Za hranicí našeho vidění 03: Vysvětlení neexistuje

Uběhlo dalších několik hodin od té doby, co Naruto opustil můj pokoj. Seděl jsem na posteli. Kolena jsem si přisunul k tělu tak, abych si mohl o ně opřít bradu. Koukal jsem se dolů na své nohy, ale koutkem oka jsem nenápadně sledoval prosklené okýnko u dveří vedoucí ven. Občas se v něm mihla postava. Jen přeběhla kolem, ale na nějakého hlídače to bylo moc rychlé. Já jsem přesně věděl, kdo je tam.
Pozvedl jsem hlavu a hleděl jsem na dveře před sebou. Zamyslel jsem se. Pokud je moje teorie pravdivá, tak musím něco udělat. Dostat se odsud. Jak..?
Sjel jsem pohledem dolu až na práh dveří. Vypadalo to jako by za nimi někdo stál, byl vidět jen s tím, který vrhaly nohy toho člověka. Když jsem ale pozvedl hlavu k okénku, tak za nimi nic nebylo. V tom mě to napadlo. Pokud chce, abych jejího vraha našel, mohla by mi pomoct.
„Vím, že teď možná blázním, ale…jestli jsi opravdu tady. Jestli opravdu stojíš za těmi dveřmi. Pomoz mi? Dostaň mě odsud a já najdu toho vraha,‘‘ řekl jsem do ticha a doufal jsem, že se dveře otevřou. Nic, dokonce i s stín zmizel. Pomalu jsme začal doufat, že ti lidé v těch bílých pláštích mají pravdu. Jsem blázen a nedokážu se smířit s její smrtí. Opřel jsem se hlavou o zeď, která byla za mou.
„Prosím, potřebuji se dostat ven,‘‘ zašeptal jsem a ucítil dech na svém krku. Pootevřel jsem oči, možná ale blázen nejsem.
„Otevři mi prosím,‘‘ zašeptal jsem znovu. V zámku zarachotil klíč. Pozvedl jsem se, ale žádnou osobu jsem za dveřmi neviděl. Bylo mi to divné. Dveře se pomalu otevřeli. Nikdo za nimi nestál jen prázdno a tma.
Postavil jsem se, bál jsem se udělat krok, protože to mohla být třeba past. Dodal jsem si trochu odvahy a udělal jsem jeden krok dopředu. Nic se nestalo i když jsem prošel dveřmi. Takže mi opravdu pomohla a chce abych pomohla já ji.
„Děkuji,‘ špitl jsem a vyrazil jsem pryč. Nebylo lehké najít východ, těžší bylo dostat se přes stráže. Možná by nebylo na škodu požádat o pomoc.
„Teď kudy?‘‘ položil jsem otázku do prázdna. Buď jsem blázen nebo to znovu vyjde. S skřípotem se otevřelo okno poblíž. Zprudka jsem otočil a pohlédl ven. Vůbec jsem si předtím neuvědomoval, co se kolem mě děje. Připadalo mi to předtím normální, ale teď mi to připadalo děsivé. Bál jsem se jí dál, nejraději bych se vrátil do pokoje, ale po chodbě se ke mně blíži obvyklá noční hlídka. Nezbývalo mi nic jiného, než vyskočit z okna ven. Byly to dvě patra dolů, popadl jsem na vlhký trávník. Jelikož jsem nevěděl, že jsem v druhém patře, spadl jsem špatně na nohu. Nějakou chvíli jsem se ani nehnul, bolest mě tuhle chvíli naprosto ochromila.
„Musím dál, jsem už venku,‘‘ dodával jsem si síly a postavil jsem se pomalu na nohy a udělal jsem jeden jediný krok. Nohy mě v koleni zabolela. Pomalu jse postupoval dál, až jsem se nakonec vytratil z pozemků této proklaté budovu. Nevěděl jsem ani, kde se nacházím, ale něco vedlo dál. Bylo to tiché našlapování a praskání větviček, přes které někdo šel. Věděl jsem, že se mě snaží pomoct, věřil jsem tomu.
Když ale les začal řídnout a přede mnou se pomalu vyjasnila lehce osvětlená Konoha, štěstím jsem zapomněl na bolavou nohu a rozběhl jsem se k jejímu domu. Před lesem jsem se zastavil. Pootočil jsem se, když náhle přestaly větvičky křupat. Znovu jsem to viděl, jen krátký pouhý stín nějaké osoby. Poznal jsme ho, patřil ji.
Dál už tam nepostával, rozběhl jsem se k jejímu domu, aniž bych nějak vnímal bolest.
Klíče od jejího domu jsem neměl, ale její domů byl zabezpečený jen žlutou páskou. Pomalu jsem vklouzl dovnitř. V domě byl neuvěřitelný puch a k tomu vše vypadalo přesně tak, jak jsem si to pamatoval. S těžkým srdcem jsem udělal poslední krok, než se přede mnou objevila ta krvavá louže. Tady jsem ji tenkrát našel. Vraceli se mi hned vzpomínky. Chvíli jsem ani nedýchal, musel jsem si najít jiné místo, na které se teď budu dívat než na krvavou louži. Tím místem byl stín u okna. Zalekal jsem, ale nechtěla mi ublížit. Už jsem přece tak daleko nemůžu to vzdát.
