Když má srdce svoji hlavu 33

Třiatřicátý díl - V bludném kruhu nenávisti

Na něčí popud mi drze zastoupili cestu, tak jsem jim přenechala první tah. Nastražila jsem uši a bystrýma očima zatím spěšně proskenovala okolí, pátraje po případných pastech. Zem byla zarostlá typickým lesním, neuspořádaným porostem, borůvčím a takovou tou otravně chytlavou trávou, do které se snadno zamotáte. Na vypořádávání s přesilou to nebylo právě nejstrategičtější místo; ke všemu ti týpci vypadali sebejistě a zkušeně, zaručeně měli nějaký plán.
Drobný pohyb za mnou ohlašoval započetí akce. Odrazila jsem se a vznesla se do vzduchu, čímž jsem se ladně vyhnula vlně letících shurikenů. Obratným saltem ve výšce jsem pozměnila směr dopadu a přistála o několik metrů dál, tudíž jsem již neměla nikoho za zády. Vykryla jsem výpad nejbližšího z nepřátel a záhy blokovala útok nohou druhého, byli rychlí a sehraní.
Když mě to jednotvárné odrážení chvatů přestalo bavit, zahájila jsem ofenzivu. Od Sasukeho naučenou technikou jsem se dostala za mohutného chlapíka s jakýmsi opižlaným drnem na hlavě a chakrou vyslanou do dvou natažených prstů mu ochromila nervový systém pravé strany těla. Ztratil balanc a se sprostým klením okamžitě padl na všechny čtyři. Vystřihla jsem svižnou otočku o sto osmdesát stupňů a hbitě se skrčila. Přesně včas, cítila jsem totiž, jak mi těsně nad temenem prosvištěla katana. Mrštně jsem se zvedla a modře zářící dlaní útočníka udeřila doprostřed hrudníku. Síla, vložená do rány, ho zbavila pevné půdy pod nohama, s legračním předklonem narazil do stromu, který se s hlasitým lupáním a skučením vyvrátil z kořenů, vymlaskl žaludek obracející kotrmelec nazad a poté s nehezky zkřivenou krční páteří hlavou v nerovném povrchu vyryl úctyhodnou půlkilometrovou brázdu. Dle rámusu a tupé ozvěny, následované úprkem hejna vyplašených ptáků, jsem usoudila, že se zastavil až o další vzrostlý listnáč. Bohužel jsem se tou podívanou nemohla kochat, neboť mě zaměstnávala zbylá polovina kvarteta.
Úhybným manévrem vlevo jsem unikla na srdce mířící kunaii ověnčené výbušným lístkem, vyskočila jsem, abych neschytala kopanec do boku, rukou se zachytila o silnou, zdravou větev a po vzoru výmyku na hrazdě kolem ní vykreslila ukázkový oblouk. Jen, co jsem se pustila, ono přírodní madlo bylo uraženo a následně rozštípáno na miniaturní třísky nějakým těžkým, nebezpečně se jevícím nástrojem, jenž jsem na poslední chvíli zaregistrovala koutkem oka.
Sotva mě na prstech u nohy zalechtala volně si bující zeleň, musela jsem se klidit před vyslanými jehlami, pravděpodobně napuštěnými jedem. Rychlým, teleportaci připomínajícím přesunem jsem se tomu potetovanému vrhači dostala do týla a chystala se ho zneškodnit jedním ze svých mocných úderů, jenže mi to bylo znemožněno. Čtvrtý z protivníků mezi nás s hlasitým rachocením pohotově hodil řetěz zakončený koulí pobitou hroty, ty se ihned nenasytně zahryzly do země. Zásah takovou zbraní, nápadně se podobající středověkému řemdihu, by znamenal konec boje. Ačkoli měla i své nevýhody - manipulace s ní byla na dlouhé lokte a především vyžadovala hodně prostoru.
