Princezna vyvolena Měsícem: Legenda, 1. díl

Jednou za dvě stě let si Měsíc a Slunce vybírali vyvolené, kteří budou strážit chrám Tmy a Světla. Ten den, kdy se to všechno stalo, měla být svatba Prince a Princezny.
Princezna Měsíce, žena zvolená Měsícem, byla překrásná, mladá a chytrá dívka, která ráda četla knihy, znala všechny bohy na světě, a kterou brzy čekala svatba s Princem Slunce, mužem zvoleným Sluncem.
Mezitím co se Princ připravoval na svatbu, těšil se, jak si vezme Princeznu a získá tím velkou moc. Bylo mu jedno, že s tou mocí má strážit chrám. On dychtil jenom po moci a bohatství. Ovšem stále pochyboval, jestli je to správně. Že by v něm byl ještě kousek citu a lidskosti? Možná, ale když se do toho ponořil Bůh chaosu Koba, bylo už jasno.
Koba byl zákeřný a mocichtivý. V den svatby, ještě před začátkem obřadu, navštívil Prince. Ten se ho lekl, když spatřil v zrcadle, jak se na něj zákeřně směje.
Princ ho chtěl zastrašit a zbavit se ho, jenže marně. Už si myslel, že je s ním konec a že se ho za to, o co se snažil, zabije.
Koba na něj jen s úsměvem promluvil: „Vím, že chceš moc a bohatství, Princi, a s mojí pomocí se ti to snadno splní. Stačí, když uděláš vše, co ti řeknu!“
Princ se strachem a hrůzou v hlase zařval: „Jak? Jak se mužů stát mocným a bohatým? Mám se upsat ďáblovi a ten do mě pak vstoupí, nebo co?“
„Ne ďáblovi, Princi, ale mně.“
„Ne! To nemůžu!“
„Ale můžeš, je to tak jednoduchý. Jediný, co uděláš, je to, že podepíšeš tuhle smlouvu tímhle brkem a svou krví. To je to jediné, co po tobě chci.“
„V tom určitě bude nějaký háček!“
„Není, Princi, budeš bohatý a slavný.“
„Bohatý a slavný? Jenom když podepíšu tu smlouvu?“
„Ano a uděláš, co ti řeknu.“
Prince nakonec zaslepila jeho touha po moci a bohatství. Nožem se řízl do prstu, ze kterého okamžitě začala téct krev. V krvi smočil brko a podepsal jím smlouvu.
Koba se vítězně a zákeřně usmál: „Jsi hlupák!“
„Cože?“
„Vážně sis myslel, že někdo jako ty může vládnout nějaké moci a zbohatnout?“
„Ale vždyť jsi říkal, že...“
„Hahaha, seš fakt idiot. Nic víc, než jenom zaslepenej budižkničemu! Přečetl sis vůbec tu smlouvu? Jestli ne, dovol mi ti ji přečíst! Stojí tady: Podepsáním této smlouvy ses upsal Bohu chaosu. Tímto jsi také umožnil, aby do tebe vstoupil. Nyní budeš muset udělat vše, co ti řekne. A až tě nebude potřebovat, může tě zabít, jelikož jsi podepsáním této smlouvy přišel o nesmrtelnost, kterou ti darovalo Slunce.“
„Tak počkat!“ přerušil ho Princ, „když mě zabijete, Slunce si přeci zvolí někoho jiného, ne?“
„Právě to jsem chtěl přečíst, kdybys mě nepřerušoval, věděl bys, že:Poté, co tě zabije, zabije tím i samotnou moc Slunce. Pak už ze Slunce nebude nic víc, než jen svítící bezmocná hvězda na obloze, která začne umírat.“
„Tak počkat! O tomhle jsi mi nic neřekl!“
„Nemůžu za to, že sis nepřečtl smlouvu. Teď bud ticho a dělej, co ti říkám!“
„Nikdy!“
„Ach jo, ach jo, myslel jsem, že budeš trochu rozumnější, ale spletl jsem se. Očividně.“
Jakmile to Koba dořekl, vzal do ruky divný předmět a pevně ho stiskl. Princ se začal svíjet v bolestech.
„Auu, co to děláš?“
„Trestám tě za tvou neposlušnost vůči mně. Tohle, co držím v ruce, je díky tvé krvi s tebou propojeno. Všechno, co udělám s tvou věcí, se stane tobě!“
„Ty šmejde!“
„Koukám, že jsi fakt tvrdohlavej,“ povzdechl si Koba a stiskl předmět těsněji.
„Auu, fajn, fajn, udělám všechno, co mi řekneš.“
„Vidíš, že to jde,“ pochválil ho Koba a povolil stisk. „Vstaň, ty padavko!“
Princ s velkým odporem a bolestí vstal.
„Teď ti řeknu tvůj úkol, jasný?“
„Ano.“
„Fajn. Takže, vezmeš si tuhle moji dýku na obřad. Až bude nejvhodnější chvíle, zabiješ jí princeznu.“
„Ale bude tam hodně lidí.“
„Vždyť říkám, až bude nejvhodnější chvíle, a teď mlč a jdi na svatbu! A opovaž se to pokazit!"
„Rozumím,“ řekl Princ a odešel.

