Akatsuki, jak jste je zatím nepoznali 3. - Není Modrý svět, jako Modrý svět

„Jsem tady!“ Zasupěl Kisame, když proletěl vstupními dveřmi lázeňského centra Modrý svět.
Po dlouhém vyptáváním se kolemjdoucích lidí na adresu toho centra, po dlouhém blouděním městem, konečně doběhl do svého cíle. Ve velmi zapadlé uličce bylo něco, co se snad zdánlivě mohlo podobat lázním.
Jedna paní u pokladny a jedna uklizečka, která “vytírala“ podlahu až příliš špinavým hadrem, znuděně zvedly hlavy od práce.
„Máte přání? Máte zájem o vodní rehabilitační cvičení, nebo masáž?“ Promluvila pokladní stejnotvárným nudícím hlasem nahánějícím spánek.
„Ne, jsem-“
Paní ale pokračovala dál ve svém proslovu, jako v naučené básničce: „Máme nyní cenové akce týkajících se většiny služeb pro každého našeho nového zájemce. Možná ani nevíte, že máme nově otevřenou saunu a také-“
„Jsem zde kvůli místu na plavčíka!“ Zvolal Kisame, když už měl pocit, že ze způsobu mluvení té paní zešílí.
„Tím směrem je kancelář ředitele, určitě vás očekává.“ Ozvala se uklizečka snad ještě více uspávačně.
„Samehado má zlatá, kam jsem se to jen dostal? Jak má člověk veselé povahy jako já pracovat s někým, kdo mluví jako někdo, co by vás chtěl svým mluvením unudit k smrti, “ vzdychl si vyděšeně žraločí muž, když se vydal směrem ke kanceláři. Zoufale doufal, že ten jejich šéf nebude takový.

Itachi ležel na své posteli a meditoval. Tedy se o to alespoň snažil.
Smůla byla, že Hidan se zabydlel právě ve vedlejším pokoji a dělal skoro pořád nějaké velice hlučné rituály nebo jiné ještě méně tiché činnosti. Celé dopoledne tu není ani chvilka klidu. Buď Hidan blbnul, nebo si Kakuzu ulevoval, pak zase Sasori rušil s loutkami, pak tu zase křičí šéf … Jak jeden může pak odpočívat?
Sharingan se zvedl a rozhodl se ukuchtit si něco k obědu. Za dvě hodiny má pohovor a nerad by šéfa zklamal.
Od vedle se ozvalo několik sprostých nadávek.
„Asi hodně brzo od něho nakazím,“ pomyslel si Ití, „snad se alespoň Kisamemu vede lépe.“
Kdyby jen ale věděl, jak daleko je od pravdy.

Žralok byl nucený poslouchat ředitelův proslov jeho povinností, práv a podobně a jeho otázky typu „Umíte plavat? Cítíte se jako ryba ve vodě? Máte kurz první pomoci?“
Kisame už po pěti minutách byl tak otupělý tím unuděním uspávajícím stejnotóním způsobem mluvení, který tu asi všude vládl, tak otupen, že automaticky odpovídal „ano.“
Po dlouhém vyčerpávajícím pohovoru však byl přijat, podepsal smlouvu, domluvil se na zahájení pracovní doby od dalšího dne a odešel.

Šéf mířil do patra a byl pořádně nas... naštvaný. Koleno ho neustále bolelo a po celém sídle hledal kanibalskou rostlinku, se kterou se stále nedomluvil na nějaké pořádné činnosti prospěšné organizaci. K jeho nevrlé náladě přispěl i Deidara, který tvrdil, že do vyhlédnutého podniku, kde měl pracovat, volal, přestože to nebyla pravda, jak nyní vůdce zjistil.
„Lenoši jedni líní, budu muset přistoupit na velice tvrdý režim, každý si tu dělá co chce, banda nepovedená, ani svému vůdci se nebojí lhát do očí … Já vám kluci sakra ukážu, jo,“ brblal si Pein pod piercingy při chůzi, „ještě uvidíte, jak já umím být zlý, děcka jedna, jeden vás musí kontrolovat jako malé, ale já vám ukážu, jak umím být zlý, che. Au.“ Koleno se opět ozvalo. Chytl se za nohu a opřel se o zeď.
V tu chvíli ale něco ve vedlejší místnosti zadunělo, až to otřáslo budovou. A také šéfem. Ten se nyní sbíral ze země a hrozivě klel. O kousek dál se otevřely dveře a v nich se objevila bělovlasá hlava, která se následně pobaveně rozšklebila.
