Ano Ko no Inochi - kap. 05: „Duchové!“

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Yū
Naruto
Kiba

Cože? Jak… Vidí ji anebo co? Jak na to přišli?
„Cože? Proč vás něco takovýho napadlo?“ vysoukal ze sebe Sasuke nervózně.
„No… když tak nad tím přemýšlím, tak je to docela nesmysl. Zvlášť, když si je neviděl ani jako dítě, takže asi nevidíš,“ konstatoval Kiba, „Mysleli jsme, že jsi někdo jiný, takže proto nás to napadlo… Ehm, prostě na to zapomeň.“
„No, jo… Proč bych je taky měl vidět, že? Heh,“ dodal Uchiha a ke konci svého výkladu se mírně zasmál.
Je to sice nesmysl, ale něco mi na tom nesedí. Jen jsme zmínili slovo duchové a začal být celý nervózní. Po tom, co řekl Nuzakin, mi taky došlo, že je nesmysl, aby je viděl, ale teď… Přeci jen od té doby ho nebylo vůbec vidět, takže bůhví co se mu všechno ještě mohlo stát. Krom toho teď to řekl tak, skoro až nesoustředěně a doplnil to nervózním smíchem… Za ta léta se zas tolik nezměnil, páč tohle dělal i dřív, když se snažil něco ututlat. Takže co? Opravdu je vidí?
…No jasně! Neměl bych to sice dělat, ale je to asi jediná možnost, jak zjistit pravdu.
„Aoyama Kurumi…“ pronesl zničehonic Naruto a začal se nenápadně dívat kolem Sasukeho. Avšak jakmile jeho pohled zadrhl o mladého Uchihu, okamžitě se zarazil.
Dopr…! Vážně jsem to neměl říkat. Najednou se začal dívat tak bez života. Asi se z toho ještě nedostal. Úplně po tom jménu vypnul.
Kiba Sasukeho také pozoroval, takže jakmile se zatvářil jako živá mrtvola, syknul a opět do Naruta šťouchnul loktem.
„Šibe ti? Proč to jméno vyslovuješ?!“ okřikl ho, což mělo za následek, že se Naruto začal upejpat v lítostném obličeji. Krom toho se i Sasuke probral ze svého náhlého odchodu do vyfantazírovaného neznáma.
„Ale to nic. Nic se neděje,“ usoudil Sasuke poté, ale smutný výraz si i přesto neodpustil.
Proč zrovna řekl její jméno? Mohl zmínit kterékoli jiné, ale to neudělal. Teď to vážně nechápu… Co je to dneska za den?! Duchové a teď i Kurumi… Je to snad náhoda? Co se to tu u všech čertů děje?
…Takovouhle reakci jsem nečekal. Asi teda nelže… asi jsem se s tou jeho nervozitou přepočítal. Podělal jsem to a připomněl mu ji. Nějak to musím napravit.
„Promiň. Nechtěl jsem to vytáhnout, omlouvám se. Ale na druhou stranu by… by ses měl… no, ty víš… Už přes to přenést,“ utrousil blonďáček jako omluvu.
Sasuke mu poté pohlédl do očí, „Nejspíš… ale to je moje věc,“ odsekl.
„Nemusíš se hned čertit, nemyslel jsem to zle.“
„Já vím, že ne, ale už se se mnou nestýkáte, takže o mě absolutně nic nevíš. A už jen proto nemáš právo mi říkat, co mám dělat,“ opáčil nabrušeně.
„Promiň!“ plašil se Naruto.
Přihlížející Kiba jen povzdychl.
Ach… Dřív to byli tak skvělí kámoši a teď to vypadá, že se skoro nemůžou cejtit. Cítím se tu teď jako ten navíc… anebo jsem tu ten, co to má vyřešit? Zamyslel se a hned na to se vítězně usmál.
„Hej, hoši! Klídek… nebyli jste dřív kámoši?“ vmísil se do menšího rozporu Kiba.
„Ten čas je už dávno pryč. Všichni se spolu bavíte, ale jen mě jste očividně vyškrtli,“ mladý Uchiha dal průchod svým emocím.
„Tak to ale není. Bavíme se spolu jen my… přeci jen jsme spolu v jednom týmu. Ostatní jsme taky už pěknou dobu neviděli…“ bránil se brunet a Naruto jen souhlasně přikyvoval se staženým imaginárním ocasem.
„A to mi jako…-!“ načal Sasuke větu se zvýšeným tónem.
„Tak dost!“ přerušila jej svým výkřikem Yū, která doteď jen tiše stála po jeho boku.
Yū… Úplně jsem na ní zapomněl.
„Co ti?“ tázal se zmateně Kiba.
„Nehádej se s nima. Vždyť to jsou naši kamarádi!“ napomenula jej.
„Dobře,“ hlesl poslušně Uchiha a dívka se spokojeně usmála.
„Cože? Co to žvaníš? Vážně jsi v pohodě?“ nechápal Kiba náhlý klid a nesmyslnou Sasukeho odpověď na jeho předchozí otázku.
„Co?... Jo, jsem!“ zpozorněl konečně i Sasuke a odpověděl, doteď ignorovanému, Kibovi., „Už půjdu… Mějte se,“ dodal a oba chlapci několikrát zmateně zamrkali. A s tímto výrazem ještě zůstali stát na jednom místě, dokud se jim Sasuke neztratil z dohledu.

