Poslední z klanu Akame XXIX. - Útěkáři

Touazuki seděla s Narutem v Ichiraku a živě diskutovali.
„Říkala jsem ti už jednou, že se máš na Sasukeho vykašlat,“ zuřila Tou. Přála si, aby jim už konečně donesli jídlo a Naruto si zacpal pusu, pak by na všechno zapomněl.
„Kakashi si taky dělá starosti, říkám ti, že s ním není něco v pořádku.“ Měl pravdu, Kakashi byl v poslední době nervózní a několikrát jí opakoval, ať si dává na Sasukeho pozor, i když nechápala, proč. Co by jí asi mohl udělat? Je to jen blbec, který má plnou pusu řečí a jinak nic.
„Sasuke, Sasuke, SASUKE! Mám plný zuby řečí o něm. Dělá se mi zle, když slyším jeho jméno. Proč se všichni pořád zajímáme jen o něj?“
„Je člen našeho týmu. Všichni o něho máme starost. Ty to nemůžeš pochopit. Nikdy jsi žádný tým neměla. Vůbec nevíš, jak to chodí. Jsme jako rodina.“ Položili před ně misky s rámenem. Touin vztek dosáhl maxima. Copak jsou jím všichni posedlí? Trpí snad nějakým druhem obsese jménem Sasuke? Navíc Naruto teď zadrnkal na citlivou notu, aniž si to uvědomil, jak bylo pro něho typické.
„Naruto, jsi pitomec. Víš co? Tak si s tím svým úžasným týmem běž na rámen sám, ať ti ho konečně platí někdo jiný,“ zahulákala a shodila misku s jídlem na zem.
„Co vyvádíš? Právě jsi zahodila jídlo.“ Tvářil se, jako by mu bylo milejší, kdyby na místě někoho zabila.
„Jsi dneska příšerná, co tě žere?“ zavrčel..
„Ty mě žereš,“ zakřičela a odešla.

Vztek ji za chvíli přešel a mrzelo ji, že na Naruta křičela, ještě nikdy se s ním opravdu nepohádala.
Jenže ji štvalo, jak všichni řeší Sasukeho, jako by byl nejdůležitější osobou v celé vesnici. Když se vrátila z mise, čekala nějakou pochvalu od Kakashiho za to, jak všechno zvládla. Místo toho se jí jako první zeptal: „Jak se ti během té doby jevil Sasuke?“
„Jako idiot, žádná změna.“

Však ona všem ukáže. Doma si sbalila nejnutnější věci, hlavně jídlo a pár knížek, aby zabila nudu. Zašla do svého domečku. Nebyl její, zatím. Ale nikdo jiný se k němu nehlásil, takže o něm v duchu často přemýšlela jako o svém. Vistárie sice už odkvétaly, ale i tak byl nádherný. Zalezla si do pokoje, který sousedil se zahradou za domem. Celá zadní stěna se dala odsunout, a dům se tak stal součástí venkovního prostoru. Dřív tu bývalo malé jezírko, které teď zůstalo zanesené a místo vody bylo plné mokřadních rostlin. Celá zadní zahrada byla zanedbaná. Přerostlé stromy a květiny rozrostlé mimo záhony. Skoro na samém okraji stál zahradní domek, nachýlený k jedné straně. Byla ráda, že místo nikdo nesrovnal se zemí. Roztáhla si spacák a usínala s pohledem do záplavy zeleně.

Přečetla všechny knihy, které měla. Představovala si, jaký je v Konoze blázinec a všichni ji hledají. Nejspíš dostane vynadáno, ale určitě si všichni uvědomí, jak jim chyběla, a budou rádi, že je zpátky.
Jenže čas ubíhal a ji pořád nikdo nenašel. Stihla mezitím zastřihnout keře a obnovit jezírko. Z domu vytrhala stromky, které začaly rašit mezi prkny. Došlo jí jídlo a pořád nic. Nejspíš jen nevědí, kde je, tak se prostě vrátí sama. Sice to nebude úplně podle jejích představ, ale i tak ji rádi uvidí.
