Války klanů I. Praporec

Války klanů

Války klanů bylo dlouhé období před založením velkých pěti národů. Jednotlivé rodiny shinobi se vzájemně utkávaly na život a na smrt a brzdily tak pokrok pro celá tisíciletí. Tato nechvalná epocha byla ukončena až vznikem prvních skrytých vesnic. Klany pochopily, že lepší, než malé regionální konflikty jsou ohromné války tisíců ninjů na jednom bojišti, tak se rodiny začaly shlukovat a úloha klanů ve společnosti postupně klesala, než se staly pouze součástí širších celků, známým nám jako národy.

Bojiště bylo poseto mrtvolami. Stovky mužů a žen ve zbrojích zemřely, aby pomohly své straně vyhrát bitvu, která předcházela tomuto výjevu. Někteří bojovali kvůli penězům, jiní hledali ve smrti na bojišti čest či někteří dokonce věřili ve větší ideály. Ti nejvýše postavení měli jasno, jednalo se prostě jen o moc. A jedna strana vyhrála. To bylo celé.
„Jin je mrtvý.“
Muž se otočil na svou společnici.
„Co se stalo?“
Žena poklekla k postavě ležící v blátě na zemi – v blátě tak poseté krví, že zářilo rudě.
„Je…“ žena se na chvíli odmlčela, chytila postavu za záda a otočila jí obličej směrem k sobě. Okamžitě od toho opustila a odvrátila zrak.
„Nikdy si nezvykneš, co?“ podotkl muž a přešel blíže k ní. „Tak pověz, co se stalo?“
„Kunai… v pravém oku.“
„Rychlá smrt.“
„Já vím.“
„Tak se netrap.“
Bojiště smrdělo. A nikdo si nedokázal představit jak moc, dokud se na jednom neocitl. Smrad potu a ostatních tělních tekutin smíchaných v dokonalém poměru dokázal nezkušeným bojovníkům okamžitě převrátit žaludek vzhůru nohama. Nehledě na vizuální vjem, kdy se červená barva krve doplňovala s celou plejádou barev dalších. Tu byl zakrvavený kovový meč zabodnutý v zemi, kousek dál ležela růžová tvář jeho majitele s proraženým nosem, a ještě o kus dál ležel zelený praporec se žlutým znakem uprostřed, který přes prolitou krev nešel ani již rozpoznat.
„Co teď?“ zeptala se žena. „Pohřbíme ho?“
„Ano, počkáme na ostatní a pohřbíme ho. Byl jeden z nás. I když to už to teď nic neznamená, co?“
Muž zamával na skupinu postávající o kus dál. Jeden jezdec ze skupiny se odchýlil a poklusem cválal k muži. Kůň ve zbroji opatrně našlapoval, ale i tak nedokázal zabránit občasnému křupnutí náhodně posetých kostí pod tlakem jeho těžkého těla.
„Taichi-sama,“ oslovil muže jezdec. „Bojovali jste dobře. A vaší… ztráty je mi upřímně líto. Bude zaplacena, jak jsme se dohodli.“
„Stála ta výhra za to?“ zeptala se žena, Taichi se na ni zahleděl – cestovala s nimi teprve krátkou dobu, ještě nedokázala přijmout skutečnost. „Tolik mrtvých.“
„Situace si žádá své.“ Jezdec se otočil zpět na Taichiho. „Nikdy bych neočekával, že naleznu filozofy v žoldnéřské společnosti.“
„Je to léčitelka, nechte ji.“ Taichi, i přes to, že se mu ženino chování nelíbilo, chápal, že jejich společnost je nadevše. Společně žijí a společně umírají. Musí si naprosto věřit. Kdyby si nevěřili, mohli by to rovnou zabalit. Jezdec však zavrtěl hlavou.
„Nechci zpochybňovat vaše postupy-“
„Tak to nedělejte,“ zasyčela žena a odešla. Taichi se na ni zahleděl. Ve svých pětadvaceti letech s krátkými světlými vlasy působila i na bojišti plného krve elegantně. Mířila ke zbytku jejich skupiny, která se zotavovala u kmenu stromu poblíž.
„Žena na bojiště nepatří,“ řekl jezdec. „Jejich chování… je nepředvídatelné, zvláště pokud-“
„Vykonala dnes kus dobré práce. Je jedna z nás. A vy - už nás nebudete potřebovat?“
„Podívejte se kolem, myslíte, že ti mrtví budou dělat ještě problémy?“
Taichi byl zkušený, ve svých padesáti letech věděl, že by mrtví problémy dělat mohli, ale nahlas nic neřekl.
