Ninja chůvy aneb Mise pro dva – část 6.

Domů se vrátila až nad ránem. Oči zarudlé po usedavém pláči, kruhy pod očima, ale hlavu pevně vztyčenou. Byla pevně rozhodnuta dokončit tuto misi a pak se už s Nejim víckrát nesetkat. Na jednu stranu si nadávala do zbabělců a připomínala si, že útěk nic nevyřeší. Na tu druhou ji, ale ničila představa, jak bude muset každý den potkávat Nejiho s jeho šťastnou rodinkou… Ne, odejde z Listové a už se nikdy nevrátí.
Zhluboka se nadechla, aby rozehnala další příval slz a otevřela dveře. Uvnitř to vypadalo jako by zde vybuchla atomovka. Kuchyně plná špinavého nádobí, koupelna vytopená, vyházené věci z poliček…
„Co se tady stalo?“ přešel u Tenten žal v naštvání.
Kami schovaná za knihovničkou nenápadně nakoukla na nově příchozí.
„Ty jsi tady sama?“ upřela na ni Tenten nechápavý pohled.
Kami se k ní místo odpovědi rozběhla a vpadla jí do náručí.
„Ty jsi odešla a pak se Tensu strašně pohádal s tatínkem, říkal, že se za chvilku vrátí a někam spolu odešli,“ rozmáchla se kolem sebe rukama a pokračovala, „když se Tensu vrátil, říkal, že něco uvaří, ale moc se mu to nepovedlo a,“ významně se odmlčela a ukázala směrem k kuchyni, „pak mě řekl, ať jdu spát, že se po tobě půjde podívat a,“ očička se jí zaleskly slzami, „já se tady v noci strašně bála.“
„Takže tu koupelnu a obývák máš na svědomí ty?“
„Nechali jste mě tady samotnou!“ napřímila se Kami v obraném gestu, pak se na vteřinku odmlčela, „a to jsi ještě neviděla tvůj pokoj.“
„Musím to tady dát do pořádku, bude ti moc vadit, pokud dneska strávíš den s Leem?“
Kami na Tenten vrhla pohled plný výčitek.
„Nemám ho ráda.“
„Proč?“ pátrala Tenten po důvodu.
„Protože taťulda Neji je ten nejvíc cool papá.“ Prohlásila Kami hrdě, to netušila co tím způsobí. Tenten se nanovo rozbrečela.

„Už jsem zde můj kvítku mladosti,“ ozvalo se asi půl hodiny na to od vstupních dveří.
„Říkala jsem ti, že mě takto oslovovat nemáš!“ dostalo se mu ne zrovna milé odpovědi.
Tenten zrovna douklízela pohromu v kuchyni a pohled do té štěstím překypující tváře ji z nevysvětlitelných důvodů velmi iritoval. Navíc se jí ještě třásly ruce po ne tak dávném záchvatu pláče.
„Ale když už mluvíš o těch květinách, co kdybyste s Kami navštívili Ino a donesli na stůl nějaké květiny?“ uměle se pousmála a mrkla na Kami sedící vedle ní.
„Půjdu jen pokud mi cestou koupíš čokoládu!“ zaprotestovala Kami.
„Můžeme se cestou zastavit v cukrárně,“ pojal tuto misi Lee jako trénink na dokonalého otce.
„A mohli bychom jít i do zverimexu!“ začala si vymýšlet Kami. Tento výčet míst ještě chvíli pokračoval, ale byl zakončen úspěchem.
Kami se Lee sice stále moc nezamlouval, ale představa jahodové zmrzliny a velké čokolády byla jednoduše nadmíru lákavá.
Tím si Tenten koupila čas, aby mohla být sama.

Ještě vzácnější jev než zatmění slunce, je Shikamaru, který si přivstane, jen aby někam došel včas. Vzácnější, ba přímo nemožný jev a přesto se tento den stal zázrak.
Shikamaru už dobrých pět minut postával před branou Konohy a vyhlížel přibližující se dívčí postavu. Ne, že by se tak moc obával, aby se Temari v Listové neztratila, ale vůbec se mu nelíbila představa, že by Kotetsu, momentálně hlídkující u brány, mohl přijít s myšlenkou tělesné prohlídky příchozích.

Neji po rozhovoru s Tenteniným bratrem byl ještě více frustrovaný. Do toho nadešel den, kdy se měla ukázat Temari se svým doprovodem.
„Jak já toho Shikamara potřebuju!“ šeptal si pro sebe.
Nechtěl nic dělat, nikam chodit, nikoho vidět. Nyní si přál jen jediné. Nic už necítit.
Jak to tak bývá, vždy potkáte někoho, koho si opravdu nepřejete vidět.
„Neji-nii-sama?“
„Hai?“ Neji věděl, že je to Hinata.
„Mohu si přisednout?“
„Klidně, pokud budete zticha!“ obořil se na ni.
„Jak chceš, ale kdybych byla tebou, což nejsem, snažila bych se, aby ty zkazky byly pravdivé. Někde jsem četla, že lež se opakovala tak dlouho a stále, až se nakonec stala pravdou. Je to na tobě.“ Zase vstala Hinata. Poté nesměle, leč odhodlaně dodala: „Mám pocit deja vu. V blízké budoucnosti budu, vlastně už nyní, bojuji za Naruta.“

Tensu se vrátil asi hodinu na to, na obličeji pár škrábanců a očividně velmi unavený.
„Kde jsi byl?“ probodla ho pohledem místo pozdravu.
„Taktně vyprovodit jednoho našeho společného známého a taky jsem tě hledal! Je to krajně nezodpovědné si jen tak uprostřed noci odejít z domu abys věděla!“ odpověděl na otázku snad až přehnaně příkře. Měl o ni celou noc větší strach, než by si kdy dokázal přiznat.
„Jistě, měla jsem tady být, abych uvařila a uklidila. Od ničeho jiného tu očividně nejsem! A když potřebuji chvíli pro sebe tak je celý barák vzhůru nohama. Můžeš mi vysvětlit, co jsi tady včera večer vyváděl?!“ teď už na něj skoro křičela.
„Uvědom si, na koho ječíš! Jsem tvůj starší bratr a ty bys mi měla prokazovat určitou úctu a ne si na mě vylívat zlost, protože se je někdo zasnoubený s nějakou poběhlicí z Písečné!“ Jeho výlev skončila fackou, co mu Tenten z čiré zoufalosti uštědřila.
„Tak to by stačilo!“ třískla Tenten naštvaně dveřmi a ukryla se v bezpečí svého pokoje.
Dlouho seděla na posteli, rukama si objímajíc kolena, utápějící se v slzách. Nakonec ale došla k jednoznačnému závěru. Musí se dané situaci postavit čelem jako pravá kunoichi!