Návrat bílého lva 3

V noci jsem nemohl spát, pořád dokola jsem si procházel plán, co jsme večer, po tom co jsem zjistil, že Hashirama utekl nahánět bandity a nechal tu pouze svůj dřevěný klon, vymysleli. Snažil jsem se v něm najít slabá místa a připravit se na to, co budeme dělat, když v některém z nich selže.
Samotný plán byl jednoduchý, až Hashirama dostihne bandity, osvobodí Toutovu rodinu a pokusí se chytit alespoň jednoho z banditů živého, aby ho mohli v Konoze vyslechnout. Já zatím půjdu dál po cestě do Země Železa společně s Hashiramovým klonem, prostřednictvím kterého spolu budeme ve spojení. Až bude po všem, dá mi bratr vědět a já se za ním přemístím hned potom, co označím místo, kam dojdeme, svou značkou. Až budu s bratrem, pošleme s našimi klony zajatce naproti Asumovi a ostatním, my se zatím přemístíme na označené místo. Bude to pro mě sice dost náročné, ale pořád je to lepší, než aby bratr používal ty pečetě, co vzal z mé laboratoře.
Ty měly být jednorázovým univerzálním Hiraishinem, který by mohl použít kterýkoliv ninja. Měly sloužit například k tomu, aby se shinobi mohl jednoduše a bez rizika vrátit do vesnice, když splní misi na nebezpečném území. Byl to skvělý nápad, až na jeden háček. Univerzální pečeť nelze vytvořit, aspoň ne tak, aby ji bylo možné použít bez následků. Ti, kdo to zkusili, trpěli několik dní obrovskými bolestmi. Někteří dokonce ztratili schopnost ovládat svou čakru a museli přestat s touhle prací. I já, když jsem ji použil, tak jsem byl potom dva dny úplně mimo. Takže to, aby ji bratr použil na přenos dokonce tří lidí, nepřipadá v úvahu. Pravděpodobně by je to všechny zabilo.
Jedna věc mi stále vrtala hlavou. Komu vlastně Hashirama bude čelit? Bratrovu a moji sílu zná celý svět, který šílený klan by se nechal najmout, na misi, na jejímž konci se utká s naštvaným bohem shinobi. Několik takových šílených klanů bych znal, ale ty by určitě nenechaly na živu všechny zbylé ženy a děti. Práci těchto polodivokých ninjů jsem již viděl, vesnice vypalovaly do základů, a pokud někdo přežil, tak byl prodán do otroctví většinou v Zemi Blesku. Na místě se také většinou našlo i pár těl příslušníků klanu, jelikož se mezi sebou často pobili o kořist.
Tohle udělala profesionálnější skupina ninjů s výcvikem a dobrou disciplínou. Vůdcové těchto skupin ale většinou nebyli žádní idioti, a i ti hloupější věděli, že postavit se Prvnímu Hokage je příliš velké riziko a peníze si můžou vydělat podstatně jednoduší prací. Lhát těmhle profíkům nemělo cenu, pokud měli pocit, že na zakázce něco nehraje, zrušili ji. A tady nehrálo spoustu věcí.
Takže zbývají ninjové z vesnic. Na takovou misi by je ale mohl poslat pouze nějaký vysoce postavený představitel vesnice. Navíc by taková mise byla opět příliš riskantní. Pokud bychom ninji chytili (s čímž ten kdo zatím vším stojí, nejspíš počítá), nebylo by těžké zjistit, z jaké vesnice jsou, a potom bych se hodně rychle postaral o to, aby se celá záležitost obrátila proti dotyčné vesnici.
Takže abych si to shrnul. Nejspíš za tím stojí vysoce profesionální skupina šílenců, kterým nevadí bojovat proti Hokagemu. Každopádně proti Hashiramovi nemají šanci.
„Opravdu?“ ozvalo se odněkud zevnitř mě. „Jestli je to, jak si myslíš, tak ta skupina, která se chce s tvým bratrem utkat, má nějaký plán, jak ho porazit a asi tomu plánu věří, když na něj vsadili své životy,“ pokračoval hlas uvnitř mě. To není možné, bratr je nejsilnější ninja na světě.
