Návrat bílého lva 1-2

Půlnoční měsíc v úplňku svítil na lesní cestu. V jeho svitu se třpytil bílý sníh, který padal celý den. V bílé pokrývce byly vidět stopy srnek, zajíců, lišek a dalších lesních zvířat. Normálně by zde byly také stopy koní, povozů a lidí, ale ty zde dnes chyběly. Pod jedním ze smrků u cesty hledala liška něco k jídlu, i když v tomto téměř po celý rok zmrzlém údolí se podobný úkol zdá nemožný. Najednou nastražila uši, naježila srst a utekla schovat se zpět do temnoty lesa, ucítila totiž pach toho nejděsivějšího nepřítele všech zvířat.
Z temnoty vyšly dvě postavy zahalené v šedých kabátech s kapucí. Oběma mužům od levého boku vyčnívala rukojeť katany.
„Jak dlouho ještě půjdeme?“ zeptal se mě bratr, který šel vedle mě.
„Moc dlouho ne, za pár hodin bychom tam měli být," odpověděl jsem. „když popoběhneme, jsme tam do tří hodin, což budeme muset, jestli se chceš před setkáním alespoň trochu prospat.“
Ta zatracená vichřice musela přijít, zrovna když cestujeme na nejdůležitější setkání od založení pěti velkých národů. Už minimálně dva dny jsem měl bratra, ve třech vlcích připravovat na setkání. Místo toho jsme ty dva dny strávili v cestovním hostinci jeden den cesty od našeho cíle a bratra nelze pořádně připravit na nic, když má po ruce saké. Vůbec celá tahle výprava je od začátku katastrofa.
Když na to pomyslím, je mi úzko. Z Konohy nás vyrazilo šest. Já, bratr mladý Uchiha Kagami, Hashiramům syn Senju Hyrada, Idary z klanu Yamanaka a Sarutobi Asuma.
Byl konec září. S bratrem jsme byli oblečeni stejně jako vždycky, když jsme šli na misi. On měl červené, já modré brnění a pod ním černé triko s dlouhým rukávem a kalhoty stejné barvy. Na nohou jsme měli oba černé sandály žabkovitého stylu a lýtka obvázaná bílou bandáží. Já měl kolem krku bílý kožich a na hlavě stříbrnou čelenku se znakem Konohy, chránící kromě čela také lícní kosti.
Vše šlo dobře, dokud jsme nedorazili do vesnice, ve které měli přespat první noc. Celé místo bylo vyrabované. Všichni chlapi mrtví a ženy a děti nikde.
V penzionu, kde jsme měli té noci přespat, jsme našli mrtvého hostinského, kterého jsme s bratrem znali již spoustu let. Jmenoval se Touta. Původně měl hospodu v Listové. Často jsme k němu chodili, hlavně Hashirama. Já jsem ho spíš potkával, když jsem bratra vyzvedával v noci po zavíračce, většinou proto, že usnul na stole, nebo ho odtamtud místní nechtěli pustit, protože neměl na zaplacení dluhů, které si nadělal v kartách. A byl to právě tento hostinský, který mi pomáhal nosit bratrovo bezvládné tělo a půjčoval nám na zaplacení. Nikdy za to nechtěl ani ryo. Jenom protože mě a bratra považoval za hrdiny.
Před rokem nechal hospodu v Konoze své starší dceři a odstěhoval se i se svou ženou a mladší desetiletou dcerou sem, protože chtěl mít na stará kolena více klidu.
Najednou tu tenhle milý postarší chlapík ležel schoulený na boku s několika bodnými ranami. Ti šmejdi neměli ani dost slušnosti ani na to, aby ho dorazili. Prostě ho tu nechali vykrvácet. To je poznat podle polohy těla. Mrtvý by se neschoulil do přirozeně nejpohodlnější polohy.
„Musíme najít ženy a děti,“ řekl bratr.
Jenom jsem přikývl, nespouštěje zrak z Touty. Ani jeden z nás už dlouho neviděl žádného ze svých přátel mrtvého. Proto jsme založili Konohu, aby se už takovéhle věci nestávaly. Deset let byl relativně klid a najednou takový masakr necelý den cesty od základny všech ninjů téhle země. To není jenom zločin, To je jako plivnutí do tváře mně a bratrovi. Ukázka toho, že nedokážeme ochránit ani to, co máme přímo pod nosem.
