Obecné

Říkali mu mnoho jmény, ale to nejoblíbenější a nejčastější bylo Monstrum. Nenáviděli ho. Báli se, křičeli na něj, nebo ho ignorovali, jako by nebyl nic jiného než vzduch. Nechápal to, co na něm bylo tak hrozivého?

*crrr*
„Zatracenej budík!“ zamumlal unaveně a naštvaně Naruto a vší silou bouchl do budíku, který se od úderu rozbil. „Tak, a je klid,“ vzdychl a snažil se znovu usnout.
Po dvaceti minutách to vzdal.
„Tak nic, no. Jdu si alespoň vyčistit zuby,“ řekl a naštvaně vstal. Po vyčištění zubů si šel dát ledovou sprchu, aby se probral a po sprše se šel nasnídat.
Na dnešním dnu mu něco nesedělo, něco se mu zdálo divné, ale asi po minutě přemýšlení o tom, co je špatně, to vzdal, radši se oblékl a šel ven.

"Hokage-sama, přivedla jsem ho. Čeká na chodbě."
"Dobře, pošli ho sem!"
"Dobře," řekla jenom Shizune a šla na chodbu. "Můžete jít dovnitř."
Muž nic neřekl, jen kývl a šel dovnitř.
"Hokage-sama, co se děje tak důležitého, že to nemohlo počkat až domedituju?"
"Nebuď hned protivný."
"Fajn, co se děje?"
"Jde o Měsíc. Podívej se sám!"
"Dobře," povzdychl muž a přistoupil k oknu. "Hmm, to je divné. Jak je možný, že jsem si toho nevšiml."
"Tak co s ním je?" ptala se netrpělivě Tsunade.
"Nemám ponětí."

Kapitola XIII. – Jouninská zkouška (část první)

Na jaře dalšího roku se Wiera a Arashi vydaly do Konohy na Jouninskou zkoušku.
„Mám docela štěstí, že se koná zrovna v Konoze. I přesto, že Suna a Iwa jsou mnohem blíž. Jenže mají nějaké vnitřní spory či co…“
Na cestě byly už pátý den a zanedlouho spatřily mohutnou vstupní bránu. Radostně přidaly do kroku, protože byly již téměř v cíli.
„Opět tady,“ pomyslela si Wiera s úsměvem.

jsi tu zase, i když už všechno skončilo, jsi tu pořád, jsme tu oba, ty a já jako věčná památka toho všeho, tolikrát jsme se setkali, zpovzdálí i zblízka, tolikrát ozvěna tvých kroků rozezněla skrze zem mé kořeny, tolikrát mé listí ševelilo závanem tvého dechu, tolikrát jsme tu oba stáli, jako mlčenliví svědci toho všeho, a teď tu sedíš stejně jako tenkrát, sedíš tu, i když prší a mokré vlasy se ti lepí k tváři, ale tobě to nevadí, protože brzy bude večer a i tenkrát byl večer, déšť ustal a mraky se rozestoupily a mezi nimi problesklo ve

Jeden sen on mal
Aby Hokagem sa stal
No kto ho len uvidel
Vysmial sa mu len

Dlhú cestu podnikol
Smiech ostatných zanikol
Veril, že to dokáže
Šikovný sa ukáže

Kapitola XI. – Cesta prázdné ruky

Blížil se konec roku po Wieřiných třináctých narozeninách. V nejvyšších polohách hor byly nejméně tři metry sněhu, tuhé mrazy a nemyslitelné podmínky k přežití. V těchto dobách se všichni levharti uchýlili do nižších poloh, kde bylo více potravy a teplejší klima.
Ammanti, Shian a Yuki seděli na jednom z kamenů a pozorovali trojici dětí, kterak si hrají a dovádějí ve sněhu s levhartími mláďaty. Stavěli sněhuláky, koulovali se a tvořili andílky.