„Byl před posledním soubojem s Madarou, ale ty sám dobře víš, že se z něj nikdy zcela nevzpamatoval,“ odpověděl mi hlas čtoucí moje myšlenky. Jak tohle může vědět. Je pravda, že Madara při souboji poškodil bratrův čakrový oběh takovým způsobem, že už ho nikdy nedokázali dát dohromady. Tím zeslábly nejen jeho techniky, ale hlavně ztratil svou úžasnou schopnost regenerace, díky které byl v podstatě nesmrtelný.
„Kdo jsi. A proč mi tohle říkáš?“ zeptal jsem se hlasu. Najednou se přede mnou objevila mužská postava celá v bílém, jejíž tvář zakrývala bílá kapuce od dlouhého pláště, který zakrýval celé jeho tělo. Koukaly z něj pouze ruce od špiček prstů po zápěstí a nohy od chodidel po kotníky. Tohle se mi vůbec nelíbilo, najednou jsem si uvědomil, že už nejsem ve své posteli, ale sedím u ohně. Naproti mně seděla tato prapodivná postava, všude kolem nás bylo úplné ticho a tma. Tohle musí být sen. Natáhl jsem levou ruku do ohně, abych se přesvědčil, ale místem, které olízly plameny, projela pálivá bolest, rychle jsem ji tedy stáhl. Popálené místo začalo rudnout, a bolest neustávala. Takže to není sen, pomyslel jsem si.
„Kde to jsem,“ zeptal jsem se přízraku.
„Řekněme, že tohle je kancelář, kam si obvykle přivádím své klienty,“ odpověděl mi.
„Kdo jsi?“ pokračoval jsem ve vyptávání.
„Někdo, kdo chce stejně jako ty zabránit válce. Mám plán, a abych ho mohl uskutečnit, potřebuji, aby se v Zemi Železa sešlo všech pět Kage,“ řekl mi. Sice jsem mu skrz kapuci neviděl do tváře, ale měl jsem pocit, že se dívá přímo dovnitř mě, jako kdyby tam něco hledal.
„Proč bych ti měl věřit?“ zeptal jsem se ho.
„Protože cítíš, že mám pravdu, uvědomil sis, že se tvůj bratr řítí do pasti, a to je nevyspalý, vyčerpaný a s polovinou čakry. Navíc vůbec netuší, do čeho se žene,“ odpověděl přízrak.
„Již dříve jsme s bratrem nejedli a nespali i několik dní, byly jsme téměř bez čakry, a i přesto jsme pořád tady. Navíc nikdo neví, co tam bratra čeká. Co po mně vlastně chceš?!“ zařval jsem na něj. Nevěděl jsem, jestli je to genjutsu, nebo mě opravdu navštívila nějaká nadpřirozená bytost, ale už jsem toho všeho začínal mít dost. Nesnáším, když si se mnou někdo takhle hraje.
Duch se začal nahlas smát, byl to hluboký hurónský smích. Vůbec jsem nechápal co ho tak pobavilo.
„Chci, abys splnil svou misi a dostal Hokageho na sraz pěti Kage, a to pokud možno včas a v celku,“ řekl, když se konečně přestal smát. „Líbíš se mi, Senju Tobiramo, ale už nemáme čas. Ještě se uvidíme,“ pronesl duch a zmizel.
„Strýčku! Strýčku!“ začal najednou křičet hlas přímo vedle mě, byl jsem zpátky v posteli. Kolem mě stáli Idary, Asuma, Kagami a bratrův klon s výrazem, jako kdyby právě viděli ducha, Hyrada klečel na mojí posteli a třásl se mnou.
„Co se sakra děje? Co tu všichni děláte? A proč tu, Hyrado, křičíš jako na lesy?“ řekl jsem podrážděně potom, co jsem odstrčil Hyradu a posadil se. Najednou se mi ten, kterého jsem odstrčil, pověsil kolem krku.