Celé to bylo divné. Pokud by někdo chtěl jenom okrást vesničany, neútočil by přece tak blízko Konohy. Vybral by si vesnici blízko hranic, pokud možno co nejblíže Zemi blesku (s tou máme nejhorší vztahy, při žádosti o pomoc by se na nás pravděpodobně vykašlala). Než by někdo zjistil, co se stalo, byli by za hranicemi, kam na ně nikdo nemůže.
Tohle ale bylo něco jiného, a vůbec se mi to nelíbilo. Ale na dlouhé vyšetřování jsme neměli čas.
„Bratře, použij svůj sennin mód a zjisti, jestli v okolí nejsou nějací živí vesničané. Doufám, že se vám jich podaří shromáždit co nejvíce. Pokuste se od nich zjistit, co se tu stalo. Já se vrátím do Konohy a řeknu Shikaharovi, aby sem co nejdříve poslal mediky, nějaké zásoby a vyšetřovací tým,“ řekl jsem.
Konečně jsem zvedl hlavu od mrtvoly a podíval se na bratra. Stále se díval na tělo uprostřed místnosti. Bylo vidět, že je dost otřesený, takovéhle věci ho zasahují mnohem více než mě. Jestli se mi ho nepodaří uklidnit, tak udělá nějakou hloupost.
„Hlavně zatím, co tu nebudu, neudělej nějakou blbost,“ prohlásil jsem.
„Jak to myslíš?“ zeptal se, spíše aby vyzkoušel, jestli myslím to samé jako on, než že by nechápal.
„Myslím tím, že jsi Hokage na cestě na sjezd pěti Kage, který rozhodne o tom, jestli dál budeme žít v míru, nebo začne ta nejhorší válka, jakou svět ninjů pamatuje. V tuhle chvíli máš odpovědnost za tisíce životů,“ řekl jsem mu a udělal pauzu, aby to stihl zpracovat. „Takže až se vrátím z vesnice, nepřipadá v úvahu, abych se dozvěděl, že to setkání nestihneme, protože ty někde naháníš bandity,“ dokončil jsem svůj proslov, dívaje se na bratra.
Hashirama se mi zahleděl do očí.Úplně jsem cítil, jak se to v něm vaří, páni, v uklidňování lidí jsem fakt dobrej...
„Vím, že jsem Hokage a vím, že je ta schůzka důležitá, ale tohle je náš přítel, zabitý ve svém domě, ve vesnici, kterou jsme měli my chránit. Já nemůžu jen tak odejít a nic neudělat. Dobře víš, že Shikaharovi se podaří shromáždit všechno potřebné nejdříve do úsvitu. To znamená, že tady záchranné týmy budou nejdříve v poledne, a každá hodina, kterou ztratíme, znamená, že jsou blíže hranicím, a pokud je přejdou, znamená to, že už je nikdy nenajdeme! To musí pochopit i pět Kage.“ Křičel na mě.
„Vážně věříš, že to byl prostě jenom nějaký náhodný útok pár lupičů? Takhle blízko Konohy? Zrovna když tudy procházíme na sjezd pěti Kage?“ snažil jsem se ho přeřvat.
„To, že tudy půjdeme, téměř nikdo nevěděl. I já jsem se to dozvěděl až dnes ráno,“ argumentoval bratr.
V tomhle měl pravdu. I když jsem nepředpokládal, že by se někdo pokusil přepadnout dva nejsilnější žijící ninji, tak jsem nechtěl nic riskovat. Takže přesnou trasu naší cesty znala pouze rada, tedy několik nejvýše postavených ninjů ve vesnici a kromě nich to věděl pouze Touta. Ten idiot se určitě někomu pochlubil, že u něj přespí sám Hokage a namaloval si tak na záda terč.
Idiot nebyl Touta, ale já. Měl jsem mu říct, ať je opatrnější, ale nikdy by mě nenapadlo, že by byl někdo ochotný vyvraždit celou vesnici jenom proto, aby nás zdržel na cestě na sjezd.
