Ovládán Temnotou – Hrůza minulosti; 11

Než se pustíme do našeho příběhu onoho dne, kdy se běh dějin změnil, sice jen smrtí význačné rodiny, musíme si nastínit jak se to stalo, kdo si to pamatuje a kdo to přežil. Možná, že vás něco překvapí nebo naopak ne, to už nechám na vás. Možná se to tak stalo, možná ne, ale kdo by věřil jistému starci, netvorovi a dítěti, kteří chtěli na onu noc zapomenout…

Maličký, asi pětiletý chlapec se smutně a bez cíle potuloval prázdnými, později plnějšími ulicemi. Už ani nevnímal ty posměšky a mumlání si pod vousy. Byl na to zvyklý, že ho nikdo nechtěl a nikdo ho neměl rád, přesto se v něm hromadil vztek, ale jeho maličký mozek zatím tuto emoci nedokázal správně zařadit, proto vztek nechával stranou a hromadil ho, toho vždycky využil jeho nevítaný host. Kyuubi. Sílu čerpal právě z jeho vzteku, i když nebyl tak silný jako u dospělého. Přesto mu to stačilo.
Cítil jak novorozenecká pečeť matky slábne a už chyběl jen kousíček od toho, aby byl zase volný a mohl s tímto nevinným tělem hrát jakkoli chtěl.
Proto nutil chlapce chodit na ty místa, kde byla pravděpodobnost, že narazí na další děti a matky, které si budou o něm špitat a tím získá od své nádoby další negativní emoce. Nakonec se ukázalo, že jedna tato nevinná „procházka“ byla více než zajímavá.
„Už si to slyšela?“ ptala se matka jednoho dítěte, hrajícího si opodál s dalšími.
„A co?“
„Naši Feudální pánové chystají oslavu svému druhému synovi,“ řekla skoro šeptem, ale Kyuubi ji slyšel až moc dobře.
„Opravdu? A nemá už půl roku?“ divila se druhá matka.
„To bude mít, příští týden, ale chtějí to oslavit teď. U nich je vše jinak, mají tu svoji etiketu. Pche! Ať se s tím jdou vycpat!“ zahořekovala první žena, která promluvila.
To Kyuubimu stačilo, víc vědět nepotřeboval. Cestu do jejich sídla znal, také až moc dobře. Malý klučina se tajemně, možná až děsivě potutelně zasmál a zamnul si ruce, jakoby přišel na skvělý nápad na nějakou lotrovinu. Bohužel v tomto případě na vraždu! Nebo spíše na masakr obludných rozměrů…

Téhož dne bylo v sídle Tokugawů mnoho lidí, sjela se celá rodina s celé země, aby oslavili příchod na svět dalšího potomka hlavní rodiny. Představte si včelí úl. Služebnictvo lítalo od jednoho hosta ke druhému, plnily všechny rozmary, chystaly hlavní sál na večerní oslavu, všude shon, kontrolování seznamů, jídelníčku, nošení stolů, kytic, jídla… přítomen byl i Hokage a Hlavní Archivář, který měl vše zaznamenat pro další generace, které přijdou.
Než nastala samotná oslava, musel Sandaime neodkladně odejít kvůli Uchiha klanu. To všichni chápali až moc dobře, neboť někteří byli obeznámeni s minulostí a současným stavem. Opět se bouřili skrz jejich postavení ve vesnici jakožto strážců zákona…
Ústřední postavou byl Tokugawa Iemasu, který ještě zdaleka nevěděl o světě, teď měl jiné starosti a problémy, třeba potřebu spát. Jídlo dostal před chvilkou, kdy si o něj velmi hlasitě poručil. Matka Keiko byla tak pyšná, že porodila i druhého syna, velmi se bála toho jak zklame svého muže, očekávajíc jen syna. Dcera byla starost navíc.
Otec Iehara nemohl být pyšnější! Dva syny! Jeden převezme jeho místo a druhý? Bude v pořadí. Tak to chodilo. Bude věčný čekatel na post Feudála. Kruté, leč byl to fakt.