Nenapadalo mě nic lepšího, než prohledat její pokoj. Byl stejný jako jsem si ho pamatoval. Světle růžově vymalované zdi, bílý nábytek a ta okouzlující vůně. Zavzpomínal jsem na ty chvilky, co jsem spolu tady strávili. Posadil jsem se na její postel a do rukou zval obrázek, na kterém jsme byli. Její úsměv mi nahnal slzy do oči. Odložil jsem ho. Co jsem ale hledal nebyl ten obrázek. Otevřel jsem skříň, kde byly její šaty. Znovu se ke mně nahrnula ta nádherná vůně. Zaujal mě, ovšem deník, který ležel nahoře na vrchní poličce. Sebral jsem ho a otevřel na první stránce.
Dne 13.7
Dne jako každý jiný, vstala jsem pokaždé těsně před obědem, protože můj miláček měl pro brzké vstávání protesty a omítal mě pustit ^_^ *muck*.Nad touhle větou jsem se musel usmát. Tenkrát pro jsme existovali jen jeden pro druhého. Bez toho druhého jsme nemohli žít. Otočil jsem o několik stránek dopředu, potřeboval jsem najít nějakou stopu, něco co by mě přivedlo k pravdě. Doufal jsem, že si do tohohle deníku zapisuje vše. Po deseti stránkách jsem konečně našel to, co jsem hledal.
Dne 24.8
Nemůžu na to přestat myslet, horší že mě ten chlap viděl. Mám strach, že mi ublíží
Tohle bylo to, co to nejspíš způsobilo nebo ne. Ale kdo je ten člověk? Co ji vlastně udělal?
Na další stránce byl další nápis.
26.8
Znovu jsem ho potkala, vyhrožoval mi, že když to někomu řeknu zabije mě.
Listoval jsem dál, třeba tam bude další stopa. Ale nic, další zápisy byly už jen popisky dní, které jsme spolu prožili. Samé radostné chvilky. Už ani zmínka o to chlapovi. Zaklapl jsem deník a položil jsem ho na jeho místo.
Ve vedlejší pokoji se prudce zabouchlo okno. Vyšel z jejího pokoje přímo do místnosti, kde si vítr pohrával s otevřeným oknem. Jakmile jsem se přiblížil k oknu, zastavilo se. Určitě si s ním nepohrával vítr. Protože záclona vlála dál, i když se okno není nehnulo.
Rozhlédl jsem se po místnost, musí tu přece něco být, musí tu být nějaká stopa. Proč by mě sem tedy vedla.
Znovu jsem měl ten pocit, že jsem blázen. Posadil jsem se na zem a opřel jsem se hlavou o zeď a protřel jsem si obličej. Znovu mě zabolela noha. Zavřel jsem oči a nechal jsem si chvíli promyslet všechno, co jsem zatím našel. Ten chlap ji ubližoval, nejspíš ji ten den zabil on, zabil ji dřív než to stačila někomu říct.
Znenadání jsem uslyšel kroky z vedlejšího pokoje. Pozvedl jsem hlavu, díky otevřeným dveřím jsem viděl stín toho neznámého. Nepatřil ji, na ni byl ten neznámí moc vysoký.
Tušil jsem, kdo to byl. Ten stejný chlap jako předtím. Ale pro co sem šel.
„Kdo je tam?‘‘ zvolal ten neznámí vystrašeným hlasem. Ani jsem se nehnul, počkal jsem až vyjde z pokoje. Díky tmě jsme neviděli jeden druhému do obličeji.
„Co ty tu děláš,‘‘ zeptal se mě vystrašeně a udělal jeden krok zpátky. Udivilo mě to, jestli je to zloděj, proč tak rychle utíká.
„Já vím, kdo jsi!‘‘ řekl vítězně ovšem jeho hlas se stále třásl. Jak by mě mohl znát, nikdy jsem ho neviděl. Z mého přemýšlení mě vyrušilo buchnutí toho samého okna jako předtím. Já jsem strach neměl, ale ten neznámí udělal několik kroků zpátky a přitiskl se ke zdi. Udivilo mě to. Abych pochopil jeho chování pomalu jsem se otočil za sebe. A v tom jsem spatřil, to ho tolik vylekalo.
Vypadalo to přesně jako tenkrát, ležela v louži krve a dívala se na něj. Netušil jsem, zda je živá nebo zda to není jen moje představa. Nevím, ale vyděsilo mě to stejně jako jeho. Pomalu se posadila, přitom stále sledovala toho muže krčícího se v rohu.
„To není možné, jsi přece mrtvá!‘‘ vyděšeně vykřikl, ale i tak ničemu nezabránil. Pomalu se blížila k němu, přitom stále krvácela z rány na hrudi. Zděšením jsem klekl na kolena a sledovala jsem ten zjev předem mnou.