V tom do hostince vešel Asuma.
„Hashiramo! Povedlo se nám najít úkryt, kde se schovali ženy a děti!“ vykřikl. Najednou se bratrův zármutek vytratil, a s nadějí se Asumy zeptal: „Jsou v pořádku?“
„Jsou vyděšení a hladoví, ale jinak jim nic není,“ odpověděl postarší ninja.
Asuma byl obrovský chlap. Měl černé prošedivělé vlasy, které mu trčely všude možně. Přes čelo měl uvázanou ochranou čelenku, aby mu vlasy nepadaly do jeho hnědých očí. V uších měl peckové náušnice ve tvaru znaku klanu Sarutobi. Byl stejně jako celý doprovod oblečený jouninské vestě, pod kterou měl černé triko s krátkým rukávem, na nohou tříčtvrťáky a žabky stejné barvy. Přes záda nosil pověšenou dlouhou katanu odpovídající jeho velikosti, k tomu navíc měl u levého boku přivázané šedivé pouzdro se standardní ninjovskou výbavou. Pravou tvář svého snědého obličeje měl spálenou, stejně jako většinu pravé ruky.
Tuto vzácnou zkušenost (jak zranění říkal) mu prý dříve daroval jeden Uchiha, který ho tím naučil, že vodní podstata ještě neznamená, že jste imunní vůči ohnivým technikám. On ho zase na oplátku naučil, že použít většinu své čakry k jedné technice, když boje trvají několik hodin, je blbost. Obzvláště pokud cíl váš útok přežije a prosekne vám hrdlo katanou. Zda i Uchiha považoval tuto zkušenost za cennou, se už Asuma nestihl zeptat. Jelikož kvůli bolestem z popálenin upadl do bezvědomí, a když se probral, tak Uchiha už ráčil být mrtvý.
„Zeptali jste se jich, co se tu stalo?“ zajímal jsem se.
„Ještě ne, mysleli jsme, že u toho budete chtít být,“ ospravedlňoval To Asuma.
„Udělali jste dobře,“ řekl bratr. Bylo na něm znát, že se mu alespoň částečně ulevilo. Vydal se směrem k vyraženým dveřím, kde stál Asuma.
„Já s vámi nepůjdu, musím ještě něco zařídit v Konoze,“ připomněl jsem. Hashirama přikývl.
„Hlavně neudělej žádnou blbost,“ zopakoval jsem mu. Bratr se na mě nejdříve bojovně podíval, ale nakonec sklopil hlavu a zamumlal: „Já vím.“ Pak odešel.
Ještě naposledy jsem se tu rozhlédl a uvědomil si, že by to tu vlastně bylo velmi útulné nebýt mrtvého hostinského uprostřed lokálu. Veškeré vybavení penzionu bylo dřevěné (stejně jako ve staré hospodě, tam mu ale nábytek vyráběl Hashirama, aby tak snížil objem svých dluhů). Ze dřeva byl i samotný dům. Jediná výjimka byl kamenný krb z velkých šedivých žulových kostek.
V lokále byly čtyři stoly pro šest lidí, avšak nebyly zde žádné židle, jenom lavice. Touta nikdy v lokále neměl židle. Tvrdil totiž, že by to byla ta první věc po sklenicích, která by se při každé rvačce rozmlátila. A že se chlapi v hospodě v Konoze prali rádi a často.
Na pravé straně byl bar a za ním rozbité prázdné poličky. Na zemi se válela spousta střepů, které tu po řádění vrahů zůstaly. Na stěně naproti baru byla tři okna, jelikož byla na jižní stranu, po celý den pouštěla do místnosti světlo. Mezi jednotlivými okny byly pověšené různé fotky, hlavně s rodinou, také fotky místních, vsi a okolní krajiny.
Viselo zde také několik fotek ze staré hospody. Na jedné z nich jsme já s bratrem, jak sedíme u stolu a mezi námi Touta, držící v rukou jídlo, které nám tehdy nesl. To byly dobré časy, dokonce i já se na té fotce směji a to není zrovna často. Ještě jednou jsem se podíval na Toutu.
