Žánr

Války klanů

Války klanů bylo dlouhé období před založením velkých pěti národů. Jednotlivé rodiny shinobi se vzájemně utkávaly na život a na smrt a brzdily tak pokrok pro celá tisíciletí. Tato nechvalná epocha byla ukončena až vznikem prvních skrytých vesnic. Klany pochopily, že lepší, než malé regionální konflikty jsou ohromné války tisíců ninjů na jednom bojišti, tak se rodiny začaly shlukovat a úloha klanů ve společnosti postupně klesala, než se staly pouze součástí širších celků, známým nám jako národy.

Dnešní večer byla při smyslech více než jindy a uvědomovala si, že Kohaku i Kesshou u ní nebyli více jak týden. Bylo to zvláštní narušení rutiny, vlak vykolejil. Měla z toho dost nepříjemný pocit, ale ji znepokojovalo něco úplně jiného. Cítila se osamělá. Ne, že by se ve společnosti svých věznitelů cítila o něco lépe, ale přeci jenom to byla nějaká společnost. Chvilku nad svými myšlenkami skřípala zuby. Odfrkla si, byla k smíchu.
Uslyšela za sebou skřípot. Chloupky na zátylku se postavily do pozoru a po páteři jí projel mráz.
Přišla.

Kapitola XIV. – Jouninská zkouška (část druhá)

Wiera se probudila hned, jakmile začaly sluneční paprsky prostupovat oknem, přímo jí na obličej. Odhrnula deku, vyšla z pokoje a sešla po dřevěných schodech dolů do kuchyně. Arashi se zatím dál vyvalovala v posteli.
Dívka si nachystala snídani – kakaové lupínky s teplým mlékem. Dala se do jídla a během toho přemýšlela, jak asi bude vypadat druhá část zkoušky.

Dni prebiehali stereotypne, ako to jednoducho už s dieťaťom chodí. Mlieko, plienky, plač, grckanie a tak ďalej. Dvojka zosúznená v tomto zvyku prelietavala deň za dňom, no Tanaris neschádzal z mysle večer, kedy z jeho zápästia cítila krv.

Akonáhle Naruto otvoril dvere svojho bytu, ovalil ho stuhnutý pach. Okamžite ich aj zabuchol.
„Čo sa deje?“ zaujímala sa Sakura.
„Áale nič, nič, len tu chvíľku počkaj,“ uistil ju, vkĺzol do bytu a tresol Sakure dverami pred nosom.

V noci jsem nemohl spát, pořád dokola jsem si procházel plán, co jsme večer, po tom co jsem zjistil, že Hashirama utekl nahánět bandity a nechal tu pouze svůj dřevěný klon, vymysleli. Snažil jsem se v něm najít slabá místa a připravit se na to, co budeme dělat, když v některém z nich selže.
Samotný plán byl jednoduchý, až Hashirama dostihne bandity, osvobodí Toutovu rodinu a pokusí se chytit alespoň jednoho z banditů živého, aby ho mohli v Konoze vyslechnout. Já zatím půjdu dál po cestě do Země Železa společně s Hashiramovým klonem, prostřednictvím kterého spolu budeme ve spojení. Až bude po všem, dá mi bratr vědět a já se za ním přemístím hned potom, co označím místo, kam dojdeme, svou značkou. Až budu s bratrem, pošleme s našimi klony zajatce naproti Asumovi a ostatním, my se zatím přemístíme na označené místo. Bude to pro mě sice dost náročné, ale pořád je to lepší, než aby bratr používal ty pečetě, co vzal z mé laboratoře.

Půlnoční měsíc v úplňku svítil na lesní cestu. V jeho svitu se třpytil bílý sníh, který padal celý den. V bílé pokrývce byly vidět stopy srnek, zajíců, lišek a dalších lesních zvířat. Normálně by zde byly také stopy koní, povozů a lidí, ale ty zde dnes chyběly. Pod jedním ze smrků u cesty hledala liška něco k jídlu, i když v tomto téměř po celý rok zmrzlém údolí se podobný úkol zdá nemožný. Najednou nastražila uši, naježila srst a utekla schovat se zpět do temnoty lesa, ucítila totiž pach toho nejděsivějšího nepřítele všech zvířat.

Než se pustíme do našeho příběhu onoho dne, kdy se běh dějin změnil, sice jen smrtí význačné rodiny, musíme si nastínit jak se to stalo, kdo si to pamatuje a kdo to přežil. Možná, že vás něco překvapí nebo naopak ne, to už nechám na vás. Možná se to tak stalo, možná ne, ale kdo by věřil jistému starci, netvorovi a dítěti, kteří chtěli na onu noc zapomenout…

Okolie zahaľovala hlboká noc, mesto cez deň rušné odpočívalo a jediný, kto mal nejakú prácu boli, ninjovia na stráži a pouličné lampy, svietiace na chodníky. Pobrežné domy stáli zhasnuté a mĺkve. V jednom z nich taktiež panoval kľud do chvíle, kedy sa po dýchacích cestách malého stvorenia nevyšplhal plač. Zabubnoval do uší dvojice, spiacej na veľkej posteli. Jeho matka sa okamžite prebudila a s námahou vstala. Krivou, ospalou schôdzou sa premiestnila k postieľke a vzala drobca na ruky.