Přistoupila k němu až je od sebe dělili jen centimetry. Chytla jeho třesoucí ruku a přiložila si ji k ráně. Muž vyjekl ale nemohl se vyprostit z jeho sevření. Ruku mu tlačila hlouběji a hlouběji až jsem měl strach, že ji nakonec prostrčí celým jeho tělem.
„Už ne!‘‘ zoufal dál. Ona pustila jeho ruku a udělala pár kroků zpátky. Já jsem se ani nehnul, všechno mi to připadalo jako noční můra, ale můj strach nedal srovnat se strachem, který teď měl ten muž. Celý se třásl, nemohl z ní spustit oči.
„To není možné, jsi mrtvá, viděl jsem to,‘‘ zoufal dál, ale ta postava předním se ani nepohnula.
V tuhle mi to došlo, on je její vrah.
Z ničeho nic zmizela, oba dva jsme vyděšeně tikali očima po místnosti. Ozvalo se zaskřípání, všechna okna se naráz otevřela. Jako by si s nimi pohrával vítr, zavírala se a otevírala.
Nejen skřípaní oken, ale příjemné vrzání a našlapování. Zdi se začali třepat a obrazy se zdi začaly padat na zem všechny obrazy a fotografie. Světla v místnosti se rozsvěcovala a pak hned zhasínala. Už jsem neměl strach, věděl jsem, že mě ublíží. A pak jsem ji viděl stála kousek za ním, netušil jsem, co má v plánu, doufal jsem však, že ho to zastaví. I on zaznamenal, že je něco za ním a pomalu se otočil. Zalekl se a narazil na police, které se na něj sesypaly. Zůstal ležel v bezvědomí. Hleděl jsem na něj, jestli udělá ještě nějaký pohyb, ale nic.
V tuhle chvíli už nad ním nestála, někam zmizela. Stál jsem na místě jako opařený, nedokázal jsem rozpoznat, zda to bylo skutečnost nebo představa. Ale viděl to i on, nepřestavoval jsem si to, určitě!
Teď jsem byl spokojený, našel jsem jeho vraha. Vrátil jsem se ještě pro její deník, položil jsme ho na stůl, aby ho potom našli. Posadil jsem se do rohu a opřel jsem si hlavu o zeď. Znovu na m přišel smutek.
Zaslechl jsem hlasy a kroku nahoru. Několik lidí vešlo dovnitř a začalo celou místnost prohledávat. Byl mezi nimi i Naruto, nejspíš se pustili do hledání stop. Co bylo dál už jsem nevěděl, protože mě hned odvedli zpět do toho bíle vymalovaného pokoje.

Ráno se za mnou stavil Naruto, tvářil se vítězně, což mě překvapovalo. Dokonce nesl složku papírů, dost velkou složku.
„Měl jsi pravdu,‘‘ řekl, jakmile se posadil na židličku vedle mě. Při těch slovech ve mně hrklo. Mám pravdu? Takže nejsem blázen. Naruto otevřel tu složku a začal v ní listovat.
„Víš ten chlap se k tomu přiznal, i ke vraždám, které udělal předtím. Bez tebe bychom ho nedostali,‘‘ řekl.
„Takže ji zabil on, opravdu se k tomu přiznal? A řekl proč?‘‘ vysypal jsem na něj spoustu otázek. Potřeboval jsem vědět vše.
„Ano přiznal se k tomu. Zabij ji protože byla v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, viděla něco co neměla,‘‘ řekl trochu sklíčeně. I jeho to bolelo. Pro mě však představa, že ji zabil jen kvůli tomu mě zabolelo. Nejraději bych si o s ním vyřídil sám, ale dovedli mě moc brzy.
„Jedna věc mi pořád nesedí! Jak ses dostal ven?‘‘ tahle otázka mě přivedla k úsměvu.
„To ona mi mohla, otevřela mi dveře a dovedla mě až k tomu deníku. To ona ho shodila na tu poličku,‘‘ řekl, jsem ale…nechtěl jsem na jednu stranu ze sebe dělat blázna. Dělat ze sebe blázna? Vždyť v očích ostatních nejsem nic jiného.
„Sasuke…!‘‘ řekl čímž upoutal moji pozornost. Pozvedla jsem hlavu a zadíval jsem se na něj. Zas ten jeho ustaraný pohled.
„Víš věřím ti, i já jsem ji viděl, včera ten večer, jen záblesk nic víc,‘‘ řekl potichu, abych jej slyšel jen já. Chvíli jsme mu nevěřil, ale on nebyl dobrý lhář.
„Víš, rozhodli se, že tě odsud pustí, budeš moct žít zase normálně,‘‘ usmál se na mě a podal mi moje oblečení, abych mohl ze sebe konečně zdělat to bílé, dezinfekcí načichlé oblečení. Jsem teď volný. Konečně, ale i její duše je teď volná. Její vraha zadrželi a ona bude moct v klidu odejít.
Možná je skutečně něco co nedokážeme vysvětlit…možná je něco skutečně za hranicí našeho vidění…