Můj život trochu jinak 06 - Past

Po odevzdání nukenina a nahlášení splněné mise jsme byli připraveni na odchod. Přesněji Naruto byl připraven, jako vždy, ale já ne. Yugito měla další a dnešní poslední úkol, a to dovést Naruta za brány vesnice. Já jsem se nesouhlasně mračil a nevnímal okolí. Proč tady proboha nemůžeme zůstat přes noc? Vždyť stejně dojdeme tak do čtvrtiny cesty a budeme muset někde přenocovat. Stejně proti tomu nemůžu nic dělat. Záleží na Narutovi, kam se půjde. Vsadím se, že ho vůbec nenapadlo zeptat se třeba někdy i na můj názor. Jak jinak, vždyť ještě před pár dny nevěděl, že se mnou může mluvit. Je pro mě těžké to přiznat, ale za těch pár dní jsem se s ním docela sblížil. Vím, že máme dohodu, že mu pomůžu, ale stejně, pomohl bych mu i tak. Pořád ale musím myslet na to, že si nemůžu dělat, co chci. Možná, že kdybych ho donutil uvolnit pečeť… Ne, to by nemělo cenu, má silnou vůli, nepovedlo by se mi to. A ani mu z nějakého důvodu nechci nijak ublížit nebo ho do něčeho nutit. Třeba tu pečeť časem uvolní dobrovolně a rád, když se staneme přáteli.
Mezitím jsme už byli za branami a Yugito si s Narutem potřásala rukou.
„Děkuju za tvou pomoc a společnost při misi.“ Mrkla na něho.
„I já díky.“ Zazubil se Naruto a nevěděl, co dalšího by řekl.
„A taky díky za to, že si mohla Nekomata s Kuramou promluvit.“ Upřímně se usmála a pomalu pustila jeho ruku.
„Není zač. Možná teď bude Kurama trochu míň otrávený a naštvaný.“ Ušklíbl se Naruto.
„Jo, možná…“ poslední slova zůstávala vyset ve vzduchu.
„Yugito?“ Oslovil ji po chvílí ticha konečně Naruto. Nii sebou trochu trhla a obrátila své oči k němu.
„Ano?“
„Určitě víš o té organizaci, která chytá všechny jinchuuriki, kvůli jejich démonům, že jo?“ Položil v celku podstatnou otázku.
„Jistě, Akatsuki. Dělá mi to trochu starosti.“ Kývla a zadívala se do země.
„Hlavně…“ na chvíli se odmlčel a čekal, až se mu Yugito znovu zadívá do očí. „Hlavně se nenech chytit. Už kvůli Nekomatě. Kurama by taky nebyl zrovna nadšený. Nikdy by to nepřiznal, ale hrozně by mu to ublížilo.“ Při poslední větě Naruto ztišil hlas. „Nedokážu si představit, čeho by byl schopný, kdyby se to stalo.“ Dodal.
„Jasně, neboj. Ty by sis měl spíš dávat pozor.“ Poznamenala a pousmála se.
„Ano, už mají Ichibiho, což asi znamená, že další na řadě je Nibi. Nevím, jak dlouho potrvá, než tě najdou, vymyslí plán a udělají přípravy.“ Zvážněl a postupně kladl důraz na každé slovo.
„Já vím, mám přístup k těmhle… informacím.“ Dodala.
„Takže se asi zatím rozloučíme.“ Ozval se zase Naruto a pohlédl na cestu před námi.
„Ano, dávej si pozor. Pracuj na své spolupráci s Kuramou. Určitě bychom se měli znovu vidět, kvůli těm dvěma.“ Poznamenala a otočila se zpět k vesnici.