„Pardon šéfe za ten otřes, ale dělám tu menší úpravy.“
To prohlášení Peina dostatečně vzpružilo. Hned byl na nohách a zděšeně si prohlížel ty „úpravy“. „Cos tu proboha dělal!?“
Pokoj, ve kterém byl Hidan ubytován, byl před jeho příchodem obyčejná místnost s normálními bílými zdmi, s jednou postelí, kobercem, stolem, skříní a lustrem. Postel prodělala jen menší změnu v tom, že na ní byly přesazené hřeby a byla pomalovaná bílými a černými pruhy. Ale ostatní nábytek byl rozebrán a v podobě malé hromádky dřeva čekal v rohu na svůj další osud. Ve stěnách byly různé díry, kde byly přidělané svíčky a další náboženské symboly, předměty a obrazy a uprostřed místnosti již nebyl koberec, ale nepřehlédnutelný široký kráter, který ve středu měl dokonce i díru do prádelny. Zrovna tou bylo velice dobře vidět i slyšet Konan, která byla celá od omítky a zdiva a nehezky nadávala.
Nesmrtelný byl potěšen svou prací a na zrzkův tvrdý výpad pravil dotčeně: „Jashin dbá na úpravu bydlišť svých svěřenců a já proto musím mít pevnou svatyni. Ještě to není úplně hotové, ale-“
„DOVOLIL TI SNAD NĚKDO DĚLAT TAKOVOUHLE PŘESTAVBU?! KDO SI MYSLÍŠ, ŽE JSI, ŽE NÁM TAHLE DEMOLUJEŠ SÍDLO?!“ Zařval šéfik vztekem celý rudý.
Hidí mu nezůstával nic dlužný, „KU*** , NE***** MĚ VY JEDEN VYPATLANEJ ŠÉFE, NEMÁTE PÁRU, CO JASNIH DOKÁŽE, JÁ VÁS DONUTÍM UZNÁVAT JEHO VŮLI, VY JEDEN-“
„COŽE JSI ŘEKL!“
Potyčka ale nezůstala utajená. Kakuzu zpod schodů hned začal svolávat zbytek organizace: „HÉJ KLUCI, POJĎTE HONEM DO PATRA! BUDE BITKA!“ vyřvával na barák, jako ten nejlepší rozhlas a už si chystal příruční kasičku.
Přes ten křik ho ani šéf ani nesmrtelný nevnímali.
„OPAKUJ TO, JESTLI SI CHLAP!“
„Kdo s kým? Už se poprali? Už se poprali?“ Deidara hned přiběhl omrknout situaci.
„Šéf versus Hidan, každou chvíli to začne.“
„JSEŠ TOTÁLNÍ VYPATLANEC A NEZASLOUŽÍŠ SI JASHINOVU PŘÍZEŇ, JSI BEZVÝZNAMNÁ NULA, NECHÁPEŠ VYŠŠÍ VŮLI!“
„TYY!“ Oba už odhodili veškeré zábrany a začali do sebe bušit pěstmi.
Itachi se už také vynořil z pokoje a přisedl si ke Kakuzovi a Deidarovi na jednu z volných židliček, které mezitím blonďák vytvořil. „Vedle nich člověk už musí opravdu opatrně. Ještě že máme tak širokou chodbu.“
„Pravda,“ Přikývl Dei a při pohledu na ty dva, jak pomalu stupňují boj, který už nezůstává jen u pěstí, ale zapojují se celé ruky i nohy, dodal: „Chtělo by pop-corn.“
„Sýrová příchuť.“ Nabídl krabici Sasori a přisedl si. „Jaký je kurz?“
„Ještě ho počítám,“ odpověděl Kakuzu a krčil čelo od přemýšlení.
Dei si nabral hrst pražené kukuřice a prohlásil: „Sázím na Hidana.“
„Ty nevěříš šéfovi? Proti jeho jutsu nemá Hidan šanci.“
„To sice asi ne, ale pochybuju, že tady bude šéf požívat ninjutsu, když si tolik zakládá na tomhle sídle. A jelikož Hidan je vycvičený v boji s celkem těžkou kosou, řekl bych, že bude mít fyzičku na celkem slušné úrovni.“
„To je sice možné, ale nikdy nevíš, šéf se přece sám pokládá za boha.“
„Jak malí kluci, všichni.“
„No tak Konan, nekaž nám zábavu. Teď to jde do nejlepšího, už jsou na zemi.“
„Hidan! Hidan!“
„Víš Itachi, měla jsem o tobě lepší mínění … A nesnaž se na mě zapůsobit tím trapným pohledem!“
„Nemám trapný pohled!“ Uchiha už také začal zvyšovat hlas.
„Šéfe dejte mu!“
„Hele vidíš jak dostal do držky? Po tomhle se jen tak nevzpamatuje.“
„A vidíš, jak si Hidan mne ruku? Já si tě sice vážím jako parťáka, ale některé tvé řeči jsou vážně stupidní.“
„Cože?!“
„Lidi poměr je jedna ku jedné, u nich se ta síla bez použití jutsu se vážně těžko porovnává,“ prohlásil Kakuzu, ale nikdo ho neposlouchal.
Pein s Hidanen dělali na zemi celkem pěkné kotrmelce, Konan se hádala s Itachim a Sasori se přel s Deidarou.
