Osamělá kunoichi 16: Bolest obou a dveře do neznáma

Když se Aschika probudila, unikl jí tichý sten. Seděla opřená o strom, svázaná samozřejmě. Nebyli na stejném místě, přemístili se. Pršelo a to dost intenzivně. Kisame s Itachim čekali opření o skálu opodál. Měli zavřené oči a jako kdyby usnuli.
„S někým komunikují? Myuki?” zeptala se Aschika v mysli, ale Myuki jí nemohla odpovědět. Přes zapečetění s ní nemohla komunikovat. Aschika to udělala, aby se ta druhá Myuki nedostala ven. Ale zároveň to přinášelo riziko, že Myuki může prohrát svůj vnitřní boj...
...
„Ale když tě zapečetím, budeš jí vydaná na milost a nemilost, víš to?” zeptala se Aschika, když byli na cestě na misi.
„Ano, já s tím počítám, neboj se. Udělej, co bude třeba. Navíc nejsem zas tak slabá.”
„Proč to děláš?”
„Co?
„Proč jsi... ne, to je jedno.”
...
Aschika věděla, že ji Myuki slyší a cítí, ale odpovědět nemohla. A náhle se cítila sama. Dívala se na Akatsuki a věděla, že její svázání jí neumožní útěk, skrz ty vlákna pulzovala čakra, která ji paralyzovala. Nevěděla, jak daleko jsou, ale soudila, že ne moc daleko. Musela tady nechat nějaký vzkaz, ale jak... Co nejvíce soustředila čakru do svého těla, i když ji čakrová vlákna vysávala. Shromáždila síly a zašeptala několik nezřetelných slov. Hotovo...
...
„Máme ji, co teď?” zeptal se Kisame Peina, který s nimi komunikoval pomocí deště.
„Nedaleko odsud je jeskyně. Tam ji vyvoláme, potom se okamžitě seberte, ta jeskyně má i druhý vchod, který je nezjistitelný. Myuki se postará o záchranné týmy.”
„To v ní máte takovou důvěru, šéfe?” ušklíbl se Kiasme.
„I kdyby ji zabili, vezme je sebou, kromě Jinchuurikiho. Navíc je dobrá návnada. A její síla je obrovská.”
„Heh, to doufám, jinak to byla ztráta času.”
„A Itachi, zná informace o Konoze, čerstvé, narozdíl od tebe. Bylo by vhodné, kdybys je z ní dostal. Kdyby to náhodou nevyšlo, chci mít alespoň informace o Konoze.”
„Jistě,” řekl Itachi tiše.
„Končíme,” s tím zmizel.
...
Aschika se pokoušela přemýšlet s bolestí hlavy, ale to už oba otevřeli oči. Kisame si povzdechl.
„Čekal jsem, že ten boj bude trochu lepší, jseš nic moc ninja,” uchechtl se.
„Zavři hubu, žralůčku,” prskla na něj Aschika. Bylo jí jedno, že jí zajali, naštvalo ji to. Kisame se rozesmál.
„Proč bych měl? Navíc, žraloci jsou draví a krvelační. Taky ti můžu useknout nohu, tu nebudeš potřebovat,” Aschika ho ignorovala. Počítala s tím od chvíle, kdy se probrala.
Přestalo pršet a vysvitlo slunce, Aschika soudila, že není o moc hodin více. Podívala se na Itachiho, který se posadil pod protější strom a zavřel oči.
„Proč odpočívá? Neměli by vyrazit?” to ji zneklidnilo. Náhle je zase otevřel. Žhnuly rudě. Kisame se ušklíbl.
„Myslím, že ani nebudu muset...”
Itachi vstal a podíval se na ni. Aschika věděla, že se nebude moci bránit a dostala strach. Bez Myuki, která by ji z Tsukuyomi dostala, byla bezmocná. Nejspíš to bylo vidět, protože v Itachiho očích se mihlo cosi jako lítost.
„Tsukuyomi,” zašeptal a okamžitě do něj Aschiku uvrhl.