Vylezla zpátky na svět. Několik dní žila jen v zeleném šeru, takže ji denní svit trochu překvapil. Zamířila rovnou na hlavní ulici. Postavila se přímo doprostřed a čekala. Každou chvíli se objeví nějaký shinobi a nadšeně zakřičí: „To je Touazuki, ta, kterou všichni hledáme!“
Jenže nikdo o ni nejevil zájem. Copak nikomu nescházela? Možná jen Tsunade nechtěla dělat příliš rozruch a pátrání probíhá v utajení. Rozhodla se jít domů. Třeba na ni Kakashi čeká. Ani tentokrát neměla štěstí. Byt byl zcela prázdný. Kakashi nikde, nenechal jí ani žádný vzkaz. Copak o ni neměl vůbec strach? Pravděpodobně je na misi a ještě se nestihl vrátit domů, zatím nezjistil, že se pohřešuje. Zkusí Naruta, ten si rve vlasy za to, co jí řekl. Dělala, jako by ho neznala. Nikdy si příliš nelámal hlavu s tím, co říkal. Vlastně ani nebyl schopný si uvědomit, jak lidé zareagují na jeho promluvy.

Ani tady neměla štěstí, Naruto nebyl doma. Buď někde trajdá, je na misi, nebo sedí v Ichiraku. Což bylo nejpravděpodobnější, zamířila rovnou tam. Nestihla to, cestou ji zarazil udýchaný Kotetsu.
„Posílá mě Tsunade, mám tě přivést do nemocnice,“ vychrlil ze sebe a zhluboka se nadechl, aby dostal vzduch do plic.
Konečně! Tsunade nezklamala a rozhodla se ji najít.
„Ve vesnici je zmatek, Sasuke zmizel, několik lidí se ho vydalo hledat.“ Tou se při jeho slovech málem zhroutila k zemi. On jí snad všechno dělá natruc. Rozhodne se zmizet ve stejném okamžiku jako ona a opět na sebe strhne pozornost. A ona by si klidně mohla dřepět v domku ještě týden a pravděpodobně by si nikdo nevšiml, že vůbec chybí.
„Musíme spěchat, situace je naléhavá.“ Touazuki hodila za hlavu veškerý svůj vztek a zášť. Kotetsu se rozeběhl a ona ho následovala. Hnali se vesnicí mezi zírajícími lidmi. Co se sakra mohlo stát, že ji Tsunade potřebuje?
Provedl ji dlouhou nemocniční chodbou, stranou od rozruchu u příjmu. Na samém konci přede dveřmi seděly dvě postavy. Jedna z nich byl Shikamaru. Vypadal zdrceně. Tou došla až k němu, když ji uviděl, trochu pookřál a vyšel jí naproti.
„Zachráníš Choujiho?“ zeptal se jí. Nevěděla, co mu má odpovědět. Neměla ponětí, co se stalo a jak by mu asi mohla pomoci právě ona. Druhým, kdo před místností čekal, byla dívka z Písečné, přeměřila si ji pohledem, ale jinak na její přítomnost nereagovala. Touazuki si ji pamatovala z chuuninských zkoušek, ale nemohla si vzpomenout na jméno. Právě v ten okamžik měla v hlavě zmatek a nebyla si jistá, jestli si dokáže vybavit vůbec něco. Jenže než stihla cokoli říct, Kotetsu ji strčil dovnitř.
„Konečně jsi tady, kde se sakra flákáš? My se z toho můžeme zbláznit a ty tohle. Počkej, pak si to s tebou vyřídím. A teď pojď sem,“ spustila na ni Tsunade, jakmile ji spatřila. Tou byla naprosto zmatená. Nejraději by si sedla na zem a na hlavu nasadila kýbl, aby nemusela nic z toho vnímat.