„Neboj se. Zatím nevím, kdo za tvou smrt může, ale až to zjistím, udělám všechno proto, aby za to zaplatil, ale nejdřív musíme s bratrem zabránit válce,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Hiraishin no Jutsu.“
…
Když jsem v Konoze zařídil všechno potřebné, přemístil jsem se zpět do vsi. Vzal jsem s sebou alespoň dva mediky, které Shikaharu narychlo sehnal. Více plýtvání čakrou jsem si nemohl dovolit.
Když jsem se vrátil, byla už noc. Asi 30 žen a děti spalo na zemi v uklizeném hostinci, ten vypadal jako nový. Na stráži stál Kagami. Byli mu čtyři roky, když skončila válka mezi námi a Uchihy. Patří k první generaci ninjů, které neformovala válka, ale Akademie. Když jsme ji zakládali, byla většina klanů proti. Báli se, aby tak nepřišli o své tajné techniky. Když jsme je konečně přesvědčili, že tomu tak není, tak nám zase začali tvrdit, že Akademie, kde se ninjové naučí pouze základní techniky, které jsou v normálním boji v podstatě nepoužitelné, je k ničemu. Nakonec ale souhlasili, že pokud mají tvořit společné týmy (s tím mimochodem také některé klany měli problém), je dobré, aby znali stejnou strategii. Bylo potřeba, aby nová generace ninjů vyrůstala pokud možno dohromady, aby se co nejvíce smazalo tajemno a vzájemná nevraživost mezi klany (zejména mezi Uchihy a zbytkem klanů). Kagami byl nejvýjimečnější ninja své generace, což prokazuje i to že v čtrnácti letech je součástí ochranky Hokageho.
Kagami měl stejně jako všichni Uchihové havraní vlasy rozcuchané jako vrabčí hnízdo. Jeho bledé vážné tváři dodával i přes jeho mladý věk serióznost Sharingan. Pod jouninskou vestou měl modré triko s krátkými rukávy, na kterých měl znak svého klanu. Na zádech měl meč šótó (krátká katana), a pod ním přivázané pouzdro s výbavou. Na nohou měl černé tepláky a klasické černé ninja sandále, ke stehnu nosil přivázané pouzdro s kunaiem. Nebyl moc vysoký, asi o hlavy menší než já. To znamená o dvě menší než Asuma.
„Už na vás čekají v patře, Tobiramo-sensei. Nechtějí začít poradu bez vás,“ oznámil mi Kagami, když nás vycítil uvnitř hostince. Vycítil nás a okamžitě rozpoznal naší čakru, opravdu je to výjimečné dítě. „Je tam i Hokage?“ zeptal jsem se nervózně.
„Ano.“
Spadl mi kámen ze srdce.
„Ale od té doby co se vrátil z hostince, se chová podivně. Nejdříve nás vůbec nevnímal, a potom najednou začal mluvit o tom, že musíme dát vesnici do původního stavu, že alespoň to může pro vesničany udělat. Pak to šlo ráz na ráz. Hokage sama vytvořil stovky svých klonů, které začaly pohřbívat mrtvé, uklízet a opravovat vesnici. Jednu skupinu také poslal do lesa sehnat nějaké jídlo pro vesničany, které potom sám připravil, ale sám si žádné nedal, i když ještě zbylo s tím, že nemá hlad. Ale po takovém výdeji čakry by měl přece hlad každý. Chápu, že se cítí zle, z toho, že někdo napadl vesnici takhle blízko Konohy, taky mě to strašně štve, ale nemusí přece kvůli tomu sám znova postavit celou vesnici. A navíc máme před sebou ještě dlouhou cestu a… je vám něco, Tobiramo-sensei?“ přerušil monolog a zeptal se mě, když viděl, jak jsem náhle začal blednout, a hned nato rudnout.
„To je dobré, jenom mě trochu unavil Hiraishin. Už dlouho jsem ho nepoužíval na takovou vzdálenost a pro tolik osob,“ zalhal jsem.
Nesnáším, když bratr začne takhle šílet, nedalo se potom předpokládat, co udělá, nebo vlastně dalo, udělá průser. A tentokrát ne jenom sobě, nebo radě, ale celé Konoze. Musím s ním hned mluvit.
