Poslední z klanu Akame XXXI. - Loučení

Nastal poslední večer před Narutovým odchodem. Touazuki poprvé v životě proklínala jeho rychlé uzdravování. Mohl být ještě pár dní v nemocnici a prodloužit tím společný čas. Seděli, jako tolikrát, na hlavách Hokagů a pozorovali vesnici.
„Ještě bych mohl poprosit Jiraiyu, abys mohla jít s námi. Byla by to legrace a stala by se z tebe super kunoichi.“
„Zní to nádherně, ale já mám hodně práce tady. Tsunade mě doporučila na zkoušky, když je složím, můžu dělat vlastní výzkumy. A chci se přihlásit do dalších chuuninských zkoušek, myslím, že by to udělalo Kakashimu radost.“
„Škoda, ale až se vrátím, budeme oba dva nejlepší v celé vesnici. Zatím bys měla obhlížet terén a připravovat mi místo na nástup Hokageho.“ Široce se na ni při těch slovech usmál.
„Přesně to udělám,“ odpověděla mu Tou s naprosto vážnou tváří, Naruto se na okamžik zarazil.
„Co budeme dělat teď?“ zeptal se, aby ji vytrhl ze ze zadumání.
„Mohli bychom jít na most a plivat na lidi. Dlouho jsme to nedělali,“ usmála se na něj šibalsky.
„Skvělej nápad,“ zaradoval se Naruto a upaloval pryč. Tou se za ním chvíli dívala, než se rozeběhla, aby ho dohnala.
Zhruba po hodině je objevily stráže z vesnice a nastala úporná honička, jako za časů akademie. V obou to vyvolalo vzpomínky, které jim jen ztěžovaly jejich odloučení. Nakonec společně překontrolovali, jestli si Naruto sbalil na cesty všechno potřebné a na nic nezapomněl. Po Kakashiho kurzu byla Tou odborníkem. Přidala mu svoji sadu nejnutnějších léků a pro jistotu každou lahvičku opatřila štítkem s návodem k použití. Nedělala si naděje, že by si cokoli zapamatoval.
Přišlo svítání, Tou se snažila silou vůle zadržet vycházející slunce, ale to i přesto neúprosně stoupalo vzhůru.
K bráně přišli i všichni ostatní, Touazuki je nechala se s Narutem rozloučit. Mezitím došla k Jiraiyovi.
„Doufám, že tentokrát vás zase nebudu muset tahat z problémů,“ řekla mu přísně a mračila se na něho.
„Ty jsi nás tahala z problémů?“ rozesmál se Jiraiya.
„Přesně tak, choval jste se nezodpovědně a ohrozil Naruta, příště bych vám to nemusela tak snadno odpustit,“ dál na něho vrhala výhrůžné pohledy.
„Neboj se, tentokrát si dám pozor,“ ubezpečil ji a snažil se při tom zachovat vážnou tvář. Konečně se všichni rozloučili, jako poslední přišla na řadu Touazuki. Dlouze Naruta objala.
„Téhle se drž, Naruto, záleží jí na tobě i přesto, jaký seš pako, a navíc, počkej za pár let.“
„Na co mám čekat?“ zeptal se Naruto zmateně.
„Uvidíš,“ mrkl na něj Jiraiya. Oba procházeli vstupní branou pryč z Konohy. Tou chtěla jít kousek s nimi, ale nebyla si jistá, jestli by se pak zvládla vrátit. Ještě než jim zmizeli z očí úplně, Naruto se otočil a zamával. Pak už viděla jen prázdnou cestu. Zklamaně svěsila hlavu a zůstala stát na místě, doufala, že se Naruto na poslední chvíli rozmyslí a vrátí se zpátky.
„Touazuki, nebudeš mít ani minutu na stýskání,“ řekl jí Kakashi a položil jí ruku kolem ramen, odváděl Touazuki zpátky do vesnice.
„Proč?“
„Protože momentálně nemám žádného studenta, takže veškerý svůj učitelský talent můžu věnovat tobě. A navíc Tsunade přišla s několika novými vylepšeními pro tvůj trénink. Nikdo tě nebude šetřit,“ mrkl na ni. Překvapeně na něho koukala. Má přece pravdu. Sasuke je v háji, Naruta trénuje Jiraiya, Tsunade si z nějakého důvodu vybrala Sakuru. Takže má Kakashiho zase jenom pro sebe.