Nacházela se v černobílém světě. Stála na písku, když náhle uslyšela výkřik. Když uviděla, kdo to křičel, vyděšeně vykřikla, ale netušila, že tohle byl jen začátek.
...
Cesta tam sama o sobě trvala několik hodin, ale nikdo z týmů se ani jednou nezastavil, hlavně Naruto všechny poháněl vpřed. A Lee byl hned za ním.
„Co když tam už nebude?” zeptala se váhavě TenTen.
„Tak ji najdeme!” Naruto se nehodlal hádat.
„Aschika-san...” Lee se velmi obavál o její bezpečí.
„Neboj se, Naruto!” Usmála se Sakura.
„Přivedeme ji zpět!” Naruto se stále držel stébla naděje, že by mohla vyhrát. Měl svoji sestřenici velmi rád. Miloval ji, protože při něm vždy stála. A nechtěl být znovu sám.
...
Aschika nevěděla, kolik uběhlo času, nevěděla, kolikrát jí katana probodla, nevěděla, kolikrát slyšela trpět své blízké, nevěděla, kolikrát prožívala nesnesitelnou bolest. Chtěla jen, aby to už skončilo. Ale Itachi ji nehodlal pustit, dokud neměl všechny informace o Konoze.
Aschika přerývaně oddechovala, přivázaná na kříži a snažila se zbavit toho neskutečného strachu a bolesti. Itachi ji s přimhouřenýma očima sledoval.
„Řekneš mi tedy vše, co chci vědět? Jste houževnatá, Aschika-san, ale všichni podlehnou. Nakonec...” máchl katanou a zapíchl ji Aschice do boku. Ta vykřikla bolestí. Už to nechtěla snášet.
„Otázka zní... jak dlouho to vydrží tvé oči, Itachi,” ušklíbla se na něj. Itachi katanu zase vytáhl a ona zasténala. Nejednou, protože kolem ní bylo stovky takových klonů.
„Já jsem zatím stále silný. A vaše odpověď?” zašeptal tiše a bodl znovu.
Aschika zasténala. Cítila, že Myuki trpí také a obě tonuly v bolesti.
„Už to nezvládám...” vydechla tiše. Itachi to věděl, všichni podlehnou.
„... ale ze mě nic nedostaneš!” Zakřičela na něj a vložila do toho veškeré pohrdání.
Itachiho pohled byl náhle jiný... jako kdyby si na něco vzpomněl. Ta jiskra v jeho očích ale zase rychle zmizela a on stiskl katanu.
„Máme ještě dost času,” s tím ji bodl znovu... a znovu...
Aschika brzy přestala křičet, hrdlo ji zradilo a tak jen sténala, zatímco jí po tváři stékaly slzy.
...
Myuki byla rozpolcená. V tuto chvíli trpěla nepopsatelnou bolestí. Chtěla Aschice pomoct, ale nemohla, sama se bránila té druhé Myuki, ale byla vytrvalá a zatím nepodléhala.
„Promiň, Aschiko...”
...
Týmy se konečně zastavily. Marika zavětřila ve vzduchu.
„Necítim ji...” otočila se na ostatní. Kakashi si naštěstí věděl rady.
„Kuchiyose no jutsu!” A přivolal své ninja psy. Marika okamžitě ohrnula čumák.
„Psi...” zavrčela na ně.Ti ji odpověděli taktéž vrčením.
„Pakkune, cítíte něco? A Neji?” zeptal se Gai a ostatní se zatím pozorně rozhlíželi kolem.
„Byakugan!” Neji pozorně prohlížel okolí.
„Zbytky čakry a pár metrů odsud je louká plná vody. A také... co je to?” zamračil se.
„Co vidíš?” optal se nedočkavě Lee.
„To jsou...” Neji vyběhl vpřed a ostatní běželi za ním. Naruto se překvapeně zastavil, když to uviděl.