Celá oslava probíhala podle dvorní etikety, vše by proběhlo hladce, kdyby se to nestalo!
Sídlo Feudálu kdysi bylo nedaleko vesnice, aby komunikace byla rychlejší. Od toho večera se poučí a přesunou se do většího bezpečí tam, kde by nikdo nehledal. Sídlo bylo obehnáno zdí z cihel, následován vodním příkopem, šikmou stěnou, kde nebyly žádné úchyty a celá stavba se tyčila k nebesům, jakoby chtěla dosáhnout vrcholu. Vše okázalé, dominantní, dokonce i střecha působila elegantně. Zdi byly natřeny na bílo, zbytek do kůrově hnědé. Z oken se linuly proudy světel a hlučný hovor, do této idylky zasáhl jeden malý kluk, který se záhadně objevil v zahradě přímo u kočárku, který obýval oslavenec…

„Ahoj, ty malý spratku! Za chvíli si na tebe pochutnám,“ zašeptal Kyuubi tak jak si to pamatoval, jeho vzpomínky byly děravé na ty nepodstatné věci, ale ty hrůzné si pamatoval velmi dobře.
Celý den mu zabralo vymyslet jak se tam dostat a čím způsobit chaos. Nyní už to věděl. Dostal se tam pomocí své chakry a chaos vyvolal jednoduše.
Zašel do kuchyně, která byla již prázdná, kuchtičky si splnily povinnost a jen sem tam sem zašla servírka, aby na prázdnou linku odložila špinavé nádobí.
Otevřel tři trouby, zažehl je svým ohněm, ty nápor nevydržely, zkratovaly se, vznikl menší oheň, který s jeho pomocí přeskočil na linku, dřevěné police. Zde byl hotov. Vydal se do prádelny, kde zopakoval podobný postup s pračkou. Dále se vydal do ústřední kotelny, vytápějící sídlo. Tady to bylo bez práce, opatrně vyndal nové polínko, nedávno vhozené a mrštil jím do velké hromady naskládaného dřeva. Výsledek byl uspokojivý. Suché dřevo a třísky na podpal chytly rychle, možná rychleji než čekal. Pro jistotu svým ohněm podpálil ještě několik dolních místností. Teď jen stačilo vejít do sálu, počkat v jednom rohu za stojanem s květinami…
Nemusel čekat ani pět minut. Kdy udýchaná služka volala: „Hoří v prádelně!“ Za ní okamžitě přiběhla servírka s: „Kuchyň v plamenech!“ A jako zázrakem se objevil topič, který řval: „Kotelna hoří, pomoc!“ Všichni tři už nesli známky boje s ohněm. Ožehnuté oblečení, saze po celém těle. Hrůza v očích. Nelenili a odběhli pomáhat ostatním. Neuběhla ani minuta a šlechta se proměnila v jeden řvoucí chumel. Stádo bez rozumu prchající před nebezpečím, rovnou Kyuubimu do pasti. Stačilo se zmínit o jiskře a oheň byl na střeše. Jak trefné… A to neměli ponětí v jakém stavu se všechny tři místnosti nachází…
Jediní, kdo zachovali chladnou hlavu byli Tokugawové.
„Ty běž pro Iemasa, já spolu s naším synem to nějak vyřešíme.“ Oznámil Iehara své ženě. Ta rychle běžela splnit svou povinnost. Aspoň si to myslela. Nečekala, že se potká se samotným peklem!
Mezitím na oněch třech místech, kde lidé bojovali s ohněm, začínali prohrávat. Díky bambusové a dřevěné konstrukci se živel šířil děsivě rychle a lidi hnal do kouta. Doslova. Dusili se kouřem, teplota stoupala, oblečení měli celé černé, přesto dál a dál neúprosně posílali jeden kbelík s vodou za druhým, až si uvědomili, že se ocitli v pasti! Asi na třicet členů služebnictva uhořelo během prvních několik minut. Neschopno živel uhasit a pro únavu z boje a předešlé práce, kterou vykonali pro své pány. Také, když celý den byli na nohou. Skoro celý den, únava se musela na nich podepsat. Kouř a teplo jen urychlily tento proces…
Místo, aby se masa lidí hnala ven, hnala se do útrob sídla. Kouř byl již všudy přítomen. Iehara se je snažil uklidnit a varovat, nikdo jej neslyšel. Panika jim zatměla rozum, pak se stalo něco, co ani Kyuubi nemyslel, že se stane!
