...tam úplně nahoře

jsi tu zase, i když už všechno skončilo, jsi tu pořád, jsme tu oba, ty a já jako věčná památka toho všeho, tolikrát jsme se setkali, zpovzdálí i zblízka, tolikrát ozvěna tvých kroků rozezněla skrze zem mé kořeny, tolikrát mé listí ševelilo závanem tvého dechu, tolikrát jsme tu oba stáli, jako mlčenliví svědci toho všeho, a teď tu sedíš stejně jako tenkrát, sedíš tu, i když prší a mokré vlasy se ti lepí k tváři, ale tobě to nevadí, protože brzy bude večer a i tenkrát byl večer, déšť ustal a mraky se rozestoupily a mezi nimi problesklo večerní slunce a všechno se najednou zalesklo a vzplálo, až samotná země před tou nádherou zatajila dech, a teprve když se krajina topila ve fialovém tichu, rozechvěle vzdechla, a já zažil bezpočet takových večerů, i ty jsi jich zažila spoustu, ale přesto víš, že tenhle byl jedinečný, že byl jediný a že už se nikdy nevrátí a že v každém večeru se skrývá jeho otisk, a to proto jsou všechny večery plné bolavého teskna, pro tu marnou touhu po něčem, co navěky uplynulo po vodách času, víš, pamatuji si ten tvůj večer, znám tolik takových večerů a každý je jediný, jejich otisky se vryly hluboko do mé kůry jako třeba ten, co po něm teď přejíždíš prstem, dvě jména, linka je tenká, prostá, ale vede hluboko, byla jsi tu, bylo babí léto, vzduch byl vlahý a foukal letmý vánek, bylo už šero a nebe bylo zelenomodré, sledovala jsi ho, jak se chvíli zadumaně procházel okolo, měl šedé vlasy a celý byl cítit šedě, jako starý osamělý vlk, i když byl ještě mladý, a připadal si mladý a starý zároveň, protože toho dne se mu měl narodit syn a on byl šťastný, v kořenech mi rezonoval rozrušený tlukot jeho srdce, protože se bál, a tak přecházel sem, tam, sem a tam, a v jeho krocích byla nejistota, protože nevěděl, jak poctít tak velikou událost, a v jeho krocích bylo víc strachu a radosti, než pociťoval kdykoli za celý život, viděla jsi ho, jak chodil okolo mého kmene, sledovala jsi ho ze šera, viděla jsi, jak nakonec vytáhl z pouzdra na zádech krátkou zářivou čepel a po nedlouhém zamyšlení mi ji vrazil do kmene, viděla jsi, jak přetvářel celý ten veliký a nezapomenutelný okamžik štěstí a zodpovědnosti v několik rovných světlých čar, sledovala jsi, jak muž, všemi vážený a uznávaný, vyrýval ta dvě jména do kůry jako malý zamilovaný kluk a zlobila ses, protože to bylo hloupé a dětinské, ale ve skutečnosti jsi jen nechtěla, aby někdo ryl do tvého stromu a vyšla jsi ven a začala jsi na něj křičet: Tohle není hodný muže tvýho postavení a věku! jenomže sis všimla těch jeho očí plných nově objevené lásky, a dál jsi křičet nemohla, a tak jen listí ševelilo tvým rozčileným dechem, a on se uklonil a odešel a zůstalo jen těch pár světlých čar, které tmavly a tmavly, až ztmavly do dalšího večera, který byl nadýchaný a zlatý a něžně růžový, vítr vůbec nefoukal a nebe až úplně dole bylo červené jako pivoňky, listí jsem měl tehdy hnědé a oranžové a pomalu se v tom bezvětří snášelo k zemi a v tom zlatém podzimním večeru tu seděl kluk, opíral se o mě a srdce mu bušilo jako splašené, takže celý kmen pulzoval tou ozvěnou, byl cítit zlatomodře, jako bezstarostné léto, nervózně se ošíval a modré oči měl nejisté, ale plné nadšeného očekávání, jak sledoval obzor, a v těch jeho modrých očích se odrážela temně rudá barva nebe nad obzorem, ale už to nebylo nebe, ale pramínky vlasů, které měly úplně stejně temně rudou barvu, a ty jsi ho sledovala z dálky a chtěla jsi, aby odešel, a viděla jsi, jak se naposled neklidně zavrtěl, vytáhl odkudsi třírohý kunai a vyryl mi do kůry oblými čarami další dvě jména, a ty ses zlobila, že ryje do tvého stromu, i když to ve skutečnosti bylo proto, že jsi tu chtěla být sama, a zase jsi začala křičet: Jen počkej, až tě dostanu pod ruku, ty! ale on už to neslyšel, protože se dole mezi stromy mihly červené vlasy a on zmizel dřív, než sis vůbec všimla, a jen zdálky byl slyšet jejich smích a v mojí kůře zůstala ta dvě světlá jména, která tmavla a tmavla, až ztmavla do dalšího večera, kdy se vítr honil v holých větvích, byl suchý a chladný a nebe bylo šedomodré s nádechem do fialova a vedle mě stál cizinec, který se právě vracel z dlouhé cesty, dlaň měl hrubou a byl cítit žárem pouštního slunce, ale silněji než ten