„...červené růže?” dodal překvapeně. Věděl, že za tím byla určitě Aschika, přesně to udělala, když chtěla vzdát úctu Třetímu. A skutečně, dál od louky vyrůstaly poupátka růží. Malá a snadno přehlédnutelná pro někoho, kdo neví o co jde, ale tohle byl jasný vzkaz.
„Byla jsem tady...” jako kdyby ji Naruto slyšel. Otočil se na ostatní.
„Byla tady! Teď musíme jen prohledat okolí a najít ji!” Vypadal odhodlaněji, stejně jako ostatní.
„Najdeme ji, určitě!” Řekl Kakashi a jeho ninja psi se dali okamžitě do prohledávání okolí. Marika také větřila ve vzduchu a Neji prohledával okolí svým Byakuganem.
„Máme stopu!” Zaštěkali někteří ninja psi a všichni vyrazili vpřed.
...
Když se Aschika probudila, překvapivě necítila vůbec nic.
„Kde... kde to jsem?” Pomalu se posadila.
„Už jsi vzhůru?” zašeptal někdo tiše. Aschika zalapala po dechu, když uviděla, kde je.
„My-Myuki, co tady... To je iluze?” vyrazila ze sebe a polekaně se rozhlížela okolo.
„Ne... není, to bych poznala. A jestli se bojíš, že jsem iluze i já, tak nejsem,” zašeptala tiše Myuki, která seděla naproti ní a objímala si rukama kolena.
„A-ale... to je... kde jsme?”
Obě byly v bublině. Malé, tenké průhledné bublině. Kolem byla jen temnota. Nacházely se v prázdném prostoru, nikde žádné známky cizí přítomnosti. Aschika zalapala po dechu, když uviděla, že pod ní je jen prázdná černota.
„Nemám nejmenší tušení. Možná jsme obě... chycené... ale kde, to nevím.”
Aschika se opatrně dotkla stěn bubliny. Byly tenké, velmi tenké.
„To bych nedělala,” varovala ji Myuki.
„Proč?”
„Ty stěny se ztenčují.”
...
Nepřestával doufat, i když ztráceli stopu. Nepřestával doufat, i když se zdálo, že zmizela. Nepřestával.
A teď týmy stály před jeskyní, která byla zapečetěná pečetí na kameni.
„Uděláme to jako minule?” zeptal se Gai a podíval se na Kakashiho.
„Jistě, ty, Neji, TenTen a Lee strhnete ty pečetě a já, Naruto, Sai a Sakura vpadneme dovnitř.”
„Proč nás nezastavili?”
„Nejspíš jsou si jistí, že to stihnou,” ale ani Kakashi si tím tak jistý nebyl.
„Jdeme na to!” Zakřičel Lee a společně se svým týmem odběhl.
...
Obě seděly tiše a čekaly. Co měly dělat jiného? A stěny se dále ztenčovaly. Navíc Aschika nechtěla mluvit vůbec. Stále byla traumatizovaná z toho, co se stalo. Nakonec mu ty informace přece jen dala. Už nemohla dál. A teď se styděla za svoji zbabělost.
„Nic si nevyčítej,” zašeptala Myuki. Vypadala unaveně a zároveň se tvářila tak zvláštně. Aschika se uchechtla.
„Co, že ti najednou záleží na mých pocitech?”
Myuki mlčela. Aschika si povzdechla a v očích se jí objevily slzy.
„Vím, že jsi trpěla taky... omlouvám se.”
„Já bych se měla ospravedlňovat. To já přivedla na svět ji,” Myuki vypadala úplně jinak.
„Jak se ti vůbec podařilo získat takovou sílu a nenávist?” Aschika to chtěla vědět. Musela to vědět po tom, co zažila. Chtěla znát tu odpověď. Myuki nejdřív neodpověděla, ale pak jí po líci stekla slza.
„Víš, jaké to je? Měla jsem rodinu... už odmalička po tobě chtějí bojovat a zabíjet... a nakonec umřít. Měla jsem bratry, ti zemřeli. Ale dva to přežili. Drželi jsme spolu, pomáhali si, trénovali. Pouto mezi námi bylo silné. Milovala jsem je. Milovala jsem svůj klan, byli mi vším. Chtěla jsem za ně bojovat. S každým mrtvým bratrem o to více.
