Obecné

Běžel dlouhou chodbou. Ticho přerušovaly pravidelné kroky a jeho dupot. Doběhl až na konec. Ozval se výkřik.
„Shi-shikamaru, jak jí je?“ dýchal usilovně Gaara. Shikamaru na chvilku přerušil svou chůzu, podíval se na Gaaru a dlouze vzdychl.
„Už je tam tři hodiny a pořád nic!“ sedl si na židli, hned ale zase vstal a opět začal chodit. Gaara k němu přišel a povzbudivě na něj kývl. Rozhostilo se ticho. Oba shinobi zabodli oči do dveří. Nebylo slišet ani vzdechnutí. Dveře se pomaloučku otevřeli a oběvil se obličej usměvavé sestřičky.

Tým 7 má dnes první misi. Rittsu to přišlo vzrušující, ale tušila, že to nebude nic moc. Když viděla Narutův nedočkavý a dychtivý výraz, neubránila se úsměvu. Nechtěla mu kazit náladu tím, že mu bude vykládat o tom, jak ta mise bude určitě na h***o. Sasuke stál opodál a pozoroval je. Doufala, že pozoruje je a ne jenom ji. Jeho povýšený úsměv ji přiváděl k šílenství. Nejradši by mu ho vytrhla z obličeje a zadupla do země.

Obě kamarádky se konečně vydaly do pokoje. Po masážích by se měl člověk cítit příjemně, ony však byly zcela zničené.
„Teda, bylo to skvělý,“vzdychla Hin.
„Jo a ten masér, to byl kus,“zasnila se Sakura. Hinata jen povytáhla obočí.
„Sasuke ti nestačí?“nakousla opatrně.
Sakura na ni pohlédla s tváří, která nic nevypovídala.
„Sasuke je skvělý, ale poslední dobou mi chybí nějaké vzrušení, nějaké dobrodružství. Od té doby, co jsme práskli s misemi, se začínám u šesti dětí nudit,“poznamenala Saky a natáhla se na postel.

„Říkala jsi něco?“ otázal se mě Neji tiše. Zavrtěla jsem hlavou. Nervózně jsem se kousla do rtu, první můj zlozvyk. Co má společného strýček s Akatsuki? Co tam dělá teta? Takové myšlenky se mi neuspořádaně honily hlavou. „Myslím, že půjdou kolem nás,“ oznámil Neji a vypočítával v duchu čas, který nám ještě zbývá, než je potkáme.
„Mě nic neudělají,“ zhluboka jsem se nadechla a postavila jsem se. Isamu mě stejně strhl zpátky na zem.

Kráčela temnou chodbou, kterou objevila teprve nedávno. Čím blíž byly její narozeniny, tím více byla sama. Oddělovala se od ostatních. Až dovrší šestnácté narozeniny, bude muset na rok odejít, pokud to bude jen rok. Držela v ruce pochodeň, která temnou chodbu osvěcovala. Došla na konec cesty, kde stál kamenný stůl, u kterého byly dvě židle. Posadila se na jednu a rozhlídla se po místnosti. To místo, zdálo se jí povědomé. Byla tam snad někdy?

Skupina šla po cestě, jelikož bankéř šel po svých.
Nami s Jadenem šli ve předu, Kakashi s bankéřem za nimi, Naruto se Sakurou za nimi a na konec Nano s Hirem.
Bylo ticho … Nano nevěděla jak navázat konverzaci … vzpomněla si na ten kapesník …
Pohla prostředníčkem a vítr rozcuchal Hirovi vlasy, až ho málem odfoukl.
/To jsem trochu přehnala …/ zacukali jí koutky. Snažila se věnovat cestě před sebou, ale nějak to nešlo. Měla nutkání se ohlédnout po Hirovi.
„Takže takhle to bylooo…“ zadíval se na ní chápavě Hiro a přimhouřil oči.

