Světelní strážci - Kapitola XIII. - Jouninská zkouška (část první)

Kapitola XIII. – Jouninská zkouška (část první)

Na jaře dalšího roku se Wiera a Arashi vydaly do Konohy na Jouninskou zkoušku.
„Mám docela štěstí, že se koná zrovna v Konoze. I přesto, že Suna a Iwa jsou mnohem blíž. Jenže mají nějaké vnitřní spory či co…“
Na cestě byly už pátý den a zanedlouho spatřily mohutnou vstupní bránu. Radostně přidaly do kroku, protože byly již téměř v cíli.
„Opět tady,“ pomyslela si Wiera s úsměvem.
Arashi vzhlédla k hornímu okraji brány. Mohla mít třicet metrů na výšku, možná i víc.
„Hej, vy dvě,“ zavolal na ně strážný, „co tu chcete? Vás jsem tady ještě neviděl.“
„Jdeme na Jouninskou zkoušku,“ vysvětlila dívka a ukázala mu přihlášku. Strážný si ji prohlédl, přičemž na Wieru vrhal nedůvěřivé pohledy.
„Chápu. Tak hodně štěstí.“
„Děkujeme,“ usmála se Arashi. Muž jen pokývnul hlavou a vrátil se ke své práci.
Wiera a Arashi pokračovaly dál. Dívka se začetla do informací na papíru, načež se zastavila a tiše zaklela. Šelma se po ní ohlédla.
„Co je?“
„Jsme se taky mohly zeptat, kde je Akademie.“
„Ty to nevíš? A to jsi z Listové?“
„No nevím. Vždyť jsem tu byla jenom jednou a navíc jsme přišli i odešli opačným přivoláním.“
„Jů, mami, kočička!“
Obě dvě zmateně zvedly hlavy. Opodál stála žena s dvěma dětmi, které ukazovaly směrem k nim.
„To myslí mě?“ ptala se Arashi.
„Co vím, tak žádná jiná obrovská šedá flekatá kočkovitá šelma uprostřed ulice není.“
„Můžeme si ji pohladit?“ ptaly se děti.
„Co ty na to, Arashi?“
„Pro mě za mě…“
„Dobře, můžete,“ usmála se na ně Wiera. Chlapec i dívka zavýskli a okamžitě se s levharticí začali mazlit. Té se to nakonec zalíbilo.
„Konnichiwa,“ pozdravila jejich matka, nesoucí v každé ruce tašku s nákupem, „omlouvám se, oba dva milují zvířata, jenže manžel na ně má alergii, a tak chováme jen rybičky. Ale takhle velkou kočku jsem viděla jen jednou, zrovna při minulé Jouninské zkoušce.“
„Hm, tak to musela být Akira. Protože žádná jiná zkouška se tu nekonala,“ přemítala Wiera.
„My jsme tu taky na zkoušku,“ řekla. „Mohla byste nám poradit, jak se dostaneme k Akademii?“
Žena udiveně zamrkala. Zřejmě ji překvapilo, že se někdo s čelenkou vesnice Skryté v listí ptá na cestu k Akademii.
„Je to jednoduché. Půjdete touhle ulicí a těsně před budovou Hokageho doleva. Vchod je u takového plácku obrostlým stromy.“
„Mnohokrát děkuji,“ usmála se. „Tak pojď, Arashi, musíme jít, abychom nepřišly pozdě.“
Levhartice se zvedla, děti jim zamávaly a pak každý zamířil svou vlastní cestou.
Přesně jak žena řekla, na plácku ohraničeném několika stromy stála velká tabule s nápisem:

„To bychom měly. Stačí jen najít tu místnost.“
„Tak pojďme!“ Arashi vešla do budovy a zamířila po schodech nahoru. I ve druhém patře byla pro jistotu vylepena šipka ke dveřím třídy.
Vešly dovnitř a Wiera otevřela pusu údivem. Místnost byla vskutku obrovská. Tři sloupce a sedm řad dlouhých lavic, do nichž se vešli minimálně tři lidé.
„Jestli bude celá třída plná, znamená to, že tu bude přes šedesát lidí. To je teda počet…“ počítala dívka.
Bylo něco kolem půl desáté, začínat se mělo v jedenáct. Během devadesáti minut se posluchárna zaplnila téměř k prasknutí. A to ještě někteří stáli na chodbě.
Jakmile odbila jedenáctá, u tabule se objevila skupina lidí s platinově blonďatou ženou ostříhanou nakrátko v čele.
„Tak fajn, děcka. Sedněte si na zadky a nastražte ty svý ušiska, protože to, co teď uslyšíte, řeknu jen jednou, takže si to koukejte zapamatovat!“
Wiera se okamžitě posadila na nejbližší místo a Arashi k ní na zem. I ostatní ve třídě ztichli a uposlechli.
„Vítám vás všecky na Jouninské zkoušce, kterou nám přehodila Mlžná. Jmenuju se Nyoko a jsem předsedkyní komise.“
„Celkem drsná ženská,“ pomyslela si Arashi.
„Ať už vaše Chuuninská zkouška vypadala jakkoli, tahle zkouška bude mnohem drsnější. Jouninové nesmějí být žádný máčenky. Při dalších zkouškách vám půjde doslova o kejhák.“
Někteří Chuuninové zalapali po dechu nebo si mezi sebou vyměnili šokované pohledy.
„Ale dnes ne. Dostanete za úkol najít po vesnici čtyři díly skládačky. Pokud najdete správné, dozvíte se, kdy a kde bude probíhat další část zkoušky. Mí pomocníci vám nyní rozdají zadání.“
Šest mladíků obešlo sloupce lavic a každému dali papír s úkolem otočeným dolů.
„Jestliže úkol splníte, přijdete k nám. Pokud bude vaše řešení správné, pošleme vás dál, kde vás již budou kontrolovat jiní zadavatelé. Pravidlo je zde jediné – přistihneme-li vás při podvádění, končíte okamžitě. První zkouška končí dnes v patnáct hodin přesně. Na tento úkol máte třicet minut. Začněte teď!“
Třídou se ozvalo šustění a hned následně zoufalé povzdechnutí z různých koutů místnosti.
Na papíře byla totiž napsána nesmyslná změť písmen:

I Arashi zhlédla prostou a přitom extrémně obtížnou úlohu. Zděšené pohlédla na svou partnerku.
„Bože, Wiero… Do čeho jsme se to namočily?“
Nicméně dívka neztrácela chladnou hlavu.
„To je šifra.“ Zachmuřila se. „Ale jaká? Doufám, že jen monoalfabetická, protože polyalfabetickou ještě pořád nechápu.“ Zakroužkovala nejkratší slovo, ohraničené čárkami v druhé větě. „Aspoň zachovali interpunkci. To mi hodně pomůže. Začnu Caesarovou šifrou, atbaš vynechám, je to prakticky to samé.“
Pod text si vypsala, které originální písmeno se rovná jinému, na něž musela teprve přijít.
„Stačí rozluštit princip. Pak už to bude jednoduché.“
Alespoň to si myslela.
Postupně zkoušela za jednotlivá písmena dosazovat jiná, aby slovo dávalo smysl. A nebylo to tak obtížné.
„No skvělé. A se rovná E. Obyčejný posun, jsem prostě dobrá.“
Když nakonec podobu písmenkové polévky urovnala, rozdělila jednotlivá slova a doplnila diakritiku, dostala toto:

„Co to má sakra znamenat?“ Wiera byla zmatenější než předtím.
Vyhlédla ven z okna. Zcela jasně viděla na památník Hokagů nad kruhovou červenou budovou se znakem ohně.
„Který z nich zemřel jako nejmladší?“
Rozpomněla se na svou předchozí zkoušku, která se odehrála před sedmi lety. Na paměť jí vyvstal blonďatý, příjemný mladý muž. Až moc nápadně se podobal poslední hlavě.
„Myslím, že je ve vládě Třetí. Což je divné. Čtvrtý buď musel odstoupit z funkce…“ Očima utkvěla na slově mezi čárkami. „… anebo zemřel.“
Tonoucí se stébla chytá. Do konce první části zbývalo sotva deset minut a Wiera nemínila skončit dřív, než vůbec začala.
Rychle na papír naškrábala svou domněnku, zvedla se a šla ji odevzdat. Nevšímala si udivených a závistivých pohledů, které na ni ostatní upírali. Jeden člen komise si vzal její papír a pročetl si ho.
„Fajn, můžeš jít.“
Dívka se rozzářila, popadla Arashi a vyběhly ven.
„To není možný, tys na to přišla!“ zvolala levhartice. „Jak?“
„Byl to posun. To znamená, že písmena základní abecedy posuneš o určitý počet dopředu nebo dozadu a dostaneš jiná, která se použijí,“ vysvětlovala Wiera. „V našem případě se A rovnalo E, B bylo F a tak dál.“
„Chápu.“
„Hej, ty bílo-modrá!“
Wiera zastavila a se zmateně otočila. Z budovy Akademie vybíhala skupina shinobi, jež zahlédla na zkoušce.
„Co potřebujete?“
„Ty seš votud, žejo?“ ptal se nejvyšší ramenatý mladík, co vypadal jako hromotluk. „Seš z Listový?“
„No… dá se to tak říct.“ Čelenku si raději přetočila kovem vzad. „Zatím mi přidělala spíš problémy.“
„Takže se to vyznáš?“
„Počkej, Ken-chan, jenom ji děsíš,“ klidnila ho blond dívka s velkým vějířem na zádech. „Potřebovali bychom od tebe poradit, kudy se dostaneme na hřbitov.“
„Hřbitov?“ zamrkala překvapeně. „Proč na hřbitov?“
„Vyšlo nám to v tý hádance,“ řekl poslední z trojice. „Tobě snad ne?“
„Spíš si myslím, že další část bude pod památníkem Hokagů. Na hřbitově byste rušili mrtvé, to není moc dobré místo pro zkoušku.“
„Památník taky ne. Akorát bychom ho zneuctili.“
„Dobrá, dobrá,“ klidnila je dívka z Písečné. „Řekni nám, kudy na hřbitov, a pak si můžeš jít svou cestou.“
„Dobře.“ Otočila se k nim zády, aby mohla použít Byakugan. Čočky naštěstí neznehodnotily jeho schopnost. „Je to tímhle směrem.“
„Díky,“ usmála se a zmizela i se svými dvěma společníky.
„Nemyslíš, že to bude na hřbitově, jak říkali oni?“ ptala se Arashi, když vyrazily dál.
„Nemyslím. Jak jsem řekla, není to dobré místo na něco takového. Na hřbitov se chodí z úcty k mrtvým. Kdyby tam přišlo šedesát lidí najednou, celé by to tam podupali. Právě proto se mi to nezdá.“
„Asi máš pravdu. Jen doufám, že není nějaká třetí možnost.“
„Ty jsi dnes nějaká skeptická,“ ušklíbla se Wiera.
„Hele, já jenom chci, aby ses úspěšně stala Jouninem,“ ohradila se Arashi. „Ještě bych s tebou musela trajdat po jiných vesnicích.“
S opětovnou pomocí Byakuganu našli přesné místo prvního dílu skládačky i Jounina, který jim zadal úkol.
„Zde je tužka a papír. Poslouchej pozorně, protože zadání ti můžeme zopakovat jen jednou.“
Wiera kývla a posadila se. Čím méně orgánů zaměstná, tím více se bude moci soustředit na ty, které potřebuje.
Listí šumělo, ptáci zpívali a vítr fičel. Najednou zaslechla i něco jiného. Píšťalku.
„Morseovka,“ pronesla a začala zapisovat. „Arashi, diktuj mi polohlasem.“
„Jasně,“ kývla, „krátká, krátká, dlouhá, dlouhá…“
Už při prvním poslechu Wieře něco nehrálo. Slova se podobala vysypanému sáčku písmenek hry Scrabble. A občas tečky a čárky písmeno netvořily vůbec.
„Jsi si jistá, Arashi, že jsi mi to nadiktovala správně? Protože to nedává smysl.“
„Jsem si naprosto jistá. Svým uším důvěřuju. Taky v každém z nich nemám dvaatřicet svalů pro nic za nic.“
„Hm…“
„No tak. Ammanti tě přece učila šifrování, ne? A jejich drobné obměny.“
„Jo, to učila. Ale spíš ty psané.“
„Nemůže to být posun jako předtím?“
„To se u morseovky nedělá,“ zavrtěla hlavou. „A i kdyby byl, z něčeho prostě písmena nedostanu. Vidíš? Třeba tohle první.“
„Hm…“ pokývala hlavou Arashi, přičemž očima projížděla text. „Ani zezadu to nedává smysl.“
„Zezadu?“ Otočila papír vzhůru nohama. Najednou se radostně zasmála a levhartici objala. „Arashi! Ty jsi génius!“
„Eh? Co? Proč?“
„Sice to nejde tak ani onak…“ začala přepisovat čárky a tečky, „ale jde to jinak.“
Jakmile zdárně vyluštily všechna písmena, dostaly následující text:

Jounin jim odpověď uznal a poslal je na další stanoviště.
„‘Ve znaku vějíř’? Který konožský klan má ve znaku vějíř?“ přemítala Arashi.
„Mě spíš nejdou z hlavy ty rudé oči. To by mohl být Sharingan. Ale nejsem si jistá, jestli mají Uchihové vějíř. Neměl by to být kruh se třemi tomoe?“
„Vůbec netuším…“
Zamířily tedy ke klanu Uchiha. A skutečně - nad vstupem se skvěl rudo-bílý vějíř. U brány nalezly schránku s druhou částí ze čtyř. Zde bylo úkolem pomocí semaforu zjistit polohu dalšího místa. Semafor naštěstí neměl žádné obměny, a tak třetí kousek našly bez větších obtíží.
„Zajímalo by mě, co se stalo s těmi třemi,“ přemýšlela Wiera.
Na předposledním stanovišti luštily pomocí polského kříže a dostaly větu:

„Kde život shinobiho začíná? To se máme vrátit na Akademii?“
Wiera ale mlčela. Dumala nad tím, jestli život ninji začíná právě ve škole.
„Já jsem přece kunoichi…“
„Hele, kam to jdeš? Akademie je přece tudy.“ Arashi ukázala ke stromům kolem plácku před budovou.
„Přece není pravidlem, že ninja musí chodit na Akademii,“ řekla Wiera, „ty i já jsme v ní dnes byly poprvé. A přesto ovládáme jutsu. Pojď za mnou.“
Levhartice netušila, kam tím dívka míří. Kdykoli se na ni během cesty podívala, viděla jen potutelný úsměv. Vrtalo jí to hlavou…
„Tak jsme tu.“
„Nemocnice. Tak tohle jsi zamýšlela!“
„Samozřejmě,“ usmála se. Došla ke keříkům poblíž vchodu, kde byla poslední část skládačky. „Každý život přece začíná v porodnici. A nezáleží na tom, jestli to je život ninji nebo jen obyčejného člověka.“
V jednom z oken se ozval dětský pláč, který následovala doktorova gratulace:
„Je to krásný chlapeček, maminko!“
„Už tomu rozumím,“ oplatila své partnerce úsměv. „Tak honem! Ukaž! Co je to za skládačku?“
„Nevím, je to v krabičkách. Půjdeme na nějaké klidné místo.“
„A okamžitě potom na oběd!“
„Jasně, jasně,“ zasmála se Wiera.
Procházely kolem kanálu. Voda poklidně proudila korytem a stromy na druhé straně chodníku poskytovaly stín před poledním sluncem, které začalo nabírat na síle.
Arashi vyskočila na jednu z laviček a Wiera se posadila k ní.
„Dělej, rozbal to!“
„Jsi dneska nějaká nedočkavá,“ ušklíbla se dívka.
„Jo, protože mám hlad. Čím dřív to vyřešíme, tím dřív se najím,“ vysvětlila levhartice.
„No jo, že se vůbec ptám,“ zamumlala Wiera.
Ze čtyř krabiček dostali šestnáct kostek, které – když se správně poskládaly – vytvořily šest různých obrázků. Památník Hokagů, vstup do čtvrti Uchiha, cvičiště, nemocnici, velký znak Konohy a pečeť.
Jakmile se jí Arashi ze zvědavosti dotkla, ozvalo se puf. Levhartice leknutí spadla z lavičky a pečeť se proměnila v list papíru s informacemi.
„Gratulujeme k úspěšnému složení první části Jouninské zkoušky,“ četla Wiera. „Všechna ostatní stanoviště byla falešná. Druhá část zkoušky začíná zítra v devět hodin. Sraz bude u hlavní brány cvičiště šestnáct. Dostavte se prosím včas, zpoždění nebude tolerováno. Pé es, kostky si nechte jako suvenýr.“
„V devět? To je hodně brzo…“
„Neboj, z postele tě klidně vytáhnu,“ zazubila se Wiera. „Jdeme na ten oběd?“
„Že váháš!“

Poznámky: 

I takhle by mohla vypadat Jouninská zkouška.

Snad jste se i zde naučili něco nového. Třeba že kromě morseovky a semaforu existuje i jiná šifra, jako je polský kříž.

Máte-li dotazy, neváhejte se zeptat

Zajímavost

Wiera je narozena 13. prosince a Arashi 31. května. Jejich znamení (Střelec-Blíženci) z nich dělají dokonalou dvojici.

Polský kříž

Existuje velký a malý. Každý má jinou kódovací tabulku a tím pádem i jiné zadávání.

Velký ↑ malý ↓