„Aha, takže zase z toho nic nebude,“ posmutněl Milovník financí, uvelebil se na schodech, zabavil zbytek pop-cornu a povzbuzoval sám. Jasně, že by je mohl od sebe odtrhnout, ale proč by si kazil zábavu?
Situace pokročila a na zemi se válela i umělecká dvojka. Sasori měl jistou výhodu díky stavbě jeho těla, ale Dei se nedal, ačkoli vědomě riskoval zlomení končetin.
Konan, jindy hodná, spíše mírumilovná žena, prostě andílek, tvrdě Itachiho škrábala a tahala ho za culík a sem tam ho nakopla do holeně. Několikrát ho také úspěšně kousla.
Itachimu se dařilo uhýbat většině kopanců, ale riskovat vytržení vlasů nechtěl, tak hlavou moc necukal. Místo toho drtil Konan zápěstí její volné ruky.
Horší to bylo ve chvíli, kdy se pro nedostatek místa dvojice mlátily navzájem. Nakonec z toho vzniklo krásné klubko na způsob všichni proti všem.
„Co se děje, že ze zdola zvoním a nikdo mi nepřichází otevřít?“ zaúpěl Kisame, který právě dorazil.
Kakuzu se ani neohlédl, jak sledoval pranici. „Zase jsi musel vyrazit dveře?“
„Co jiného?“
„Proč neřekneš šéfovi o klíče?“
„Moc dobře víš, že jediné má on a sám neví, kam je založil. Nezdá se ti, že si ostatní nějak často hrají a na nás vždycky zapomenou?“ ukázal Kisame na klubko, ze kterého bylo vidět převážně černo červené pláště prach a sem tam něčí končetina.
Kakuzu uznal, že má žralok pravdu a dodal: „Hidan se učí rychle, tuhle potyčku dokonce začal on.“
To Žraloka udivilo. „Opravdu? Na to, že je teprv první den ... ale nejlepší je, že nás vždycky vynechají.“
„Pravda, Sasori se s Deidarou hádá pořád, Konan dokáže být pěkně výbušná a Itachi se taky namíchne hned. A šéf se s nimi sveze.“ Na chvíli se odmlčel a zkoumal zbývající obsah krabičky. „Už to není ono, nemáš popcorn?“
Kisame si protáhl prsty a křupl klouby. „Ne. Jdeme se přidat?“
„Necháme je ještě jedno kolo.“
„Tak si čekej, já jdu do akce,“ řekl žraločí muž, s hlasitým „UÁÁÁ!“ vykročil vpřed a majzl pěstí prvního, co se mu dostal do rány. A to byl zrovna šéfův obličej. Ten nyní setrvačností vyletěl z bitevního středu a po cestě nabral ještě Konan.
Jako na povel se bitka zastavila. Šéfovi, kterému, nebylo vidět do obličeje, dosud ležel na ubohé Kon, držel se za nos a hudroval něco o plastice. Kisame úder viditelně přehnal, ztratil rovnováhu a zavalil Itachiho, který křičel, aby z něj slezl. Sám nevypadal nejlépe, rozcuchané, částečně vytrhané vlasy na tváři škrábanec, plášti chyběl kus pravého rukávu a na jeho pravé ruce byly četné škrábance.
Hidan pravděpodobně v pokročilejší fázi pranice nerozeznal druhé od sebe a pokoušel si ukroutit vlastní ruku. Jedno zápěstí měl do krve poškrábané, vlasy by potřebovaly přegelovat, hrudník samá modřina a na levém oku přímo výstavní monokl.
Sasori dopadl asi nejlépe, z jeho pláště visely utržené cáry a sem tam měl popraskané dřevo.
Naopak Deidara vypadal, že má naražené některé prsty, rozražený ret a po těle i několik větších modřin.
„A mě jste zase úplně vynechali,“ zabručel Kaku a dělal uraženého.
„Peine slez konečně ze mě!“
Pein vyslyšel její prosbu a namáhavě si stoupl se slovy „Hak hi phehjš.“ (jak si přeješ) a následně zaskučel a nechtěně odhalil svůj obličej.
Zbytek zde přítomných měl co dělat, aby se nerozesmál.
Zrzy vážně nevypadal nejlépe, měl přeražený nos celý od krve, na kterém chyběli i některé ozdůbky, jedno rinegannové očko zdobil krásně fialový monokl, druhé měl opuchlé, na tvářích pár škrábanců a vyražený zub. Ani jeho zbytek těla nevypadal lépe. Plášť potřeboval nutné celkové sešití, krom už dříve bolavého kolena měl bolesti v kotníku, naraženou kostrč a celkově měl četnost modřin. I když vypadal poněkud komicky, netvářil se zrovna přívětivě.
Ostatní se nenápadně začali stahovat do pozadí, protože už tušili, co bude následovat.