„Co to bylo?“ hlesl později nechápavě Kiba.
„Bylo to skoro jako…“ načal myšlenku Naruto.
„Jako by ho někdo přerušil,“ doplnil jej jeho společník.
„Jo, ale nikdo tu přeci nebyl… Takže co to znamená!?“
„To neviditelné sluchátko anebo…“ pokračoval brunet a oba si vyměnili pohledy.
„DUCHOVÉ!“ křikli oba zároveň a zaťali vítězně svoje ruce v pěst.

„Proč ses s nima teda vůbec hádal? Bývali jsme všichni přeci kamarádi,“ přerušila hrobové ticho Yū, když vešli do Sasukeho pokoje.
„Bývávalo. Za ta léta se všechno změnilo… Už nejsme děti, takže není ani tak snadný se zase zničehonic začít bavit,“ opáčil Sasu a začal si sedat na zem u postele, o kterou se poté opřel a zvedl hlavu ke stropu.
Yū se poté s posmutnělým výrazem dala do kroku. Zastavila se až těsně vedle jeho levice, kde si poté taky sedla. Sasuke se opíral o postel zády, zatímco Yū pravým bokem a loktem si podpírala ještě hlavu. Jednoduše byla otočená k němu a tiše jej pozorovala.
Chtěla bych mu nějak pomoct, ale nevím jak. Co bych měla udělat, když mě nikdo kromě něj nevidí?
Vždycky jsem se chtěl vrátit. Zase se s nima bavit, ale teď vím naprosto jistě, že je to nemožný. Dlouho jsem byl bez nich a tak si s nima už vůbec nerozumím a mám ten dojem, že je to tak jen dobře. Každý se po letech změní… jen Yū zůstala stejná. Ale to nejspíš proto, protože zemřela.
Uběhla chvíle a Sasuke se už téměř uvolnil. S neutrálním výrazem poté pohlédl doleva, kam si dívka před nedávnem sedla. Při pohledu na ní, se musel ještě více uvolnit a usmát se, neboť spokojeně oddychovala v závanu spánku. Ležela tam tak klidně… nebo spíše seděla a měla položené ruce na posteli, na kterých si ještě hověla její tvář.
Usnula docela rychle. Má asi dost bezstarostný život… teda posmrtný život. A vůbec, můžou duchové spát? No, asi je to přece jen má vlastní iluze, když může dělat lidský věci a ani není průhledná.
Do ticha se mírně uchechtl, načež se opatrně zvedl ze země a přešel až k jedné skříňce v pokoji, odkud poté vytáhl jakousi deku. Tu následně přehodil přes spící dívku. Ještě se na ní chvilku v kleče díval, než se opět zvedl a odkráčel z pokoje pryč, nechaje Yū spát v klidné a tiché místnosti.