„Pojď, koupím ti dango, ať nabereš síly, od zítra začínáme.“

Jenže Touazuki netrápil jen odchod Naruta z vesnice. Byla si stále víc vědoma svých nedostatků, zaostávala ve všech směrech a pomalu ztrácela naději, že někdy bude schopná ovládat ninjutsu a taijutsu jako ostatní. Navíc, Sakura se cvičila u Tsunade teprve krátce a už vykazovala daleko větší pokroky než ona. Jediné hodiny, které jí přinášely útěchu, bylo hraní shogi se Shikakem. Na druhou stranu to byl právě on, kdo jí pokaždé nasadil brouka do hlavy. Pravda, ještě v laboratoři slavila celkem úspěch. Jenže teď ji trápila daleko závažnější myšlenka.
„Kakashi, spíš?“ Touazuki bušila na dveře jeho pokoje.
„Ne,“ ozvalo se zevnitř.
„Potřebuju s tebou mluvit.“ Ozval se zvuk, něco mezi zakňučením a zavrčením, a pak kroky. Tou šla napřed a sedla si ke kuchyňskému stolu. Kakashi se za chvíli objevil ve dveřích a zíval. Dovlekl se k ní a posadil se. Touazuki mu přistrčila čaj.
„Co potřebuješ tentokrát?“ zeptal se zmoženě.
„Trápí mě jedno morální dilema.“
„Jaké morální dilema?“
„Nejsem si jistá, jestli ti to můžu říct úplně, ale řeknu ti to obrazně.“
„Dobře, poslouchám.“
„Představ si, že je jedna malá vesnice...“
„Tou vesnicí myslíš Konohu?“ zeptal se.
„Ne, a nepřerušuj mě. Je jedna malá vesnice, která sice má hrozně moc zeleniny a ovoce, ale odbytiště je daleko, a než tam zboží dopraví, tak se zkazí a oni z toho nemají žádné peníze. Všechno by se mohlo zlepšit, kdyby si koupili koně a díky němu by mohli rychleji dopravovat svoje výpěstky. Jenže koně jsou v té oblasti vzácní a málokomu se povede je získat, protože je chová jen jeden muž. A ten je prodává svým dlouholetým známým a ti známí se jich nechtějí zbavit, to je jasné. Tak co udělají? Mají jedinou možnost, musí toho chovatele koní něčím přesvědčit. Jenže peněz zase tak moc nemají. Je jen jediná možnost. Vyšlou jednoho, který začne toho chovatele nenápadně ovlivňovat a podsouvat mu takové lži, aby ho nakonec dovedl k tomu, že vesnici koně prodá. Na jednu stranu je to morálně špatné, na druhou stranu by to ale pomohlo celé vesnici. Pravděpodobně zachránilo i životy, protože by tam časem mohl vypuknout hladomor. Co myslíš, že by měli dělat?“
„Ptáš se mě na to, jestli mají lstí a manipulací získat něco, co pomůže všem?“
„Tak nějak.“
Kakashi se zamyslel, podepřel si bradu a koukal do prázdna. Trvalo to, než našel odpověď.
„Myslím, že by měli koně získat. Jen ten jeden vesničan si bude muset najít způsob, jak se vyrovnat s tím, co udělal. I když on vlastně nemusí být špatný, koneckonců to, co udělal, není to nejhorší. Klidně mohl obchodníka zabít a vzít si koně násilím. Spíš jde o morální hranice onoho jedince. Ty hranice, které si nastavil sám.“
„Aha, dobře,“ řekla Touazuki a tentokrát se zamyslela ona.
„Jdu si zase lehnout,“ Kakashi vstal a odcházel. Pak se zarazil a znovu se vrátil: „Touazuki, nesnažila ses mi tou svojí báchorkou říct, že budeš kupovat koně?
„Ne, nesnažila.“
„Dobře, to jsem rád.“ znovu odešel, už bylo slyšet cvaknutí dveří, když se opět otočil a přišel do kuchyně.