Rozhodla jsem se nejprve zbavit toho s jehlami, jelikož představoval větší hrozbu. Kličkuje skrz novou salvu, nahromadila jsem požadované množství chakry do pravačky a hodlala mu zmasakrovat již tak ošklivý ciferník, leč chyba lávky; měla jsem co dělat, abych ucukla před tím, podle předlohy ježka vyrobeným, pichlavým předmětem. Štiplavá bolest a známě teplá tekutina, objevivší se na kořeni nosu a pozvolna stékající dolů, oznamovala, že tu ohromnou věc rozhodně není radno podceňovat.
Zřejmě ji ovládal jinak než pouhými svaly.
Ledabyle jsem si rukavicí setřela protivně šimrající krev a zkusila se přiblížit jinudy, ale i tentokrát jsem byla zavčasu odříznuta.
Nabývala jsem dojmu, že si jsou dobře vědomi mé síly a není jim cizí ani bojová taktika, proto mi těmi nepřetržitými výpady nedovolí pořádně zaútočit.
„Teď nám předvedeš, jak umíš skákat,“ zařičel majitel toho zatraceného krámu a opět mě přinutil odhopsat z dosahu na jeho společníka.
„Tos uhod, nejsem cvičená opice,“ procedila jsem mezi zuby a stěží okem viditelným přemístěním jsem modře sálající patou nakřápla lebku onoho zjeva s tajemnými obrazci na tváři.
Vykouzlený triumfální škleb mi však na rtech zmrzl hodně rychle. Zasažený cíl se neskácel, jak jsem očekávala, místo toho se ozvalo podivné pufnutí a všude kolem se kvapem rozprostřel hustý dým. Zastínila jsem si oči a snažila se moc nedýchat, abych se nerozkašlala. Nyní jsem se stala docela jednoduchým terčem, spěšně, nicméně velmi tiše, jsem se přikrčila a poslouchala, zda se ke mně něco nedonese.
Zpozorněla jsem, jakmile jsem zaznamenala dva nově příchozí. Bohužel jsem nedokázala přesně určit jejich polohu, což jsem připisovala vlastnostem toho odporně smrdutého kouře. Měla bych odsud co nejdřív zmizet.
Pokud si mysleli, že jim vlezu přímo do rány, šeredně se zmýlili. Mně totiž boj na delší vzdálenost problém taky nedělá. Zbývalo jen rozpohybovat figurky. Maličko jsem se vytáhla z podřepu a zaťatou pěstí mocně uhodila do země. Neuvěřitelná bolest, která následně projela napnutou paží, mě doslova srazila na kolena.

Předem neohlášená návštěvnice Konohy si s výrazem naprosté spokojenosti vykračovala po rušné hlavní třídě. Toto dobré rozpoložení, v němž se po dlouhé době nacházela, nebylo způsobené nezvyklou volností či absencí otcových věčných příkazů; právě totiž strávila příjemné odpoledne ve společnosti Ino. Zastavila se za ní v květinářství, kde se při naučné přednášce seznámila s všemožnými rostlinami, a poté si zašly posedět do nedaleké, vkusně zařízené kavárny.
Vždycky toužila mít kamarádku, s níž by si mohla popovídat o módě, klucích i proprat nejnovější drby. A Ino byla přesně taková.
Přestože Listová neodpovídala jejím náročným standardům a luxusu honosného paláce se nemohla rovnat ani ze čtvrtiny, Kiyone se tady líbilo. Místní lidé byli mírumilovní, vstřícní a přátelští, na ulici ji zdravili a někteří se navzdory proslulé pověsti rodiny Daimyo mile usmívali. Upřímně věřila, že by sem dokázala zapadnout. Zaujmout Sakuřino místo po Narutově boku a postupně se socializovat do normálního života bez špičkového blahobytu.
Ale bude toho schopná na úkor sprovedení ze světa růžovlasé medičky? Vždyť i pouhou mlčenlivostí se stává spolupachatelem toho ohavného zločinu. Je ochotná po vzoru svého nelítostného otce jít přes mrtvoly?
