Potomek dvou klanů - 6 Shledání

A je tu další díl užijte si ho

Vesnice nebyla moc poškozená. Bylo několik raněných, ale naštěstí nikdo nezemřel. Naruto a Kyuubi procházeli vesnicí a tu a tam pomáhali. Mířili na druhý konec, aby mohli uložit na bezpečné místo jejich zajatce. Dívka, která vše způsobila, teď ležela na reptajícím Kyuubi v bezvědomí a nevěděla o světě. Došli až na konec vesnice, kde byla místnost bez oken, kde jí nechaly hlídat dvěma bojovými liškami a odešli pomáhat. Jejich kroky napřed směřovaly k vystrašenému liščímu potomstvu a jejich chůvám ukrytých v hoře chránicí údolí ze západu.
Vešli do obrovské přírodní jeskyně, kde se choulila liščí mláďata chráněná chůvami. Jen co je spatřili, bylo jim na obličejích vidět úleva. Chůvy se k nim hned rozběhly.
„Naruto-san! Jak to dopadlo? Jsou všichni v pořádku a kdo to byl?“ kladla jedna chůvička za druhou otázky.
„Vše je v pořádku jen se opravují menší škody, za chvíli budete moci s dětmi vyjít ven. Teď mě omluvte, jdu se podívat na naši novou generaci,“ nasadil zářiví usměv a odkráčel k schouleným mláďatům, zatímco Kyuubi „vyřizoval chůvičky“.
Naruto zatím došel k malým lištičkám a jednu vzal do náruče.
„Ááá, naše malá Súky, jakpak se máš maličká? Copak, snad jsi se nebála?“
Malá červenobílá lištička na něj jenom vykulila svoje korálová očka a choulila se mu v náručí, kde měla pocit bezpečí a usnula. Naruto ji jenom opatrně položil k ostatním a odcházel. Cestou musel doslova odtáhnout Kyuubiho od chůviček, aby se někam dostali.
Když vyšli do vesnice, byla skoro hotová a jen se dodělávala vstupní brána, kterou pak musel Naruto a Kyuubi zaštítit jutsu, aby se jen tak neprolomila.
Po několika složitých pečetích bylo vše konečně doděláno. Naruta však museli odnést na ošetřovnu, protože neuhlídal svůj výdej chakry a zhroutil se. Kyuubi jen zanadával na jeho adresu a zmizel v něm, aby mu pomohl se s toho dostat.
Večer se Naruto probudil odpočatý a plný síly. Chtěl jít do Listové odvést zajatce, když přiběhla jedna z lišek, co jí měli hlídat.
„Naruto-san! Ona… Ona je mrtvá! Já…“
„Cože?! Jak je to možné, kdo jí zabil? Jak se tam mohl dostat? No, mluv konečně!“
„Já, nevím pane. Stáli jsme tam na stráži a nikoho tam nepouštěli. Ale když jsem tam nesl jídlo, byla už po smrti. Já utíkal rovnou sem.“
„To je divné, pojď, půjdeme se na ní podívat.“
„Hai!“
Když došli do místnosti Naruto nevěřil vlastním očím. Kania ležela na zemi a měla o kolo krku namotaného hada, který byl také mrtvý.
Naruto se zděsil, teď už věděl, kdo byl ten pán, o kterém mluvila, komu byla oddaná svým životem. Chtělo se mu pryč, vzpomínka na Sasukeho mu rvala srdce. Vyběhl ven a sedl pod první strom, který potkal. Kde složil hlavu do dlaní a přemýšlel. Mezi tím k němu přišel Kyuubi a sedl si vedle něho.
