Obecné

Máte-li chuť...

pusťte si k tomu tuhle.

Ten kluk tam jen tak stál. Mlčel a díval se. Zase. Povzdechl si, přeskočil plot a vyrazil k němu.
„Víš, to hřiště je tam, aby na něj lidi chodili, nemusíš na něj jen zírat.“
„Mně stačí jen se dívat. Stejně musím být brzy doma.“
„Jo? Ale mně to nestačí, každej den tu akorát stojíš a tváříš se kysele jak hokage na skále. Tak mi neříkej, že…“
„Netvářím se kysele!“ skočil mu kluk rozčileně do řeči.
„Tváříš!“

„Proč jsi nás zachraňoval?! Zrádče!“
Z hrdiny se najednou stal někdo, kým opovrhovala celá společnost. Kvůli jedné nepovedené misi vyměněné za životy přátel, společníků v boji, sklidil jen nevděk a jedovaté poznámky. Ale co bylo nejhorší? Kakashiho pohled – nepochopení, znechucení a lítost.
Pálilo to.
Bolelo to.
A zraňovalo tak moc, že si Sakumo přál, aby přestal cítit. Doufal, že netečnost ho naprosto otupí, stejně jako dýku, která teď byla zbytečná.
Jak moc se mýlil. Nebylo horšího pekla.

„Naruto, nemyslím, že je dobrý nápad teď někoho zachraňovat, máme své práce nad hlavu.“ Ozvala se asi čtyřicetiletá žena, sedíc za velkým kruhovým stolem. Naruto na ní vrhl podrážděný výraz. Tohle mu řekla už přinejmenším podesáté.
„Noriko, už jsi mi to říkala. A já ti říkám, že je tam nenechám.“ Odpověděl jí zdvořile, i když měl chuť na ní začít něco ječet. Copak ta ženská tady tomu velí?

Obloha pláče
Tiše a nehybně ležel v koruně stromu, mezerou mezi větvemi pozoroval do šediva zkalené nebe. Potemnělé plátno narušovaly jen tmavé těžké mraky, které líně proplouvaly kolem a slibovaly brzký déšť.
Pohrával si s větvičkou mezi prsty, dokud se s tichým prasknutím nerozlomila na dva kusy. Znuděně si povzdechl, utrhl si lístek a začal si s ním hrát.
První kapka se snesla z nebe. Dopadla přímo na jeho nos. Pozvedl hlavu a zadíval se na oblohu.

Kioshi pomalu procital. Ihned ucítil pulzující bolest na spánku. Prvních několik okamžiků jeho tělo odmítlo provést jakýkoli pohyb, dokonce i otevřít víčka byl příliš složitý úkol. Přísahal by, že má na tváři zaschlou krev, pravděpodobně ho poranili, když ho praštili, aby ho uspali. Ale nehodlal se o tom přesvědčovat. Cítil na sobě cizí pohled, ale to mu bylo momentálně jedno. Během chvilky se mu začala motat hlava a upadl znovu do bezvědomí.

„Jsem vyřízená!“ postěžovala si dívka a kecla sebou do trávy. Její dva společníci protočili oči v sloup.
„Vstávej, Chouchou,“ nabádal ji blonďatý chlapec a netrpělivě přešlápl. „Máme už skoro hodinu zpoždění. Matka mě přerazí, že jdeme na trénink zase pozdě.“
„Skoro hodinu,“ kývl hlavou střapatý kluk a zul si boty.
„Co to děláš, Shikadaii?“ zoufale zakňučel Inojin, který doufal, že alespoň on bude na jeho straně.
„Zaokrouhlíme to na celou hodinu,“ zívl si a položil se do měkké zeleně.

Přidala do kroku, aby s ním srovnala tempo. Věděla, že Nitemi je výjimečně dobrý rehabilitační pracovník, ale tentokrát se vážně překonal. Po necelých třech týdnech rehabilitace směl Asuma konečně odložit hůl a začít kotník, byť stále ještě zpevněný ortézou, více zatěžovat.
„To vypadá, jako by tě ta hůl spíše zdržovala, než že by ti usnadňovala chůzi,“ funěla vedle něj. „Ale nezapomínej na druhý slib, že tu nohu nebudeš zby...“

V minulém díle

"Ne!" zmateně jsem se otočila a viděla jsem Sasukeho, který stál pět metrů ode mě. Jeho celkový postoj byl napjatý a výraz neklidný… nechápala jsem dokud jsem se opět neotočila tváří k jestřábovi…

Miako uslyšela hlasité zavrzání dveří. Dívka unaveně otevřela oči a pokusila se zaostřit na příchozího. Od toho dne, kdy se probudila v zajetí, uběhly již tři dny a do té doby nikdo nepřišel. Za celou tu dobu nic nepila a nejedla, jen ležela přivázaná k tvrdé posteli, která vypadala, že se co nevidět rozpadne.

Další den přišel tak rychle, že měl Naruto pocit, jako by usnul teprve před pár minutami. Vytrvalé klepání na dveře ho ale donutilo vstát a vydat se otevřít, zatímco šťouchl do svého klona, aby se uráčil zase proměnit v psa.
"Jo! Už jdu!" zívl a otevřel dveře.
"Ahoj, Naruto," řekla růžovláska. Ani nečekala na pozvání a pozvala se sama. Naruto za ní jen bezmocně zavřel. "Tak kde je ten tvůj miláček?"
Zarazil se. "Cože?"
Sakura protočila oči. "TVŮJ PES NE ASI?!" a už tišeji dodala: "Blbče."