Odmítavě zatřepala hlavou, čímž zaplašila tyhle rozptylující úvahy, které ojediněle zahlodaly do dívčiny ke šťastným zítřkům upřené mysli.
„Někdy se prostě úspěch bez obětí neobejde,“ zamumlala si pro sebe a tím danou problematiku považovala za uzavřenou. Po pár krocích pozvedla zrak k vševidoucím nebesům, jako by u nich hledala náznak porozumění, a všemožně se snažila zahnat ten vtíravý pocit uhnízděný na prsou.
Zčistajasna si vzpomněla, co jí v dětství říkávala maminka: „Na problémy a trápení je dobré sníst něco teplého.“
Ač se v téhle velké vesnici ještě úplně nevyznala, věděla, kam při takové potřebě zajít.
Sice se kvůli špatnému zabočení na křižovatce trošku zamotala, ale nakonec se její orientační smysl nastartoval a zakrátko spatřila nezaměnitelné tvary vytyčeného cíle.
Obešla na rohu zavěšený obří lampion lákající kolemjdoucí a s vítězoslavným úsměvem zaplula za plentu restaurace.
„Dobrý den,“ pozdravila slušně, přičemž očima barvy za mraky skrytého měsíce přejela po hrstce hostů okupujících stoličky.
Srdce jí zaplesalo blahem, když zmerčila strávníka, za jehož přítomnost se cestou horlivě modlila. Zatím si jí nevšiml, v rozkročeném sedu ležérně pohupoval levou nohou, kdežto v obličeji vypadal značně zamyšleně. Rukou, jejíž loket měl netečně zabořený ve štosu ubrousků povalujících se na pultu, si podpíral bradu a prázdně hleděl do protější zdi, zatímco druhou občasně zaklapal svíranými hůlkami připravenými ke konzumaci.
„Ahoj, je tu volno?“ zatrylkovala blonďákovi u ucha, poukazuje na flek vedle.
„Kiyone,“ oslovil rusovlásku krapet překvapeně. „Kde se tady bereš?“
„Tak,“ pokrčila neurčitě rameny, „dostala jsem chuť na kuřecí polévku.“
„Dobrý volba, stařík dělá ten nejlepší rámen na zeměkouli,“ prohlásil pyšně, najednou působil o dost živěji.
„Taková chvála, to si ani nezasloužím,“ napomenul Naruta růžolící Teuchi od plotny skromně, nicméně se potěšeně usmíval.
„V posledních dnech jsem tě moc neviděla…“ nadhodila, zasunuje si uvolněné kudrny na své místo. Dávala si pozor, aby to neznělo vyčítavě nebo ublíženě. Nebyl přece povinen ji dennodenně bavit. Zatím.
„No jo, pořád jsem někde běhal, trénoval s Konohamaru, chodil na hodiny, zevloval se Sasukem… Takhle mi to víc utíká,“ přiznal lehce poklesle, drbaje se ve střapaté kštici.
Jistě, udržoval se v jednom kole, aby se mu tolik nestýskalo. Chápavě přikývla, i když se jí směr rozhovoru vůbec nezamlouval.
„Ták, už se to nese. Miso rámen pro Naruta a kuřecí pro slečnu. Prosím,“ přerušil ten okamžik ticha majitel obchodu, zručně jim servíruje objednávky.
„Itadakimasu,“ nechal se slyšet Jinchuuriki, načež se s vervou pustil do přistavené porce. Řídila se jeho příkladem a také zabořila hůlky do lahodně vonícího pokrmu, však bude mít ještě příležitost si s ním promluvit, až jí bude doprovázet domů.
Sotva se oddala slasti z tak výtečného jídla, byla vyrušena jakýmsi ruchem za zády.
„Samozřejmě, že seš zase v Ichiraku, já to hned říkal,“ brblal muž v zelené vestě a culíkem vyčesaným dohůry.