„Jsem rád, že jsi zpátky, strýčku,“ řekl šťastně. Cítil jsem, jak mi na rameno kapou jeho slzy.
„Tak řekne mi už někdo, co se stalo?“ řekl jsem nechápavě.
„Byl jsi mrtvej!“ odpověděl mi Asuma. „Jako fakt, úplně tuhej,“ dodal obrovský Sarutobi.
„Když jsem ti šel předat hlídku, tak jsem zjistil, že jsi studený a nemáš puls. Vzbudil jsem tedy Hyradu, aby tě zkusil oživit,“ začal mi objasňovat situaci Idary, který se jako první vzpamatoval.
„Kromě lehké spáleniny na levé ruce, jsem na tobě nenašel nic divného, tak jsem se tě snažil oživit pomocí masáže srdce, ale to vůbec nepomohlo. V zoufalství jsem s tebou začal třást, a křičet na tebe, ať neumíráš, a v tom jsi najednou zase ožil, v životě jsem něco takového neviděl,“ zmateně mumlal Hyrada.
Hyrada vypadal stejně jako Hashirama za mlada, akorát měl zelené oči. Bylo mu 17 let a své dlouhé hnědé vlasy nosil svázané mašlí do koňského ohonu. Přes čelo měl přivázanou ochranou čelenku. Na rozdíl ode mě a bratra nenosil typické brnění klanu Senju, jelikož ho považoval za nepraktické. Místo toho nosil klasickou zelenou jouninskou vestu, která měla na zádech kromě znaku klanu Uzumaki také znak klanu Senju. Také nosil standardní černé jouninské kalhoty a černé sandále. Jako většina mladých ninjů dával přednost šótó před dlouhou katanou, nosil ho přivázaný u levého boku, hned vedle pouzdra se standardní ninjovskou výbavou. Na mise si s sebou vždy bral zelený batoh a v něm měl různé mastičky a protijedy. Stejně jako Hashirama byl velice citlivý a záleželo mu na druhých, také proto se stal medikem. Osobně jsem si ze začátku myslel, že se na ninju nehodí, ale časem se ukázal jako velice schopný.
Takže jsem byl mrtvý. Hashirama vždycky říkával, že by toho člověk měl v životě vyzkoušet co nejvíc, ale tuhle zkušenost si doufám ještě dlouho nezopakuji, pomyslel jsem si.
„Můžete nám, Tobiramo-sensei, vysvětlit, jak je tohle možné? Lidé si přece jen tak prostě neumírají a nevracejí se z hrobu bez příčiny, alespoň já to teda neumím,“ prohlásil také dosti zmatený Kagami a vytrhl mě tak z mých myšlenek.
Řekl jsem si, že situace je už sama o sobě dost komplikovaná, a tak jsem neviděl důvod ,proč to ještě zhoršovat lhaním. Proto jsem jim všechno řekl, o bratrově útěku, o našem plánu, i o návštěvě přízraku. Když jsem to všechno dopověděl, zeptal jsem se jich, co si o tom myslí.
„Takže jsi byl v kanceláři boha smrti, no, mohl by si tam alespoň dát okno, nebo vymalovat. Nějaký nábytek by také neuškodil. Chápu, že většina klientů tam zavítá jenom jednou, ale člověku by se zpráva, že je mrtvý, přijímala snáz v zařízené osvětlené kanceláři. Samozřejmě nevím, jaký má takový bůh smrti rozpočet,“ začal po chvíli mluvit Asuma.
„Vážně teď chcete řešit designový vkus boha smrti, senpai,“ zavrčel na něj Hyrada, který mi zrovna kontroloval, jestli mám v pořádku tlak.
„Na rozdíl od tebe, Hyrado, mám já k setkání s bohem smrti pravděpodobně mnohem blíž než většina přítomných. Tak bych chtěl, aby to setkání mělo nějakou úroveň. Kdyby ti alespoň, Tobiramo, nabídl něco k pití,“ nenechal se postarší ninja vyvést z míry.