Iehara si toho všiml příliš pozdě! Sandály ho začaly pálit na kůži. Známka toho, že pouze o podlaží níže zuří požár. Ve druhém patře? A z čeho byla podlaha? Ze dřeva… neklamné známky tragédie se projevily neslyšným úpění prken a vrzáním. Dřevo už nedokázalo snést tu tíhu masy a povolilo. Iehara mohl jen sledovat jak celá rodina a vzdálení příbuzní naráz padají do nenasytných plamenů, které je ihned začaly olizovat a pálit nejdříve oblečení poté kůži až na maso, až nyní si uvědomili svoji chybu. Okamžitě se ze všech hrdel linul šílený nelidský zvířecí řev bolesti a utrpení. Ovšem hrůza ještě neskončila. Ukázalo se, že několika málo členům se podařilo zachránit. Chytili se podlahy a chtěli se vyškrábat nahoru. Iehara k nim přispěchal na pomoc, aspoň těm, které měl nejblíže. Adrenalin mu koloval v žilách, jako ostatním. Řev naštěstí slábl, až nebyl slyšet vůbec. Na ten zvuk nezapomene do smrti… snažil se vytáhnout svého bratrance, marně. Prkna pod další váhou praskla a Iehara se taktak zachytil, aby nespadl. Cítil oheň až sem, aby také ne, když zíral do samotné díry pekla, povolená prkna totiž odhalily ohnivou podívanou, jakmile dostal nový příval vzduchu zesílil. Už byl výš jak tato podlaha. Přesto se znovu pokusil zachránit, nyní už jediného, který se držel. Zbytek pohltily plameny, vyšlehlé z nižšího patra. Pach spáleného masa a kouř ho dusily k bolesti, měl touhu zvracet, ale musel vydržet. Nebyl pro nic za nic učedník samotného Uchihy Fugaku. Bohužel ani tato skutečnost mu nepomohla se záchranou.
Napjal poslední zbytky sil, uchopil mužovu ruku a pořádně zabral. Už si chtěl blahopřát, ale to co zbylo z jeho dalšího bratrance ho přišpendlilo na místě. Od trupu až po nohy byl muž ohořelý, těžce sípal, musel zažívat nepředstavitelnou bolest. Tohle by ani Tsunade nevyléčila, blesklo mu hlavou. Udělal jedinou věc. Zlomil mu vaz… poté se konečně mohl vyzvracet. Už měl toho kouře a smradu dost, vzchopil se, když si vzpomněl na důležitější věc. Jeho žena a děti… netuší, že hrůza, kterou viděl je nic oproti té, co ještě zažije…

Keiko se bezpečně dostala na zahradu. Iemasu spal, aniž by věděl o hrůzách, které se dějí. Pak si všimla malého blonďatého chlapečka, který běžel dovnitř a řval: „Maminko! Kde jsi!“ Keiko si neuvědomila reálného nebezpečí. Mateřský instinkt ji hnal dopředu. Ani se nepodivila, že by některá z žen měla tak malého syna…
Opustila skutečné bezpečí zahrady jakožto syna a běžela za ním. „Hej! Chlapče! Kde jsi?!“ křičela za ním.
„Tady jsem! Mamí!“ Kyuubi hrál svoji roli dokonale.
„Á, tady jsi! Tvoji maminku najdeme,“ ujišťovala ho jen, co ho našla. Sál působil prázdně a opuštěně, což také byl.
„Já vím, ale nejdříve si pochutnám na tobě!“ řekl Kyuubi už svým hlasem, a během několika vteřin se proměnil z malého dítěte na bestii. Zvětšil se, narostla mu červená srst, zuby a nehty se prodloužily do drápů a špičáků, oči zčervenaly… dokonalá proměna v bestii a to nemusel uvolnit ani jeden ocas! Vztek dával jen do samotné proměny, ocasy nepotřeboval. I když tři se přesto vylouply…
„C-Co js-jsi za-zač?“ vykoktala ze sebe Keiko.