„Pohni se!“ nervózně ji pobídla. Tou konečně udělala první krok a málem přitom zakopla o vlastní nohy. Kolem pobíhala spousta lidí a všichni vypadali velmi zaměstnaně. Připadala si, jako by tady neměla co dělat. Chouji, všimla si ho. Ležel uprostřed místnosti, připojený na snímací zařízení. Došla až k němu. Okamžitě jí bylo jasné, co se stalo. Chouji byl poloviční, možná třetinový. Vzal si pilulku, velké tajemství jejich rodu, smrtelně nebezpečné. Tsunade přišla k ní.
„Shikamaru říkal, že jsi přišla na vylepšení kuliček. Podle jeho slov dokážeš zastavit rozpad buněk. Je to pravda, nebo ses jen vytahovala?“
„Je... je to pravda,“ roztřásla se po celém těle. Vyndala svoje poznámky, Hokage jí pokynula a Tou přišla blíž. Stála před obrovskou knihou.
„Co je to?“ zeptala se, i když tušila, jaká bude odpověď.
„Kniha rodu Nara.“
Touazuki se na ni zadívala s čirým obdivem.
„Pojď blíž a přečti si složení.“
„Neměly bychom si vzít rukavice, abychom knihu nějak nepoškodily?“ ptala se zoufale.
„Nemysli teď na knihu a soustřeď se na práci.“

Cítila podivnou směsici emocí. Měla strach o Choujiho, bála se selhání a mátly ji nastalé události. Jenže teď se objevila i radost, že se konečně může přiblížit k pokladu, o který dlouho usilovala. Navíc si kvůli tomu nemusí vzít Shikamara a tady nebyla žádná šifra, kterou by musela překonávat.
Prohlédla si složení pilulek. Celkem se jí povedlo odhadnout složení. Srovnávala to se svojí variantou.
„Pověz mi něco o tom. Co jsi vymyslela?“ Tsunade už na ni nemluvila rozzuřeně a netrpělivě. Chtěla ji uklidnit.
„Normálně by se měla rozpustit tuková hmota a přeměnit na energii. Jenže poslední pilulka může spustit nekontrolovatelný rozklad, a pokud tělo už nemá zásoby tuku, začne rozkládat svaly. Zabudovala jsem do své pilulky pojistku. Reaguje na zvýšený obsah proteinů v krvi. Zablokuje další rozpad. Pak je tu druhá část, která neutralizuje toxiny vzniklé při procesech v těle a látky obsažené v pilulce.“
„Dobře, můžeme namíchat tvoji verzi a dát mu ji?“ Touazuki zakroutila hlavou.
„Odhadla jsem skoro všechny suroviny, až na jednu.“ Ukázala na řádek v knize.
„Při výrobě používají konzervant. Já žádný neměla, takhle špatně reaguje se složkou v mé pilulce.“ Podala Tsunade svoje poznámky. Tou byla zklamaná. Tolik úsilí všemu věnovala, a teď bude všechno v háji kvůli jedné kontraindikaci.
„Použila jsi to, protože předpokládáš podání pilulky ústy. Látka má pouze usnadnit vstřebání přes žaludeční stěnu. Upravím tvůj recept, několik složek vynechám a píchnu ji rovnou do žíly. Nástup bude rychlejší a vyhneme se negativním účinkům.“ Tou se na Tsunade zadívala s obdivem. Stačil jí jediný pohled na její dlouholetý výzkum a během chvilky ho celý upravila a vyřešila tím problém.
„Teď ten protijed, Touazuki,“ pobídla ji Tsunade.
„Hokage-sama, to je menší problém. Já jsem dávku ozkoušela jenom na sobě. Mám větší toleranci. Navíc sama o sobě je toxická, neutralizují se navzájem, když použiji špatné množství, můžu všechno jen zhoršit.“
„Jinými slovy mi chceš říct, že víš, co mu máš dát, ale neznáš množství?“ Touazuki jen přikývla.
