Světelní strážci - Kapitola XII. - Jak se žije princeznám

Kapitola XII. – Jak se žije princeznám

„Panenko skákavá,“ pomyslela si Wiera, zatímco se co nejnenápadněji ovívala bambusovým vějířem. V těch šatech bylo vedro na padnutí. „Jak já tady nechci být. Prosím, prosím, ať už to skončí…“
„Velmi mne těší, že jste nás poctil svou návštěvou.“
„Je mi ctí, Vaše Veličenstvo.“
„Ach jo, jak mě nebaví tahle přihlouplá přetvářka. Pořád se usmívat, dělat pukrlata, uklánět se do odchodu krále. Blá, blá, blá.“ Povzdechla si s tichým hrdelním vrčením, což její matka – vedle níž stála – samozřejmě postřehla.
„Wiero,“ napomenula ji krátce. Dívce to naprosto stačilo, a tak jen sklonila hlavu na srozuměnou.
„Bože, asi zdechnu. Úplně cítím, jak se mi potí záda. Aspoň ten vějíř mi je- Hele! Teď mi sjela kapička po zádech, to je vtipný, hehe. Ale ten vějíř fakt k něčemu je. Když si vzpomenu, že mě mamka skoro sežrala, když jsem ho vzala jako ten svůj… Pardon, já vážně nemám čas se během boje chladit půl metru dlouhou zbraní – přestože bych někdy chtěla. Ještě bych se při svý šikovnosti praštila kovem do zubů nebo schytala Vodní vlnu přímo do obličeje. Hm… zas na druhou stranu by moji nepřátelé prostě umřeli smíchy. O tom budu muset popřemýšlet. Teď bych opravdu chtěla umět tu Akiřinu Větrnou vlnu, to by byla paráda…“
Částečně i zachytávala rozhovor mezi otcem a feudálním pánem Země Vody.
„… situace v Zemi Vody. Je to příšerné.“
„Divíme se tomu všichni, Yondaime Mizukage…“
„No jo, to je vlastně pravda. Mlžná má teď přezdívku Krvavá. Současnej Mizukage je fakt cvok – nechávat studenty Akademie zabíjet se mezi sebou. Huh, až mě z toho mrazí v zádech. Nemohla bych jít proti Akiře nebo dvojčatům s myšlenkou, že jen jeden z nás z toho vyjde živý.“ Na okamžik ustala v pohybu rukou.
„A jestli mluvím o životě, tak bych si hodně rychle měla vymyslet nějakou chytrou výmluvu, proč jsem Tsunade zničila její lékařský svitek. Protože dostat se s ní do křížku je mnohem horší, než skládat závěrečky v Mlžný.“
Král najednou povstal, jeho žena stejně tak, a odcházel jedněmi z postranních dveří. Wiera věděla, co se bude dít – bylo téměř dvanáct hodin, čas společného oběda.
„Doufám, že se nebude oběd skládat z pěti chodů jako včera, protože vůbec nemám hlad. A jestli, tak budu chtít velké množství aperitivu. Po večeři o dvou chodech jsem nemohla spát… kde na to ta šlechta bere čas a místo? Jinak – nechci nikoho urazit – mám dojem, že otci trochu roste břicho. Jízda na koni očividně není tak účinnou kratochvílí, jak by se mohla zdát.“
Vešli do hodovní síně. Byla to velká místnost, obkládaná světlým dřevem. Leštěné parkety na zemi zprvu nebyly nijak významné, ale z určitého bodu byly tu a tam vidět malé světlé hvězdičky na tmavém podkladu s jednou velkou osmicípou uprostřed kruhu. Ten byl nyní skryt pod honosným stolem tvaru I, na němž leželo mnoho talířů, misek, mís a sklenic.
Král se posadil do čela, královna a princezna po jeho levici, feudální pán na pravou stranu a jeho doprovod ke zbytku stolu.
„Ale ne, tohle nesnáším, zase mě budou bolet nohy,“ zaskučela Wiera, když si sedala do seiza. Složený vějíř položila na zem mezi sebe a matku. Sloužící mezitím podávali jídlo.
„Táta se pořád baví s feudálním pánem. Mají při tom tak vážné výrazy… mluví jenom o politice? To bych se ukousala nudou. Ale Shizute v tom má kupodivu přehled. Nechápu.“ Sklonila hlavu ke své misce.
„Jů, mrkev! Tu já můžu. Kdyby byla syrová, snědla bych jí aspoň tunu. A byla bych celá oranžová, hehe. Škoda, že nejsou papriky, ty jsou taky výborný. Červený, žlutý…“