„No a? Měl jsem hlad,“ ohradil se Naruto s plnou pusou.
„To je taky jediný, co tě zajímá. Takže si tohle můžu nechat?“ zeptal se Shikamaru s potutelným zakřeněním, zamávaje přitom znuděně přeloženým dopisem.
„Sakura-chan píše!“ S hlasitým zavýsknutím se vymrštil ze sedátka a svižně kamarádovi vytrhl zmiňované psaní. V ten moment nevnímal okolí a dokonce zapomněl i na rozjedenou porci, vedle misky akorát spěšně pohodil z kapsy vyštrachanou bankovku a záhy byl ten tam.
„Jó, láska je krásná věc,“ povzdechl si zúčastněně Teuchi, zatímco Shikamaru nad jeho chováním mrzutě protočil oči v sloup.
Zaskočené Kiyone zprvu vynikající polévka rázem zhořkla v ústech.

Přes závoj vyhrknuvších slz jsem pod sebou uviděla stále ostřeji vystupující pruh světla, jednalo se o nějaké prapodivné, do sebe zapadající ornamenty, které unikátním rozpínajícím se procesem do vteřiny či dvou nabraly tvar kružnice, jejímž jsem byla středem.
Chtěla jsem se postavit a utéct pryč, ale nemohla jsem se pohnout. Kromě bodavě vystřelující bolesti v pravačce jsem vnímala, jak mě nenávratně opouští síla. Jako by ji ze mě něco vycucávalo. Skoro se zdálo, že s ubývající energií zesiluje oslňující namodralá záře vnější osy kruhu. Patrně dosáhla svého maxima, neboť z ní v pravidelných odstupech vyšlehly čtyři pásy se stejným motivem; každý poslušně uhánějící ke svému páníčkovi – čtveřici rozestoupených mužů s nadmíru soustředěným výrazem a rituálně spojenými dlaněmi. Zčistajasna jsem si uvědomila, že ten dusný kouř se úplně rozplynul.
Začala mě zachvacovat panika. Přísahala bych, že cítím, jak se mi postupně scvrkávají buňky v chakrové oběhové soustavě a zakrňují v nějaké malé sušené rozinky. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit, koncentrovat se na obyčejné zatnutí svalu, zlomit to pouto a osvobodit se, leč marně. Připadala jsem si příšerně utahaná a přepadala mě malátnost.
Hned mě pusťte, vy hajzlové, ať si to s vámi můžu vyřídit! Křičela jsem v duchu nepříčetně.
Jako zázrakem to přestalo. Neviditelné sevření povolilo a já se s přerývavým výdechem sedací částí sesunula na paty, současně mi horní končetiny bezvládně klesly k zemi. Jakmile jsem se pravačkou dotkla trsu trávy, zmučeně jsem zaskučela. Ze zápěstí mi až do ramene vytryskla omračující, opět do očí slzy vhánějící, pálivá bolest. Nechápala jsem proč, ale asi jsem měla zpřelámané a rozdrcené všechny kosti.
„Teď už nejseš tak namakaná, co?“ vysmíval se potetovaný ironickým hlasem.
„Co jste mi to provedli?“ zeptala jsem se ztěžklým jazykem.
„Kapičku tě oslabili, my totiž děsně nesnášíme sebevědomý ženský.“ Po tomto konstatování kývl na pohublého chlapíka, jež se do boje připojil až v závěru. „Seberte raněné a zahlaďte stopy, my už si s ní poradíme.“
Tím množným číslem myslel sebe a manipulátora s onou zničující zbraní. Nasucho jsem polkla a připravovala se na zápas, jelikož jsem se nehodlala vzdát tak snadno. S poraženecky svěšenou hlavou jsem čekala, až udělí poslední rozkazy a přijde se svým věrným partnerem blíž.
