Žánr

Zrodenie Legendy II: 5. Ticho pred búrkou 2.časť

„Akú odmenu máš presne na mysli?“ uškrnula sa čiernovláska na Naruta.
„Pôjdeš so mnou na rande.“ Aikemi sa zasmiala nad blonďáčikovým sebavedomým hlasom.
„Ako si môžeš byť taký istý.“ Odbila ho a jeho stowatový úsmev povädol. Pristúpila k nemu bližšie a on zostal stáť ako obarený. Všetko mu zrazu začalo dávať význam.
„Využila si ma?“ zašepkal neveriaco. Čiernovláska sa zatvárila smutne.

Domů se vrátila až nad ránem. Oči zarudlé po usedavém pláči, kruhy pod očima, ale hlavu pevně vztyčenou. Byla pevně rozhodnuta dokončit tuto misi a pak se už s Nejim víckrát nesetkat. Na jednu stranu si nadávala do zbabělců a připomínala si, že útěk nic nevyřeší. Na tu druhou ji, ale ničila představa, jak bude muset každý den potkávat Nejiho s jeho šťastnou rodinkou… Ne, odejde z Listové a už se nikdy nevrátí.

Naši zombie společně s Orochimarem se chystali na bojiště, najednou těsně před Orochimarem přistál kunai.
„Kdo to-“ Nestihl dopovědět větu, protože se před ním objevila, jemu známá, postava.
„Snad sis vážně nemyslel, že půjdeš bojovat a mě z toho vynecháš!“ Před nimi stála kunoichi, dlouhé rudé vlasy svázané do ohonu, na sobě měla černé tričko bez rukávů, jen s ramínky, a k tomu přilnavé, též černé, třičtvrťáky a normální ninja obuv.
„Kdo to je Orochimaru?“ Zeptal se posléze Sasuke.

„Myslel jsem, že tě už neuvidím. Zmizela jsi jen tak, z nenadání.“ Najednou povolil ještě před chvílí svoje silné obětí.
Všimla jsem si, jak sahá po kunaii. Věděla jsem, že nesmím ukázat nic z toho, co dokážu.
„Promiň, je hezké si myslet, že je to pravda, ale mám obavu, že není.“
Rozběhl se proti mně a sekl. Rychle jsem zareagovala a chytla jeho ruku.
„Přísahám, že to jsem já. Chci se vrátit do Konohy.“ Zapřela jsem se nohou, protože přidal na síle. V jeho oku jsem zahlédla slzu.

Kto je kto?

Poznajú Deidaru, toho bloňďáka. To znamená, že možno poznajú aj Itachiho. Takto môžem zistiť kto to vlastne je!
"Kto vlastne patrí do Akatsuki?" opýtala som sa zrazu. Ani sa nezačudovali nad mojou otázkou. Už si zvykli, že sa pýtam čokoľvek a hlavne kedykoľvek.
"Tu..." Kakashi mi podal nejakú knihu. Trochu ma to zarazilo, zprvu som si myslela že je to tá jeho perverzná Icha Icha Paradise. "To je bingo kniha. Tu..." Nalisttoval nejké stránky, "...sú tí, o ktorých vieme, že patria do Akatsuki."

Kap, kap, kap...
Někde poblíž zaslechla vodu.
Kap, kap, kap...
Kde? Nebyla si jistá. Snad proto, že držela pevně semknutá víčka, tak pevně, jako by na tom závisel její život.
Kap, kap, kap...
A kde že to vlastně je ona sama? Proč cítí kolem svého zkřehlého zápěstí něco tvrdého a studeného, proč ji neuvěřitelně bolí celé tělo, o záda se otírají hrubé kameny, a pod nohama není schopna nahmatat holými chodidly podlahu? Co se to s ní děje, jak se sem dostala?
Kap, kap, kap...

...Som v neistote.

Čakám naňho už päť rokov. On nikde. Desať rokov. On stále nikde. Už nepríde... Tak aspoň budem naňho spomínať. Je to už dávno, ale ja si všetko pamätám. Bol nešťastný, sklamaný a utrápený. Bol stratený v temnote. V temnote, ktorú si vytvoril sám. Nevidela som ho. Temnota vyhrala. Ale ja som ho pustiť nechcela.

...Som v neistote.

„Minato! Měl bys rychlo-jít! Zajisti, že Hokage se bezpečně-dostane ven!“ Byl slyšet Tanmův hlas, který i přes helmu zněl jasně.
„Ani na to nemysli, tati! Jsme v tom spolu!“ Byl slyšet Minato. Tanmovi se před očima rozjasnil obraz.
„Ghoste, tvrdo-kryj pravou stranu!“ Zněly Tanmovy rozkazy a muž jménem Ghost přešel na pravou stranu, vystřídal se s Minatem.
„Radši zůstaň naživu, tati!“ Zazněla Minatova poslední slova. Tanma se s trhnutím posadil na posteli, celý zpocený.