„Už vím, co se stalo, dozvěděl jsem se to teď, je mi to líto. Ty myslíš, že ten pán byl Sasuke?“
„Nemusí ti to být vůbec líto. Stala se z něj stejná zrůda jako z Orochimara. Sice ho zabil, ale stal se jím v horším vydáním. Je mi líto té dívky. Další člověk, který kvůli němu zemřel.“
„Ale to, že jí našli uškrcenou hadem neznamená, že jí zabil on. Mohla spáchat sebevraždu.“
„Ne ona přece vyvolávala klokany a ne hady.“
„Ale ty taky přece dokážeš vyvolat dvoje zvířata tak proč ne ona.“
„Asi máš pravdu odneseme její tělo do Konohy a dohodneme se s Tsunade co dál.“
„Dobře tak pod jsme tu docela dlouho, ať nemají v Listové strach.“
Vrátili se do pokoje a Kyuubi si jí vzal na záda, aby měl Naruto volné ruce na teleportaci a vykročili k bráně tam se, se všemi rozloučili a přenesli se před bránu Konohy.
Naruto si vzal Kaniu do náručí a Kyuubi se skočil zpátky do něj. Šel hlavní ulicí k budově hokage.
Bylo kolem sedmé, takže byly ulice ještě plné lidí, kteří se po něm otáčeli. Naruto si jích nevšímal, šel dál a zastavil se až před pracovnou Hokage. Slušně zaklepal a po vyzvání vešel.
„Dobrý den, hokage-sama,“ pozdravil a vešel. Hokage ještě zkoprnělá zaklepáním a oslovení na něj hleděla s tělem v rukou dost vyjeveně pak se, ale vzpamatovala.
„Co se stalo? Kdo to je?“
„To byla moje protivnice,“ řekl s ledovým klidem Naruto.
„Jak protivnice? To je občan Konohy?“
„Ne Tsunade, není z vesnice.“
„Ty jsi opustil vesnici bez mého svolení?“ soptila už, protože jí vše začalo docházet.
„A proč jí vůbec neseš ke mně?“
„Ano, opustil jsem vesnici, protože moje lišky potřebovaly mou pomoc, ale to můžeme vyřešit později. Teď k tvé poslední otázce. Když jsem jí porazil, byla ještě naživu a říkala něco o tom, že neuposlechla rozkaz svého pána a potom omdlela, den na to byla mrtvá a okolo jejího krku jsme našli namotaného hada,“ odmlčel se a zadíval se na dívku ve svých rukách.
„Že by to byl zrovna „On“ po takové době? A po mě chceš tedy co?“ ptala se už trochu klidněji.
„Abys zavolala nějakého ANBU a nechala jí prohlédnout paměť. Později bych se rád dozvěděl jestli jsem měl pravdu, víc nežádám.“
„Hmm, to bych mohla udělat, počkej chvíli ano?“
„Hai!“
„Shizune!“
Otevřely se dveře a v nich stala Shizune v plné své kráse.
„Shizune zavolej Ibikiho a jednoho ANBU, mám pro ně práci.“
„Hai! Hokage-sama,“ jen dořekla a už nebyla nikde vidět.
Během pár minut před pátou byli nastoupeni a poslouchali hlášení, potom si vzal ANBU od Naruta Kaniu a i s Ibikim zmizeli v obláčku kouře.
„Potřebuješ ještě něco?“ obrátila se Tsunade na Naruta.
„Ne baachan už půjdu, je pozdě měj se,“ Jen, co to dořekl, zmizel ve víru kapiček vody, Tsunade osaměla. Jen si povzdechla a pokračovala v práci.
Mezitím Naruto se přenesl k době do ložnice. Zadíval se na postel, kde by měl poprvé spát a pak na obrovské okno, kterým byla vidět skoro celá Konoha. Spát se mu nechtělo, proto se šel projít noční Konohou, která ho tak uchvátila. Měsíc vydával světlo jako za dne a Listová vypadala ještě krásněji než obvykle. Zastavil se u brány, kde si sedl na vysoký betonový sloup a nechával vítr hrát si s jeho vlasy.
Bylo kolem půlnoci, když se chystal jít domu, měl zvláštní pocit, že ho někdo sleduje. Proto v jedné postraní uličce zůstal stát ve stínu.