Bylo mu z toho zle. Tohle by ho nikdy nenapadlo, ale neměl na výběr. Byl hloupý a zaslepený mocí, kterou si myslel, že bude obdařen.
Se strachem a pocitem viny došel k oltáři a čekal na Princeznu.
Otevřeli se velké dveře z nichž vyšla. Měla na sobě krásné, modře zářící šaty. Pomalu přišla k oltáři a obřad začal.
„Berete si, Princi Slunce, Princeznu Měsíce?“
„A-ano, beru.“
„Berete si, Princezno Měsíce, Prince Slunce?“
„Ano.“
„S mocí mi svěřené vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“
Princ políbil Princeznu a po polibku se ozval nadšený výkřik.
Následoval tanec. Když už tancovali všichni, a nepozorovali tak tanec Prince a Princezny, vzal Princ svoji ženu za ruku a vydal se s ní pryč.
Princezna se ho chtěla zeptat, kam jdou, ale nestihla to. Princ ji bodl do srdce a ona se skácela na zem.
„P-princi, p-proč?“
„Omlouvám se, Princezno, já, já neměl na vybranou,“ omluvil se Princ a utekl pryč. Jakmile Princezna pohlédla na dýku, která ji připravovala o život, pochopila, co se stalo, ale stále tomu nemohla uvěřit.
Vraždou Princezny se začaly dít divné věci. Celý chrám se otřásal. Všichni panikařili a sháněli Princeznu, ale když ji našli, byli hrůzou bez sebe.

Venku mezitím čekal Koba na Prince, ale Princ stále nepřicházel.
„Sakra, kde je ten tupec?!“ nadával Koba a pokusil se jít dovnitř, ale nešlo to. „Co to, sakra, má znamenat?“ vztekal se, vzhlédl k nebi a viděl zářící měsíc. „Jasně, chápu. Měsíc chrání svou Princezničku.“
Koba už to tedy nezkoušel a dál čekal na Prince.

Princ se nepozorovaně vyplížil z dohledu ostatních a rychle běžel ven, kde na něj čekal Koba.
„Co ti trvalo tak dlouho?“
„Omlouvám se.“
„To už je teď jedno. Dál tě nebudu potřebovat!“
„Co? Počkejte, prosím! Nezabíjejte mě! Prosím! Ještě vám můžu být užitečný!“
„To už nejspíš ne. Potřeboval jsem tě jen na zabití Princezny. Udělal bych to sám, ale chtěl jsem, aby to bylo nenápadný. Nikdo by totiž nečekal, že ji zabije její princ. Vlastně, teď už manžel.“
Koba vzal předmět propojený s Princem a roztříštil ho o kámen, čímž Prince zabil. Poté se naposledy podíval na chrám, pronesl: „Já se vrátím. Za dvě stě let tu budu,“ a zmizel.

V chrámu mezitím Princezna umírala.
„Co máme dělat, výsosti?“
„Nic, mí milí.“
„Ale něco musíme udělat. Ještě vás určitě můžeme zachránit.“
„Už je pozdě, ale stále je možnost ochrany chrámu. Pokud se má duše přenese do artefaktu, bude tento chrám chráněn silovým polem po dalších dvě stě let, dokud si Měsíc nezvolí další. Teď mi, prosím, vyndejte tu dýku z mého srdce, aby moje duše mohla vstoupit do artefaktu.“
Jeden z mužů přistoupil a vyndal z Princeznina srdce dýku.
„Děkuji, Argento.“
„A co Slunce?“ zeptal se šeptem.
„Slunce umírá a je jediný způsob, jak ho oživit. A je jen jediný způsob, jak ho oživit. Musí být zabit Koba, Bůh chaosu, a smlouva, kterou Princ podepsal, musí být zničena,“ pošeptala odpověď, takže ji slyšel jenom on.
Argento kývl hlavou, odstoupil od Princezny a už jenom viděl, jak Princeznu opouští její duše a přenáší se do artefaktu. Ponechal si dýku a nikomu nic z toho, co mu řekla Princezna, neprozradil.
Do sta let všechen lid, který v chrámu žil, zemřel. Až na Argenta, který stále věrně čekal na další vyvolenou.

V Konoze za dvě stě let:
„Co se to děje s tím měsícem?“ ptala se sama sebe Tsunade, když vzhlédla k měsíci, který zvláštně zářil. „To asi nebude nic dobrého. Shizune! Zavolej mi ho sem!“
„Už jdu, Hokage-sama.“