Tanec iluzí 07 - Delfín

Dnešní večer byla při smyslech více než jindy a uvědomovala si, že Kohaku i Kesshou u ní nebyli více jak týden. Bylo to zvláštní narušení rutiny, vlak vykolejil. Měla z toho dost nepříjemný pocit, ale ji znepokojovalo něco úplně jiného. Cítila se osamělá. Ne, že by se ve společnosti svých věznitelů cítila o něco lépe, ale přeci jenom to byla nějaká společnost. Chvilku nad svými myšlenkami skřípala zuby. Odfrkla si, byla k smíchu.
Uslyšela za sebou skřípot. Chloupky na zátylku se postavily do pozoru a po páteři jí projel mráz.
Přišla.
Cítila její přítomnost, nedala se za nic zaměnit. Každá chakra byla osobitá, proto ninjové dokázali rozeznat známé chakry na kilometry daleko a identifikovat je. Tahle byla… hustá jako dehet a páchla po plísni a rozkladu.
Její návštěvy se za společnost považovat nedaly. Byly děsivé, depresivní a ona ji nenáviděla. Černočerná tma ji zase na oplátku škádlila tím nejhorším způsobem – strachem tak úděsným, až z toho šílela. Zhluboka se nadechla, snažila se psychicky připravit na známé pohlazení po tváři, které vždy bylo zakončeno zaseknutím dlouhých nehtů do její tváře.
Jenže přítomnost Nočního běsu, jak Černočernou tmu pojmenovala, se zachvěla a zmizela.
Zmateně zamrkala. Pak vydechla úlevou a ze srdce jí spadl těžký balvan. Jen aby následující moment mohlo vynechat jeden, dva údery.
Dveře zaskřípaly. Stál v nich člověk, kterého nečekala.
Zalapala po dechu.
„Yu-Yui?“ zašeptala nevěřícně.
Žena rozsvítila, vzala židli a s nepěkným úšklebkem se posadila naproti ní.
Chvíli si hleděly do očí. Tmavě hnědé se vpíjely do brčálově zelených, v kterých pobaveně tančily jiskřičky. Yui ji vzývala na souboj o postavení. Kdysi… Kdysi by ho vyhrála, ale teď sklopila před tím pohledem oči.
„No to se podívejme. Stala se z tebe troska!“ zachechtala se Yui.
Nevěřila. Nechtěla věřit. To by Yui přeci neudělala. Skousla ret. Nemohla to udělat, patřit k nim.
Jemná ruka ji vzala za bradu a donutila ji znovu se podívat do těch známých očí.
„Měla bys vědět, že je to jen tvá vina. Proč myslíš, že tě Danzou poslal sem?“
„T-To není pravda,“ vydechla.
„Že ne? Tak se na sebe podívej. Podívej se na sebe, kde jsi skončila! Neschopná zachránit sama sebe! Shinobi má zachraňovat ostatní! A ty si tu klidně dřepíš a nás necháš, abychom zařvali ve válce,“ zasyčela vzteky rusovláska. „Už jednou jsi to udělala. Tak mi tady nevykládej, že tohle není to samé.“
Nedokázala zadržet slzy. Sklonila hlavu, nemělo smysl odporovat. Protože Yui řekla přesně to, co si už dlouhou chvíli myslela. Jen si to nechtěla připustit.
Na spáncích ucítila prsty. Zavřela oči, věděla, co přichází. Tohle nebude bolet, ne fyzicky. Tohle bude jiná bolest. Kterou vítala, potřebovala ji.
Svědomí je mrcha, začne vás užírat až tehdy, kdy je jisté, že jste spadli na úplné dno. A že se z něho tak lehce nevyhrabete. Na to totiž potřebujete dostatek odvahy, válet se v bahnitém dně sebemrskačství je výrazně jednodušší. A tak svoji přítelkyni nechala, aby na ní dštila kyselinu zvanou vina.

Okolí se znovu zahalilo do tmy. Pohltila ji panika. Těkala očima ze strany na stranu, pomalu se otáčela do kola, pátrala po Nočním běsu. Zarazila se. Neseděla na židli, stála a nikde jí neškrtily provazy. Došlo jí, že po tolika prosezených měsících by jí vzpřímený postoj měl dělat problém. Promnula si zápěstí. Žádné odřeniny. Které by tam logicky měly být, protože za tu dobu se naskytlo jen málo chvil, kdy neměla k něčemu připoutané ruce. Zhluboka se nadechla a vydechla.