Vzal jsem Kagamiho s sebou nahoru a na stráži nechal svůj klon. Jako člen výpravy má právo vědět, co se bude dít. Medikům jsem řekl, ať zatím počkají dole.
„Kolik se jich stihlo schovat?“ zeptal jsem se Uchihy, když mě vedl ke dveřím v zadní části místnosti vpravo za barem, narážeje na vesničany.
„Dvacet osm,“ odpověděl.
„A co vám vlastně o tom přepadení řekli?“ Předtím jsem byl tak zabraný do bratra, že jsem se na to úplně zapomněl zeptat.
„U výslechu jsem nebyl, ten dělali Idary a Hokage sama osobně. ale podle toho, co jsem slyšel, bude lepší, když vám to Hokage sama řekne sám,“ odpověděl mi takovým způsobem, jako by sám nevěděl, co si o tom má myslet. Takže mě čeká ještě minimálně jedna jobovka. Jako by jich už dneska nebylo dost...
Za dveřmi bylo (jak jinak než dřevěné) schodiště. Nahoře bylo pět pokojů, vešli jsme do toho přímo proti nám. V místnosti s obdélníkovým půdorysem byly dvě jednolůžkové postele, přiražené čelem k pravé stěně. Na té blíže ke mně seděl Asuma, a kouřil dýmku, což dělal pokaždé, když byl nervózní, nebo po jídle, nebo před spaním. Vlastně kouřil v podstatě pořád. Teď jsem si vzpomněl, že i když nám přišel oznámit, že našli vesničany, také měl v ruce dýmku. Hashirama seděl u okna, které bylo naproti dveřím a o něčem se bavil s Hyradou. Idary seděl na židli u stolu v levé části místnosti a četl si nějaký svitek, pravděpodobně další zprávu o tom, co se tu dělo, zatímco jsem byl pryč. Ráno ji pošle po sokolovi do vesnice. Kromě toho že je to senzibil, má také podepsanou smlouvu se sokoly, což je praktické, díky tomu s sebou nemusíme do Země Železa tahat žádné poštovní ptáky.
Yamanaka měl své plavé vlasy vyčesané do culíku. Jako jediný ze společníků Hokageho neměl žádný meč, pouze standardní ninjovskou výbavu. Na pravém rukávu svého černého trika s dlouhým rukávem měl znak klanu Yamanaka, jehož byl vůdcem. Jouninskou vestu měl přehozenou přes židli, na které seděl a své ninja sandály měl stejně jako všichni ostatní srovnané v rohu místnosti nalevo od dveří.
Ve své světlé tváři s fialovýma očima měl věčně zasněný výraz, jako kdyby byl mimo, což často i byl. Jednou po zasedání Rady Konohy, jež jsme byli oba členy, se mě zeptal, kdy bude imatrikulace nových studentů v Akademii, že mu manželka kladla na srdce, aby tam nezapomněl kvůli svému synovi přijít. Když jsem mu řekl, že to bylo před měsícem, tak mi jenom odpověděl: „Ok, tak se tam uvidíme,“ a odešel. Když je ale nohama na zemi, tak se jedná o stoprocentně spolehlivého a bystrého ninju, který vždy splní svůj úkol.
Svým příchodem do pokoje jsme vzbudili pozornost všech přítomných. „Jsem rád, že už jsi zpátky, bratře. Konečně můžeme začít s poradou,“ řekl Hashirama. Všichni jsme se posadili kolem stolu, u kterého bylo připraveno pět židlí. S Kagamim se nepočítalo, takže mu bratr v rychlosti pomocí svého Mokutonu vyrobil novou.
Když jsme se všichni usadili, vzal si slovo. „Asi začneme tím, že ti, Tobiramo, řeknu, o co jsi přišel, zatímco jsi byl pryč,“ začal Hashirama.
„Většinu jsem už slyšel, řekni mi hlavně to, co jsi se dozvěděl od žen a dětí, které se stihli schovat,“ přerušil jsem ho.