„Jasně, až se příště uvidíme, budeme dokonalý tým. To je slib.“ Zasmál se Naruto. No co já vím, třeba se mu povede to splnit. Ještě jí zamával na rozloučenou a rozběhl se po cestě zpátky domů. Yugito se naposledy zastavila, otočila se a zasmála se. „Dobře, nemysli si, že na to zapomenu.“ Řekla ještě potichu a už se opravdu vrátila zpátky. Když už jsem teď necítil Nekomatinu přítomnost, začal jsem být nějak vystresovaný. Ten kluk z Písečné byl silný jinchuuriki a přesto ho chytili. Měl velké štěstí, že přežil, ovšem díky Narutovi a mojí chakře. Jestli chytí i Yugito, donutím Tsunade, aby zadala záchranou misi, stejnou jaká byla zadána předtím. Promítal jsem si v hlavě tu minulou misi. Gaara zemřel, ale byl znovu oživen, díky unikátní technice loutkářů. A ta otravná holka s růžovými vlasy z Konohy na tom měla taky dobrou zásluhu. Zabila jednoho člena Akatsuki. I když nechápu, jak to dokázala. Je docela dobrá, taková druhá Tsunade.
„Hele Naruto?“ ozval jsem se už nahlas.
„Hm?“ doskočil na větev stromu a na chvíli se zastavil. Začínalo se stmívat, za chvíli se budeme muset zastavit.
„Můžeme jít ještě tak hodinu, než bude tma a pak někde přenocujeme, jo?“ navrhl jsem rychle a ještě dodal: „Na to jsem se ale předtím ptát nechtěl.“
„Dobře, souhlasím.“ Mrkl a běžel dál. „No tak mluv, na co ses mě to chtěl zeptat?“ pokračoval se zájmem.
„No, co máš s tou… Hmm… Sakurou? Myslím tím, pořád za ní chodíš a zveš jí ven a tak. Já jenom nechápu, co na ní pořád vidíš.“ Začal jsem opatrně a čekal na Narutovu reakci. Možná jsem se na to ptát radši neměl. Nemůžu si pomoct, ale mně je ta holka prostě nesympatická. Nezdál se moc překvapený, ale třeba to bylo tou únavou.
„Víš, já ani nevím. Předtím, když byl v týmu ještě… Sasuke, se mi hrozně líbila. A jí se líbil zase Sasuke. Postupně se to stalo takovým zvykem. Já nevím, jak bych to řekl.“ Odpověděl s úplným klidem na mou otázku. Tím, jak mi odpověděl, jsem se jenom přesvědčil o jisté věci.
„Jednoduše Sasuke byl tvůj rival. Po tom, co odešel, jsi byl pro Sakuru opora. Někdo, o koho se může opřít. A v hlavě máš zafixované, že se ti prostě libí, že k ní patříš, ale když se zamyslíš, co k ní vlastně cítíš?“ Shrnul jsem to a tak zároveň řekl to, co měl na mysli Naruto.
„To je jasné, přece jí miluju.“ Odpovídal mi Naruto, na můj vkus až moc automaticky.
„A jsi si tím opravdu jistý?“ Ptal jsem se dál.
„Jistě, že a…“ zarazil se, nebyl si tím jistý. Ušklíbl jsem se, věděl jsem to. „Hele, k čemu ti bude to vědět?“ místo odpovědi mi radši položil otázku.
„Ale k ničemu.“ Odsekl jsem. „Víš, ty to bereš automaticky, ale já poznám, že to tak ve skutečnosti není. Máš jí rád, to ano, ale jen jako opravdu dobrou kamarádku.“ Vysvětlil jsem ohledně toho svou teorii.
„Dívej se víc kolem sebe a poznáš, že jsi pro někoho mnohem důležitější, než pro Sakuru.“ Byla má poslední věta na toto téma. Dál už mu nic neřeknu.
„Hm. Počkej, jaks to myslel?“ naštval se Naruto. „A vůbec, co ty můžeš vědět o lásce? Nikdy jsi nic takového k nikomu necítil. Umíš jen otravovat a štvát lidi, nesnášet je a urážet. Nic jiného, tak co o tom sakra můžeš vědět?“ Rozkřikl se naplno a udýchaně se zastavil. Objevil se u mě, do teď mluvil normálně nahlas, tady to bylo jedno, nikdo nebyl v doslechu.