Když jsem kousek před sebou zahlédla nohu jednoho z nich, neváhala jsem, trup jsem prudce vymrštila kupředu, a co nejtvrději se zakousla do nabídnutého lýtka. Byl to takový výstřelek ze zoufalství. Napadený úpěnlivě zavyl a než se stačil řádně rozkoukat, vahou vlastního těla se mi ho podařilo skolit. Veškerou pozůstatkovou silou vůle jsem přiměla ochablé svalstvo ke spolupráci a se zatnutými zuby se postavila na vratké končetiny. To už se ke mně řítil zbylý člen zabijácké party. S hlasitým heknutím jsem vykopla a naprostou shodou náhod zasáhla běžícího útočníka do brady. Bohužel můj výpad byl hravě srovnatelný s ranou osmdesátiletého stařečka trpícího myopatií. Sice nepatrně zavrávoral, to bylo však všechno. Z posledních zmobilizovaných sil jsem se napřáhla a chystala se ho praštit, jenže mi v letu chytil ruku, nekompromisně ji zkroutil a úderem pěstí do obličeje nelítostně složil do ostružiní. Následovalo několik nečestných zákroků v podobě kopanců do břicha i spánku. Šumělo mi v uších, takže jsem moc nerozuměla, co říká. Možná to tak bylo lepší. Cítila jsem, že si vedle někdo klekl, potom mě zezadu čapl za vlasy a drsně zvrátil hlavu.
„Lord Daimyo nechává pozdravovat,“ zašeptal posměšně, zatímco se natahoval k finální bombě.
Věděla jsem, že mi s největším potěšením rozbije kebuli o nějaký kámen a pak bude pomocí zkoušky tepu zkoumat, zda je úkol splněn. Jediná šance na přežití spočívala v zastavení vlastního srdce a předstírání smrti. V praxi jsem se s tím nikdy nesetkala, ale mockrát jsem o tom slyšela. No, pokud to ustojím, zjistím, jestli je na tom něco pravdy, nebo šlo jen o báchorky.
Miluju vás, mami, tati… Naruto.

„Seš si jistá, že tam nikomu nebudu vadit?“ otázala se rádoby maličko pochybovačným tónem a nervózně si poupravila vlnité kadeře. Nerada by se přece u Naruta a jeho přátel zapsala jako vtěrka, která musí všude být.
„Samozřejmě, že ne. Ostatně, zorganizovala jsem to já, tak si můžu pozvat, koho uznám za vhodné. Stejně přijde jen pár lidí, poněvadž jsem to sezení svolávala teprve ráno; napadlo mě, že by to Narutovi mohlo zvednout náladu, je z tý Sakuřiny nepřítomnosti nějak zvadlý,“ odpověděla dle předpokladu Ino, afektovaně při chůzi pohupuje dlouhým ohonem.
„A je to vůbec normální, takhle na někom lpět?“ Od příhody v Ichiraku nad tím pořád přemýšlela, ať se na to dívala ze všech úhlů, nechápala, jak může někdo láskou takhle zblbnout. Z prostředí paláce neměla s obdobným chováním žádné zkušenosti.
„Nevím. Ty myslíš, že ne? Prostě ji miluje a chybí mu. I když je fakt, že to byl vždycky tak trochu marťan,“ uchechtla se, vzpomínaje na blonďákovy dřívější rošťácké výstřelky. Změnil se, z otravného paka se stal uznávaný hrdina. Byla šťastná, že někdo takový stojí po boku její nejlepší kamarádky.
„Všechno jednou přejde,“ poznamenala Kiyone pesimisticky.
