Světelní strážci - Kapitola IX. - Co se děje, Akiro?

Kapitola IX. – Co se děje, Akiro?

Byl podzim před Wieřinými jedenáctými narozeninami. Neměla v současné chvíli co na práci, Yuki neohlašovala nové techniky, a tak jen ležela v trávě a hleděla na nebe. Bílé mraky pluly jí za hlavu, převalovaly se a různě měnily svůj tvar. Nejdřív vypadaly třeba jako drak chrlící oheň, potom se změnily ve velrybu a potom v obyčejnou hromadu kamení.
Pohlédla na svou ruku. Z konečků prstů, z dlaně a vlastně z celého předloktí jí sálala jako plamínek skomírajícího ohně šedá chakra. Už nějakou dobu tento jev na sobě pozorovala a nedokázala ho vysvětlit. Přestože na jedné z návštěv zámku svých rodičů během noci přečetla všechny knihy o fungování chakry, nenalezla nic byť jen zmínku o svévolném uvolňování.
A v lékařských příručkách a svitcích se dozvěděla stejné množství informací o chakře jako u rodičů – spoustu o funkcích, o sálání nic.
Občas o tom debatovala i s dvojčaty. Shizute se svěřil hned. Ari nejprve dělal hrdinu, ale nakonec taky přiznal barvu. Ani jeden z nich nepřinesl do problému víc světla než ona.
Nechala ruku klesnout a znovu pohlédla na nebe. Velkých mraků ubylo.
„Docela dlouho jsem se neviděla s Akirou,“ vzpomněla si. Vyskočila na nohy a mířila si to k hlavní plošině. „Zajdu za ní dneska.“ Yuki seděla na svém obvyklém místě a něco vyřizovala.
„Yuki-sensei,“ oslovila ji.
„Ahoj, Wiero. Co tě sem přivádí?“ ptala se levhartice.
„Chtěla jsem se zeptat, jestli bychom nemohly s Arashi zajít do lesa Ikagawashi.“
„Samozřejmě, proč by ne.“
„Díky. Vrátíme se nejspíš zítra. Zatím.“
„Mějte se.“
Wiera si sbalila pár nejdůležitějších věcí a zamířila na tréninkovou plošinu, kde si Arashi procvičovala svou nejúčinnější techniku, Raiton: Raitoningu Tsumujikaze.
„Arashi!“ zavolala Wiera a zamávala rukama nad hlavou. Levhartice si jí povšimla a otočila se.
„Co se děje?“ otázala se.
„Zajdeme do Lesa na menší návštěvu, co říkáš?“ zazubila se na ni.
„Souhlasím,“ radostně zamávala ocasem. „Vyrazíme hned.“
Na východní straně hor seběhly po známé cestě do údolí k lesu. Neváhaly ani vteřinu a zmizely mezi stromy.
„Tomaru!“ zavolala Wiera na tygra, který seděl poblíž cesty. Ten si všiml příchozích, zvedl se a klusal jim vstříc.
„Ahoj, Ruki-chan, Arashi-neechan.“
„Zavedl bys nás, prosím, za Kizoku-sama?“ zeptala se Arashi.
„Jistě, pojďte za mnou.“ Rozešel se směrem do centra, Wiera a Arashi ho následovaly. Chvíli šli mlčky, dívajíce se po okolí nebo do země. Pak Tomaru prolomil ticho.
„Co vy dvě tady tak brzo po ránu děláte?“
„Přišly jsme za Akirou a Shirem,“ vysvětlila Wiera. Tomaru se zamračil.
„Myslím, že Akira v lese není,“ řekl. „S Kizokim včera spěšně odcestovala do Konohy. Shiro tu sice zůstal…“
„A nevíš, kdy se vrátí?“ ptala se levhartice. Zavrtěl hlavou.
Wiera se zamyslela. „Co by v Konoze mohla tak najednou chtít?“
Dorazili do centra a vystoupali po dlouhém schodišti až do Velké síně. Kizoku ležel ve stínu tygří sochy, hlavu měl položenou na předních tlamách a zdálo se, že spí. Ale všichni příchozí věděli, že jeho smysly jsou ve střehu.
„Kizoku-sama, Umi Rukushika a Arashi si s vámi chtějí promluvit,“ řekl Tomaru.
Kizoku líně otevřel oči a zvedl hlavu. „Dobře, Tomaru. Můžeš jít,“ dodal, když uviděl dívku s levharticí v pozadí.
„Hai,“ uklonil se a vyšel ze síně.
„Copak byste potřebovaly, Wiero?“
„Chtěly jsme zajít za Akirou,“ odpověděla. „Dlouho jsme se neviděly, chápete, Kizoku-sama.“ „Jak se dozvěděl moje jméno? Vsadila bych na to, že v tom má určitě prsty Yuki-san.“
„Možná ses už dozvěděla, že Akira byla včera v Konoze a dnes ji nikdo neviděl. Dokonce ani já nevím, kde je teď. Ale pokud chcete, můžete tu pár dní pobýt. Kira vás ráda uvidí.“
Arashi a Wiera si vyměnily radostný pohled.
