Až zítra ráno v pět...

Tak další z těch mých (ne)povedených pokusů o jednorázovku. Už dlouho jsem nic nepřidala jelikož nebyl čas. Tahle je opět na mé oblíbené téma ItaSaku a součástí textu je i písnička na kterou jsem celkem náhodně narazila, ale její text se mi docela hodil:-) No nic jestli to někdo bude číst, budu ráda za komentář.

Až mě zítra ráno pět ke zdi postaví, ještě si naposled dám vodku na zdraví, z očí pásku ztrhnu si, to abych viděl na nebe a pak vzpomenu si lásko na Tebe...

„Sakuro? Sakuro!“ ozývá se ulicemi Konohy.
„Co se děje?“ odpovím trochu zmateně.
„Nic, jen chodíš jako tělo bez duše od té doby, co si se vrátila ze zajetí. Tak jsem tě chtěla pozvat k nám.“
Teď jsem zmatenější ještě víc. „Ne díky Ino, půjdu domů není mi dobře.“ odpovím slušně a blondýnka jen přikývne načež zmizí kdesi ve vesnici.
Jenže jak nemám chodit jako tělo bez duše, když má duše, tedy ani jedna z mých duší se mnou není? Ony raději zůstaly s ním a tělo musí bezcílně bloudit vesnicí jakoby se nic nedělo. Kdyby tak věděli, že to nebylo až zase tolik nedobrovolné zajetí. Kdyby tak věděli, že to já byla strůjcem zkázy Orochimara a Sasukeho. Kdyby tak věděli koho jsem se naučila za ty roky milovat. Ano, ty dva roky stačily abych potlačila svou nenávist láskou. Proč je štěstí jen chvilkové a hořkost jež zanechává mnohdy věčná? Proč si lhal a obětoval svůj život za ten můj? Proč teď musíš čekat na smrt zatímco já nemohu udělat nic? Proč jsem Ti sakra slíbila, že nebudu nic dělat?!

...a pak vzpomenu si na Tebe!

Až zítra ráno v pět přijde ke mně kněz, řeknu mu, že se splet, že mě se nechce do nebes, že žil jsem jak jsem žil a stejně i dožiju, a co jsem si nadrobil, to si i vypiju...

Vždycky si byl tak tvrdohlavý a i mě zůstalo utajena většina citů a tajemství tvého nitra. Nedokázala jsem Ti odporovat nebo Tě neposlechnout a teď za to pykám. Vím, že jsi zločinec a vrah. Je to jedna z mála věci, kterými jsem si byla vždy jistá, jistější než Tvou láskou ke mně. A přesto kdybych mohla, kdybych jen trochu dokázala odporovat, stála bych zítra nejraději na Tvém místě jen abys mohl dál žít, jen abys mohl dál chladnokrevně zabíjet. Klidně bych za Tebe odpykala tisíce trestů jen kdybys mi dal ještě jeden tvůj typicky chladný a tvrdý polibek, jen kdybys mě zase pohladil po vlasech, obejmul a schoval pod svůj plášť. Pomalu jsem došla k domovu a dveře od mého příbytku vystavěly hráz mě i toku mých myšlenek. Odemknu a téměř neslyšně vstoupím do prázdného ještě nezařízeného bytu. Koš na špinavé prádlo je plný a lednice prázdná stejně tak jako postel. Živě si dokážu představit jak tam jen tak ležíš a spíš s tím úšklebkem na tváři. Jakoby si věděl o mé přítomnosti, celou dobu sledoval každý můj pohyb. Jakoby se měly Tvé rudé oči otevřít a jako pokaždé mě probodnout skrz na skrz.

...a co jsem si nadrobil si i vypiju!

Až zítra ráno v pět poručík řekne „Pal!“, škoda bude těch let, kdy jsem Tě nelíbal, ještě slunci zamávám a potom líto přijde mi, že Tě lásko nechávám samotnou tady na zemi...