„To nebude ten případ. Miluje ji snad od dětství, co ho znám, vykřikuje do světa své nehynoucí city k Sakuře. Ale o tom jsem ti vyprávěla už minule, ne? No, to je jedno. Zkrátka, Čelisko ho zezačátku nechtěla, protože byla zmagořená do Sasukeho-kun, ten však potom opustil vesnici a přidal se k těm zlým, což oba zdrtilo. Touha ho zachránit je sblížila a nakonec, po vytrvalém úsilí, se mu povedlo získat její srdce.“
Ač se tomu bránila, kdesi pod ňadry rusovlásku bodl osten žárlivosti. Každý touží být milovaný, a kdo tvrdí, že ne, je lhář. Bylo to zvláštní, coby rovnocennou sokyni by mladou medičku měla nenávidět, přesto k ní cítila jistý druh sympatií za to, že Jinchuurikimu dala šanci. Z toho letmého setkání nedokázala posoudit, jaká je, pracovala jen s fakty z doslechu. Stoprocentně věděla jen to, že je hezká a musí být odklizena.
Kdoví, zda by se s ní Ino bavila, kdyby tušila, co zamlčuje.
„Mimochodem, moc děkuju za ten lak, ten odstín je totálně boží,“ rozplývala se nad věnovaným darem zmiňovaná, přičemž si proti sluníčku obdivně prohlížela čerstvě natřené nehty.
Žoviálně projevený vděk odmávla a obdařila ji zářivým úsměvem. Takto stažené mimické svaly si držela i v útulném baru, kde byli usazeni kolem stolu se zabudovaným grilem. Kibu a Leeho znala již z divadelního představení, kdežto Hinatě a Saiovi byla formálně představena. Dívka s dlouhou tmavou kšticí se tvářila poněkud rozpačitě, co chvíli si o sebe ťukala prstíky a do probíhajícího hovoru se takřka nezapojovala, to až nezdravě bledý mládenec byl jiné kafe, nepokrytě si Kiyone prohlížel, načež ji zahrnul celkem netaktními otázkami.
Citelně se jí ulevilo, když ve vchodu spatřila Naruta v doprovodu tmavovlasého muže, jež jí byl záhy prezentován jako Sasuke.
Tak to je ten Sasuke.
Využila příležitosti, kdy si pročítal nápojový lístek, a nenápadně si ho přeměřila zvídavým pohledem. Okamžitě porozuměla, proč se Sakuře i ostatním tolik líbil. Kromě dokonale tvarovaného obličeje orámovaného nesourodě ostříhanými, neupraveným dojmem působícími vlasy a uhrančivých očí na něm bylo cosi přitažlivého; něco, co vám nedovolí odtrhnout zrak.
I po příchodu obsluhy a obdržení objednaného pití měl totožně nepřístupný výraz. Evidentně nepatřil ke společenským typům a sem byl vytažen proti své vůli.
Sem tam po něm po očku mrkla, nýbrž on se na ni ani jednou nepodíval, to ji rozladilo, byla zvyklá na obdiv opačného pohlaví a nestydaté zírání, na ignoraci ne.
„V pořádku? Jestli se nebavíš, můžeme jít jinam,“ navrhla Ino možnou alternativu, jakmile si povšimla její zachmuřenosti. „Ony by ty Saiovy nejapné kecy rozhodily kdekoho.“
„Co? Ne, v pohodě. Nic se nestalo.“
„Zase sis pouštěl pusu na špacír, Saii? Doufám, že jsi Kiyone netituloval nějakými tvými přezdívkami,“ napomenul týmového kolegu Naruto.
„Ne, na tohle téma mě Sakura posledně dost poučila.“
„Co jsi jí řekl?“ zajímala se dcera lorda Daimyo.
„Ošklivko,“ odvětil ublíženě, jako by se jednalo o naprosto běžné oslovení.
„Vždyť není tak ošklivá,“ pokárala ho s cukajícími koutky blondýna.
„Samozřejmě, že není,“ obořil se na ni nesouhlasně Naruto. Byl ochotný se dohadovat s kýmkoli, kdo by jeho milovanou tak nazval.
„A jéje, vždyť už se ti brzo vrátí, ty závisláku,“ popichoval ho Kiba.