‚Co se děje? Kde to jsem? Nic nevidím… Sním? Co se vlastně stalo?!‘
‚Jo! Už vím. Nějaká technika… umřela jsem snad?‘
‚Takže takhle vypadá místo, přes které se duše dostává do pekla či nebe? Ale kde je takové to světlo, o kterém se pořád mluví? Je tu docela i zima…‘
Náhle se v temnotě něco pohnulo, což vydalo zvuk.
„Co to bylo?“ hlesl dívčí hlas ve tmě.
„Maličká…“ pronesl kdosi děsivým hlasem. Dívka sebou škubla.
Hlas byl slyšet z dálky, ale i přesto se bála, že není tak daleko, jak se zdálo.

Loď v bezvětří II

Někdo zvonil. Jednou. Dvakrát. Hinata otevřela. Otec vstoupil dovnitř s úsečným Hinato namísto pozdravu. Přejel ji pohledem od hlavy až k patě. Určitě si všiml očí zarudlých od pláče. Nic však neřekl. Podal jí svůj plášť a beze slova zamířil do obývacího pokoje. Hinata pověsila otcův svrchník na nejbližší věšák a následovala jej.

„Jak jste ji mohli nechat utéct?“ zařvala Tsunade. Všech dvanáct shinobi se tak, tak sehnulo, aby nad nimi mohl v klidu proletět stůl, jenž po nich Hokage mrštila.
„Bando pitomců!“ zaječela Tsunade a pak se posadila na židli.
„Hokage-sama, utekla po tom, co jsme se rozhodli přečíst tohle.“ Podal blonďaté ženě bílý svitek Chouji.

Když se Sakura probudila podruhé, bylo odpoledne druhého dne. Sakura se rozhlédla po pokoji. Byl tmavý, spoře zařízený, jen lehátko, na kterém ležela, malá šatní skříň a stolek se zásuvkami. Stěny byly šedé a na podlaze nebyl ani koberec. Žaluziemi do pokoje pronikalo světlo, ve kterém tancovaly částečky prachu. Sakura se chytila za hlavu a zaskuhrala.

Odpovědi se ale nedočkal. Oba dva na sebe hleděli a kdyby neměli masku, tak by zírali s otevřenou pusou.
Naruto si toho ovšem všiml.
„Děje se něco Kakashi-sensei?“ ptal se Naruto s obavami v hlase.
„Počkej tady.“ řekl mu už vyrážející do boje.
„Ale Kakashi-sensei…“ chtěl něco říct Naruto.
„Už ani slovo. prostě tu počkej a opovaž se mi pomáhat. Jenom dál hlídej bránu.“ řekl Kakashi, když si všiml, že chce Naruto něco říct.

Když se Aschika probudila, unikl jí tichý sten. Seděla opřená o strom, svázaná samozřejmě. Nebyli na stejném místě, přemístili se. Pršelo a to dost intenzivně. Kisame s Itachim čekali opření o skálu opodál. Měli zavřené oči a jako kdyby usnuli.
„S někým komunikují? Myuki?” zeptala se Aschika v mysli, ale Myuki jí nemohla odpovědět. Přes zapečetění s ní nemohla komunikovat. Aschika to udělala, aby se ta druhá Myuki nedostala ven. Ale zároveň to přinášelo riziko, že Myuki může prohrát svůj vnitřní boj...
...

Po odevzdání nukenina a nahlášení splněné mise jsme byli připraveni na odchod. Přesněji Naruto byl připraven, jako vždy, ale já ne. Yugito měla další a dnešní poslední úkol, a to dovést Naruta za brány vesnice. Já jsem se nesouhlasně mračil a nevnímal okolí. Proč tady proboha nemůžeme zůstat přes noc?

"Takže dnes nás čeká úkol mimo chatu." Řekl Pein, když dojedl svou snídani.
"A co to bude?" Zeptal se Kakuzu mezi sousty.

VAROVANIE! Slabšie povahy ktoré omdlivajú pri slove krv a z vnútorností sa im dvíhajú ich vnútornosti by nemali čítať druhú polovicu.

Na druhý deň sa zobudili neskoro. Nebolo treba sa ponáhľať, na palác zaútočia až túto noc a k nemu to sú, podľa Deidarovho odhadu, len štyri hodiny letu. A tak sa majster bábkar a momentálne veliteľ blonďavého dua, ktoré by sa dalo nazvať jeho týmom, rozhodol vysvetliť stratégiu.

Když se Hinata ráno probrala, Orochimaru už vedle ní nebyl. Celé tělo jí bolelo. Není to tak hrozné, chodit můžu, ujistila sama sebe a vstala. Ve stoje se najedla a oblékla se. Podívala se na hodiny a zalekla se. Za tři minuty má být na cvičišti! Jestli se vůbec pohne….
Na cestě ke dveřím se srazila s Kabutem.
„Áh, Hinato-san, zrovna tě hledám!“
„Je pravda, že jsem se sotva hnula z ložnice,“ řekla suše hledaná. „Co se děje?“