Růže z písku 3-Motýlek

„Slzy?‘‘ Podivila jsem, právě jsem se probudila z podivného snu a ještě k tomu jsem brečela, to bylo jako v tom snu, tentokrát to, ale nebyla krev. Stále jsem zrychleně dýchala, celý můj obličej byl pokrytý kapičkami potu. Snažila jsem si vybavit, vše co se ve snu odehrávalo.
Garra…byl tam, já byla konečně u něj…….zmizel…. slzy, krev…..spoustu krve…..
Raději jsem schovala obličej do dlaní, už jsem na ten sen nemohla ani pomyslet.
Proč? Proč zmizel? Znamená to, že je to konec?
Posadila jsem se, znovu jsem si protřela obličej. Dnes jsou zkoušky, musím si pospíšit. Na nic už jsem nečekala, oblékla jsem a vyrazila jsem k budově, kde jsem měla složit první chudinkou zkoušku.
Abych přišla v čas, šla jsem přes les, už jsem dokonce musela utíkat, jinak bych to stihla. Ale při mém spěchu jsem se ztratila.
Sakra to my tak scházelo. Les byl neprůstupný, nedávala jsem moc pozor a zakopla jsem. Hlavou jsem spadla na kámen, zamotala se mi hlava, kolem mě vše zčernalo a já se začala utápět v temnotě a ticha.
„Hmm… jak si to udělal s tím pískem.´´ Zeptala jsem se Gaary, když jsem oba seděli na nejvyšší skále a sledovali jsme ostatní děti jak si hrají. On však mlčel, jen sklopil hlavu. Nejspíš to nebyl ten nejlepší, jak se ho zeptat, doufala jsem, že se ho to nedotklo.
„Já už to umím odmalička.´´ Řekl a podíval se mi od obličeje. Pokusila jsem se o úsměv, on mi ho oplatil. „Hele podívej,´´ řekl a napřáhl ruku před sebe, já na něj netrpělivě hleděla. Dlouho se nic nedělo, já začala být netrpělivá.
Z ničeho nic to kolem mě začalo šustit, polekala jsem se a otočila jsem se za zvukem. Kolem mě se začali snášet motýlci „Nádhera, jak jsi to udělal?´´ Obdivovala jsem tu nádheru. Bylo to něco tak úžasného, nic tak krásného jsem nikdy neviděla. Motýlci mi začali posedávat na ruce, zamotávali se mi do vlasů. Stále jsem byla v ohromení, jeden motýlek se mi posadil na ruku. Pozvedla jsem ho k mému obličeji a pohladila jsem ho po křídlech, byl jako písek, hrubý a drsný. Tolik jsem mu záviděla, taky bych to chtěla umět. Za tu chvíli co jsem pozorovala tu nádheru se Gaara ke mně nenápadně přiblížil. I když mi bylo teprve šest a mnoho věcí jsem nechápala, ale poznala jsem, že ke mně něco cítí. Znali jsme se teprve několik dní, ale jako by jsme se spolu narodili. Byl mi bližší a bližší už mi nevadilo to co se o něj povídali děti, já ho znala jako jiného, ne takové za jakého ho povařovali ostatní, jako zrůdu. Měla jsem ho ráda. Moc!
Temnota se začala vyjasňovat, ale vzbudit jsem se nemohla. Jediné co mě vzbudilo bylo lechtání na ruce. Pomalu jsem otevřela oči, avšak sluneční paprsky mě donutily přivřít je.
„Motýlek.‘‘ Špitla jsem a pomalu jsem zvedla ruku, abych na něj lépe viděla. Snažila jsem se co nejpomaleji, aby mi neuletěl. Motýlek se však ani nepohnul, dál pomalu nával křidýlkami a seděl mi dál na ruce. Na obličeji se mi objevil nepatrný úsměv, byl tak nádherný. Znovu jsem zavřela oči, motýlek se však ani nehnul. Hlava mě stále bolela, nemohla jsem pohnout ani prstem. „Vstávej,‘‘ ozvalo se nade mnou, pomalu jsem otevřela oči, slunce mě už netrápilo, žádné tu nebylo, jen místnost s bílými stěnami jako ve snu. Kdo to byl? Kdo na mě mluví?
„Gaaro.‘‘ Zavolala jsem do místnosti, ale vracela se mi jen ozvěna. Byla jsem zde sama úplně sama. „SakuRo, no tak.‘‘ ozývalo se znovu, ale ten hlas nebyl Gaarův.
Kdo je to? Počkat, znám ten hlas, Sasuke,co ten tu chce. Znovu jsem zavřela oči a otevřela jsem je.
Místnost zmizela, znovu jsem se ocitla v lese. Na své ruce už jsem motýlka necítila, jen něčí ruku.
Hmmm…. kdo to je? Pomalu ztěžka jsem otevřela oči, obraz přede mnou se začal vyjasňovat a přibližovat se ke mně. „Sasuke.‘‘ špitla jsem, postava se přede mnou se vyjasnila, měla jsem pravdu, opravdu to byl Sasuke. „Co tu proboha děláš?‘‘ Zeptal se mě a pomohl mi na nohy. Cestu jsme ani jeden nepromluvili jen jsem mlčky šli, než jsme se konečně ocitli ve vesnici. Celou tu dobu jsem přemýšlela o mých snech. Bylo to zvláštní, začínám snad bláznit nebo co? Moc mi chybí to jsem musela uznat, ale ty sny, bylo na nim něco zvláštní, děsivého. Jen mě zajímalo co mě bude čekat další noc, další moční můra, ale co ten motýlek. Zmizel bez stop, ani nevím jak se tam objevil v takové houštině a tak krotký.
Celé to bylo zvláštní, ale dost už teď je čas na zkoušky!