„Bude nám potěšením, Kizoku-sama. Arigatou.“ Dívka lehce sklonila hlavu a levhartice též.
„Můžete jít,“ řekl, znovu si položil hlavu na tlapy a zavřel oči.
„Hai.“ Obě se otočily a odešly. První zastávkou byl dům Shira a Kiry, Shirovy matky. Wiera si odložila v Akiřině pokojíku a následně se šly s Arashi toulat ven.
Procházely centrem a nakonec se usadily na lavičce poblíž jezera, kde si hrála skupinka malých tygrů.
Najednou Wiera vběhla doprostřed, poklekla a načež položila dlaně na hladinu.
„Sleduj, Arashi,“ potutelně se usmála. Levhartice i tygřata zbystřeli.
Dívka nejprve kolem sebe pomalu roztočila vodu, zatímco opatrně vstala. Ladně upažila vpravo a následně vlevo. A začala tančit.
Byl to balet. Balet kombinovaný s několika katami. Elegantní a andělsky krásný a přitom smrtelně vážný a riskantní. Útok mohl přijít odkudkoli. Nenadálý výpad ze strany vodní koule naplněné chakrou nebo obyčejná rána pěstí.
Wiera však svou hazardní hrou nechtěla nikomu ublížit. Tygři byli její přátelé.
Během jejího umění se u jezera nahromadil velký počet pozorovatelů. Nikdo nestačil žasnout nad úchvatným spojením tance a boje. A všichni věděli, že závěr se blíží.
Wiera se točila stále rychleji a rychleji, dvě koule se změnily v osm šípů, rotujících v protisměru.
Stát!
Jako na povel se střely rozlétly nahoru do pomyslného vrcholu, kde se střetly a roztříštily se na malinké kapičky, jež volně padaly zpět na vodní hladinu.
Dav začal tleskat a Wiera se s úsměvem ukláněla na všechny strany. Potom, co se masa zvědavců rozešla, přidala se k ní Arashi a společně zamířily dál do hlubin lesa.
Celou dobu si povídaly. O Wieřině představení, o důvodech, proč Akira tak najednou odjela do Konohy, o technikách, které úspěšně zvládly a které budou následovat. Skoro vůbec si nepovšimly, že už jsou velmi daleko od centra.
„Já myslím, že tě mamka co nejdřív naučí Kuchiyose no Jutsu. Je to přece jen základní technika se zvířetem a navíc…“
Dívka náhle ustala v chůzi. Jakási neznámá síla ji nutila vrátit se, nepokračovat dál. Nebála se často, jenže teď se jí srdce rozbušilo a bázlivě udělala po sotva znatelné pěšině, kterou se sem dostaly, pár kroků vzad. Pravice jí mimoděk sklouzla k pasu, kde měla vějíř.
„… a říkala jsem si- Hele, posloucháš mě vůbec?!“ zavrčela Arashi, která teprve teď zjistila, že se Wiera zastavila.
Ta se rozhlédla po okolí. Stromy lehce mávaly větvemi ve větru a jemné šumění listů byl balzám pro uši. Tajemná aura tu však byla stále.
„M-měly bychom se vrátit. Kira nám určitě nachystala oběd.“
Arashi nejprve podezřívavě našpulila tlamu a pak se rozešla zpátky.
Vrátily se zpátky k domku. Poblíž byla malá, těžko přístupná mýtinka, na níž dopadalo sluneční světlo. Wiera se rozvalila po celé ploše. Blaženě se usmála. Světlo ji zcela uklidnilo.
Levhartice se položila vedle ní do stínu. Zanedlouho obě usnuly.
Wieru znenadání něco praštilo po obličeji a probudilo ji to. Obrátila se na bok a kýchla. Zvedla se na lokti. Arashi lehce mávala špičkou svého chlupatého ocasu jako člověk, který na něco čeká. Byla už dávno vzbuzená, teď jen zírala na dívčin obličej.
„Co je?“
„Ty máš teda tvrdý spaní. Ani slunce tě nedokáže probudit.“
„Jak dlouho…?“
„Jsi spala? Asi tak hodinu.“
„Ale zatraceně…“ zaklela Wiera. Zvedla se a oprášila ze sebe trávu. Prodrala se ven skrz křoví a levhartice za ní, když tu najednou se zarazily.
„Akiro?“ oslovila Wiera dívku před sebou. Ta zvedla hlavu.
„Ruki-chan?“ byla neméně překvapená. „Co tady děláš?“
„Přišly jsme za tebou,“ odpověděla. „Odkud jdeš?“
Akira chvíli mlčela. Jako by si rozmýšlela odpověď. Tmavovláska si povšimla, že má kruhy pod očima a načervenalé oči. Celkově vypadala velmi ztrhaně.
„Byla jsem v lese,“ řekla nakonec.