Trojice ninjů z Konohy sešla s jejich průvodcem, Akenem, po cestě od vchodu ze skály na hlavní cestu vesnicí, která vedla k hlavnímu domu, kde sídlil panovník vesnice.
„U vás má vládce také hodnotu kage? To je divné, o Takikagem jsem ještě nic neslyšel,“ řekl zamyšleně Jaden.
„Ano, má, ale není to tak, jako u ostatních kage. A také to není dlouho, co tuto hodnost přijal. Tuto hodnotu má každý panovník vesnice ninjů, ale ne každý je stejně významný…“ řekl Akeno a zatvářil se trochu otráveně.

A je to tady.. čtvrtej díleček týhlentý série.. ať se líbí ^^

„AGH!? Doufám, že se mu nic nestalo!?“ Zamyslel se na chvíli Kakashi.
Ale to už se k němu z dálky blížila něčí silueta.
Když přišla blíž Kakashi ji okamžitě poznal.
„Konečně jsi tady, máš zpoždění!“
„Hmm. Já vím. Takže už je opravdu tady?“
„Ano. Před chvílí jsme dorazily.“
„A kde je vlastně teď?“
„Nebojte poslal jsem celý svůj tým do Horkých Pramenů.“
„Dobrá práce Kakashi.“

K lepšímu čtení si pusťte tohle: Yuki Kajiura - Vanity

Žena s dvěma culíky se procházela večerní Konohou. Nikdo zde již nebyl, ulice zely prázdnotou. Společnost jí dělal jen úplněk a hvězdy na obloze. Ráda se za těchto nocí procházela. Klapot střevíců o chodník se rozléhal tichem a její hnědé oči se zabodávaly do tmy. Nikdy se nezastavila, dokud jí to nohy samy neporučily. Kráčela beze smyslu, bez cíle.

[i]Kráčela bosa v bílé dlouhé košili po polní cestě. Šla zasněně, jako kdyby se ani nohama nedotýkala země. Dlouhé fialové vlasy vlály ve větru a v bledé tváři měla nepřítomný výraz. Na tvářích měla ještě nezaschnuté slzy.
"Jdi...jdi...dostaneš se tam, kam chceš....kamkoliv.." pobízel ji známý šeptavý hlas. Dřívě jí ten hlas naháněl hrůzu, ale teď...byla ochotna ho poslouchat.
"Půjdu...zaveď mě tam, kam chci..za Narutem." šeptala odříkaným hlasem a vyschlými rty sotvaže mluvila.

Důvěra: Zlaté pravidlo shinobiho:

„Abyste nemohli říct, že my o vás víme vše ze spisů od vašich Kage a vy o nás nic,“ řekl klidně feudální pán po chvíli ticha.
„Má matka byla Hyuuga Narashi, která utekla ze Skryté Listové. Otec se jmenoval Uchiha Nagarimi, taktéž Nukenin, taktéž jen třídy C.“
Bouře už se uklidnila docela a všichni jen bezeslovně hleděli na Tajineho Byaku-Sharingan. Ani tato informace však Nejimu nestačila. Podíval se Tajinemu znechuceně do očí, pak sjel pohledem Fuuzakiho a Kyoshiho.

7. kapitola – Suejutsu, nebo Kekkei Genkai?
Černovlasé děvčátko ve společnosti rudovlasé Kunoichi prostupovalo lesy Ohnivé země, pomalu, ale jistě se přibližovali svému cíli – Konohagakure no Sato. Bylo až neuvěřitelné koli ty dvě dívky zvládli společně urazit bez větších problémů. Žádné komplikace nenastaly. Jejich cesta ubíhala rychle a byla dokonce i zábavná. Často mluvily, ale nyní cesta probíhala mlčky. Bez prohození jakéhokoli slova.

[b]„Yahiko-sama!“ vykřikla.

No podle mne tenhle díl nestojí za nic, ale posuďte samy.