„Tak vidíte, klan Soga právě přestal existovat, jejich armáda leží zde, hlavami dolů s vnitřnostmi ven, jejich město, ženy a území jsou k nám dispozici. Už nás nic nezastaví.“
Taichi o tom pochyboval, ale hádat se nechtěl. Proto jen kývl, muž gesto přijal, uklonil se a odcválal na koni zpátky ke své skupince, kde už začal vykřikovat rozkazy. Nejhůře postavení bojovníci měli posbírat mrtvé a zahrabat je do jámy, zbytek mohl odpočívat a připravovat se v nedalekém táboru k odjezdu. Taichi je už déle nepozoroval, viděl armádu v pohybu už mnohokrát. Sklonil se proto k Jinovi a pomalým pohybem ho nabral na záda – ucítil, jak mu za krk nakapala chladnoucí krev.
Se spolubojovníkem na zádech se vydal následovat léčitelku a hlouček jeho družiny. Byl tam samuraj Švih, mlčenlivý Meč a brutální Záblesk. Tři jeho žoldnéřští společníci, které neznal jménem a ani je jménem znát nechtěl. Dále tam byla léčitelka Mari Sasaki, bojovnice Akira od Rudé řeky, mistr genjutsu Hideo z klanu Tanaka a zbrojmistr Sasuke Yamada. Společně s Jinem byla tedy jejich skupina devítičlenná. Byla. Teichi, jako jejich lídr, měl jednoduchý princip. Nikdy nepřekročil hranici deseti bojovníků, protože pak už neměl čas hlídat všechny kolem.
„Jine, sakra.“ Zasyčela Akira, když je spatřila. „Měl jsi dávat větší bacha.“
„Nemohla jsem pro něj nic udělat,“ dodala Mari. Taichi se sklonil a položil mrtvolu doprostřed. Sasuke se k němu sklonil a vytrhl mu kunai z oka, krev otřel do trávy a kunai protočil vzduchem, než ho založil do kapsy. Mari se na něj podívala, zbrojař jen pokrčil rameny.
„Mari,“ otočil se na ženu Taichi. „Příště nech mluvit jen mne.“
„Musela jsem to říct. On a ostatní padlí… všichni by si zasloužili uznání. To jediné jsem vlastně pro něj mohla udělat.“
„Můžeš pro něj ještě vykopat jámu,“ zašeptala Záblesk. Bojovnice, asi třicetiletá, byla celá v černém a přes obličej měla nasazenou bílou masku. Mari se jí vždy bála. Masku si nikdy nesundávala, a tak jediné, co z ní kdy viděla, byly její krátké černé vlasy.
„Ticho,“ zasyčel na ni Taichi. I přes ženinu masku všichni postřehli její dlouhý pohled, jak se vyrovnávala s Taichiho autoritou, pak jen strnula na místě. „Pohřbíme ho bez technik, po boji nikam nespěcháme.“
„Já kopat nebudu, dlužil mi prachy,“ prohlásil Hideo, otočil se na podpatku a odešel pryč.
Mari se na něj podívala, Hidea neměla ráda. Byl to mistr přetvářky, přátelství pro něj nic neznamenalo. Dokonalá povaha pro genjutsu a iluzi.
„Neuměl se moc starat o peníze… proto ostatně bojoval. To je asi tak vše.“ Švih poklekl k mužově mrtvole a upravil mu oblečení. „Byla to jediná rána, kterou dnes schytal. Budu kopat.“
„Pomůžu ti,“ přidala se k němu Mari. Švih byl nejmladší člen skupiny, pohledný hnědovlasý mladík vycvičen v bojové disciplíně samurajů. Jeho katana vykovaná z toho nejlepšího materiálu toho byla důkazem.
„Děkuji, Mari.“
„Dobře skupino, vyberte mu pěkné místo,“ dodal Taichi a všichni se rozešli po svém, až na mladou dvojici.
„Máš rýč? Krumpáč?“ zeptala se po chvíli Mari. Švih zavrtěl hlavou a ukázal ji v úsměvu své bílé zuby.
„Bohužel.“
„A jak chceš kopat? Mečem?“
„Ne, to by mě ani nenapadlo. Klan má ale někde vzadu zásoby, běž se tam prosím podívat. Určitě nám něco půjčí.“

Vrána letěla nízko.
Přeletěla stromy, takřka se dotkla jejich vrcholů, a pak zakrákala.
Hrozivý zvuk vylekal všechny tvory v lese, včetně dívky, která běžela stále dál.
Byla ušpiněná, po tváří a zádech ji tekl pot, který smáčel její zapáchající oblečení. Za svůj sedmnáctiletý život nikdy tolik pohybu nevykonala, ale nemohla se zastavit. Ještě ne. Ještě nebyla dostatečně daleko.