Zafoukal vítr. Otřásla se, bylo chladno. Vždyť na sobě neměla nic jiného než… bílé ramínkové šaty dlouhé po kolena. Bílá, smuteční barva. Skvěle se hodila k její náladě.
Tma pomalu ustupovala a nahrazovalo ji tlumené světlo. Stála na posečeném poli a kolem byli rozestavění strašáci. Jejich slámové prsty se pohupovaly v mírném vánku a hlavy na ni s prázdným obličejem zíraly. Otřásla se.
Nohy se jí samovolně pohnuly a vykročily vpřed. Nechala se vést, paniku ze strašáků nechala za sebou. Šla a šla, dokud ji neobjal čirý strach. Objímal ji ze všech stran, pevně ji tiskl k sobě. Pole zmizelo a ona stála na mostě. Hluboko dole pod ní hučela řeka, přelévala se přes obrovské balvany a v některých místech se vytvářely víry. Výšek se nikdy nebála, ale tentokrát se jí zamotala hlava. Podívala se za sebe. Nic, žádná cesta, jen prázdnota. Jako by každý její krok vymazal kus existence, bytí.
Cesta vedla jen vpřed. S rozechvělým srdcem udělala pár nejistých kroků. Najednou uslyšela tlukot křídel. Před ní, za ní i vedle ní se slétali havrani černí jako uhel. Jejich korálkové oči ji zvědavě zkoumaly, soudily každý její přešlap.
Další krok.
Pár z nich nesouhlasně zakrákalo.
Zarazila se na místě, když jí došlo, o co jde. Otupěle havrany sledovala, všechny smysly ji opustily.
„Není to má chyba,“ zašeptala téměř neslyšně. „Itachi, odpusť…“
Krá, krá, krá!
Krá, krá, krá, krá, krá… opakovala ozvěna.
„Nebyla to má chyba,“ řekla už o něco hlasitěji, zato plačtivě.
Stála, neschopná pohybu. Havrani ji chvíli pozorovali. Pak jeden opeřenec hlasitě zakřičel a vybuchl.
Uskočila. Nohy jí vypověděly službu a ona padla na kolena. V šoku zírala na černá poletující peříčka, která ladně přistávala do kaluže krve a kostí.
Spadlo domino. Ostatní havrani zapleskali křídly a vzlétli. Vybuchovali ve vzduchu, vedle ní i nad ní, až byla celá od krve a vlasy měla plné bílých kůstek.
„Nebyla to má chyba!“ zakřičela frustrovaně.
Chyba, chyba, chyba… zaječela ozvěna, jako by ji chtěla přesvědčit o opaku.
Tváře měla smáčené slzami a lepkavou zvířecí krví. Byla zoufalá.
Stačilo taková zoufalost k jejímu odpuštění?
Tahle rána se ještě nezacelila a Yui do ní znovu vrazila nůž a pomalu, krutě s ním otáčela. Přitom se to stalo tak dávno… Ale pořád to bolelo.
Seděla v krvavé louži, plakala a v nitru duše si přála, aby jí Mangekyo Sharingan zbavil vědomí.
Na chvíli zavřela oči, a když je znovu otevřela, ocitla se úplně někde jinde.

Kolem dokola byl les, jehož zeleň působila mírumilovně. Věděla, že to je jen zdání. Protože na tomhle místě kdysi byla. Emocionální kolaps byl ten tam, ale úzkost v prsou ji neopustila.
Seděla na prašné cestě, po krvavé kaluži a kostech nikde ani památky.
Vstala a oprášila si kalhoty. Na černé látce ulpěla tmavá tekutina. Podívala se na ruce, které na okamžik byly celé zbrocené krví. Po pár mrknutích měla ruce zase čisté. Připomínka toho, že navždy bude mít ruce od krve, která se nedá smýt. Krev viny.
Skousla ret a vydala se po známé cestě. Stejně jako předtím, i teď se za ní vytvářela černá díra, která znemožňovala otočit se zpět.