„Co jsi tam dělala?“
Na to Akira jen máchla rukou, odvracejíc pohled. Bylo víc než znát, že o tom nechce mluvit.
„Promiň, to byla hloupá otázka.“
„V pohodě,“ zamumlala sklesle.
„Pojďte na oběd,“ vyzvala je Arashi. Obě dívky souhlasně přikývly.
„Akira se chová dost nezvykle. Přijde mi taková… smutná. Snad se jí nestalo nic zlého,“ myslela si Wiera. Vešly mlčky do domu.
„Konečně jste tady!“ zvolala starostlivě Kira z kuchyně. „Oběd vám už dávno vystydl.“ Vešla do předsíně a zarazila se, když mimo Wieru s Arashi uviděla taky Akiru.
„Akiro… opravdu… se to stalo?“ zeptala se opatrně, načež dívka jen kývla.
„Akiro!“ zavolal Shiro a přiběhl k nim. Akira jen poklekla a pevně ho objala.
Levhartice si s druhou dívkou vyměnila pohled, zatímco se tiskly u dveří. Byly si vědomy, že překáží.
„Pojďte se přeci najíst.“ Akira se napřímila s ne moc přesvědčivým úsměvem. Zasedli ke stolu.
„Chtěla bych vědět, co se stalo.“ Wiera zamyšleně míchala lžící polévku. „Musím Akiře nějak zlepšit náladu. Musím! Je to přeci moje kamarádka.“
Po jídle vyšla s Akirou ven na travnatou plochu za domem. Tmavovláska se postavila na osvětlenou polovinu a pokusila se Akiru na stinné části nějak rozproudit.
„Tak, Akiro,“ usmála se na ni, „naučila ses v poslední době nějakou novou techniku?“
Akira se zamyslela.
„Ale jo,“ řekla po chvíli. Složila pár pečetí a předvedla větrnou techniku. Vytvořila větrný vír, který poslala na jeden strom.
„Tohle byla technika Fuuton: Reppushou. Strýček Jirayia mi poslal svitek s návodem, jak se ji naučit,“ vysvětlila. Nálada se jí mírně zlepšila.
„Velice působivá technika,“ uznala Wiera. „chceš vidět nějakou moji?“
„Jo, klidně. Jen se předveď,“ pokynula.
„Máš to mít,“ zazubila se. V každé ruce vytvořila jeden Vodní šíp. „Suiton: Mizu no Ya!“ Do stromů za Akirou poslala obě střely. Provrtala tak v každém díru na druhou stranu.
„Páni, jsi vážně dobrá,“ pousmála se Akira. „Nechtěla bych tě mít za soupeře.“
„Ale jdi ty,“ odvětila, „Spíš já tebe bych nechtěla mít za soupeřku. Udělala bys ze mě sekanou a dala by sis mne k večeři.“
„Prosím tě, z čeho tak soudíš? Vždyť skoro nic neumím. Má nejsilnější technika je obranná. A útoky? No, vlastně…“
„Podívej, já umím velmi málo silných technik,“ pošťuchovala ji Wiera dál. „A ten vějíř co pořád nosím – to je módní doplněk. Žádná zbraň.“
„Ts, co mám říkat já?“ rozesmála se Akira. Najednou se jí tvář změnila. Oči zezelenaly. Začaly zářit.
Wiera ucukla. Jako by se opařila vroucí vodou. Znovu udělala krok vzad. „Co je to za auru?! Tak temná… zlá… Je to ta, kterou jsem vycítila dnes v lese?“ Srdce se jí rozbušilo.
„Abych nebyla zahanbena… chceš něco vidět? Pořádnou zbraň?“ tajemně se usmála. Odhalila tak své protáhlé špičáky.
Druhá dívka jen kývla. Akira se kousla do palce.
„Kuchiyose no Jutsu!“ v rukách se jí objevil oblak dýmu. V druhé chvíli Akira držela katanu v černém pouzdře. Vytáhla ji a Wiera spatřila její nádherně čistou čepel, lesklou jako zrcadlo. Dívka do ní vpustila svou chakru. Rychlostí blesku se dostala ke stromu, jehož kmen přesekla vedví. Než dopadl na zem, dostala se na druhou stranu.
„Ještě nekončím.“ Znovu se jí na tváři objevil ten děsivý úsměv. „Fuuton: Kaze Nami!“ Z čepele katany se vydrala větrná vlna, jež rozsekla několik stromů v řadě.
„Akira je čím dál nebezpečnější. Jestli ji někdo v tomhle stavu rozzlobí, nedopadne to s ním dobře,“ myslela si Wiera.
„Od Chuuninské zkoušky ses vážně zlepšila,“ řekla nahlas.
„Děkuju. Já se k nám oběma vyjádřila už jasně,“ usmála se druhá z dívek. Už to opět byla ta stará známá, přátelská Akira.
Slunce už zapadalo, a tak se obě vydaly ke Kiře domů Za cesty si povídaly. A Wiera poznala, že Akiře je již mnohem lépe.