„Kyuubi…“
„T-to t-ty?“
„Ano, dostal se chuť na další Feudály…“ zavrčel. Útok proběhl mrknutím oka, jako správná šelma šel nejdříve po krku, zakousl se hluboko a jedním trhnutím ji skoro uťal hlavu, držela jen na páteři, která taktak odolala tlaku jeho skusu.
Necítila žádnou bolest. Jen její tělo s tupým žuchnutím padlo na podlahu s oddělenou hlavou. Náraz už kosti nevydržely a rozpadly se… okolo byla krev, spousty krve, stříkanců spousta… Kyuubi polkl její hrdlo a jal se chlemtat teplou krev prýštící z tepen a žil.
Do této hrůzy vstoupil její prvorozený syn…

S otcem se rozdělili, Ietarou se vydal na průzkum celého sídla, po pár minutách neměl co zkoumat, sídlo bylo v plamenech, že ho museli vidět i v Konoze… to je ono! Jistě, už je záchrana na cestě a otec se všemi členy dostal bezpečně před sídlo. Jakmile se tam dostal, nikdo nikde, pojala ho neblahá předtucha, vydal se tedy do sálu za matkou, čekajíc příchod manžela a poté se tajnou cestou dostat ven. Ani jedno se nestalo…
„Matko!“ zvolal zoufale Ietarou, když spatřil matku v krvi a nad ní sklánět netvora.
„Ta už není,“ pronesl Kyuubi skoro jejím hlasem… bylo to děsivé. Ještě hrůznější bylo, v jakém stavu se tělo matky nacházelo nyní. Rozbitá hlava na kaši, trup bez hlavy, trčící dýchací trubice působila makabrózně, břicho vyžrané jako od supů, takže žebra čněly osamoceně, nohy a ruce rozjedené… v jeho tlamě! Urvané z jamek! Na podlaze krev a kousky tkání!
„Za to tě zabiju!“ zařval Ietarou.
„Těžko, když tě zabiju já!“ prázdnou tlapou se ohnal po mladším chutnějším mase… rána, jež utrpěl byla nepředstavitelná. Doslova rozpůlen jen třemi pařáty! Dolní část ještě udělala tři tupé kroky, podlomily se kolena a spadla na zem, kam okamžitě byla zalita temnou krví a vyhřezlými orgány… horní trup uvízl v pařátech. Nevěřícně ještě pár vteřin jeho oči hleděly na něj, ruce ochably a celý trup dopadl skoro těsně nad dolní půlku, takže to vypadalo, že je jen otočen zády.
„Hlupák,“ vrčel, leč nedal se dvakrát pobízet a dal se druhé hostiny. Když skončil i s ním přišel vůdce a sám Feudální pán. Tokugawa Iehara!
Hrůza z ohně ho ještě neopustila, a už čelil další! Jak pro matku, tak pro něj bylo jediným štěstím, že se Kyuubi přestal zajímat o jeho druhé dítě. Tím dávalo šanci, že přežije.
Pohled mu stačil, aby zaútočil na toho netvora. Najednou před ním stálo dítě, které pláče za matkou… nedal se tím zvyklat. Použil svoje nejsilnější ohnivé jutsu, aby ho oslabil. Což se mu i podařilo. Ovšem pozdě, Kyuubi mu mezitím stačil probodnout břicho na několika místech. Oba dva tato akce a reakce vyvedla z míry. Odhodilo je to na opačný konec místnosti. Kyuubiho na práh zahrady a Iehara zase do skla, další menší ranky a střepy se zabodly pěkně hluboko. Na chvíli byli oba otřesení, po několika minutách se zmátořil Kyuubi s ožehlou srstí, bolelo to. Stáhl se do Naruta a zmizel. Kočárku si nevšímal.
