, je ještě naživu? Byla jsem bezmocná, nic jen ten dopis, ale proč ji.

Kdo má rád smysluplné, povedené a plnohodnotné FFka ať toto nečte
Aneb další můj nepovedený pokus xD . Ale někomu by se to líbi mohlo ;)

[left]
Tvůj smích zní jako cinkání zvonků z křišťálu, jen není tak ledový, je čistý, krásný, trhá mraky, které se stahují nad mou myslí a odhání je pryč. Není tak ledový....... hřeje , hřeje jak sluníčko za letních dní, takové to co svítí, když ležím na louce plné květin a když do něj koukám mám pak mžitky před očima, je pod ním tak teplo, tak krásně.

Musím uznat, že Ray se choval vzorově, lépe než jsem si myslela. Nejspíš si uvědomil jak jsem pro měj důležitá, dál té otravné blondýnce kopačky a já se mohla nastěhovat k němu. Po několika měsíců co jsme spolu, se toho moc změnilo. Až na můj pocit, že prasknu, myslím to vážně, zrovna jsem byla v devátém měsíci a přes břicho jsem si neviděla ani na špičky bot.

Najednou se ozval hrozný výbuch a po vesnici se rozlehl obrovský kouř. Nebylo vidět ani na krok. Deidara a Gaara se chytli za ruce aby se neztratili. Když v tom něco s pláštěm mířilo přímo na Gaaru.
„Gaaro!! Pozór! Uhni!" zakřičel Deidara, ale bylo pozdě.
Neznámá osoba sebou stáhla Gaaru pod písečnou půdu vesnice, pryč od ní. Kouř ustal a omámený blonďák se začal probouzet. Zvedl se a začal očima hledat mezi lidmi svou lásku. Hledal dlouho, ale Gaaru nenašel.