„Buddho zlatý, co jsem komu udělal?“ vzdychl si vysoký, šedovlasý muž s hlavou v dlaních. Seděl na schůdcích vedoucích z malého, ale šikovně postaveného domečku. Ve chvílích, kdy si nemasíroval spánky a neprosil Buddhu o pomoc, sledoval chlapce, který byl prakticky jeho zmenšená kopie, jak si hraje ve stínu poskytovaného rozložitým stromem.

Procházel důležité listiny o vesnici, které mu po sobě jako vždy Tsunade nechala nepořádně rozházené. Povzdychl si a rukou si prohrábl divoké blond vlasy. Stočil pohled na hodiny a zaúpěl, už dávno bylo po půlnoci a on tu pořád strašil. Chtěl mít všechno, co nejdřív hotové, ale nějak mu toho neubývalo. Sakuru poslal domů už před dobrými třemi hodinami. Od té doby se prodíral jedním svitkem za druhým.
„Toliko ke snu stát se Hokage.“ Povzdechl si Naruto a sáhl po dalším svitku.

[center]Jistě víte, kdo jsem,
co je komu do jmen.
Nedávejte na dojem první,
neb mozek vám vypoví,
jaký jsem to patron,
postrach všech matrón.
-
Ano, slyšíte velmi přesně,
holky po mě letí,
když chovám se drsně,
je to snad prokletí?
-
Být idolem nechtěl jsem býti,
jen chlapisko obyčejný,
co toužil pokoj míti,
a nebýt pořád tak líný.
-
Přátel mám sice pár,
za to jsem rád,
že berou věci tak jak jsou
a za mnou jako velitelem jdou.
Jsme sehraná, skvělá parta,
trumf jako eso karta.
-
Můj život nabral jiný směr,

Jakmile vyšel ze dveří, prudký poryv větru ho málem porazil. Přitáhl si teplou mikinu o něco blíže ke krku a s útrpným povzdechem udělal první krok vstříc novému dnu. S každým dalším takovým krokem se jeho tvář stávala zachmuřenější a zachmuřenější, oči nesoustředěnější a otrávenější.

Blondýna se hloupě zachichotala a ladným pohybem vsunula neposedný pramen vlasů zpět za ucho. Její koketně přivřené oči a přehnaně vypnutý hrudník nemohly ujít ani postaršímu týpkovi s páskou přes oko sedícímu deset metrů daleko, natož aby si jich nevšiml Asuma.
„Sarutobi-san, já opravdu nemůžu...“
„Ale tohle mi neříkej,“ opřel se o recepční pultík, „nevěřím, že bys něco nemohla. Stačí jen chtít.“ Upřel na ni pevný intenzivní pohled, až nabrala nový, opět o něco tmavší odstín rumělkové a hlavu o kousek odvrátila.

[i]Ahoj, jak se všichni tam máte? Jak se vede? Co život? Asi si říkáte, proč takový fádní začátek, jakoby jste potkali někoho, koho jste delší čas neviděli, což? A myslíte si to dobře. Říkate si, proč to nezačalo romanticky, fantazijně, dramaticky, hororově, něčí smrtí či snad eroticky? Jak jinak začít, než obyčejně? Proč by ne? Když je to další obyčejný záznam do mého deníku. Říkám mu ‚Genma no himitsu‘. Akorát vás musím upozornit, aby vás to za chvíli nenudilo. Tak snad ne. Možná. Uvidíme.

Otočila stránku a znuděně si povzdechla. Dnešní den chtěla lenošit, zrelaxovat se, pročistit si hlavu. Jednoduše udělat tlustou čáru za příšerným měsícem na lůžkovém oddělení, než jí za pár dní začne praxe nová. Ale nedalo se říct, že by se jí zrovna dařilo. I když si předsevzala, že nevstane před devátou, hloupé převalování v pokrývkách ji spíše deptalo a v půl osmé už byla dokonce i po snídani.

Ten, koho sprevádza krvavé slnko

Hidan kráčal lesom smerom k miestu, kde sa vždy stretával s Yoshim a Yuuom. Minul povedomý rozštiepený kmeň, potom malý, nikam nevedúci jaskynný otvor, potom sa jeho cesta skrížila s úzkym potokom kľukatiacim sa v krytí vysokej trávy. Napokon vyšliapal na čistinu takmer dokonalého kruhového tvaru.
Poobzeral sa. Nikto tu nebol; bolo ešte skoro.
Prešiel na druhý koniec vyvýšeného svahu a zamieril opäť medzi stromy.

Když vcházel do podzemí, už dávno svítalo. Měl zpoždění. Vlastně docela velké, ale jeho to ani v nejmenším netrápilo. Kdo by na to přišel? Otec dnes nespal doma, takže nemohl tušit, kdy Asuma odcházel. Zřejmě měl jednu z těch svých rádoby důležitých a neodkladných porad nebo prostě nenašel důvod, proč vážit cestu z kanceláře domů, Akedu by tam stejně nenašel a o jeho společnost nestál. To měli společné.