Po chvilce došla k jezeru. Aby se dostala do jeskyně, musela se dostat na druhou stranu. Soustředila chakru do chodidel a vykročila na vodní hladinu. Rozběhla se. Úzkost se stupňovala, nervozita jí kroutila žaludkem a panika ji zbavovala racionálního myšlení. Přestala se pořádně soustředit, koncentrace chakry v chodidlech se zatřepotala a ona se propadla pod vodní hladinu. Vyplavala nahoru a vyprskla vodu. S pocitem odevzdání doplavala k mělčině. Přebrodila se bahnem a rákosím k obrovskému vstupu do jeskyně. Z vrchu se téměř až k zemi pohupovaly kořeny stromů. Vešla dovnitř. Ještě notnou chvíli šla vodou, která jí sahala po kotníky. Díky tomu bylo v jeskyni vlhko a chladno. I přes ANBU uniformu cítila chlad, jež jí hladil po kůži. Voda postupně přecházela v bahnitou cestu, která byla čím dál sušší, až se změnila v kamenitou stezku. Světlo z venku sem již nedosáhlo a ona zalitovala, že s sebou neměla žádný jiný zdroj světla. Povzdechla si. Zapomněla, že tentokrát světlo nepotřebuje, paměť moc dobře ví, kam její kroky budou směřovat.
Po chvilce chůze intuitivně vycítila, že se chodba rozdvojuje. Zvolila cestu vlevo, která se svažovala. Šla opatrně, zlehka se dotýkala vlhké kamenné stěny. Šlápla na uvolněný kámen, podjela jí noha a chodba se proměnila v klouzačku. Přelétla přes převis a tvrdě dopadla na zem. O ostrou hranu kamene si rozsekla čelo. Zaklela, zvedla se a utřela si krev z očí. Pokračovala dál. Přidala do kroku, cíl nebyl daleko.
Zaslechla tlumený mužský hlas. Šla za ním, až uviděla ten známý výjev, který ji doteď strašil ve snu. Pár metrů od ní ležely dvě hořící louče, jejichž měkké světlo osvětlovalo prostornou plochu. První, co spatřila, byly šedé vlasy a statná mužská postava, která se nad něčím skláněla.
Kakashi.
Jeho maska ležela odhozená kousek od něj. Na bílé masce se zřetelně a blyštivě vyjímaly krvavé šmouhy.
Znovu si z očí utřela krev a zaostřila na zem.
Kakashi se skláněl nad bezvládnou Yui. Špinavými obvazy se snažil zastavit krvácení a polohlasně mumlal její jméno, prosby i nadávky.
„Zůstaň se mnou, neodcházej… Prosím, nechci to zažít znovu. Prosím…“
Jeho hlas prostupovalo zděšené zoufalství.
Nevěděla, co této scéně předcházelo, ani Kakashi, ani Yui o tom nikdy nemluvili. Rozhýbala nohy a došla k nim. Až teď si všimla, že je Kakashi celý od krve, své i Yuiiny. Stejně jako Kakashi si klekla, mlčky zkoumala Yuin stav. Hlavu měla v pořádku, jen na obličeji pár rozšklebených drápanců. Při nedostatečném léčení by jí mohla zůstat jizva nebo dvě.
Zvedla obvaz z jednoho ramene. Dvě bodné rány, zřejmě šíp, kunai má širší hrany. Oba umolousané obvazy již byly nasáklé krví. Pokud se rychle nedostanou do Konohy, velmi pravděpodobně dojde ke krevní infekci, v nejhorším případě sepsi.
Skousla ret, když se podívala na břicho. Z boku se jí řinula krev, na její vkus až příliš. Netušila, co ji takhle zranilo. Nebyl čas to zkoumat, musela jednat. Ze svého lékařského balíčku vytáhla několik obvazů. Začala ránu pevně obvazovat, prsty hbitě pracovaly, svou úlohu dokončily rychle.
Zběžný pohled na končetiny neukázal žádný problém, ale v tom se mohla mýlit, když s jistotou dokázala určit pouze zlomeninu.
Podívala se na Kakashiho. I v tomhle šeru poznala, že jeho oči se na ni dívají s chladem a nenávistí.
„Je to tvá vina,“ zasyčel.
Srdce ji zabolelo.
„Pravda,“ odvětila. „Měla jsem přijít dřív. Jsi v pořádku?“
Zaschlá krev na tvářích ji začala svědit, odolávala nutkání se začít škrábat jak šílená.