Bylo po dešti, na stromech ještě visely kapky. Dívka uháněla lesem a vlhkost se přitom chytala na její šaty. Byla úplně promočená a vyděšená. Držela se za břicho a mezi prsty jí prosakovala krev. Zpomalovala. Nepřátelé ji pomalu doháněli, ztrácela síly příliš rychle, chakra byla skoro na nule. Neměla tušení, co se stalo s ostatními členy jejího týmu. Doběhla k útesu, pod kterým divoce vířila řeka. Nezaváhala, neměla jinou možnost. Skočila dolů. Dravý proud ji okamžitě uchvátil, nemohla s ním bojovat.

Jednou za dvě stě let si Měsíc a Slunce vybírali vyvolené, kteří budou strážit chrám Tmy a Světla. Ten den, kdy se to všechno stalo, měla být svatba Prince a Princezny.
Princezna Měsíce, žena zvolená Měsícem, byla překrásná, mladá a chytrá dívka, která ráda četla knihy, znala všechny bohy na světě, a kterou brzy čekala svatba s Princem Slunce, mužem zvoleným Sluncem.
Mezitím co se Princ připravoval na svatbu, těšil se, jak si vezme Princeznu a získá tím velkou moc. Bylo mu jedno, že s tou mocí má strážit chrám. On dychtil jenom po moci a bohatství. Ovšem stále pochyboval, jestli je to správně. Že by v něm byl ještě kousek citu a lidskosti? Možná, ale když se do toho ponořil Bůh chaosu Koba, bylo už jasno.

Kapitola X. – Levhartí techniky

Druhý den ráno se Wiera a Arashi vrátily do hor. Yuki je již netrpělivě vyhlížela na obranné plošině.
„Vítejte zpět,“ řekla.
„Díky,“ odvětila Wiera poněkud zaskočeně, „děje se něco?“
„Hm, částečně. Vzpomněla jsem si, že jsem tě nenaučila jednu ze základních technik se zvířaty.“
Arashi dívku nenápadně švihla chlupatým ocasem po lýtku a šibalsky se usmála. „Já ti to říkala.“

Už tady tvrdnu alespoň deset hodin a furt jsem nic nezjistil! Proč jsem si já blb vybíral zrovna takovej blbej úkryt, to je fakt blbý. Ano, Kabuto, jen nadávej na všechno, že je to blbý, to je totiž fakt dospělý a originální. Možná by jsi tady nemusel být, kdyby tě třeba napadlo se přemístit, ale to ty ne, že jo? Asi mám problém, páč už přes hodinu mluvím sám se sebou. No nic, jdu se přemístit.
Jen co Kabuto vylezl ze svého úkrytu, uslyšel blížící se kroky.
Do háje! To se fakt může stát jen mně!

Byl den Kakashiho narozenin. Sakura, Naruto a Sasuke se rozhodli, že mu přichystají překvapení v prvotřídní restauraci, která je docela dost daleko od Konohy. Jelikož je Sasuke velký gentleman a hrdina, který nechtěl být tak dlouho s Narutem, nechal Sakuru na pospas Narutovi a on si vzal na starost Kakashiho. Sakura tedy byla nucena s Narutem přežít tu dlouhou cestu. Šlo to hladce, jelikož Sakura upozornila Naruta, že jestli jenom cekne, to první, co uvidí po probuzení, bude nemocniční sál. Jenže po chvilce...
"Mám hlad a žízeň!" křikl Naruto.

Touazuki seděla s Narutem v Ichiraku a živě diskutovali.
„Říkala jsem ti už jednou, že se máš na Sasukeho vykašlat,“ zuřila Tou. Přála si, aby jim už konečně donesli jídlo a Naruto si zacpal pusu, pak by na všechno zapomněl.
„Kakashi si taky dělá starosti, říkám ti, že s ním není něco v pořádku.“ Měl pravdu, Kakashi byl v poslední době nervózní a několikrát jí opakoval, ať si dává na Sasukeho pozor, i když nechápala, proč. Co by jí asi mohl udělat? Je to jen blbec, který má plnou pusu řečí a jinak nic.