„Půjč mi svoje poznámky, já se pokusím vypočítat množství. Běž zatím namíchat blokátor.“

Snažila se všechno udělat správně, během svých cvičení připravovala několik léčiv, ale v podstatě to bylo jen na zkoušku, a navíc si mohla dát na čas. Teď potřebovala přípravu urychlit a zároveň nesměla udělat chybu. Aby se mohla lépe soustředit, dala si do uší kousky vaty. Nerozptylovaly ji teď okolní zvuky ani barvy, které se jí předtím točily kolem rukou. Tsunade zatím přepočítávala potřebné množství. Obě věděly, že budou mít jen jeden pokus a nesmí zklamat. Tou nikdy látku netestovala na nikom jiném než sama na sobě. Neměla tušení, jak bude reagovat Chouji, navíc pokud je v kritickém stavu. Když byla hotová, dala blokátor jednomu z mediků. Počkal si na svolení Tsunade a pak lék aplikoval. Tou zadržela dech. Pevně sevřela ruce v pěst, čekala na výsledek. Pozorně sledovala monitory a čekala, až se hodnoty ustálí. Nedělo se tak. Pomalu začala propadat panice.
„Neboj se, nech tomu čas,“ uklidňovala ji Tsunade a postavila se po jejím boku.
„Něco jste říkala?“ zakřičela Touazuki. Hokage jen otočila oči v sloup a vytáhla jí vatu z ucha.
„Říkala jsem, že se nemáš bát. A nechat tomu čas.“ Měla pravdu -, za několik minut se účinky začaly zvolna projevovat. Pak dostal i protijed. Během hodiny se všechny hodnoty ustálily a Chouji byl mimo nebezpečí.
„Skvělá práce,“ Tsunade se spokojeně usmála. Touazuki nejdřív nevěděla, komu její pochvala patří, pak si uvědomila, že se dívá na ni. Rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že se nemýlí.
„Já jsem nic neudělala,“ řekla zmateně. Celou dobu jí připadalo, že vlastně ani neví, co dělá.
„Nemyslím si,“ odpověděla jí Hokage. „A teď pojď, řekneme to ostatním.“
Tsunade vyšla ze dveří, Touazuki jí vykoukla za zády. Právě zřejmě vyrušily nějakou vážnou debatu, na chodbě teď byl i Shikaku. Mluvil k Shikamarovi, pak se otočil k nim.
„Hokage-sama, myslím, že byste si ještě měla knihu nechat u sebe. Přece jen by se mohly objevit komplikace. Řekněme dva dny?“ řekl a mrkl při tom na Touazuki.
„Myslím, že dva dny stačí.“
Tou zaplula zpátky do místnosti. Nemohla uvěřit svému štěstí. Měla celé dva dny na prozkoumání knihy Nara. Celá se zatetelila a těšila se na příliv nových informací. Shikamaru za ní přišel asi o půl hodiny později. Vypadal ztrhaně, unaveně a špinavě, ale usmál se na ni. Vylíčil jí všechny události. Touazuki velké drama, které se odehrálo ve vesnici a poslalo několik jejích přátel do nemocnice, zapomněla v okamžiku, kdy se začetla do knihy. Nemohla říct, že je překvapená. Cítila, že se Sasuke odděluje od ostatních. Spíš ji zajímalo, jestli mohla věci změnit. Co by se stalo, kdyby řekla Sasukemu pravdu? Neodešel by? Nebyla si tím jistá. Nejspíš by všechno jen zhoršila. Třeba se někdy odhodlá a všechno mu odhalí, ale ne teď. Kakashi donesl zpátky do vesnice potlučeného Naruta. Touazuki se za ním byla podívat, ale spal. Kakashi byl smutný, chtěla ho nějak utěšit, ale nemohla najít slova. V jednom měl Naruto pravdu, nevěděla, jaké je pouto mezi členy týmu. V tuhle chvíli měl nejspíš pocit selhání, ale ona mu nemohla pomoct. Sama si často připadala k ničemu a dobře věděla, že žádná slova ho nepřesvědčí o opaku. Musí to prostě překonat. Seděla vedle něho na lavici, než jim oznámili, že je Naruto v pořádku. Viděla na něm, jak z něho opadly obavy. Skoro mohla slyšet jejich náraz na dlaždičkovanou podlahu, kdyby měly nějaký zvuk, podle Tou by byl kovový. Neseděli tam dlouho, brzy se na konci objevila žena, která se snažila dělat nenápadnou, ale přitom nervózně přešlapovala z nohy na nohu. Tou si jí všimla, rozloučila se s Kakashim a odešla. Teď se o něj postará někdo jiný, pomyslela si a vrátila se ke čtení knihy. Měla jen omezený čas, potřebuje získat co nejvíc informací.