I přes Tvůj věčný chlad a aroganci jsem nikdy nepochybovala o Tvé lásce ke mně. To až teprve když teď, když mám čas přemýšlet nad tím, co se stalo, se děsím pravdy. Ačkoli vše, co jsi pro mě udělal křičí názor o němž jsem byla poslední měsíce přesvědčena, snad malá část mozku se mi snaží vsugerovat opak, že jsi mě nikdy nemiloval, protože jinak bys mě tu nikdy takhle nenechal. Snad abych mohla dál žít, snad abych na Tebe zapomněla. Znovu vyrážím do tichých ulic abych nakoupila něco k večeři. Nemám náladu na společnost. To Ty jsi ze mě udělal samotářku. Změnil mě od základů k obrazu svému a já se nechala. Možná protože odpor by neměl smysl, možná protože jsem odporovat nechtěla. Avšak byl jsi krutým učitelem, hodně krutým. A není tu žádný hodný učitel jež by mě napravil, jež by vrátil úsměv na mou tvář. Není tu nikdo kdo by Tě mohl nahradit, ale všechno mi Tě připomíná. Nenávidím Tě tolik, že bych nejraději sama vystřelila tu kulku jež má ukončit Tvůj život, ale miluji Tě tolik, že bych tu kulku předehnala a stoupla si do dráhy jejího letu jen aby ty jsi mohl dál žít!

...že Tě lásko nechávám na zemi!

Až zítra ráno v pět prádlo půjdeš prát, a seno obracet, já u zdi budu stát, tak přilož na oheň a smutek v sobě skryj, prosím nezapomeň, nezapomeň a žij...

Slunce se ještě schovává za obzorem, ale já už jsem na nohou. Plamínek tiše plápolá ve starém krbu a já sedím na pohovce v dezolátním stavu. Civím do prázdna a mlčky čekám na výstřel. Výstřel jež ukončí Tvůj pro mnohé bezcenný život. Nikoho ani nenapadne, že to já tam teď měla stát, to já měla umírat. Stále nechápu význam Tvých velkých sebeobětujících se slov, vlastně bych Ti za ně vrazila mít ještě někdy tu možnost. Nikdy jsi takový nebyl, odsuzoval jsi takové chování a pohrdal tím. Proč teď musíš být hrdina? Je to snad Tvým proklatým příjmením? Máte tyhle tendence dědičné? Jak mám jen tak dál žít, když Ty čekáš kousek odtud na smrt? Tolik let jsi ji rozséval okolo sebe a teď jsi usoudil, že je Tvůj čas? Kdo Ti sakra dal právo o tomhle rozhodovat?! Šeptal jsi mi tiše do ucha ať nezapomenu a žiju dál, ale napadlo Tě někdy, že se tyhle dvě věci neslučují?! Padám na kolena a cítím slzy na svých tvářích. Po dlouhé době pláču. Nebojím se přiznat si, že bulim jako malá, bojím se přiznat si, že kvůli němu. Kvůli Tobě Itachi!!!

...na mě nezapomeň a žij!

Konohou se ozve ohlušující výstřel a dveře od jednoho z bytů zůstanou dokořán. Začíná pršet a mýtina osiří. Uprostřed leží tělo mladého muže s havraními vlasy. Jeho srdce už netluče, z očí zmizela rudá barva a nad jeho tělem se sklání mladá žena. Dlouhé růžové vlasy lemují její sklíčenou tvář. Její prsty jemně přejíždějí po tváři trestance jakoby si chtěly zachovat hebkost a tvar jeho obličeje. Kdo je ten muž? Zrůda jež vyvraždila vlastní rodinu, vrah, trestanec a zločinec odsouzen k smrti a chycen pro lásku k ní. A kdo je ona? Dívka jež ho z celého srdce nenáviděla a trpěla při každém jeho pohledu, ale přitom ho neskonale milovala...