žár rozpáleného písku z něj sálala touha vrátit se domů ke své světlovlasé dcerce, k malému synovi, kterého ještě neměl možnost spatřit, a ke své ženě s něžnýma očima, na kterou si zrovna vzpomněl a pro kterou mu srdce začalo bít rychleji, a pak náhle a bez rozmýšlení vyryl jistými, strohými tahy do mé kůry další jména a ty čerstvé precizní čáry se vyjímaly v sousedství ostatních jmen, která sice znal, ale mnoho o nich nevěděl, a ty ses pro to zlobila, protože to byl cizinec a protože jsi chtěla být sama, ale ve skutečnosti to bylo proto, že šedovlasý už tu najednou nebyl a všechno to štěstí a zodpovědnost vtělené do několika zašlých čar přišlo vniveč, protože to nakonec byly jen prázdné rány v kůře tvého stromu, ale i tak jsi chtěla uctít jejich památku, a tak jsi vyběhla a začala jsi křičet: Co si myslíte, že děláte? Okamžitě zmizte! a on tě poslechl a zmizel a zbyly po něm jen precizní světlé čáry a i ty tmavly a tmavly, až ztmavly do dalšího večera a ten byl jiný, byl temný a chladný a vítr tehdy sténal a rval mi čerstvé listí z větví, nebe bylo černé a občas ho proťal klikatý blesk a v tom zuření živlů se mi ke kmeni tisknul osamocený muž, krvavě rudýma očima hleděl do tmy a byl cítit černě, smutkem a bezmocí, a srdce mu bušilo tak, že jsem to cítil i přes poryvy větru, i když byl stejně silný a neúprosný jako bouře okolo, protože dole pod ním před chvílí došlo k veliké tragédii, protože se bál o svou rodinu, protože měl vztek, že ho nenechali pomoci, protože chtěl odejít, ale musel se vrátit ke svým povinnostem, ke svému klanu, ke svým dětem a ke své ženě, kterou miloval, viděla jsi ho, stála jsi nedaleko, viděla jsi, jak marně šeptá do tmy její jméno a jak mu vítr rve slova od úst a když se mu ho nepodařilo vyslovit, viděla jsi, jak ho naléhavými, horečnými tahy ryje do mé kůry, jako by na tom jméně stála celá budoucnost, a jak k němu po chvíli přidává své vlastní, a zlobila ses, protože to nemělo smysl, protože šedovlasý už tu nebyl a protože všechno přišlo vniveč, ale ve skutečnosti to bylo proto, že před malou chvílí tam dole umřel modrooký kluk i jeho žena s temně rudými vlasy, a začala jsi křičet: Nech toho, je to k ničemu! ale přes hřmění a kvílení větru tě nebylo slyšet a když se bouře utišila a on odešel, zůstaly po něm nové rány, bílé a zářivé, ale i ty tmavly a tmavly, až ztmavly do dalšího večera, byl celý oranžový a rudý a plný napětí, ve vzduchu viselo něco těžkého a zlověstného, u mého kmene stál muž s unavenou tváří a chytrýma tmavýma očima, stál tam nehnutě jako majestátní jelen a byl cítit bystře a smířeně, shlížel dolů na svůj domov a loučil se, protože odcházel do války, a myslel na všechny ty lidi, na svého syna a na svou ženu, kterou měl rád, i když ho občas unavovala, a srdce mu bilo docela klidně, když vytáhl nůž a s úsměvem líně vyryl do kůry její jméno a hned za něj svoje, a ty jsi to viděla a zlobila ses, protože ani šedovlasý ani modrooký kluk ani muž s krvavýma očima ani cizinec už tu nebyli a ty jsi věděla, že ani on už se nevrátí, ale ve skutečnosti to bylo proto, že jsi v každém z nich viděla obraz někoho jiného, a i teď se zlobíš, když vidíš ta jména vyrytá v kůře, protože on už tu není a nikdo z nich už tu není, a nenávidíš mě, protože tím, že vyryli svá jména do té kůry, tím umřeli a já za to můžu, ale ve skutečnosti to tak není, protože víš, že každý umře, a protože když se mi kovové zuby pil chtěly zahryznout do kmene, tak jsi se zlobila a křičela jsi na ně: To je vyloučený, to já nedovolím! a taky jsi to nedovolila, protože víš, že tam úplně nahoře, kde se kmen dělí vedví, je pod listím skryté i tvoje jméno a v tom jméně je otisk jiného večera, kdy se všechno zalesklo a vzplálo a pak utonulo ve fialovém tichu, a ty jsi byla docela mladá a stála jsi u kmene a dívala ses nahoru, jak se jednou rukou pevně drží větve a druhou cosi ryje do kůry a zlobila ses, protože ses bála, že spadne, ale ve skutečnosti jsi byla ráda, a křičela jsi: Tak tam nelez, když máš závratě. Přestaň blbnout! a i když už tu dávno není a i když už se může zdát, že všechno skončilo a že všechno bylo k ničemu, já jsem tu pořád, a brázdy v mém kmeni nesou otisky všech těch večerů, a dokud tu budu, tak konec ve skutečnosti nikdy nepřijde