Po další hodině běhu se zastavila u břehu malého lesního potůčku. Svalila se na záda s nohama do vody a hluboce oddechovala. Na chvíli se jejím světem stalo ticho a tma, než uslyšela opět tu vránu. Otevřela oči, vrána na ni hleděla z větve vysoko nad ní.
Dívčiny oči zaostřily na ty vraní.
Nic tam neměla.
Dívka si oddychla, posadila se a naklonila se k vodě, než tam přepadla celou tváří a začala pít. Voda byla čistá a chutná. Pila chvíli, nechtěla to přehnat. Pak si lehce otřela obličej, následně si sundala černou halenku a vymáchala ji ve vodě. Stejný proces opakovala se vším svým oblečením. Byla si jista, že v okolí není žádný člověk, který by ji mohl pozorovat.
Když dokončila praní prádla, naplnila si dvě velké čutory vodou a opět se napila. Poté šáhla do brašny a hledala po něčem, co by mohla sníst. Měla tam už pouze kus starého chleba a plátek sušené šunky. Její poslední.
Podívala se k nebi, jako kdyby hledala nápovědu u vyšších stvoření, a pak se do šunky zakousla. Nebyla dobrá. Ale bylo to jediné jídlo, co teď mohla sníst. Chleba si nechávala na později.
Rozhodla se, že vyhledá nějaké lidské obydlí a zajistí si více jídla. Poprvé za její třítýdenní cestu půjde najít další lidi.
Vrána se zakrákáním zmizela daleko v oblacích a dívka na chvíli pomyslela, že by ji ulovila a snědla. Jak asi může chutnat vrána? Ale pak si uvědomila, že nemá žádné zbraně. Ty vyhodila už druhý den cesty, kdy se rozhodla pro lehčí zavazadlo než pro větší bezpečí.
Měla ale štěstí, nikdo ji nepřepadl. Žádný pronásledovatel nedohonil.
Byla v bezpečí.

Jin byl pohřben asi sto metrů na dohled od bojiště, kde klanoví vojáci rozdělovali mrtvé na dvě skupiny. Jedna byla velká hromada, kterou měli v úmyslu zapálit – to byli nepřátelé, a ti zbylí putovali do hromadného hrobu, kde nad jejich skonem pronesou jednoduchou bohoslužbu.
I Jin se měl dočkat několika vlídných slov.
„Dobrá práce,“ řekl Taichi a kývl k Švihovi a Mari. Oba dva byli unavení po kopání, ale zároveň naplněni vykonáním dobré věcí. K hrobu se shromáždila ještě Akira s Mečem. U stromu opodál se opírala Záblesk. Hideo a Sasuke balili věci a napájeli koně.
„Jin se mnou bojoval tři roky,“ začal Taichi, „byl to dobrý muž. Skvělý uživatel vodních technik. Vždycky jsem se na něj mohl spolehnout, pokud nešlo o peníze. Je mi líto, že nás opustil. Jeho smrt však nebyla zbytečná... pomohla nám získat peníze.“
Pak nastalo ticho.
„Měla jsem ho ráda,“ zašeptala Mari a Švih ji pohladil po ramenou.
„Byl to bojovník.“ Dodal zbytečně.
„Měl nějaké bohy?“ zeptala se Akira. Vysoká kunoichi s výraznou snědou hlavou, kde místo vlasů měla modré tetování abstraktního tvaru.
„Nikdy nic neřekl,“ odpověděla léčitelka, „docela bych se divila, kdyby měl.“
„Měl peníze.“ Dodal Švih.
„Tím bych to ukončil, co?“ zeptal se Taichi. Nikdo nic nenamítal, vůdce proto vzal první kus hlíny a hodil ji na zabalenou mrtvolu. Ostatní tak učinili a rozešli se, až na dvojici kopáčů a Taichiho.
„Měli bychom mít nějaký rituál, když se to stane…“ navrhla žena, ale Taichi zavrtěl hlavou.
„Jsme tu pro živé, mrtvé nechme mrtvými.“
„Co je to tam?“ Švih ukázal na dálku, najednou se ozval výkřik. Jeden z vojáků-pohřbívačů vyletěl do vzduchu a dopadl o kus dál, z hrudníku mu syčela krev a končetiny se kroutily. Další se dali do boje se neznámým tvorem.
„Nenechali jim žádné ninji!“ zasyčel Taichi a prohlížel si scénu. Obyčejné vojáky drásal čtyřnohý černý tvor s fialovýma očima a dlouhými tesáky na končetinách. Byl vysoký jako dva muži a stejně tak široký. Jeden dlouhý a štíhlý ocas byl zakončen drnem.
„Co to je?“ Mari mohla sotva mluvit, byla vyděšená. Bojovat s lidmi byla jedna věc, ale s takovouto kreaturou? Ještě že za to nebyli placení.