A oni mě obětovali... můj klan... mí bratři... ti, které jsem milovala, mě zradili. Jak by bylo tobě? Jak by ses cítila? Zjistila jsem to, když jsem umírala. Na sklonku svého života jsem zjistila, že mě poslali na smrt. Vlastní bratři mi lhali, když jsem je viděla naposled. S úsměvem mě objali a popřáli mi hodně štěstí. To mě zničilo. Nechápala jsem svět, ve kterém se děje něco takového. Rozzuřilo mě to. Proč musíme žít ve světě plném špíny a zla? Proč musíme žít někde, kde jsou války a bída? Proč musím platit za to, že jsme se vůbec narodili?
Tehdy se ve mě cosi zlomilo. Pocítila jsem takový vztek a nenávist vůči světu a všemu, co na něm je. Bála jsem se smrti. Nechtěla jsem zemřít. Chtěla jsem se pomstít své milované rodině. Chtěla jsem se pomstít Uchihům.
A v tu chvíli jsem neodešla. Zůstala jsem se svou nenávistí a vztekem,” mluvila zcela bezvýrazně, ale Aschice náhle došla velikost bolesti, kterou v sobě nosila. Co v sobě dusila. A jak nebezpečnou osobou vlastně je.
„Já... nedokážu si to představit. Nejde to. Ale mám otázku...”
„Ano?”
„Proč, když jsem se narodila, jsi teda svou sílu nevypustila? Mohla jsi to udělat vždycky. Mohla jsi se pomstít jak klanu Senju tak klanu Uchiha. Mohla jsi to udělat a přesto jsi to neudělala. Proč?” to byla otázka, která ji pálila na jazyku už delší dobu. Nerozuměla tomu.
Myuki se usmála. Vypadalo to, že pečlivě vybírala svá slova.
„Chtěla jsem to udělat hned, jak jsem se v tobě objevila, ale Yondaime mě v tobě zapečetil a na pár let mě znehybnil. Vztek jaký jsem v tu chvíli měla byl obrovský. Konečně jsem se mohla pomstít, ale byla jsem v tobě. V malém hloupém dítěti. Nemáš tušení, jak strašné to bylo, sledovat tvůj život a být sama. Byla jsi šťastná a já... tě za to nenáviděla.
Ale v průběhu těch let jsem přemýšlela. Hodně jsem přemýšlela. A něco mi došlo, když jsem tě viděla růst.”
„A to?” Aschika napjatě a fascinovaně poslouchala.
„Že jsi stejná jako já. Když jsi byla malé dítě, cítila jsem tvé pocity... měla jsi sny, jako já... tolik energie a optimismu. Tolik síly a očekávání. Tolik lásky jsi v sobě měla a stále máš. Máš víru a vůli obrovských rozměrů. Když jsem viděla ty sny, které máš, které se v tobě míhaly jako záblesky...
Náhle mi došlo, že to nechci zničit. Že nechci, abys skončila jako já, abys nenáviděla svět. Nejsem zlá osoba... Došlo mi, že věříš. A že já věřit přestala. Tvoje víra mi dala sílu potlačit to zlo, které ve mě dřímá. Ty, Jiraiya-sensei, Yure i Naruto a ostatní jste mi dali nový smysl života,” Myuki se zhluboka nadechla, „došlo mi, že chci chránit vás všechny i Konohu. Že chci chránit tvé sny i Narutovy sny. Že chci, abyste byli šťastní,” Myuki se rozesmála a Aschika ji polekaně sledovala.
„Čemu se směješ?” byla ohromená tím, co jí řekla.
„Všemu, své hlouposti, své naivitě a své zlobě. Směju se... protože jsem to ze sebe konečně dostala.”
Bublina se náhle roztřásla a rozdělila se ve dvě.
„ASCHIKO!”
„MYUKI!”