Na světlo lampy, která svítila na rohu uličky vystoupila dívka vlastně už dospělá žena s růžovými dlouhými vlasy svázanému do dvou culíku, podobným těm co nosila Tsunade, v červeném tričku černých kraťasech přes, které měla přehozenou červenou delší sukni s dlouhými rozparky. U pasu připevněnou kapsičku na shurikeny, na noze zase na kunaie.
„Vylez,“ promluvila a zadívala se do tmy „vím, že tam jsi. Někoho mi připomínáš. Nemůžu si vzpomenout, kde jsem tě viděla. Jak se jmenuješ?“
„Sakura-chan. Je ještě krásnější než si jí pamatuji,“ zasnil se Naruto a pak promluvil.
„Je škoda, že nevíš, kdo jsem, i když se známe tak dlouho,“ řekl a udělal krok a vystoupil na světlo.
„Někoho mi připomínáš, ale nevím koho. Připadá mi, že tě znám, ale nemůžu si vybavit odkud.“
„Sakura-chan. Ty si mě opravu nepamatuješ?“
„Já nevím, něco v mém nitru mi říká, že tě znám. Tak krásného muže bych si přece pamatovala,“ při těch slovech zčervenala a vypadalo to, že nemůže uvěřit, že to řekla na hlas.
Naruto udělal ještě krok k ní a koukal do jejich smaragdových očích a ona do jeho blankytných.
„To není možné takové oči má jenom jeden člověk….“ zarazila se a zadívala se na osobu stojící před ní.
„Sakura-chan,‘‘ usmál se na ní.
„Naruto?! Jsi to ty? Jak jsem tě mohla nepoznat?“
„To já nevím Sakuro-chan já tě poznal hned. Vůbec si se nezměnila.“
To Sakuru tak vytočilo, že se napřáhla a rukou plnou chakry mu jí chtěla napálit. Naruto její pěst bez problémů chytil a usmál se.
„No tak Sakuro, vidíš mě po šesti letech prvních pět minut a už mě chceš mlátit za kompliment. To se naštěstí už nestane. Já už nejsem ten malý kluk, co vždycky pod náporem tvé pěsti letěl do neznáma,“ dořekl a pustil jí ruku a znovu se usmál. Sakura na něj jenom udiveně koukala. On se zatím otočil k odchodu.
„Myslím,“ houkl přes rameno, „že by si mohla přijít do mého nového domu. Ptej se na klan Namikaze,‘‘ Dořekl a zmizel ve víru kapiček.
Sakura jenom vyjeveně koukala na místo, kde ještě před chvílí stál a rozhodla se to zítra probrat s Tsunade. Vždyť Naruto byl z klanu Uzumaki.
Po těchto úvahách se otočila a šla domu.
Mezitím u Naruta
Jen co se přenesl spadnul na postel a Kyuubi vyskočil ve své menší podobě vedle něj.
„Řekla, že tak krásného muže by si pamatovala. KRÁSNÉHO!“
„Já vím slyšel jsem to.“
„Myslíš, že se jí líbím?“
„Ty BAKA! říkala KRÁSNÉHO! Asi by to neříkala, kdyby to nebyla pravda, ne?“
„Asi máš pravdu jsem zvědavý, jestli zítra přijde. Pojď spát, jsem unavený.“

U Sakury

Sakura už byla ve své ložnici a stále přemýšlela nad Narutem.
„Je tak krásný. A silný vůbec bych ho nepoznala, kdyby neměl tak nádherné oči. Tak krásné oči. Jak to, že jsem si ho nikdy nevšimla?“ zasnila se nahlas a sedla si na okenní parapet a pozorovala měsíc v úplňku.
V Konoze byl však ještě jeden člověk co mu nedávalo Narutovo jméno spát.
„Naruto-kun, kdepak jsi?‘‘ osoba vzdychla a přetočila se v posteli a dál přemýšlela.