V perfektním světě - 2.část

Nebylo vidět na cestu. Vypadalo to, jakoby les odmítnul propustit byť jen jediný paprsek světla skrz listoví a těžké větve. Občas se ozval vzdálený skřek ptáka, ale jinak bylo vše zahaleno do ticha. Mohl by zde někdo být? Ano. Dvě postavy stáli na malé mýtině. Jedna vepředu, svírajíc kunai pod krkem té druhé. A ta druhá… To jsem byla já.
„ C-co?“ Vydala jsem ze sebe.
„ N-nehýbej se! Jestli to uděláš, tak..tak tě budu muset zabít!“ Ozvalo se za mnou. Byl to očividně ženský, nebo spíš dívčí hlas.
Co to dělá? Vždyť… Mohla mě hned zabít a bylo by to. Při té představě se mi sevřel žaludek. Pocit falešného bezpečí, který jsem cítila, když jsem opustila Kenjiho, v tu chvíli zmizel. Můžu umřít. Ale… ale já nechci! Proč… proč jsem byla tak hloupá a nepozorná?! Já…já…
„ Já nechci umřít!“ Dívka za mnou proměnila mé myšlenky ve svá slova.
Najednou mi to došlo. Ne, ona nebyla nějaký netvor, nepřítel bez citů, jako se nám snažili vtlouct do hlavy naši učitelé, vůdci a podobní. Ona… Kdyby nebyla ta pitomá válka, kdybychom žily ve stejné vesnici, kdyby… kdybychom žili v perfektním světě, tak… Tak bychom byly určitě kamarádky. Chodily bychom nakupovat, povídali si o klucích, smáli se…
Proč? Proč je svět takový jaký je…
„ Sayu!“ Realita. Realita je.. strašná. Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, kdo zavolal moje jméno.
„ P-pane…“ Překvapilo mě to. Byl to vůdce naší mise. Blonďatý, špinavý, možná zakrvácený, ale hlavně tam byl. Co tu vůbec dělá? No, každopádně to mění situaci. Už není jen únosce a rukojmí, ale i potencionální zachránce.
„ Co to tady provádíš, vždyť-..“
„ Už ani krok! Jestli … jestli se pohneš, zabiju jí!“ Vykřikla hystericky dívka ze země Vodních vírů. Cítila jsem, že se třese ještě mnohem víc než předtím.
On ztuhl. Zíral na nás a bylo jasně vidět, že si neví rady.
Co to, sakra? Musel už zažít spoustu takových případů, jinak by ho nevybrali, aby se stal jounninem. Nebo ne?
„ Co chceš?“ Zavolal nakonec na ní.
„ J-jak co chci?“ Nechápala ho dívka.
Konečně měl zpátky ten svůj chladný výraz a netvářil se překvapeně. Bylo to jenom dobře, v takových případech si člověk musí zachovat pevné nervy.
„ Lidé, co drží rukojmí, mají obvykle nějaké požadavky.“ Odvětil.
Věděla jsem dopředu, co odpoví.
„ Já chci přežít.“ Zašeptala.
Ano, to jsem přesně čekala. Ale náš vůdce ne.
„ Cože?“
„ Jsem poslední ze svojí jednotky. Všichni… všichni už…“ zavrtěla hlavou. „ Chci se dostat z tohohle lesa živá. Jinak jí zabiju.“
Teď už se její hlas netřásl. Získala zpět své jistoty.
Jistě, mohlo to být jednoduché. Odešla by z lesa, na konci by mě pustila a všechno by bylo v pořádku. Jenomže… Měli jsme rozkaz zabít všechny nepřátele, na které jsme narazili. U nadřízených neexistovala výmluva „ Měla rukojmí.“. Na všech koncích lesa bylo hlídky, kterým nic neuniklo.Kdyby nás uviděli… Ve válce za neuposlechnutí rozkazu hrozí smrt. Věděla jsem to moc dobře a on taky.
Podíval se na mě.
Z mysli se mi vynořila vzpomínka na to, co říkal ještě při cvičení. „ Pokud jeden z vás a já budeme stát proti jednomu nepříteli, využijeme momentu překvapení. Já zaútočím zezadu a jakmile se otočí, použijte cokoliv, abyste mu podřízli krk. Říkám vám to, protože při bitvě není na žádné domluvy a strategie čas.“ Předtím se mi z toho dělalo na nic, ale teď mi to přišlo jako ten nejlepší nápad.
Strach, co svíral moje břicho, opět zmizel mávnutím ruky. Všechno soucítění s ní ovšem také.
Bylo to prosté. Když nezemře ona, zemřu já. A já nechci umřít!!
Přikývla jsem.
„ T-takže co?“ Znejistěla dívka.
Najednou vůdce zmizel. Bylo to okamžité, ani nestihla zareagovat.
Ucítila jsem, jak cosi teplého potřísnilo moje záda. Bleskově jsem se otočila a… uviděla jsem její zděšený výraz v obličeji. Skrz břicho ji trčel kunai.
Standardní nepřítel by se možná stihl otočit, ale ona… ne. Byla to jen obyčejná vyděšená holka.
Rychle jsem jí od sebe odstrčila.
„Au!“ Zašeptala jsem. Na krku se mi táhla dlouhá krvavá čára. Kdyby byl vůdce jenom o trochu pomalejší, tak… Radši jsem na to ani nemyslela.
Podívala jsem se na zem. Vedle mrtvoly chlapce teď leželo tělo dívky. Naštěstí na břiše a já se nemusela dívat na ten… její obličej.
Měla krásné dlouhé zrzavé vlasy. Opravdu, mohla být stejně stará jako já.
V perfektním světě… Nic takového by se nestalo.
Pohlédla jsem na našeho vůdce. Vypadal zničeně. Jeho rozčepýřené vrabčí hnízdo na hlavě už nemělo tu krásnou zlatavou barvu. Na konečcích vlasů ulpěly kapičky krve.
„ Sakra…“ Uslyšela jsem. „ Sakra, sakra, sakra!“ Naštvaně bouchl do země.
„ D-děje se něco, pane?“ Pípla jsem.
Byl ke mně otočený zády, takže jsem neviděla jeho výraz v obličeji. „ Není mrtvá.“
Vytřeštila jsem oči. „ Cože?! Ale vždyť… takováhle rána musí být smrtelná, to přece-…“
„ Nedokázal jsem to.“ Přerušil mě. Mluvil tak tiše, že ho téměř nebylo slyšet.
Vzpomněla jsem si na ten pocit. Takový pocit, co jsem měla při rozhovoru s Kenjim.
„ Nedokázal jsem jí zabít. Vypadala… Vypadala jako moje sestra.“
Přivřela jsem oči. Jeho sestra? Prý padla při jedné válečné misi. Slyšela jsem, že jí nepřítel umučil k smrti. A také to, že on jako malý kluk byl u toho.
„ Takové zranění … umře brzy. Možná že jí to bude hodně bolet, ale…“
„ Nemohla bys jí dorazit? Aby… Aby netrpěla.“ V jeho hlase jsem zaslechla náznak naléhavé prosby.
Dorazit jí? To ne…
Oba dva jsme bezradně zírali na tělo umírající dívky. Bylo mi jí líto. Chtěla jenom žít. V takovém perfektním světě-¨
„ No jistě!“ vyhrkla jsem. Klekla jsem k ní a šáhla do kapsy, ve které se nosili zbraně.
Ale nevytáhla jsem nic. Začala jsem koncentrovat chakru na místo zranění.
„ Cože?! Ty jí léčíš? Ale proč-…?“ Nedokázal ze sebe vydat další slova.
Usmála jsem se. „ Dorazit ji nedokážu. A nechci ji nechat trpět. Po nějaké době se probere, ale to už budeme my i stráže kolem lesa pryč. Nikdo nám nemůže nic dokázat. Je to přece jen… Obyčejná holka, třeba jako já. Nezaslouží si umřít jenom proto, že je náš nepřítel.“
Po chvíli jsem se zvedla. „ Tak já jdu. Co uděláte, záleží na vás.“
Byl opravdu překvapený. Ale pak se usmál. „ Díky… Bez tebe bych to asi nezvládl.“
Zakřenila jsem se. „ Kdybych tu nebyla, nemusel jste tohle vůbec řešit.“
„ To je taky pravda.“ Usmál se ještě víc.
Otočila jsem se a zmizela v lese.
Nebylo vidět na cestu. Vypadalo to, jakoby les odmítnul propustit byť jen jediný paprsek světla skrz listoví a těžké větve. Občas se ozval vzdálený skřek ptáka, ale jinak bylo vše zahaleno do ticha. Mohl by zde někdo být? Ano. Na mýtině ležela dívka v bezvědomí. Nad klečel blonďatý mladík. A usmíval se…