Obě se vyděsily. Stály v malých bublinách, jež byly napnuté, jen prasknout.
„Aschiko...” zašeptala Myuki. Bublina s Aschikou praskla.
Chvíli se vznášela v prázdném prostoru.
A pak padala dolů.
Aschika nekřičela, jen padala a čekala úder, který měl vše ukončit. Viděla střípky ze svého života a došlo jí, že je konec.
Těsně před dopadem zavřela oči.
Náhle ucítila nesnesitelnou bolest, jež ale trvala jen okamžik.
Aschika otevřela oči.
„Kde... kde to jsem?”
...
„Můžeme?” řekl Kakashi do vysílačky. Všichni členové týmu Gai stáli, připraveni strhnout pečetě.
„Na tři...” zašeptal Neji.
„Raz...” připravila se TenTen
„Dva...” řekl Gai.
„Tři!” Vykřikl Lee a všichni strhli pečetě.
Přesně v tu chvíli Sakury vyběhla a svou silou roztříštila kámen.
...
Aschika ležela v rohu nějaké místnosti. Její tělo jí přišlo neuvěřitelně lehké.
„Jsem... mrtvá?” vstala a rozhlédla se kolem.
Nacházela se v jakési obrovské hale. Kolem stěn bylo rozestavěno tisíce židlí na kterých seděli lidé. Spousta lidí různého věku a různého vzhledu. Všichni jako kdyby na něco čekali. Někteří zírali do prázdna, jiní si četli a někteří tiše seděli s hlavou v dlaních.
Vládlo tady děsivé ticho. Aschika nechápala, co se děje, ale myslela si, že zemřela. Na druhém konci velké haly se nacházel velký stůl a za ním dveře. Za tím stolem seděl nějaký starý muž.
Aschika vyšla za ním. Nechtěla mluvit s nikým z těch lidí, chtěla vědět, co se děje.
„Pane... můžu se zeptat, co tady...”
„...dělám?” zvedl hlavu od papírů, na které cosi psal. Měl dlouhé bílé vlasy, v obličeji mnoho jizev a oči zářivě zlaté, které člověka propalovaly skrz. Ve tváři se mu objevil úsměv.
„Tuhle otázku mi položí každý druhý, který za mnou přijde. A má odpověď? Zemřela jste...” mluvil tiše a s lehkým nádechem ironie. Jako kdyby se bavil.
Aschika to věděla, ale i přesto se zarazila. Mužův úsměv se rozšířil.
„Jste až podezřele klidná, čekala jste to?”
„Kdo jste?” opáčila.
„Na tohle se mě už tolik lidí neptá. Jsem hlídač. Obchodník... ale hlavně hlídač. Hlídám tyhle dveře,” ukázal na ně. Byly dřevěné, prosté, ale klika byla ze zlata a uprostřed dveří se skvěl nápis:
„Dál za osudem?”
Aschika pochopila, že je mrtvá, ale to bylo tak všechno.
„Co tady děláte, kromě hlídání?” chtěla vědět. A taky chtěla vědět, kde je Myuki.
„Podepisuji smlouvy. I ty ji podepíšeš,” řekl s milým úsměvem.
„Smlouvu? K čemu?”
„Že jdeš dál,” vstal a zvedl jeden list papíru, „každý, kdo zemře a dostane se sem, musí podepsat tuhle smlouvu, aby mohl projít těmito dveřmi. Dál, jak se říká.”
„Kam? A proč tu jsou tihle lidé?” ukázala na ostatní, někteří je tiše pozorovali.
„To nikdo neví, nejspíš každému vedou jeho dveře jinam. Podle toho, jaký osud si zvolil a jaký život žil.” A tihle lidé tady čekají, protože nepodepsali. Bez podpisu dál nesmíš,” podstrčil jí papír. To byla její smlouva.
„Proč nepodepsali? A proč musím něco podepsat?”
„Čekají na zázrak. Jsou to zbabělci, nebo hlupáci, kteří si myslí, že je něco spasí od smrti. Bojí se zemřít. A proč žádám podpis? Protože člověk musí dokázat, že se smířil se smrtí. Že zemřel.”