„Nebo kdyby ti na tom ohni udělal alespoň nějaké maso,“ přidal se k němu Idary.
Hyrada a Kagami na ně jenom nevěřícně koukali. Chápu, že pro někoho, kdo podobnou situaci ještě nezažil, je Asumovo a Idaryho chování nepředstavitelné.
„Asumo, Idary, soustřeďte se,“ napomenul jsem je. Potom jsem se zvedl z postele a šel se ke skříni převléct z županu do svého brnění. Z toho měření tlaku by asi už stejně nic nebylo.
„Promiň, Tobiramo.“ Omluvili se jednohlasně, ale nijak zvlášť provinile Asuma s Idarym. „Viděl jsem stovky lidí pod vlivem nejrůznějších genjutsu a ještě mnohem víc mrtvých. Ty jsi rozhodně patřil do druhé skupiny,“ pokračoval tentokrát už vážně Asuma.
„A jestli tě přišel varovat sám bůh smrti, že je Hokage v nebezpečí, neměli bychom to brát na lehkou váhu,“ doplnil ho Idary.
„Takže co budeme dělat?“ zeptal se Kagami.
„To je jasné, půjdeme otci na pomoc,“ ozval se frustrovaný Hyrada. „Zvládnete nás tam přenést všechny, strýčku,“ pokračoval horlivě mladý Senju.
„Půjdu tam sám. Vy počkejte tady,“ rozhodl jsem nakonec. Když jsem se konečně převlékl. „Jestli to bude tak tuhý boj, jak říkal ten přízrak, tak by to pro vás bylo příliš nebezpečné, navíc byste svou přítomností ohrozili i nás,“ zdůvodnil jsem své rozhodnutí.
Hyrada chtěl něco říct, ale Idary ho zastavil. „Tobirama má pravdu, bojoval jsem po boku tvého otce a strýce mnohokrát a vždycky, když šlo do tuhého, bylo lepší se jim klidit z cesty. Nemám pravdu, Asumo?“ řekl, dívaje se na medika.
„Jenom bychom se jim tam pletli,“ přitakal Sarutobi.
Hyrada se nejdříve bojovně podíval na Idaryho, Potom na mě. Nakonec sklopil hlavu a řekl „dobře“, to byla poslední věc, kterou jsem od něj tu noc slyšel, jelikož se sebral a odešel pryč z pokoje. Sakra, už zase? Stejně reagoval bratr, když jsem ho odpoledne varoval, ať neudělá žádnou blbost a jak to dopadlo? Aspoň že tenhle se neumí klonovat, povzdech jsem si.
Podíval jsem se na zbylé ninji a řekl jim: „Dejte na něj pozor, ať neudělá žádnou hloupost.“
„Neboj se, dohlédnu na něj. Hodně štěstí!“ prohodil zase už pro něj typicky veselým hlasem Asuma.
„Co mám tedy vyřídit svému originálu,“ ozval se bratrův klon. Úplně jsem zapomněl, že byl v tu chvíli s námi v místnosti.
„Ať se neleká,“ odpověděl jsem mu. „Hiraishin no jutsu!“
Objevil jsem se uprostřed lesa, asi metr za běžícím bratrem, rychle jsem se chytil jeho tempa a běžel vedle něj.
„Co tady děláš, bratře? Slyšel jsem, že jsi měl pokec s bohem smrti. Se mnou prý ale o schůzku nestojí,“ řekl provokujícím hlasem Hashirama. Když jsem se mu podíval do tváře, tak ale bylo vidět, že má zarudlé oči.
„Už to tak bude, ty musíš mít pořád nějaká privilegia,“ odpověděl jsem s hranou nevrlostí.
„Nějaké rady, kdyby na to přece jenom došlo?“ pokračoval stejným tónem bratr.
„Jo, nezkoušej, jestli je to sen s tím, že strčíš ruku do ohně. Dost to bolí,“ odpověděl jsem a Hashirama se začal nahlas smát.