„Cože?“ vyhrkl jsem a přemýšlel nad jeho slovy. „Ale ano. Vím toho víc než dost. Právě naopak, ty nevíš vůbec nic.“ Zavrčel jsem na něj naštvaně, když jsem se konečně vzpamatoval.
„Navíc, ty nemůžeš vědět nic o mně, o mých pocitech a ani o tom, jaký jsem a jaký jsem byl.“ Křikl jsem po něm teď pro změnu já. „Měl bys konečně otevřít oči.“ Pokračoval jsem.
„Nic jsi mi neřekl.“ Zněla Narutova odpověď.
„Neptal ses! Nikdy se na nic neptáš, na můj názor, na to, jak se cítím, na mou minulost.“ Zvýšil jsem ještě hlas. Tahle ve skutečnosti hlasitá hádka se odehrávala v naprostém tichu. Na první pohled to mohlo vypadat jen tak, že je Naruto podle výrazu tváře prostě s něčím nespokojený.
„Ty bys mi snad odpovídal? Kdybych se ptal?“ odsekl podrážděně.
„Jenomže ty ses neptal.“ Tvrdohlavě jsem si stál za svým. Tohle nemá cenu. „Odpovídal, ne na všechno, ale postupem času, bych ti řekl i ostatní.“ Pomalu jsem se začínal uklidňovat. Tohle nikam nevede, je to jako kruh, hádali bychom se pořád o tom samém.
„Víš co? Vypadni a dělej, že jsem se tě vůbec na nic neptal, bude to tak lepší.“ Navrhl jsem mu. Když neodejde, donutím ho k tomu.
„Fajn!“ nafoukl se Naruto a zmizel. Nic víc už neřekl. Prostě není schopný uznat, že mám pravdu, jako vždycky. Znovu nabral tempo a pořád ho stupňoval. Chtěl si ode mě vzít chakru pro to, aby ještě zrychlil, ale já jsem zarytě odmítal mu teď jakkoli pomoct. Stejně si mou chakru prostě vzal. Stačilo by se mě jen zeptat, požádat mě a já bych mu dal své chakry klidně víc. Nedělalo by mi to problém. Blbec. Nikdy ho nezajímám. Nikdy ho nezajímá, co chci taky já. Takový jsou ale všichni jinchuuriki. Myslí si, že jsou něco víc, že jsou lepší, protože mají nás. Chtějí nás jen využít, kvůli síle. Tak to bylo určeno. Nikdo si ale nevzpomněl na to, že jsme byli stvořeni za jiným účelem. Kdyby Rikudou Sennin nerozdělil Juubiho na devět částí, nikdy by nemohla nastat rovnováha, která je už beztak nahnutá. Možná tohle ani nikdo nevěděl, ale o tom pochybuji. Podíval jsem se směrem dopředu a čekal. Za chvíli se vedle Naruta objevil Pakkun.
„Ahoj Naruto, tak jak šla mise?“ ptal se přátelsky pes.
„Proč se ptáš, když to stejně asi víš?“ zamumlal a díval se dál před sebe. Pakkun se na něj nechápavě díval, čekal úplně jinou odpověď. Pozitivní odpověď s úsměvem. „Tady otrava se na mě naštval.“ Ušklíbl jsem se pro sebe. Pes Narutovu odpověď přešel a dal se do vysvětlování, proč je vlastně tady. Vracet jsme se měli sami, bez jeho pomoci, tak co nám přišel asi oznámit…
„No to je jedno. Přišel jsem ti říct, že se nemáš vracet zpět do vesnice, ale prý se máš setkat s dalšími ninji u jednoho z bývalých úkrytů Akatsuki. Bude tam na tebe čekat Neji, který misi vede, spolu s ním očekávej Hinatu, Leeho a Sakuru. Tady je mapa. Přesnější informace nemám, možná jen to, že to má být průzkumná mise. Sbírání informací. Neměl by to být problém.“ Předal rychle informace a hlavou ukázal směrem na své záda, kde měl připevněnou mapu a vzkaz.