„Dobře,“ řekl. „V úkrytu jsme našli 13 žen a 15 dětí. Což jsou podle všeho všichni žijící obyvatelé této vsi, až na dvě,“
A sakra. „Ženy a dcery majitele penzionu, ve kterém sedíme. Podle toho. co nám přeživší řekli, tak bandité byli ninjové z nějakého neznámého klanu a zaútočili krátce po poledni, bylo jich osm a byli to právě oni, kdo vesničany zavřel do úkrytu. Jinak řečeno, šlo jim pouze o rodinu hostinského, vesnické chlapy pobili v rámci tréninku,“ dořekl s klidným hlasem.
„Proč by je měli zajímat zrovna oni?“ zeptal se Asuma
„Protože Hokage-sama a Tobirama-sensei se s hostinským přátelili,“ odpověděl Kagami.
Všichni jsme se na něj tázavě podívali. „Jak to můžeš vědět? Kromě mě, Tobiramy a Asumy jeho tělo nikdo neviděl,“ zeptal se ho Hashirama.
„Viděl jsem v hostinci vaší fotku s chlápkem, co vám nese jídlo a došlo mi, že toho hostinského znáte,“ řekl, dívaje se na nás s bratrem. „To by ještě nic neznamenalo, ale na té fotce se oba smějete, což upřímně řečeno je u vás, Tobiramo-sensei, dost nezvyklé. Popravdě řečeno za celou dobu, co vás znám, jsem vás neviděl se smát snad ani jednou, a tak mě napadlo, že je to pravděpodobně váš přítel. Nebo se mýlím?“ vysvětlil Kagami. Sice se snažil zachovat vážný výraz, ale i tak bylo z jeho hlasu slyšet špetku vítězoslavnosti jako u dítěte, které právě zjistilo něco, za co si zaslouží pochvalu. Přece jenom je to ještě kluk.
S úžasem jsem se nejdříve podíval na Kagamiho, potom na bratra a potom zpět na Uchihu.
„Máš pravdu, dobrá práce, Kagami,“ řekl nakonec bratr.
„Jmenoval se Touta a dříve měl hospodu v Konoze,“ dodal jsem.
„Ten mrtvej hostinskej byl Touta?“ konečně došlo i Asumovi, který Toutu znal skoro stejně dobře jako my s bratrem. „Takže oni teď mají Toutovu rodinu? Tak to je musíme najít za každou cenu,“ dodal naštvaně a zvedl se, jako kdyby chtěl jít rovnou ke dveřím.
„Klid, Asumo, nezapomeň, jaká je naše mise,“ okřikl jsem ho.
„To bude mít klábosení s ostatními Kage přednost před záchranou rodiny přítele?“ odpověděl mi naštvaně. Klábosení, právě promluvil člen rady Konohy, pomyslel jsem si. Už když ho klan volil jako svého zástupce, tak řekl: „Klidně mě tam pošlete, ale já jsem zvyklý psát budoucnost pomocí meče a krve, o řečnění a smlouvách nic nevím, slovo kompromis je pro mě cizí, a když mi někdo říká, že nemám pravdu, tak mám vždycky neodolatelnou chuť ho praštit,“ ty volby jednoznačně vyhrál. Na zasedání moc nechodil, většinou za sebe posílal svého bratra, a když přišlo na nějaké rozhodování, které bylo důležité, vždycky hlasoval se mnou a bratrem. Věřil, že pro vesnici uděláme to nejlepší, ale v tuhle chvíli bylo vidět, jak pravdivá byla tehdy jeho slova o meči a krvi. To mě trochu mrzelo.
„To by šlo možná u dřívějších setkání, ale tentokrát ne. Ty a Kagami to nevíte, ale Konoha je jenom krok od války se zbylými čtyřmi ninja národy. Všichni jsou na nás naštvaní, protože nedokážou ovládnout sílu ocasých démonů, které dostali v rámci mírové dohody mezi vesnicemi. Navíc v posledních měsících někdo začal napadat konvoje potravin, které v rámci té samé dohody posíláme do Skryté Písečné. Jestli Hashirama a já do pěti dnů nebudeme v Zemi železa, a nedomluvíme se s ostatními zeměmi na nové dohodě, spojí se proti nám a vyhlásí nám společně válku,“ řekl jsem pomalu, ale důrazně, aby to všichni pochopili. Na slově válka jsem si dal obzvlášť záležet.