Díl – 5

Tsunade seděla za stolem ve své pracovně nad nějakými papíry. Vždycky vzala jeden, pročetla si ho, usrkla sake a odložila na jednu ze dvou hromádek. Takhle by to pokračovalo i dál pokuď by se zade dveřmi neozvaly kroky a následné zaklepání.
„Dále.“ pobíbla neznámé návštěvníky Tsunade. Dovnitř vešel anbu s kočičí maskou.

Pomalu ale jistě se začala blížit zima nebo – lépe řečeno – prosinec. Pro Akatsuki to až doposud nebyl měsíc, který by se nějak lišil od ostatních. Svátky a narozeniny neslavili - až na jednu vyjímku a to narozeniny Konan poté, co jim vyhrožovala odchodem a tím, že si sami budou muset prát ponožky. Ale jak se zdálo, škodolibý osud jim zase přichystal něco jiného. Co, to se dozvěděli na dalším setkání s jejich šíleným vůdcem a senilním stařečkem.

Venku bylo slyšet cvrlikání ptáků a vlahý ranní vítr dosud třepetal lístky stromů, na kterých se třpytila čerstvá rosa. Trochu tohoto vánku se malým okénkem dostalo do temné světničky v hlavním úkrytu Akatsuki, kde dosud spal Deidara. O malou chvíli později se jeden z ranních paprsků prodral otvorem a zazářil Deidarovi přímo na zavřené oči. Tento procedil přes zuby několik nesrozumitelných nadávek a pootevřel oko, načež otočil hlavu stranou.
„Kdo mohl dát to okno takhle PITOMĚ? jediný paprsek a svítí mi do očí, to je pech, hm“

Už jako malý chlapec jsem přemýšlel nad tím proč. Proč se mi všechny ty hrozné věci děly? Neměl jsem nikoho, kdo by mi to mohlo zodpovědět. Jedinou možnou šancí byla záda ostatních, která by se však ke mně otočila stejně ochotně jako zbytek těla. Zůstal jsem sám a přemýšlel, proč já? Mohlo se to stát komukoli, kdokoli by mohl být považován za vyvrhele jenom kvůli prokletí, které nechtěl. Já se o něj taky neprosil a stejně mi ho dali. Ale proč?

[i]"Cože?!" vykřikli unisono Konoko a Itachi. Pak na sebe pohlédli a znechuceně se od sebe odvrátili.
"Přesně tak. Nemáme času nazbyt, takže - Deidaro, Tobi, vy se postaráte o tým sedm a já s Konan si vezmeme na starosti Jiraiyu. Tak šup, šup!" Pein se měl k odchodu.
"Póóčkat počkat počkat! A co já s tímhle ... idiotem?" Konoko ukázala na Itachiho.

Poslední věc co jsem slyšel byl křik a pláč anděl. Mého anděla. Místo abych dopadl na mech, propadal jsem se do neznáma. Kolem mě jen černo a tma. Tak takhle vypadá smrt. Vlastně to není tak hrozné. Pak se mi ale vybavil obličej. Bledý, orámovaný loknami stejné barvy, jako měly oči-tmavě hnědou. V té chvíli jsem věděl že smrt je strašná. Cokoliv, co by mě od ní mohlo oddělit by bylo strašné. V tu chvíli mě napadlo co jsem jednou četl...
[i]Děvče se zeptalo chlapce,jestli si myslí že je hezká a on odpověděl ne.

Mezitím se v Konoze taky rozpršelo, ale na jedno jediné místo svítilo slunce. Na nejoblíbenější místo Shikamara, kde s Temari strávil hrozně šťastných chvilek a kam mohl klidně odejít a zmizet od každodenních problémů. Chouji šel zrovna od Shikamarovi rodiny, kdy se dozvěděl, že Shikamaru šel hledat Temari. Podíval se na nebe a pomyslel si:
„Snad se Shikamarovi něco nestalo.... Kdyby jo, tak..... Radši doufám, že se mu nic nestalo...“

Symbolem Listové vesnice jsou zelené lístky – a právě ty lehce kroužily v jemném větříku, který ochlazoval tváře obyvatel vesnice zrudlých teplem, nebo také - v jednom případě - křikem…