„No tak," pohojdala ho, „ššš..."

Třiatřicátý díl - V bludném kruhu nenávisti

Na něčí popud mi drze zastoupili cestu, tak jsem jim přenechala první tah. Nastražila jsem uši a bystrýma očima zatím spěšně proskenovala okolí, pátraje po případných pastech. Zem byla zarostlá typickým lesním, neuspořádaným porostem, borůvčím a takovou tou otravně chytlavou trávou, do které se snadno zamotáte. Na vypořádávání s přesilou to nebylo právě nejstrategičtější místo; ke všemu ti týpci vypadali sebejistě a zkušeně, zaručeně měli nějaký plán.

Kakashi nadskočil, když se mu bez varování rozlétly dveře. Nesouhlasně si Yui změřil. Ze zapleteného copu jí trčely prameny, pod očima měla tmavé kruhy, tvář narudlou od běhu.
Způsobně za sebou zavřela, přešla k jeho stolu a hodila mu pod nos nějaké papíry. Začal je pročítat.
Yui se zaujetím pozorovala jeho tvář. Jak mohla zapomenout, že při čtení tak svraští obočí? Sem tam se kousl do rtu, několikrát si povzdechl.
„To je dost... detailní,“ hlesl nakonec. „Jak jsi na to přišla?“

„Počuj Lee, viem o tvojich včerajších problémoch s dehydratáciou, ale keď budeš toľko piť, budeme si musieť dávať každú chvíľu cikpauzy,“ znepokojovala sa Sakura. „Vieš, dosť sa budeme ponáhľať.“
„Mimochodom, ako riešiš v tej kombinéze, keď si potrebuješ cvrknúť?“ hútal Naruto.
„Na niektoré otázky netreba odpovedať!“ zasiahla pohotovo Tenten hlasom nestrpiacim odpor.

Nastal poslední večer před Narutovým odchodem. Touazuki poprvé v životě proklínala jeho rychlé uzdravování. Mohl být ještě pár dní v nemocnici a prodloužit tím společný čas. Seděli, jako tolikrát, na hlavách Hokagů a pozorovali vesnici.
„Ještě bych mohl poprosit Jiraiyu, abys mohla jít s námi. Byla by to legrace a stala by se z tebe super kunoichi.“

"Hokage-sama, přivedla jsem ho. Čeká na chodbě."
"Dobře, pošli ho sem!"
"Dobře," řekla jenom Shizune a šla na chodbu. "Můžete jít dovnitř."
Muž nic neřekl, jen kývl a šel dovnitř.
"Hokage-sama, co se děje tak důležitého, že to nemohlo počkat až domedituju?"
"Nebuď hned protivný."
"Fajn, co se děje?"
"Jde o Měsíc. Podívej se sám!"
"Dobře," povzdychl muž a přistoupil k oknu. "Hmm, to je divné. Jak je možný, že jsem si toho nevšiml."
"Tak co s ním je?" ptala se netrpělivě Tsunade.
"Nemám ponětí."

Kapitola XIII. – Jouninská zkouška (část první)

Na jaře dalšího roku se Wiera a Arashi vydaly do Konohy na Jouninskou zkoušku.
„Mám docela štěstí, že se koná zrovna v Konoze. I přesto, že Suna a Iwa jsou mnohem blíž. Jenže mají nějaké vnitřní spory či co…“
Na cestě byly už pátý den a zanedlouho spatřily mohutnou vstupní bránu. Radostně přidaly do kroku, protože byly již téměř v cíli.
„Opět tady,“ pomyslela si Wiera s úsměvem.

„Prosím ťa, Naruto, nezízaj tak na mňa,“ upozornila Sakura vyjaveného chlapca, čo zastal vo dverách, blokujúc tak vstup Kakashimu.
„Na tom stole je utrhnutá Sakurina hlava a hovorí ku mne hlasom ako zo záhrobia,“ vydesil sa Naruto a až sa strhol, keď sa ho Kakashi dotkol, aby mu uhol z cesty.
„Nie je utrhnutá, iba odmontovaná a s telom ju stále spája tamten drôtik, ktorým prúdi čakra,“ opravil ho Kankuro, „a hlasové membrány ešte doladím.“

Ahoj!

Posielam hviezdny pozdrav z Expedície Perzejdy , na pár dní som pod stanom a pozorujem v dedinke Vrchteplá perzejdy. Skočila som si do hospody na kofolu a priniesť nový diel

Užite si diel :3

„Nechceš pomôcť?" potichu sa spýtal Masashi, hlavou vykúkajúc z dverí.
„Sme v pohode," Hikari sa na neho vyškerila a pomaličky hojdala dieťa na rukách, „bež sa vyspať."

Kapitola XII. – Jak se žije princeznám

„Panenko skákavá,“ pomyslela si Wiera, zatímco se co nejnenápadněji ovívala bambusovým vějířem. V těch šatech bylo vedro na padnutí. „Jak já tady nechci být. Prosím, prosím, ať už to skončí…“
„Velmi mne těší, že jste nás poctil svou návštěvou.“
„Je mi ctí, Vaše Veličenstvo.“