Před tím, než si Shikaku přišel pro svůj majetek, Tou ještě vložila na stránku s kuličkami pro klan Akimichi svoji verzi, nyní upravenou Tsunade. Třeba se jim bude hodit.
Naruto už byl vzhůru, šťastně se na Touazuki usmíval, ale ona dobře věděla, že je to jen maska. Nechtěl ostatním ukazovat svoje zklamání.
„Zlobíš se ještě kvůli rámenu?“
„Ne, jen mě mrzí, žes nešla s námi.“
„To jo. Hon na Sasukeho bych si užila.“ Usmála se, ale byla si příliš dobře vědoma hořkosti, jakou v sobě její slova mají.
„Vypadáš hrozně, Tou.“ Naruto měl pravdu. Nespala, aby stihla načerpat co nejvíc informací, podle toho taky vypadala.
„Myslím, že tentokrát vypadáš hůř.“ Touazuki se natáhla na vedlejší postel a zívla. Naruto mlčel.
„Co se ti honí v kebuli tentokrát?“ zeptala se ho.
„Byl tu Jiraiya. Chce mě za svého žáka. Musím zesílit, abych mohl zpátky přivést Sasukeho.“
„A ty mi to říkáš proč?“
„Chtěl jsem znát tvůj názor.“
Touazuki se převalila na bok, aby na něho lépe viděla. Napjatě ji pozoroval, jako by měl obavy z její reakce.
„Víš, celá ta věc se Sasukem a celým šíleným honem na něj. Já si myslím, že Tsunade neměla vysílat nikoho na jeho dopadení. Teď mě nepřerušuj,“ řekla přísně, když viděla, jak se Naruto nadechuje k protestům. „Já mám vlastní názor na nukeniny a věci kolem nich. Moji rodiče byli nukenini, a přitom dobří lidé. Nechávám stranou povinnost shinobi ke své vesnici a všechno ostatní. Myslím si, že každý má právo se rozhodnout podle sebe. Jestli chce Sasuke odejít, ať jde. Já, Tsunade ani nikdo jiný nemá právo měnit jeho rozhodnutí. On si věci udělal po svém, ať si nese jejich následky. Ty bys ho měl nechat být, a pokud se rozhodne vrátit, přijmout ho zpátky. Takže ti říkám, jestli chceš odejít s Jiraiyou proto, aby ses stal silnějším a mohl přivést Sasukeho zpátky, budu proti. Jestli mi řekneš, že odcházíš, aby ses stal silnějším a byl blíž svému snu stát se Hokagem, řeknu běž. Ale ať se rozhodneš jakkoli a z jakéhokoli důvodu, já to budu respektovat, protože jsi pro mě jeden z nejdůležitějších lidí.“
„Dost dlouho jsi mluvila a já si nejsem jistý, jestli jsem všechno pochopil správně. Raději se ujistím. Když odejdu, nebudeš se na mě zlobit?“
„Ne, Naruto nebudu,“ odpověděla rezignovaně Tou.
„Tou, myslíš, že se může Sasuke změnit?“ zeptal se jí Naruto. Zamyslela se nad tím. Nejdřív chtěla říct ne, ale pak si vzpomněla na svůj podivný zážitek.
„Řekla bych, že ještě má naději.“
„Co tady děláš? Proč se válíš v posteli?“ zařvala Tsunade, která právě vtrhla do pokoje.
„Za prvé jsem moc unavená, abych došla domů, a za druhé je u nás utěšitelka, tak tam ani nemůžu,“ odpověděla jí Tou. Tsunade pochopila a už nic nenamítala. Přišla se podívat na pacienta, pak zase odešla. Navíc, Touazuki měla ještě jeden důvod. Chtěla být s Narutem co nejvíc, než odejde.