„Nemyslelas tím ani jiné zvíře, že ne, Touazuki? Nehodláš sem přivést žádnou mulu?“
„Ne, Kakashi. Nebudu nic kupovat.“
„Tak teď můžu klidně spát.“

Touazuki měla Tsunade ráda, obdivovala ji. Považovala ji za chytrou, vzdělanou, silnou a schopnou a nikdy by se neodvážila zpochybnit ji jako Hokage. Jenže Tsunade si neuvědomovala jednu věc. Hokage je možná vnímán jako hlava vesnice, ale nemá neomezenou moc a poslední slovo. Pořád tu byla Rada starších a feudální pán. Oni všichni mohli do dění ve vesnici mluvit a Tsunade si to stále nepřipouštěla nebo nechtěla připouštět. Tvrdošíjně na ně kašlala a odmítala veškeré jejich připomínky. Pravda, některé jejich návrhy považovala sama Touazuki za kontroverzní a morálně uhnuté, ale také věděla, že je něco za něco. Pokud by Tsunade občas ustoupila, mohla by na oplátku získat daleko víc. Jenže to bylo proti jejímu přesvědčení. Vlastně i proti Touinu, ale ona momentálně neviděla jinou možnost. Sasukemu řekla, že získá moc, a hodlala to udělat. Pro dobro vesnice, jedině tak jim bude moci pomáhat. Musela odhodit naivní představu, že bude životem shinobi proplouvat a zůstane přitom čistá jako čerstvě padlý sníh. Nastal čas, kdy se musela ponořit do bahna. Začala operovat za zády Tsunade. Doufala, že to bude jednou i pro její dobro. Až jí Rada položí nůž na krk, Tou by to mohla odvrátit. Bod číslo jedna, získat si lidi z Rady na svoji stranu. Ne všechny, nadpoloviční většina postačí. Nehodlala se paktovat s Danzouem, to už bylo příliš. Navíc z něho měla strach. Nebylo těžké si získat jejich pozornost. Touazuki to dělala díky informacím, ke kterým měla přístup. Netrvalo dlouho a oni sami jí začali dodávat žádosti o zpracování podkladů pro jednání rady. V budoucnu by tak mohla podsouvat svoje vlastní návrhy.
Daleko složitější úkol byl získat povědomí o dění na dvoře feudálního pána. Měla jistý plán, ale k jeho uskutečnění ještě neměla všechno potřebné.

„Touazuki, mám pro tebe dva nové způsoby tréninku taijutsu,“ prozradil jí Kakashi.
„Nenapínej mě.“
„Dobře, při jedné části budeš bojovat se zavázanýma očima.“ Zívačka, řekla si v duchu Touazuki, dokáže se bez problémů orientovat pomocí svých barev. Nepotřebuje nepřítele vidět. I když je pravda, že ji může zradit terén. Pařez se nehýbe, a tudíž ho ani nevidí.
„Druhá část spočívá v tom, že budeš nosit na uších sluchátka.“
„Cože! Sluchátka, to ne,“ zakňučela. V momentě, kdy si zakryje uši, přijde o barvy. Byla zvyklá bojovat s jejich pomocí.
„Přesně, začneme hned s druhou variantou.“ Kakashi došel k ní a podával jí mohutně vyhlížející sluchátka.
„Vezmi si je,“ pobídl Tou. Neochotně je od něho převzala. Sepnula si vlasy do culíku, aby si je mohla nasadit.
„Touazuki, co to máš v uchu?“ zeptal se Kakashi.
„Nechala jsem si udělat náušnici, holky je nosí,“ odpověděla a snažila se, aby zněla lhostejně.
„Proč jen jednu a proč jsi mi o tom neřekla?“
„Druhou si nechám časem dodělat. Jen jsem chtěla vidět, jak to vypadá. A neříkala jsem ti to proto, aby ses nezlobil,“ zalhala.
„Já bych se kvůli tomu na tebe nezlobil.“ Kakashi si připadal jako tyran. Copak ji snad někdy trestal, aby se mu bála něco říct?
„Dobře, než si udělám tetování, tak ti o tom řeknu.“ Vytřeštěně se na ni podíval. Touazuki se rozesmála.
„Dělala jsem si legraci, měl by ses teď vidět,“ chechtala se mu.
Smích ji brzy přešel. V momentě, kdy si nasadila sluchátka, svět se pro ni změnil. Dřív v pohybech spatřovala nádheru a snad i umění. Teď byly obyčejné. Navíc nebyla schopná reagovat. Nedokázala předvídat Kakashiho pohyby. Neodhadla rychlost ani sílu. Dokázala je vnímat pouze každý jednotlivě, ne jako celek. Kakashi zaútočil rukou, ona sice úder vykryla, ale nevšimla si, že zároveň provedl kop. Skončila na zemi. Vlastně většinou buď letěla vzduchem, nebo ležela. Naznačil jí, aby si sundala sluchátka.