Král pozvedl sklenku a po něm všichni ostatní u stolu.
„Rád bych nyní připil na zdraví mé krásné ženy a úspěch mojí talentované dcery.“
„Ať žijí,“ řekli všichni ostatní jednohlasně.
„Ach jo, vždycky se cítím nesvá.“ Wiera uhnula očima a napila se. „Tenhle aperitiv je nejlepší. Příjemně sladký, alkohol v něm není tak cítit. Zajímalo by mě, odkud ho vlastně vozí…“
Panovník vyzval všechny hosty k jídlu, načež začali hodovat.
„Hodovat se nehodí. Při hodech si každý vybaví veselice trvající několik dní, spoustu jídla všeho druhu a pití, především alkoholu. Kdežto tohle je spíš tichá záležitost. Moc nemluvíme, hudba žádná nehraje.“ Vzala jedno kolečko sushi a vložila si ho do úst.
„Ta veselá atmosféra, kterou máme aspoň s Arashi a Yuki v Yama no hyō, když jsou dvojčata a Shian s Ammanti pryč, mi chybí. Nicméně se člověku může spousta věcí přihodit – brácha se nedávno začal s jídlem v puse smát tak hlasitě, až mu zaskočilo a začal se dusit.
Ammanti naštěstí zachovala chladnou hlavu, a když nepomohlo bouchání do zad, zezadu mu objala břicho a tiskla k sobě. Naštěstí ten kousek masa ze sebe dostal. A Arashi ho hned nato slupla. Bože, jak se může v takové vážné situaci starat o svůj žaludek? Nepochopím…“
Pozorněji se podívala na stůl.
„Jak to psali v těch knihách o stolování? Uprostřed jsou talíře, nejprve mělký, na něm hluboký s ubrouskem. Vpravo nože a polévková lžíce, vlevo vidličky, malá lžička a vidlička na dezert nad talíře. Sklenky jsou nad jídelním nožem a staví se do řady šikmo dolů anebo do trojúhelníku. A jí se v následujícím pořadí – aperitiv, studený předkrm, polévka, teplý předkrm, hlavní jídlo, dezert a nějaká tečka, káva nebo koňak.
V našem případě je to ale mnohem jednodušší – miska na jídlo a po pravé straně hůlky. Inu, v jednoduchosti je krása. Je možno přidat si rýži, nicméně společensky nevhodné je nechat zbytky.“
Po obědě následoval čaj, dobrovolníci (což byla většina dospělých) si dali saké.
Wiera požádala o svolení jít ven a bylo jí vyhověno, ovšem dostala za úkol bavit několik členů doprovodu feudálního pána.
Vyšli do zahrady, kde bylo dle dívčina názoru mnohem přijatelnější klima než jaké panovalo uvnitř. Všichni členové skupinky byli totiž navyklí na chladné podnebí.
Částečně upustili od šlechtické upjatosti a povídali si o svém výcviku. Doprovod vesměs tvořili jouninové a jeden chuunin. Nicméně pro všechny bylo velkým překvapení, že i princezna je ninja, navíc lékařský.
„Očividně nepochopili to, že jsem jen učeň, navíc samouk. Do zkušeného lékařského ninji mám ještě hodně daleko. Asi nikdy nebudu tak dobrá jako Tsunade-sama. Eh… blbej svitek… V každém případě jsem moc ráda, že se Arimu ta zlomenina zahojila jen během týdne. Každý jiný by se v sádře a dlaze potil několik měsíců.“ Wiera ještě netušila, že i díky šedé chakře se zranění hojila tak rychle.
Po procházce se posadili do trávy a Wiera jim zahrála na sanshin, třístranný japonský nástroj, a přitom zpívala tak krásně, až všem naskakovala husí kůže.
„Odpusťte, Vaše královská výsosti, že jsem tak smělý, ale umíte nějaké genjutsu?“ Přiznala, že nikoliv.
„Váš krásný zpěv by mnohým podlomil kolena už nyní. A s trochou chakry v hrdle všem změnil realitu v genjutsu, když nevládnete Sharinganem jako Váš otec.“
„Ještě o tom popřemýšlím. Arigatou gozaimasu,“ sklonila hlavu. Přitom se nepatrně ušklíbla. „Pouze zatím nevládnu Sharinganem.“
Nutno podotknout, že i když podvědomě namlouvala, s jakými všemožnými proti se bude muset jakožto šlechtična potýkat, nemohla si odpustit poznatek, že povídání si s lidmi částečně stejné úrovně bylo příjemné.
