Místa, která nás formovala

Říkali mu mnoho jmény, ale to nejoblíbenější a nejčastější bylo Monstrum. Nenáviděli ho. Báli se, křičeli na něj, nebo ho ignorovali, jako by nebyl nic jiného než vzduch. Nechápal to, co na něm bylo tak hrozivého? Vždyť mu bylo jenom šest... Prohlédl si svůj odraz, který se zrcadlil na klidné hladině jezírka. Byl ušmudlaný, blonďaté vlasy neposedně trčely do všech stran a modré pomněnkové oči odrážely jeho nezměrný smutek v duši. Jediná odlišnost byla pečeť na jeho bříšku, ale té nerozuměl. Neměl žádné parohy nebo rudé žhnoucí oči, byl obyčejné dítě. Tak proč ten křik?
Bez rodiny, nešťastný a osamělý.

Opět přišla s pláčem domů. Neměla ve třídě žádné kamarády, a to jenom díky tomu, že měla velké čelo. Prohlížela se ve velkém zrcadle. Růžové vlasy střižené do mikáda rámovaly její obličej, ve velkých smaragdově zelených očích se leskly slzy. Zadívala se na červenou stuhu, kterou držela v ruce. Když si ji dneska dobírali, přišla k ní Ino, nejpopulárnější holka ze třídy. Vynadala jí, že své čelo schovává pod ofinou. Pousmála se, nemohla uvěřit tomu, že se s ní chtěla kamarádit, vždyť byly tak rozdílné. A přesto se k ní dneska chovala hezky.
S rodinou, šťastná, ale v nitru osamělá.

Itachi tohle, Itachi tamto... Každý si všímal jen jeho staršího bratra, on nic neznamenal. Nic nedokázal. Itachiho miloval nade vše, zbožňoval ho. A rád s ním soupeřil. Taky se tím snažil přitáhnout pozornost otce, který ho přehlížel. Mrzelo ho to. I když byl moc přísný, měl ho docela rád. Chtěl mu ukázat, že jednou může být stejně dobrý jako Itachi. Jenže otcův chladný pohled mu vzkazoval, že se mu nikdy nemůže zavděčit. Ani teď v šesti letech, ani v budoucnu. Ničilo ho to, ale stačilo, aby se mu věnoval Itachi a maminka.
S rodinou, trochu šťastný, ale v nitru osamělý.

Stál u houpačky, na které ještě před pár dny seděl jako propadlík a pozoroval nadšené rodiče spolužáků, jak jsou na své děti náležitě pyšní. Tehdy si myslel, že svého snu nedosáhne, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Letmo se dotkl ochranné čelenky uvázané na čele. Stále tomu nemohl uvěřit. Udělal zkoušky, měl před sebou ještě dlouhou cestu. Společně se svými týmovými parťáky. Byl si jistý, že časem se z nich stanou kamarádi. Určitě, ví to. Nebude pro ně to Monstrum jako pro ostatní. Sem tam to jméno ještě zaslechl, ale už ho to tolik nedeptalo.
Bez rodiny, s přáteli, odhodlaný.

Stála před branami do Lesa smrti. Úspěšně prošli druhou Chuuninskou zkouškou, ale to, čím si prošli... Najednou nevěděla, co si o tom má myslet. Nervózně si prohrábla krátké vlasy. Byl to nezvyk, ale rozhodně byly praktičtější. V rukou držela povadlý trs meduňky lékařské, doufala, že jí přinese klidnější spánek. Ve snech ji stále strašil Orochimaru a ona se bála. Bála se, že zklame rodinu, přátele, samu sebe. Děsila ji její zoufalost a modlila se, aby se do třetí Chuuninské zkoušky alespoň trochu vyspala. Věděla, že si stres vybere svou daň, pokud s tím něco neudělá.
S rodinou, s přáteli, odhodlaná.

Stál před vstupem do čtvrti Uchihů a tupě zíral na žlutou policejní pásku. Jeho domov se stal místem hrozivého masakru. Čtvrť byla součástí vyšetřování, a tak nemohl domů. Upřímně? Ani by tam nešel, všude by viděl jeho. Itachiho, člověka, kterému nejvíce důvěřoval. Kterého obdivoval, zbožňoval, od kterého se učil. Jeho mozek stále odmítal pochopit, proč to jeho bratr udělal. Proč mu tolik ublížil. Tak moc ho Itachi nenáviděl? Zaryl nehty do dlaní. Pokud tomu opravdu bylo tak, může nenávidět on jeho. Rozdrásá si srdce, aby dosáhl pomsty. Aby zaplnil tu prázdnotu, která po Itachim zůstala.
Bez rodiny, bez přátel, odhodlaný.