„Touazuki, nesmíš sledovat jenom moje ruce nebo nohy. Když si mě prohlédneš celého, jasně poznáš můj útok. Dělám všechno pomaleji, aby sis nové vnímání lépe osvojila.“
„Já vůbec nevím, jak mám něco poznat,“ zoufala si.
„Poznáš to podle toho, jak si nakročím. Kam přenesu rovnováhu a podobně.“ Koukala na něho a vůbec nechápala.
„Mám lepší nápad. Půjdeme se podívat na trénink někoho jiného. Budu ti tak moct všechno lépe vysvětlit,“ při těch slovech ji poplácal po hlavě. Ulevilo se jí, byla potlučená a rozmrzelá. Pohled na někoho jiného dostávajícího nakládačku bude úleva.
Najít dobrovolníky pro předváděčku nebylo vůbec těžké. Kakashi odchytil Gaie a Leeho, kteří právě prováděli jakési krkolomné a podivně vypadající cvičení. Oba okamžitě nadšeně souhlasili. Kakashi je upozornil, ať nepoužívají plnou rychlost, aby Touazuki mohla snadněji sledovat jejich pohyby.
Menší komplikací bylo, že Tou nemohla dostávat komentář přímo v průběhu zápasu. Kdyby si sundala sluchátka, aby poslouchala Kakashiho, okamžitě by se objevily barvy. Takže takhle to vypadalo, jako by pouštěli a zastavovali video. Lee a Gai bojovali, pak je Kakashi zastavil a řekl jí, na co se má dívat. Oba dva pak pokračovali. Jediné štěstí, že to ti dva nemají v hlavě v pořádku, nikdo jiný by na tak bláznivý nápad nepřistoupil.

Touazuki úspěšně složila zkoušku a mohla se vrhnout na samostatný výzkum. Vedoucí laboratoře, břichatý plešatý chlapík, který si každou chvíli něčím pokecal plášť, jí řekl, ať si vybere téma svého výzkumu. Celkem ji tím rozhodil. Vůbec nevěděla, co si má mezi tisíci svými nápady vybrat. Měla tolik možností. Pro kterou se rozhodne? Jakmile dostala oštemplované osvědčení, došla až k pracovišti Ušatce a zamávala mu s tím před obličejem. Konečně má od něho pokoj, už si na ni nemůže vyskakovat. On je pořád jen starší laborant. Musí pracovat pouze na dílčích úkolech, které mu zadají. Počtvrté se mu nepovedlo složit zkoušku.
„Dali ti to jenom z protekce. Hokage-sama se za tebe přimluvila,“ škodolibě za ní zavolal. Touazuki tím úplně zkazil náladu. Vážně za to nemohly její schopnosti, ale přímluva Tsunade? Musela jít hned za ní a na rovinu se zeptat. Pokud si pamatovala, právě trénovala se Sakurou. Vešla dovnitř v momentě, kdy Sakura prožívala nával euforie. Poprvé se jí povedlo oživit rybu. Udělala další krok kupředu. Ryby v Touině péči stále umíraly. Vážně je úplně k ničemu, a tak ji Tsunade chtěla povzbudit a protlačila ji zkouškou.
„Co potřebuješ, Touazuki?“ Tsunade se usmívala. Sakura jí udělala radost. Tou jí strčila pod nos osvědčení.
„Výborně, další úspěch,“ pochválila ji.
„Jenže mi řekli, že to mám jen z protekce, prý jste se za mě přimluvila.“
„Věříš takovým nesmyslům? Nikoho bych neprotlačovala. Návrh na tvoje připuštění ke zkouškám přišel už před měsícem od vedoucího laboratoře. Já jsem ho pozdržela, protože jsem si nebyla jistá, jestli to zvládneš. Svolení jsem dala, až když jsem viděla, jak sis poradila s Choujim,“ odpověděla jí Tsunade vážně.
„Vážně?“ ujišťovala se Tou.
„Samozřejmě, už máš téma pro výzkum?“
„Zatím ne. Ještě o tom budu přemýšlet.“

Touazuki se posadila na schody před jejich domem. Přemýšlela. Chtěla, aby se jí taky povedlo oživit rybu, ale pořád na to nemohla přijít. Vzala si sluchátka od Kakashiho a položila si je na uši. Zkoumala přitom lidi kolem. Barvy zmizely. Sundala si je. Barvy byly zase zpátky. Zkoušela to stále dokola a fascinoval ji ten pohled a skokové změny.
„Já přicházeje v tak krásné místo… chci ti sdělit, že poslání mé… u konce jest,“ ozvalo se vedle Touazuki.