„Hm, díky.“ Zamručel Naruto a vzal si to.
„Tak já zase jdu.“ Nečekal na odpověď a vypařil se. Naruto zahodil vzkaz někam za sebe a rychle koukl na mapu. „Co si myslíš, že děláš?“ ozval jsem se.
„Zahazuju zbytečnou věc.“ Řekl mi.
„Zbytečnou? Třeba tam bylo něco k misi.“ Nesouhlasil jsem.
„Nebylo.“ Pokrčil rameny.
„To nemůžeš vědět.“
„Ne, ale můžu si domyslet, co tam bylo.“
„Takže?“ vyzval jsem ho.
„Je tam určitě nějaká blbost od Sakury nebo někoho jí podobného.“ Krátce se zamračil. Mě to překvapilo. Že by opravdu přemýšlel? Tomu odmítám věřit. „To nemůžeš vědět.“ Opakoval jsem znovu stejnou větu.
„To je jedno. Všechny důležité věci vím, tak mi může být nějakej vzkaz ukradenej.“ Zamumlal a rozběhl se podle mapy.
Neříkal jsem už vůbec nic do té doby, než jsme dorazili. Ostatní už tam čekali, i s Hinatou, jako jedinou dívkou. „Jsme zase poslední, jako vždycky.“ Ušklíbl jsem se. „Já nemůžu za to, že jsme se ztratili.“ Odporoval mi Naruto mezitím, co kráčel k jeho přátelům. „To teda můžeš.“ Začínal jsem se smát. No aspoň, že jsme vůbec dorazili.
„Áhoj všichni.“ Zazubil se Naruto a postavil se vedle Hinaty.
„Čau.“ Řekl neurčitě Hyuuga.
„Naruto, jdeš pozdě.“ Ječela naštvaná Sakura.
„Ahoj Naruto, fajn, že jsi tady.“ Usmíval se přátelsky Lee s lesklým hrncem na hlavě místo normálních vlasů.
„N-Naruto-kun…“ ozvala se mírně červenající Hinata.
„Tak přivítání bychom měli, teď je čas na náš úkol. Zatím se tady jen podíváme. Dávejte si pozor, mohl by tu i teď někdo být. I když by neměl.“ Začal Neji a nikoho se neptal, jestli souhlasíme.
„Takže, rozdělíme se na tři týmy, je nás pět, takže já půjdu sám.“ Všichni přikývli a čekali, jak je Neji rozdělí. Naruto už otevíral pusu, že něco namítne, ale já ho včas zarazil.
„Udělejte si nějak ty dvojice.“ Přikázal a Sakura se rozešla k Hinatě. Lee šel k Sakuře a Hinata se otočila k Narutovi. Naruto chtěl za Sakurou, ale zarazil se a stál na místě.
„Naruto-kun? Může…“ začínala opatrně Hinata.
„Hinato? Budeme spolu!“ křikla Sakura a zkazila Hinatě možnost být s Narutem. Dvojice se nakonec uspořádali tak, že si Sakura vydupala Hinatu a na Naruta zbyl Lee. Neji se na to díval stejně zamračeně jako já.
„Takhle to nepůjde.“ Zamumlal a přistoupil k Hinatě, položil jí ruce na ramena a lehce jí strčil, takže musela ustoupit o krok zpět. Obešel Sakuru a strčil do ní stejně jako do Hinaty, aby udělala krok vpřed. Postavil se před všechny čtyři a přemýšlel.