„Nejsem závislák, jen je mi to prostě už dlouhý.“
Kiyone se na něho zahleděla, znovu tím legračním způsobem špulil ústa. Problesklo jí hlavou, jestli to na něm zanechá nějaké následky, až zjistí, že se Sakura nevrátí. Bude schopen někdy zapomenout? Bude se ještě někdy smát? Nebo se uzavře do sebe a bude nadosmrti truchlit… Nanovo jí sevřel hrdlo ten nepříjemný pocit. Třeba by to mohla ještě celé zastavit.
Užuž otevírala pusu, připravená vyjít s pravdou ven, naštěstí se zavčasu zarazila. Skousla si spodní ret a přinutila se od Naruta odlepit oči, vtom si s hrůzou uvědomila, že ji Sasuke pozorně sleduje. Neklouzal však s úžasem po konturách bezchybného obličeje, naopak, jako by se díval přímo do ní. Nejistě se zavrtěla.
„Promiňte, já… potřebuju na vzduch,“ vyhrkla, náhle znepokojena intenzitou upřených černých korálků. Vyskočila na nohy a drala se z pohodlně vypolstrované lavice tak překotně, že téměř shodila zmateného Leeho okupujícího místo na kraji.
Řídíc se příslovím o namydleném blesku, vypálila z restaurace a rychle zapadla za roh hrubě omítnuté budovy, kde se v předklonu snažila uklidnit roztřesený dech.
Neměla daleko k omdlení. Použil na ni snad nějakou svou techniku?
Klapnutí dveří hlásalo, že vyšel ven i někdo další. Vydechla a s táhlým nasátím vzduchu se narovnala, přičemž si svižnými kmity rukou ovívala orosené čelo.
„Kiyone, jsi v pořádku?“ strachoval se na pomoc příchozí Naruto. Němě přikývla.
„Určitě?“
„Ano, je to jen malá chvilková nevolnost, občas to mívám,“ odvětila dutým hlasem.
„Všechny jsi nás vyděsila,“ přiznala členka týmu deset, podrobuje ji profesionálnímu pohledu.
„Pravda, Ino, jdi říct ostatním, že se nic neděje. A ty přines sklenici studené vody, já tu s ní počkám,“ vydal svým přátelům rozkazy autoritativně nenadále se zjevivší Sasuke.
K dívčině nemilosti ho oba poslechli, takže spolu zůstali o samotě.
Neotálel, pevně Kiyone zabořil prsty do ramene a hulvátsky ji přirazil ke zdi.
„Tak jo, vyklop to! Co je se Sakurou?“ zavrčel hrůzostrašně.
„Co? Nevím, o čem to- Au!“ zavyla, když nemilosrdně zesílil stisk.
„Špatná odpověď. Netvrď mi, že tvůj výskyt v Konoze, zrovna když je ona pryč, je pouhá náhoda. Moc na ně totiž nevěřím.“
„Já… Au, to vážně bolí,“ zafňukala se slzami na krajíčku.
„Tak mluv!“
„To otec, najal skupinku ninjů, aby ji po cestě zlikvidovali,“ zanaříkala rezignovaně, směřuje prosebný kukuč do jeho strašidelně zamračené tváře.
„Koho, znáš jména?“ Neobměkčilo ho to.
„Ne, to ani on ne. Doporučil mu je jeden chlápek odtud. Ale rozhodně svůj úkol neberou na lehkou váhu.“
„Do háje,“ zaklel a po odstrčení plného odporu stáhl ruku zpět. Právě včas, neboť se přihnal blonďák s požadovaným občerstvením.
„Tady je ta voda. O co jde?“ nechápal napjatou atmosféru.
„Naruto, Sakura je ve velkým nebezpečí, musíš za ní hned jít,“ vybalil na kamaráda Uchiha, vytrhávaje mu svíranou nádobu.
„Cože? Jak to-?“
„To je fuk, prostě za ní hned běž. Běž!“ houkl, když dál rozhozeně postával na místě. „Hokage o tom spravím. Tak už sebou hni.“ Poslední větu zastihl jen zvířený prach, jenž po mladíkovi zůstal.