Sice jí učitelé i rodiče neustále vtloukali do hlavy, že by se ji někdo mohl pokusit unést kvůli jejímu postu, ale co na tom?
„Jsem zkušená, zanedlouho chci vyrazit na Jouninskou zkoušku. Navíc mimo království mě jako Hikari Wieru nikdo nezná, mám čočky a vystupuji pod fiktivním jménem. A i kdyby se kdokoli podřekl… jsem tak vychytralá, že přijdu na nějakou výmluvu.“
Později odpoledne už měla svůj vlastní program – tanec. Tuto královskou povinnost si jako jednu z mála nikdy nenechala ujít. Hudbu zbožňovala a kroky byly jen jinou formou pečetí, které musela poskládat.
Její pobyt v královském paláci se chýlil ke konci.
Skrovně povečeřela s rodiči. Nezapomněla se s nimi srdečně rozloučit a odebrala se na lože. Princezna se musela do svítání změnit v kunoichi.
Druhého rána vyplula první lodí k Zemi Horkých pramenů. Cestovala nalehko, u sebe měla jen trochu jídla, peníze a zbraně. Spala výhradně venku, jedla pouze ráno a odpoledne, později jen když dorazila do nějaké vesnice.
Za deset dní překročila hranice Země Deště. Zbývalo jí jen pár hodin cesty k horám. Vystoupala na vrchol a rovnou zamířila do jeskyně, kde sebou plácla na své spací místo a dlouze a slastně si oddechla.
Ani nezpozorovala, že do dutiny ve skále vešel i někdo další.
„No to je dost, že ses konečně vrátila!“ zahartusila Arashi. Začala do ní strkat tlapou.
Wiera jen zavrčela na znamení toho, aby přestala.
Levhartice naopak pokračovala. „Nespi v kuse, odpočiň si.“
Dívka se po ní ohnala. „Já bych ráda-!“ Teprve teď si uvědomila, že tu nejsou samy dvě. „Ahoj, Shiro, co tu děláš?“ Zvedla se.
„To jsem se ti snažila říct celou dobu, že nás poctil svou přítomností,“ řekla Arashi namísto tygra.
„No tak mi promiň… že jsem se sem trmácela skoro dva týdny!“ zaječela.
„Neprominu. Měla jsi zůstat na tom vašem ostrově velikosti rozinky a dál obskakovat mužský. ‘Budete si přát ještě kávičku, vzácný pane? Cukříček? Vrků, vrků…’“ zažvatlala.
„Ještě se v tom podporuj.“
„Budu!“
„Doufám, že se tak hádají jen z legrace.“ Shiro obě dvě sledoval a tvářil se velmi znepokojeně.
„Kdo to kdy slyšel, aby se ženská jako ty stala kunoichi?“
„Kdo to kdy slyšel?! Tak se podívej na Ammanti – jednou tě nakopne do zadku a pošle tě na druhou polokouli! A Tsunade do tebe může jen cvrnknout a zařídí ti okružní jízdu na konec vesmíru.“
„Pch, to jsou žvásty.“
„Myslíš? Mám jí napsat?“
„No to jsem vážně zvědavá, jak jí vysvětlíš, že jsi jí spálila nejcennější svitek.“
Wiera sebou trhla a vypustila vzduch, který si šetřila na další argument. „Fajn, fajn. Vyhrála jsi.“ Otočila se k tygrovi. „Co jsi nám chtěl, Shiro?“
„Teď někdy by měla Akira přijít z Jouninské zkoušky a já bych chtěl, abys tam byla taky.“
„V tom případě jdem,“ usmála se a všichni tři zamířili do Lesa.
„Jak jí zkouška vlastně dopadla?“ ptala se Arashi.
„Úspěšně, s ničím jiným jsme ani nepočítali.“ Vypadalo to, že je na svou partnerku patřičně pyšný.
„A jak to probíhalo?“
„Viděl jsem jenom boje. Proti Akiře stála fakt nepříjemná holka, co si otvírala pusu na její blízké a vůbec byla na všechny kolem drzá, a Akira ji za to vůbec nešetřila. Myslím, že byla z Dýmové vesnice.
Když mě Akira přivolala, všude byl takový divný hnědavý oblak, který svým větrem rozfofrovala. Pak jsme tu holku uvěznili naší společnou technikou mezi rampouchy. Dostala se z nich a Akira ji nakonec zmlátila až do bezvědomí.“
„Až tak?“ divila se Wiera. „V tom případě musela Akiru rozpálit doběla.“
„To teda.“