To už Aschice bylo jasnější. Chápala je, protože se sama bála smrti, ale věděla, že jí neunikne. Chtěla ale vědět něco o hlídači.
„Jak se jmenujete? A proč také nejdete dál, proč tu hlídáte?”
Muž se zarazil uprostřed psaní a pomalu odložil pero. Povzdechl si.
„Nevím, jak se jmenuji. Uběhlo už tolik let, že jsem to zapomněl. A nesmím podepsat, proto tu jsem. To je můj trest.”
„Trest za co?”
„Za zločiny, které jsem spáchal. Nesmím podepsat,” ukázal na zeď, kde bylo cosi zarámované. Aschika k tomu přistoupila a chtěla se toho dotknout, ale ucukla, protože jí bránilo silové pole.
Na zdi byla nejspíš smlouva, nepodepsaná. Ten hlídač k ní přistoupil, zkoušel se jí dotknout a ucukl, protože i jemu bránilo pole.
„To je má smlouva. Musí ji podepsat někdo jiný, jiný člověk, který mě bude chtít osvobodit,” zašeptal a náhle vypadal ztrhaně.
„Já bych ji klidně podepsala,” řekla Aschika, protože ten muž vypadal, že trpí tímto úkolem a dělá jej už od nepaměti. Za něco, co spáchal. A Aschika mu chtěla pomoct, protože byl milý. On se usmál.
„Nejsi jediná, kdo mi to navrhl, ale má to háček. Nemůžeš podepsat, dokud něco nevíš.”
„Co?”
„Důvod, proč odpouštět zlému člověku a zlému světu. Proto tě pole nepustilo. Ani ty nevíš, nikdo to zatím nevěděl,” povzdechl si a sedl si zpět za stůl a podal jí pero.
„Chceš podepsat nebo budeš čekat? Vypadáš rozumně, takže snad podepíšeš.”
Aschika váhavě přešla ke stolu a pozorně si smlouvu přečetla. Opravdu to chtělo, aby šla dál. Aschika se ale nejdřív potřebovala ujistit.
„Už není cesty zpět, že? Nemůžu se vrátit...” obrátila se na něj se zvednutým obočím. Elektrické světlo na stropě poblikávalo.
„Jen pár lidem se to podařilo. Většinou se však nesmíš vrátit,” podíval se na ni a propaloval ji pohledem, „Aschiko Namikaze, tudy už pár tvých předků prošlo,” zašeptal.
Aschiku to neudivilo. Její rodiče šli jistě také dál. Vzala tedy pero do ruky.
„Prošla tudy ještě jedna dívka? Myuki Uchiha?”
„Nevím, není jen jedna hala, jako není ani jeden člověk. Všichni jsou jiní, i dveře jsou jiné, všichni jsou však také stejní, jako jsou dveře podobné,” zasmál se a Aschika mu nerozumněla. Mluvil v hádankách, které ji rozčilovaly. Vzala pero a podívala se na papír.
„Mám podepsat? Chci jít dál? A mám na vybranou?” připadalo jí, že se čas zastavil. Jako kdyby čekal na její rozhodnutí, které znamenalo konec, ale zároveň začátek. Který byl neznámý. Co ji čekalo za dveřmi?
Nakonec se rozhodla a udělala první tah perem. Ten muž se usmíval.
Druhý tah... První znak...
Možná ji měl někdo zastavit...
Druhý znak...
Ale náhle se uprostřed místnosti objevil záblesk, kdosi vyběhl k Aschice, chytil ji kolem pasu a zmizel s ní ve žlutém záblesku. Aschika se vylekaně zazmítala.
...
Prostor se proměnil a Aschika uslyšela praskání ohně a ucítila vítr ve vlasech. Ten někdo ji pustil a poodstoupil od ní.
„Snad jsem tě nevylekal...”
Podívala se mu do tváře a strnula.
„Strýčku Minato!”