Zhasla svíce.
Tma skryla linii tvé skráně,
tak náhle, tak prudce...
tak strašně nečekaně.

Včera jsi mě znenadání objal.
A já odbyla jsem tvůj milý smích.
Co jsem to udělala, Bože?
Jak ve snu šlapu po svících.

Ano, je to jenom sen,
co za chvilinku jistě zmizí.
Bílé květiny mi zase podáš TY!
A ne ta řada cizích.

Jsi tu? Snad tam za rohem?
Víš, moc ráda se tě lekám.
Čekám, kdy mě překvapíš a zakryješ mi oči.
Čekám, čekám...čekám.

Ty už nepřijdeš, viď?
To pomyšlení proniká vším a bodá jako led,

"Holky, ještě předtím než umřeme, bych chtěla říct, že odteď nesnáším medvědy!"
"Na tom se asi všichni shodnem."
"Fajn, pokud toto jsou vážně vaše poslední slova, která byla poněkud urážlivé vůči mému malému Brutusovi, tak se asi můžete rozloučit se životem!"
"M-malýmu? Vždyť je pomalu větší než stodola!"
"Už dost! Poslední slova byla. Teď je čas zemřít!"

„Sakra! Sakra! Sakra! Blbý nudle!“
„Proboha, Naruto, co tady blbneš?“ zeptal se Sasuke, když vešel do kuchyně v ne až tak populární restauraci v Konoze.
„Musím vařit. Stačí ti to takhle?“
„Ne. Proč musíš vařit a proč zrovna ty? To už si radši měli najmout opici.“
„Strašně vtipný, a aby bylo jasno, tak já jsem si to nevybral, jasný? To je trest.“
„Jo. Pro ty lidi, který to budou jíst. Jak tak na to koukám. Ale mě se spíš zdá, že ty nudle koukaj na mě. Cos vůbec udělal?“

V lese
"Neměly jste se sem vracet, když jste předtím zdrhly!"
"Počkat! Kdo vůbec jste?" křikla Sakura.
"To vás nemusí zajímat, ale dobře, řeknu vám to. Já jsem strážce tohoto lesa a jmenuji se...."
"Lorax?" přerušila jsem ho.
"Já ti dám Loraxe! Moje jméno je Tarkon."
"Aha, no, ale o moc lepší to teda není."
"Sklapni a nech mě domluvit! Takže, jak jsem říkal, jsem strážce tohoto lesa a jelikož vy a ti vaši přátelé jste mi včera ničili můj les, tak vás budu muset zabít."

Kapitola IX. – Co se děje, Akiro?

Ráno
"Tak už vstávej," slyším jak na mě mluví Ino, ale já stejně předstírám, že spím s tím, že mě za chvíli už konečně nechaj, ovšem dokud..."Holky, tohle nemá smysl. Chce to přejít na plán B. Sakuro přines sem ten kýbl!"
"Jasně, Ino,"
Chtěla jsem rychle vstát, abych se vyhla polití vodou, ale bylo pozdě.
"Však ty se vzbudíš," řekla Ino a následně mě polila tou zatracenou vodou.
"Sakra, holky, tohle už je snad moc, ne?" zuřila jsem na ně.
"Moc? Sakra, my se tě tady snažíme vzbudit asi 2dvacet minut. Tak co jsme asi měli dělat?"

V 6 hodin ráno.
"Cože, teprve 6 hodin? Vždyť odjíždíme až v 9:52 a sraz je až 9:30 a já můžu spát až do osmi, tak proč mi teď zvoní budík? Vždyť jsem si ho ani nenastavila," říkám naštvaně a ospale. Najednou uslyším kroky a je mi jasný, že mamča už je taky vzhůru.
"Jé, dobré ráno, zlato, tak ty už si vzhůru, jo?" ptá se mě až příliš energicky mamča.
"Hmm. Jo, jsem, jo, jsem vzhůru," odpovím.
"Co se děje? Zníš, jak kdyby jsi vstávala špatnou nohou."