Mezitím se přiblížili k centru. Bylo slyšet výskání hlavně malých tygřat. Všude podél hlavní cesty stáli obyvatelé lesa Ikagawashi. Zamířili do Velké síně. Když vstoupili, Akira již byla zpátky.
„Zdravím tě, Akiro-chan,“ zaslechli Kizokiho. On jediný a Akira byli jediní v síni vidět. Shiro do Wiery strčil a ta zavadila o vypínač na zdi. Všechna světla se rozsvítila a tygři doposud skrytí ve stínu chodili k Akiře a gratulovali jí. I dívka se nenápadně přesunula za svou kamarádku.
„Tak konečně už jsi tady,“ řekla s úsměvem.
„Ruki-chan, ty jsi tu taky?“ Krátce ji objala. „Voníš nějak jinak.“
„No, pár dní jsem byla… někde jinde než v horách. Možná jsem tam načichla.“
„Aha. Jinak hádám, že za tuhle sešlost může Shiro, že?“
„Eeh, jo,“ zazubila se rošťácky.
„Já ho zabiju…“ procedila skrze zuby.
Po tom, co si Akira se všemi promluvila a vyslechla všechny gratulace, s Wierou opustily Velkou síň a procházely se po lese. Pomalu se začalo smrákat.
„Tak co? Jak to probíhalo? To víš, jednou mě to taky čeká,“ vyzvídala Wiera a čekala na vyprávění.
„No, když jsem přišla, byla první část zkoušky. Měli jsme najít sobě přiřazeného Jounina s vědomostním testem, který jsme pak měli vyplnit. Byli jsme na cvičišti… ehmm,“ podrbala se na hlavě, „číslo čtyřicet čtyři, pokud si dobře vzpomínám.“ Na chvíli se zamyslela a pak pokračovala:
„Na cestě na nás byly nastražený všelijaký pasti… A ještě jsme se na konci měli utkat se skupinou ninjů, o jejímž počtu jsme rozhodovali sami.“
„Opravdu? To zní hodně složitě. Kolik sis jich vybrala ty?“
„Já? No… minimální počet byl pět a za každého člověka navíc byl přidán jeden bod. Já jsem si jich vybrala patnáct,“ ušklíbla se a Wiera obdivně hvízdla.
„Takže to byla první část. Potom ti, kteří postoupili, se měli další den ve tři hodiny dostavit před Akademii, kde nám řekli, co se bude dít další den – souboje. A nakonec nás prošlo devět z celkového počtu třiceti šesti.“
„Pěkné. O tvém boji nám Shiro vyprávěl, ale jinak jsem od něj moc nedozvěděla. Byla tam někdo… no, jak to říct… zajímavý?“
„Zajímavej?“ Akira se zastavila a přemýšlela. „No, zajímavá moc nebyla,“ rozešla se, „ale pěkně mě naštvala jedna holka, Nazo Tamae. Kdybys slyšela, co říkala…“
„Jo, to jsem slyšela,“ pokývala hlavou Wiera, „ale byl tam někdo jiný… nějaký kluk nebo ták…“ A zatvářila se, jako by se jednalo o malou násobilku.
Akira po ní střelila pohledem.
„Ale jo, byl tam jeden kluk, tamější Jounin. Byl docela fajn, ale nic víc v tom nehledej.“
„Opravdu?“ ušklíbla se provokativně.
Druhá dívka se k ní obrátila čelem s kamenným výrazem ve tváři. „Ne,“ odvětila prostě.
„No dobrá,“ pokrčila rameny.
Když se úplně setmělo, Wiera se vrátila na Yama no hyō, kde na ni čekali s večeří. Rychle se najedla a šla spát.
„Až se bude konat další Jouninská zkouška, musím na ni jít, abych nebyla za Akirou pozadu.“ Zabořila prsty do Arashiny měkké srsti a usnula.

Poznámky: 

Tak tady máte slibovanou kapitolu s etiketou. První část je psaná trochu netradičně, druhá už je normální.

Upřímně bylo dost složité skloubit evropské stolování s japonským. Přiznejme si to, společné rysy máme snad jen v přezouvání, a tak z toho vyšla takováhle splácanina Klidně mi utrhněte hlavu, puntičkáři

Akira se nám už vrátila jakožto novopečený jounin a - tramdadadá! - příště i Wiera vyrazí zúročit své dovednosti! Jej!

Zajímavost

Čerstvá zelenina (především mrkev a papriky) je vedle čokolády Wieřino nejoblíbenější jídlo

Příručka výrazů šelem pro Akharu

Za mě vede Me Gusta, NO! a brýle

P.S.: Léčení je jen částečnou výhodou šedé chakry. Není to důvod jejího sálání na těle.