„S tebou si to ještě vyřídím,“ pronesl k ochromené rusovlásce, ta se po jeho odchodu zhrouceně svezla po stěně.

Plesk. Plesk, plesk.
Jen velmi matně jsem vnímala, jak se mi cosi mokrého rozstřikuje o senzitivní pokožku. Bylo to uklidňující a blahodárné, jelikož dopadající kapky cizí tekutiny krásně chladily z nevysvětlitelného důvodu hycující líci.
Že by zase mamka přelila kytku, co mi v pokoji visí nad postelí?
Plesk. Plesk. Plesk, plesk, plesk.
Chtěla jsem otevřít oči a zjistit, co se to vlastně děje, jenže to nešlo. Těžká víčka zůstala zavřená. Pokusila jsem se pootočit hlavou, ale výsledek byl identický s prvním záměrem; připadala mi neskutečně objemná, nezvykle masivní a nehorázně v ní hučelo. Jako by se v ní uhnízdil roj včel, zatímco jsem spala. Jen jednou v životě mě trápily podobné příznaky… Jen to ne, snad jsem se znovu někde neopila! Začínala se mě zmocňovat hysterie.
Plesk, plesk.
Přinutila jsem mozek, o němž jsem se domnívala, že nadobro chybí, ke spolupráci a plně se soustředila na vybavení si předcházejících událostí.
Po neměřeném časovém úseku tápání v prázdnotě mě zčistajasna osvítilo děsivé prozření.
Tsunade-sama mi zadala misi a cestou zpět jsem se utkala s nepřátelskou bandou… najatou lordem Daimyo.
S krutými vzpomínkami se dostavila i tupá bolest, vycházející z každičkého póru těla, a v nose mě zaštípal důvěrně známý železitý zápach.
Při novém, úsilnějším pokusu se mi povedlo rozlepit alespoň úzkou štěrbinu u pravého oka. Ačkoli jsem viděla rozmazaně, poznala jsem, že ležím v lese. Na břiše, s levou tváří v do ruda až černa zbarveném mechoví.
Namáhavě, s útrpným zaskučením jsem pomaličku zvedla hlavu, což bylo obohaceno zvukovou kulisou - nechutným mlasknutím, zapříčiněným odlepením spánku ze zaschlé kaluže krve. Celý pohyb pak doprovázel hnusný pocit pnutí, jako když si šlápnete na žvýkačku a ne a ne se jí zbavit. V tu chvíli jsem byla za stále sílící déšť víc než vděčná.
Rozhlédla jsem se kolem, tedy v rozmezí, jaké mi pochroumaná krční páteř dovolila, a zvažovala možnosti.
Poněvadž jsem spěchala domů, zvolila jsem místními doporučenou zkratku, nevyznačenou na mapě. Bezva.
Pokud tady nechci postupně zetlít nebo se nechat sežrat hladovou zvěří, musím se přemístit do frekventovanější oblasti.
Po několikero marných pokusech jsem usoudila, že na nohy se prostě nepostavím. Při plnění úkolů už mi párkrát nakopali zadek, nýbrž tohle bylo jednoznačně nejhorší.
Výborně, přežiju takovýhle masakr a pak tu chcípnu, protože se nedokážu zvednout! Bravo, Sakuro.
Sebelítost ještě nikdy nikomu nepomohla, podotklo věcně vnitřní já.
Já vím, ty chytrá, tohle taky není sebelítost, ale sarkasmus.
Díky vzteku jsem zkumulovala nějaké ty síly a rozhodla se plazit.
„Takovou radost ti nedopřeju, ty zákeřnej pletichářskej dědku.“
S nadlidským přemáháním jsem vyčerpaně předpažovala levačku a pomocí rozklepaných nohou se centimetr po centimetru se zaťatými zuby sunula tam, kde jsem intuitivně tušila hranici s Písečnou.