Asi se dítěti nelíbil puch, který cítil. Krev, kouř, spálené maso, hořící dřevo. Začal plakat jako o život. Slyšel ho jen otec, ten se probral, ale ztratil příliš mnoho krve a střepy ho neskutečně bolely a oheň došel až sem! Strávil skoro celé sídlo, které se začalo bortit a padat do sebe. Iehara stačil jen napřáhnout ruku, pohnout trupem než na něho spadl strop, jeho technika pomohla ohni se šířit. Tichý zoufalý řev umírajícího muže neslyšel už nikdo, ani plačící Iemasu… teprve za dlouhou dobu přišel k němu jeden muž a utišil ho.
„Pšššt, to jsem já, Arata, vezmu tě do bezpečí…“ dítě se kupodivu uklidnilo a celou cestu nezaplakalo. jen starší muž si musel pořád dokola omílat, že to nebyl sen, ale nesmí to nikomu říct, že se jako zbabělec schoval do zahradního altánu a tam čekal na konec, jenže se stal svědkem smrti Feudálů… z altánu bylo vidět do sálu, kde se konala osudná oslava, jinak by se mu vysmáli, že si to celé vymyslel, nebo snad, že to byl on, kdo založil oheň… donesl chlapce domů, napsal spěšný dopis Hokagemu, na čekání na odpověď sepsal do malého svitku události dnešního večera… ovšem i tento důkaz skončí v plamenech jako všechno, co souvisí s Kyuubim. Uteče však tak málo vody, než si i pro Aratu přijde smrt. „Možná jsem měl umřít taky,“ říkával si od té doby nebohý Arata, který se již nikdy nezbaví hrůz oné noci… až si pro něho přijde smrt. Pokud byste teď zašli do márnice k boxu č.4 jistě by jste slyšeli jak si jeho duše oddechla, už bude mít klid.

Poté Kyuubimu trvalo další dekádu než se z útoku Iehary dá do kopy. Ta ohnivá technika byla speciální. Aby také ne, když pocházela od Uchihů…

Sice byl Iemasu malý, když přišel o rodinu, ale velice rychle u Jakkura získal odpor ke všemu ohnivému. Jakkuro to chápal, to on přece vyšetřoval ten hrůzu nahánějící případ. Nikdy také svému „synovci“ nesdělil, že to on byl oním vyšetřovatelem. Pověděl mu jen lež jako věž. Vyšetřovatel XY zemřel během plnění mise někde daleko… a jeho rodiče zase při boji s Kyuubim. Poté se na to zapomnělo. Dokonce i ti, co spatřili místo činu či hrůzy, chcete-li, jako první už nikdy nedostali z hlavy ty pachy a vůni dřeva spojenou s domem vyhořelým do základů. A už vůbec tu masu kostí, oblečení seskvařenou dohromady jako chumel vlasů spojenou žvýkačkou. A ty kousky těl obnažené na kost. Místo zkázy, kde bylo patrno jak se lidé údy drali pryč jen, aby si zachránili život. Marně. Ty pokřivené tváře s maskou děsu si odnesou do hrobu.
Jako na další podstatné detaily z místa činu. Nikdo nepřišel na to, proč začalo hořet a proč požár byl tak rychlý… podobných záhad bylo hned několik. Kyuubi za sebou dokonale a opět zametl stopy. Byly tu domněnky o žháři, ale odnesl to ubohý Iehara, nálepku cvoka si nezasloužil. Jakkuro ho sice potkal jen jednou, ale nepůsobil na něj dojmem šílence. Proto případ byl po půl roce nulového pokroku odložen ad acta a nikdo o něj pak nezavadil pohledem ani myšlenkou. Další rodinná tragédie na dlouhém a nekončícím seznamu.
Až do dnešních dnů, kdy stále panuje obava, aby se něco takového nedělo znovu. Žel děje a ani Jakkuro není schopen zabránit úmrtím, i když ví, kdo je pachatel. Nemůže, musí Naruta znejistit, aby udělal chybu a přistihnout ho při činu. Nikdo mu neuvěří, že Naruto je zrůda, když je hrdinou vesnice…