„Je to zhmotněná Enenra,“ řekla Akira, která se objevila za jejími zády a hleděla na příšeru. „Démon stvořený temnotou a kouřem. Dostala chuť na mrtvoly.“
„Zasáhneme?“ zajíkla Mari. Taichi se otočil, v jeho vrásčitém obličeji nebyl žádný výraz.
„Nejsme za to placeni.“
„Ale jsou to lidi.“
„Já vím. Ale-“
Než stačil přijít s odpovědí, která by mladou medičku uklidnila – stále si zachovávala potřebu starat se o jiné – tak se do boje zapojil Meč. Čtyřicetiletý bojovník udělal oblouk, dostal se za záda démona, který se shinobiho pokusil zasáhnout drnem na ocasu, Meč se uklonil, ocasu se vyhnul a v jeho rukou se zjevil kunai, který se zabodl Enenře do zad. Ta zaječela, poskočila a zaútočila po druhé.
Meč měl tentokrát, co dělat, aby se ráně vyhnul, ale jeho druhá ruka sundala katanu z pouzdra na zádech, bojovník se pak dostal k dlouhému ocasu a švihem ho přesekl. Odpadnutá část těla se okamžitě rozplynula v dým.
Mari mezitím doběhla blíže k meči, ačkoliv se celá třepala a strachem se dívala pouze na meče, a ne na démona. Ten ostatně nebyl jejím cílem. Začala skládat pečetě a u toho vyslovovala slova, které ji pomáhaly tvarovat a manipulovat s chakrou.
Shinobi Meč mezitím uskakoval divokým výpadům netvora a mečem odkláněl špičaté drápy na předních končetinách. Tanec dvou bojovníků to byl obdivuhodný, Mečova rychlost se vyrovnávala divokosti šelmy, ale i přesto schytal pár úderů a předloktí měl celé od krve.
Pak Mari dokončila svou techniku, bojištěm se převalila její chakra, která si našla cíl. Vplula do Mečova těla, kolem kterého se objevila zelená aura. Ucítil příjemný pocit nově nabité energie a ochrany a zaútočil. Enenře se podařil skvělý zásah a dráp udeřil Meče do hlavy, zelená chakra však ránu zachytila, aura problikla a Meč udeřil mečem.
Odsekl nestvůře kus obličeje, pokud se to tak dalo nazvat, poté vyskočil do vzduchu a dlouhým sekem přeťal jeho zbytek. Nestvůra se vzpínala, kymácela, pravděpodobně přišla o zrak. A jak přišla o stabilitu, vrazila celým tělem do Meče a porazila ho na zem, pak se postavila na zadní a přichystala se k poslednímu úderu.
Mari byla unavená, technika ji vyčerpala, proto se jí podlomilo koleno, ale Švih už byl vedle ní a zachytil ji.
„Neboj se,“ šeptl. Ale Mari se mu pokusila vytrhnout, bála se o Meče. Ten se překulil a v poslední vteřině uhnul ráně, která by ho jistojistě zabila. Po zastavení se podíval se příšeru a přeměřil si ji. Byl to děsivý pohled, znetvořená tvář netvora byla ošklivá až odporná. Pohyby zvířete byly chaotické a divoké. Byl to těžký oponent.
Pak – Mari by přísahala, že to bylo během mrknutí oka – Záblesk obtočila své nohy kolem krku démona a svýma dvěma dýkami oddělila zbytek démonické hlavy od těla.
Po boji z Enenry nezůstalo vůbec nic.
Meč zhluboka oddychoval, schoval zbraně a zpříma se podíval do masky Záblesk. Ta k němu přišla tak blízko, až spatřil její modré oči.
Taichi se objevil z druhé strany.
„Meči, cos to vyváděl, co?“ zeptal se ho. „Chtěl ses nechat zabít pro cizí vojáky?“
Meč pokrčil rameny, měl rád výzvu.
Mari se mezitím objevila vedle Záblesk a usmála se na ni.
„Jenom jsem nechtěla přijít o dalšího,“ řekla po chvíli ticha skrytá vražedkyně a odkráčela s posledním pohledem na Meči pryč. Ten jí pohled opětoval, určitě by démona porazil sám, kdyby mu dala více času.
Mezitím se kolem žoldnéřů shromáždili přeživší vojáci a hromadně poklekli a sklonili hlavy.
„Děkujeme vám za záchranu!“
Taichi nevěřícně zavrtěl hlavou. Aspoň měli tu snahu poděkovat, i když mizerné životy budou žít dál. Byla to vlastně záchrana? Taichi dlouze nepřemýšlel a využil tuhle příležitost k tomu, co uměl nejlépe…