„Naruto krok dozadu a Lee dopředu. Nebo obráceně, to už mi bude jedno.“ Rozhodl se po chvíli nakonec. Nechápu, nad čím tak dlouho přemýšlel.
„Ne, Naruto, běž s Hinatou, bude se ti hodit její Byakugan, a máš hodně chakry, nebudete mít žádný problém. Lee, na tebe se snad můžu spolehnout, že Sakuru ochráníš.“ Udělal ještě malou změnu a ostatní se postavili, jak řekl. Ochránit? Bože, jsou to ninjové, nepotřebují se ochraňovat. Obrátil jsem oči v sloup.
„Jasně.“ Ukázal Lee svůj zářící úsměv a zdvižený palec.
„Jdeme na to.“ Mrkl na Hinatu Naruto a ta se musela zadívat do země.
„Já se porozhlédnu po okolí, jestli tady nebude vchod do podzemí nebo něco kolem.“ Ukázal prstem k lesu a pak se obrátil směrem k budově, bývalému úkrytu některých členů Akatsuki. „Jeden tým půjde do pravé části a druhý do levé. Můžete vyrazit.“
„Jasně.“ Vykřikli sborově a týmy zmizely. Naruto si zvolil levou stranu a Hinata ho automaticky následovala. Já jsem uvolnil svou chakru a pátral s nimi. Pořád jsem se ale soustředil na Naruta a jeho společnici.
„Třeba nic nenajdeme.“ Prohlásil Naruto, aby tu nebylo trapné ticho.
„Já… doufám, že tady spíš nikoho nenajdeme. Bylo by dobré, kdybychom našli nějaké… informace, ale nerada bych na někoho natrefila.“ Vysoukala ze sebe po menším úsilí Hinata.
„Neboj se.“ Usmál se mile Naruto. „Ochráním tě, kdyby se něco stalo. Určitě.“ Nahodil další úsměv a pokračoval v chůzi. V tmavé chodbě toho moc vidět nebylo, ale Hinata hned aktivovala Byakugan a bez přestání se rozhlížela.
„Co tahle místnost?“ kývl směrem k zamčeným dveřím Naruto.
„Ne.“ Kývla Hinata nesouhlasně hlavou. „Nic tam není, tedy nic tam nevidím.“ Plně se soustředila.
„Dobře, věřím ti, ale proč jsou zrovna tyhle dveře zamčené?“ ptal se nahlas Naruto a došel až k nim. Tmavovlasá dívka ho bez váhání následovala a znovu prohledala celou místnost.
„Opravdu tam nic nevidím Naruto-kun.“ Přesvědčila ho. „Ale můžeme se tam podívat. Přeci jen, Byakugan je velmi dobrý, ale jsou tam nějaké dokumenty, a ty mé oči je už nepřečtou.“ Vysvětlila a nepatrně posmutněla. „Když se soustředí, najednou není tak stydlivá, a to ani s Narutem.“ Přemýšlel jsem a znuděně se podíval na dveře. Jak dlouho tady ještě budeme stát? Už jsem chtěl vidět, co tam je. Na nic jsem se Naruta neptal a na chvilku převzal kontrolu. Vytvořil jsem mu v ruce ten jeho oblíbený Rasengan. Kdyby tak věděl, že ho vymyslel jeho otec. Donutil jsem Naruta rozběhnout se proti zdi a namířit útok na dveře. Objevil se prach a já zaslechl kašlající Hyuugu, hlavně ať se teď pořádně dívá.
„Kuramo! Cos to sakra udělal? Mohl jsem Hinatě ublížit.“ Rozčílil se Uzumaki.