Po nějaké době jednoho slunného dne v Konoze…:
„ Tak kam zajdem, Sayu?“ usmíval se na mě.
„ Nesliboval si náhodou, že mě pozveš do restaurace, co, Kenji?“ popichovala jsem hnědovlasého kluka vedle mě.
„ No... možná.“ Řekl. Začal se hrabat v kapsách a vytáhl malou peněženku. „ Záleží to na mém skromném rozpočtu.“
„ Tak skromném, jo? Ukaž…“ Se smíchem jsem mu vytrhla peněženku z ruky.
„ No tedy, máš mnohem víc peněz než já. To není skromný rozpočet. Jde se!“
„ Ty jseš fakt strašná.“ Smál se.
Chvíli jsme šly potichu. „ Říkal jsem ti, že barva tvých vlasů je vážně úžasná?“
Zrudla jsem. „ N-nevěděla jsem, že máš rád růžovou.“
„ Nemám. Ale tobě sluší.“

„ Ahoj.“ Ozvalo se najednou za mnou. Otočila jsem se.
„ C-co? To jsi ty?“
Usmívala se na mě dívka s krásnými dlouhými zrzavými vlasy.
„ Kdo to je?“ zašeptal mi do ucha Kenji.
„ Jedna známá.“ Odvětila jsem.
„ Koukám, že jsi na rande.“ Zazubila se na mě. „ Ale, až budeš mít volno, nechtěla bys třeba zajít… hm… nakupovat?“
„ Já… tedy… Ano!“ V tu chvíli mi to došlo. Perfektní svět není. Ale přiblížit se k němu… To lze. Záleží jenom na nás.
„ Tak fajn!“ Její usměv se rozšířil ještě víc. „ A jen tak mimochodem… Jmenuju se Kushina.“ Dodala ještě.
Najednou jsem se cítila jako nejšťastnější člověk na světě. A měla jsem proč.