Když však zavíral dveře, čelem do chodby, tak se mu před očima kdosi mihl. Co to bylo?
Pootočil tedy zvědavě hlavu doprava a do očí jej praštila polonahá dívka.
Cožéé?! Vykřikl v mysli, ale poté si uvědomil, že vydal hlásku i nahlas.
„Sasuke? Co tu děláš?“ tázala se dívka v pouhém Uchihovském triku, když zaslechla cosi za svými zády a otočila se.
„N-Nic… Spíš co ty tu děláš?“ vrátil ji.
„To no… já tu jen,“ snažila se vymyslet nějakou výmluvu.
„Jasně, jasně! Už chápu,“ dodal, když mu konečně došlo, že má dívka na sobě pouze jednu část oblečení.
„Vážně?“ hlesla nevěřícně.
„Jo. Nejsem malej! Už mi je sedmnáct, Ayano!“ okřikl ji dotčeně.
„Promiň, promiň!“ omlouvala se, „Ale teď bych už radši zase zalezla do pokoje, jestli dovolíš,“ dodala a začala se pomalu otáčet na podpatku.
„Jasně. Pozdravuj Itachiho,“ opáčil ještě než se i on vydal svým směrem, a to přímo rovně ke schodům dolů a do obývaku.
No, jak jsem říkal. Itachi má všechno: podporu, rodiče jsou na něj hrdí, talent, post velitele, šikovnou holku a obdiv všech… Ani bych se nedivil, kdyby mu chtěli jednou dát i post Hokage. Je přeci jen oblíbený a přátelský. Oproti němu jsem čisté nic. Zamlklej šmejd, co rychle vypění… i když zamlklej je někdy i on. Pak jsem ještě pořád zavřený doma, osamocený a prostě nemám absolutně nic. Teda kromě toho, že mám halucinace. To sice nemá téměř nikdo, ale zase to není něco, čím bych se mohl chlubit… ale na druhou stranu je tou halucinací Yū, což není tak zlý. Asi bych to teď za nic nevyměnil, zvlášť když nevím, co se na mě ještě chystá. Myslel jsem si, že je tu proto, abych upustil na svým hrozným životě a byl šťastnější a živější… jenže když si vzpomenu na ten její výraz, tak… Tohle nikdy nedělala, takže je to pro mě dost nový. A hlavně zemřela, takže se nemohla jen tak změnit, pokud jí tedy smrt nějak neovlivnila. Je v tom určitě něco víc a toho se obávám.
Jenže teď zase mluvím, jako by byla skutečná a né jen moje halucinace… Co teda když mám nějaké temné já a to manipuluje s mým skutečným já, ale představuje se jako Yū, abych snáz povolil? No, teď když nad tím přemýšlím, tak mi to nedává moc smysl… Jsem z toho jednoho úšklebku tak vedle, že už nevím, na co myslím.
„Suke-cchi?“ přerušil náhle jeho myšlenkový proud jemný dívčí hlas.
Sasuke sebou trhl a otočil se na pohovce směrem ke schodům, odkud hlas přicházel.
„Co?“ řekl napovrch téměř klidně a vyrovnaně, avšak…
Sotva začnu myslet na její temné stránky, tak se tu zjeví s tím svým tónem i úsměvem… Je to jako by věděla, že o tom přemýšlím a je tu, aby to vyvrátila. Pak tedy… kápnul jsem snad na něco? Ale teď zase… můžou mít halucinace sami o sobě temné poslání? Vážně budu ten zlej já, protože jsem si jí evidentně vymyslel, takže jedná podle mě… Bože, už zase se v tom motám! Ale tak jako tak bych spíš chtěl, aby byla skutečným duchem a jednala tedy podle sebe… ale pak by tu opravdu byla a ne jen v mojí hlavě a to by pak mohla své plány i nějak uskutečnit. Být mojí halucinací, tak by nemohla… ale zase by mohla ovlivnit nějak mě. Á, mō*! Přestaň už nad tím přemýšlet, ore**!
„Proč jsi tady?... Nē, slyšíš mě?“ zaslechl mezi svými myšlenkami taky konečně její hlas.
„Co? Promiň, zamyslel jsem se… Co si říkala?“
„Proč jsi tady? Omlouvám se, že jsem tak bezhlavě usnula,“ opáčila Yū.
„V pohodě. I když jsem netušil, že můžeš spát.“
„Mám všechny lidské potřeby, ale bez následků, no... protože už mrtvá jsem,“ uchechtla se.
Mám skoro takovej pocit, že si to užívá a moc jí ta smrt nebere. Je to vůbec normální?!
„Aha,“ hlesl Sasu chápavě, „Tak když si teda vzhůru, tak jdem zase nahoru, aby mě tu nenačapali rodiče, jak si tu mluvím sám pro sebe.“
„Dobře,“ souhlasně se usmála a Sasuke se tedy zvedl z pohovky, načež zamířil ke schodům.
Jakmile minul stojící Yū, která na oněch schodech stála, odpadl jí úsměv, který měla do té doby na tváři.
Tak se mi zdá, že něco tuší…

„Jdeš?“ tázal se Sasuke, když se otočil a Yū pořád stála na jednom místě, a ke všemu k němu zády.
„Jo, jo!“ opáčila radostně a doplnila to rychlou otočkou s pohupkáváním po schodech až k němu.
„Jsi nějak plná energie,“ usoudil, když ji tak pozoroval.
„To ten šlofík,“ vysvětlila a nahodila opět milý úsměv.
„Aha, hm,“ špitl a otočil se ke dveřím od svého pokoje, které následně otevřel. Yū jej do pokoje následovala.

____________________
* Á, bože!
** Já - ...asi není třeba vysvětlovat, ale myšleno tak, že tu pasáž říká sobě.