Všichni se zarazili, Asuma si konečně sedl. „Ty to taky tak vidíš?“ zeptal se bratra.
„Bohužel jinak to nejde,“ odpověděl mu Hashirama provinile.
„Myslíš si, že ty bandity najal někdo z pěti Kage, že jo,“ promluvil najednou Idary, který celou dobu mlčel.
„Nevím, ale je tu až příliš souvislostí na to, aby to byla jenom náhoda. Jsem si jistý tím, že někdo nechce, abychom ten sjezd stihli, a asi nemusím připomínat, že se nebojí jít přes mrtvoly,“ odpověděl jsem mu.
„Jaký je teda plán?“ zeptal se Kagami a prolomil tak asi půlminutu ticha. Všichni se podívali na mě. „Všichni kromě mě a Hokageho se ráno vydáte po stopě banditů. My tu počkáme na záchranný tým, ten by měl dorazit kolem poledne. Potom budeme pokračovat v cestě do Země Železa. Až bandity chytíte, odveďte je do Konohy a pošlete nám po ptákovi zprávu. Potom dostanete další instrukce,“ řekl jsem všem u stolu. Podíval jsem se na bratra a ten přikývl. „Potom jsme domluveni. Teď si jděte lehnout. Zítra nás čeká všechny dlouhý den,“ tím jsem uzavřel poradu. Všichni kromě mě a bratra se zvedli a odcházeli z pokoje.
Kagami se v půlce cesty otočil a zeptal se: „A co hlídka? Budeme přece v noci držet hlídku.“ No jo, úplně jsem zapomněl, že by měl někdo vesnici hlídat, i když pravděpodobně už nikdo nezaútočí.
„Dej vybrat těm dvěma medikům dole, ti jsou odpočatí. Jeden ať začne, druhý ho po hodině vystřídá. Potom si vezmeme hlídky podle věku, takže první půjdeš ty, potom Hyrada, Idary, já a nakonec Asuma,“ vysypal jsem ze sebe naučený rozpis.
„Dobře, vyřídím jim to,“ řekl Kagami a odešel.
Hyrada nám s bratrem před odchodem popřál dobrou noc. Asuma prohlásil něco o tom, že se těšil na dobré saké a veselou společnost krásných žen. Místo toho ale dostal vědro vody ze studny a společný pokoj s Idarym, kterého nelze považovat ani za veselého a už vůbec ne za krásnou ženu. Idary mu na to odvětil, že si klidně vymění postel s některou z žen spících dole v lokále, ale vzhledem k tomu, že většina z nich právě přišla o manžely, otce a bratry, s nimi asi o moc větší zábava nebude. Potom společně odešli.
Teď už jsme byli s bratrem v pokoji sami. Zavřel jsem dveře a došel k oknu, kde už on zase stál a díval se ven.
„Tak jak dlouho už je naháníš, bratře,“ řekl jsem a podíval se na Hashiramu.
„Nevím, co myslíš,“ odpověděl, hrajíce nechápavého.
„Přestaň hrát tuhle hru, už nám není deset. Navíc si v ní byl vždycky horší než já,“ řekl jsem rozčíleně. „Takže ptám se znova, jak dlouho už ty bandity z neznámého klanu sleduješ,“ dopovědel jsem a přitom pozorně sledoval každý bratrův pohyb. Jestli mi teď zalže, tak mě opravdu naštve, ale nezalhal. Nejdříve provinile sklopil hlavu, potom se mi zkusil podívat do očí, ale nevydržel můj rozčílený pohled. Místo toho se začal dívat z okna.