„Urychlil jsem tohle nudné čekání. V téhle místnosti je něco zajímavého, nevím to jistě, je už jen na vás, se tady podívat. A ne, nemohl, mířil jsem přesně.“ Odpověděl jsem klidně a přesvědčil se o tom, že je Hinata těsně za námi. Oba upoutal stůl uprostřed místnosti, na kterém ležela docela tenká kniha. „To je divné, moc nápadné. Kdo by tu tohle nechával, a ještě uprostřed místnosti?!“ divil jsem se a posílil svá neviditelná chakrová vlákna. Celou chakru jsem soustředil do téhle místnosti. Naruto s Hinatou mezitím přistoupili ke knize v černých deskách. Hinata vypnula na chvíli Byakugan a vzala knihu do dlaní. Pootevřela ji a zadívala se na černý inkoust, přesně v barvě desek, ani o odstín tmavší nebo světlejší. Někdo si na tom dal hodně záležet. Naruto si všiml, že na zem vypadla jedna fotka. Zvedl ji a strčil udiveně do Hinaty.
„Podívej.“ Upozornil ji. Hinata zvedla hlavu od knihy a udělala stejný obličej jako její přítel. „Proč by tu ale byla… Sasukeho-kun fotka?“ zamumlala a sebrala ji Narutovi, otočila ji. Nenašla tam nic, jen červené kolečko. Aktivovala svou Kekkei Genkai a prohlédla fotku i sešit. Nenašla stopy po chakře ani po ničem jiném.
„Správná otázka, proč?“ Naruto začínal být hysterický, naštvaný a nedočkavý. Vytrhl Hinatě knihu z ruky a rychle pročítal stránky. Našel fotku Gaary, která byla přeškrtnutá, červeně. Na nic jsem nečekal a uvolnil svou chakru, aby se Naruto mohl dívat mýma rudýma očima. Díval jsem se stále znovu a znovu na fotku Gaary a Sasukeho. V tu chvíli mi všechno došlo. „Naruto, otoč dál!“ přikázal jsem a blonďák kupodivu poslechl. Na další stránce byla Nii Yugito. Nepřekvapilo mě to, přesně, jak jsem tušil. „Přetoč fotku!“ vydal jsem další rozkaz a Naruto to provedl. Bylo tam znovu červené kolečko. „Další.“ Upozornil jsem ho. Na další straně byla fotka bývalého Mizukage, ten už ale nebyl jinchuurikim Sanbiho, takže teď je Sanbi volný. Ano, i to oni věděli. Mizukage byl přeškrtnutý a na fotce Sanbiho bylo vybarvené červené kolečko. A co je zase tohle? Ptal jsem se teď už nahlas. Naruto takhle dolistoval až ke své fotce. Takže jediná přeškrtnutá fotka je ta, na které je Gaara. Aha, chápu. Na poslední fotce byla nějaká socha, jen nákres a nějaké napsané blbosti, kterým jsem nevěnoval pozornost. Potom taky fotka toho chlápka v oranžové masce. Důvod jeho fotky mi však nebyl jasný.
„N-Naruto-kun, že by to byla…“ nedořekla vystrašeně Hinata.
„Ano, je to tak. Musíme tuhle knihu vzít hned k bábi Tsunade. Musíme taky najít Nejiho a odnést to do Konohy.“ Rozdával instrukce Naruto a mně pořád bylo divné, že by to tu členové Akatsuki klidně nechali. Naruto byl vystresovaný a… bál se? Možná mu to všechno došlo? Ne, tak chytrý zase není, ale co mu potom je?
Na poslední chvíli jsem zaznamenal neznámou chakru. Nebyla někoho známého. Přesto jsem z ní něco známého cítil. Naruto popadl Hinatu za ruku a táhl ji ven z budovy, nečekal ale, že mu někdo zastoupí cestu pryč. Pryč z téhle děsivé místnosti, jedinou cestu ven. Zaznamenal jsem černý plášť s červeným lemováním a mraky a bambusový klobouk. To bylo to poslední, co viděli Naruto s Hinatou.
„Sakra, takhle se nechat chytit…“ zaklel jsem, ale bylo už příliš pozdě, aby se Naruto s Hinatou stihli z Genjutsu vymanit.