Kakashi místo odpovědi jen vstal a vzal Yui do náruče.
„Musíme najít cestu zpátky,“ hlesl chladně.
Nečekal na ni a vešel do temnoty, která se za ní táhla celou cestu. Ani na něj nestihla zavolat, aby to nedělal. Chvíli jen tak stála a zírala do místa, kdy ho naposledy viděla…
„Bavíš se?!“ vykřikla do prázdna s rozhozenýma rukama.
Nikdo jí však neodpověděl.
A tak odevzdaně šla za Kakashim.

Probrala se v té odporné místnosti bez oken, připoutaná ke kovové nepohodlné židli. Místo, které bylo jejím domovem. Pevně utažené provazy se zařezávaly hluboko do masa, bolestivě připomínaly realitu. Před ní stála prázdná židle, jediná známka toho, že Yui byla skutečná.
Nebo snad nebyla?
Čemu měla věřit, když ji nejprve Kesshou a pak i Noční běs týraly iluzemi, které pro ni byly neskutečně reálné? Iluze Kesshou sice byly groteskní, až absurdní, přesto v nich cítila ždibet reality. Možná tak Kesshou vnímala skutečný svět, který v sobě skrýval šedou podstatu věcí. U Kesshou vždy věděla, kdy iluze praskla. Ale Černočerná tma své iluze vyšperkovala do každého detailu. Nebyly v její hlavě, byly skutečné. Zanechávaly v ní opravdové pocity, vjemy, vůně… I osoby.
Zámek cvakl a dveře se pootevřely.
Přestala dýchat.
Kdo to bude tentokrát? Anko jako včera? Nebo Ibiki z předešlého večera? Noční běs věděl, kdo v Konoze umí vést špičkové výslechy, které se neminou s účinkem. Věděla, že díky jejich schopnostem každý ptáček začne zpívat. Jistě, že to mohly být iluze, o tom byla téměř přesvědčená. Ale iluze nemohou na člověku zanechat skutečnou ránu. Nebo snad ano? Krvácely stejně jako ostatní rány způsobené Kohakem a stejně tak i bolely.
Druhý šok, zlatý hřeb večera. Hystericky se rozesmála.
Ve dveřích totiž stál Iruka.
Bylo zvláštní ho po tak dlouhé době zase vidět. Jeho jemné rysy, hluboké černé oči, jizvu přes nos i šibalský úsměv. Iruka chvíli stál na prahu a prohlížel si ji, jako by zvažoval, jestli mu stojí za jeho drahocenný čas. Nakonec přeci jen vkročil do místnosti. Zavřel za sebou dveře, dokonce zamkl. Posadil se na židli, na které předtím seděla Yui.
Nic neřekl, jen jí hleděl do očí. Čekala řev, urážky, obviňování. Ne lehoučké líbnutí na tvář, pohlazení po vlasech. Byla tak zvyklá na projevy násilí, že tyhle malé projevy vlídnosti byly… nepatřičné.
Zahlédla na jeho hrudi řetízek s přívěskem delfína, který mu kdysi dala k narozeninám.
Připomínka toho, co mohlo být, kdyby ji Danzou nevyslal na misi.
„Ááá, měla bys vidět, jak se tváříš!“ uslyšela za sebou hlas.
Iruka se rozplynul.
Objala ji přítomnost Černočerné tmy. Potlačila nutkání zvracet, když ji pach hniloby udeřil do nosu.
„Spokojená?“ zašeptala se slzami v očích.
Téměř láskyplně ji objaly paže mladé ženy, kaštanově hnědé vlasy ji pošimraly na tváři.
„Velmi,“ zavrněl jí do ucha Noční běs. „A myslím, že v této zábavě bych mohla pokračovat do nekonečna! Ale možná… Možná bych ti mohla dát trochu prostoru, co ty na to, kotě?“
Ozvalo se lusknutí a ona ucítila na hrudi těžký předmět. Sklonila hlavu a zajíkla se.
Na krku jí visel řetízek s delfínem.
„Krásný, že?“ zacvrlikala Černočerná tma a zmizela.
Iluze delfína však zůstala. Stejně tak i pocit, že ji nenávidí samotná Smrt.