„Už asi čtyři hodiny. Já vím, jak strašně je ten sjezd důležitý, uvědomuji si, jak moc riskujeme, když přijdeme pozdě, ale já jsem tu prostě nemohl čekat a nic nedělat zatímco Toutova rodina prožívá nejhorší muka svého života a to jenom kvůli mně. Tak jsem se ztratil mezi svými klony a vydal se za nimi. Na vesnici zaútočili dneska krátce po poledni, to znamená, že oproti Asumovi a ostatním by měli náskok nějakých 18 hodin a před záchranným týmem dokonce celý den, jsme sice daleko od hranic, ale šance, že by je stihli dostihnout, je malá, a já nemůžu dopustit, aby utekli. Udělal jsem rozhodnutí, možná bylo špatné jako Hokageho, ale jsem si jistý, že bylo správné z pohledu ninji Senju Hashiramy,“ odpověděl mi upřímně, najednou jsem se na něho nemohl zlobit.
Přesně pro tuhle starostlivost o ostatní a pocit, že všechny musí ochránit za každou cenu, bratra nesmírně obdivuji. A co si budu nalhávat, znám bratra, vím, jaký je a stejně jsem ho tu nechal samotného, a pronásledování mu tak umožnil. Možná jsem sám uvnitř chtěl, aby bratr něco takového udělal, jenom mi rozum nedovolil si to připustit. To už je teď každopádně jedno. Můj úkol je každopádně pořád stejný, dostat bratra včas na setkání pěti Kage, i kdybych ho měl Hiraishinen přenést. Přes půl světa.
„Ví o tom, že jsi pryč, ještě někdo?“ řekl jsem tentokrát už klidně.
„Idary mi pomáhal ty bandity najít, jeho senzibilské schopnosti jsou lepší než moje v sennin módu, nasměroval mě a po pár kilometrech jsem je dokázal vycítit už i já,“ odpověděl bratr, který se pořád díval z okna, jako kdyby někoho vyhlížel.
„Za jak dlouho myslíš, že je dostihneš a uvědomuješ si doufám, že je to past, pravděpodobně bylo právě tvoje vylákání jejich úkolem,“ zeptal jsem se ho.
„Jo, já vím, ale ty předpokládám víš, co by udělali s rukojmími, kdyby jim ten plán nevyšel,“ řekl bratr. Vím, nejspíš by je zabili, nebo prodali do otroctví. V tom je mezi mnou a bratrem rozdíl, já bych s tím vědomím dokázal žít, on ne. „Jinak když si dneska odpustím spánek, tak bych je zítra kolem poledne mohl dohnat,“ dořekl Hashirama.
„A co máš v plánu potom za předpokladu, že se ti podaří, ty bandity najít, a Toutovu rodinu zachránit. Jelikož je budeš mít cestou zpět s sebou, nebudeš moci běžet ani z poloviny tak rychle, navíc předpokládám, že bandité běželi opačným směrem než je Země Železa, ať počítám, jak počítám, sněm nestíháš,“ řekl jsem mu vážně.
„Mám plán,“ řekl, čekal jsem, že bude nějak pokračovat, ale mlčel, to si teď bude hrát na tajemného? Už zase mě začíná štvát.
„A řekneš mi ho?“ řekl jsem, když ticho trvalo už neúnosně dlouho. „Samozřejmě, ale nejdřív se tě musím na něco zeptat, celou dobu, co spolu mluvíme, mi to vrtá hlavou. Jak jsi poznal, že jsem klon?“ zeptal se mě bez toho, aby se na mě podíval. „Vlastně mě na to upozornil Kagami, i když o tom nevěděl, všiml si, že se chováš divně. Hlavně toho, že jsi spotřeboval obrovské množství čakry, a přitom si potom odmítl jíst. Znám tě dostatečně dobře na to, abych věděl, když spotřebuješ velké množství čakry, tak vždycky musíš jíst a to hodně, a když jsi otřesený, tak jíš ještě víc. Navíc před cestou jsem na tebe položil pečeť pro Hiraishin pro případ, že by si třeba udělal nějakou blbost a já tě potřeboval najít, a když jsem se dnes večer vrátil, tak jsi ji už na sobě neměl,“ vysvětlil jsem mu rychle. „A teď ten tvůj plán,“ dodal jsem.
Tehdy se bratr přestal dívat z okna a usmál se na mě jako dítě, které se chystá udělat něco, co mu rodiče zakázali a zeptal se mě. „Jak spolehlivé jsou ty evakuační pečetě, co jsi vyrobil?“