Deidara: útrpná rekonvalescence

Venku bylo slyšet cvrlikání ptáků a vlahý ranní vítr dosud třepetal lístky stromů, na kterých se třpytila čerstvá rosa. Trochu tohoto vánku se malým okénkem dostalo do temné světničky v hlavním úkrytu Akatsuki, kde dosud spal Deidara. O malou chvíli později se jeden z ranních paprsků prodral otvorem a zazářil Deidarovi přímo na zavřené oči. Tento procedil přes zuby několik nesrozumitelných nadávek a pootevřel oko, načež otočil hlavu stranou.
„Kdo mohl dát to okno takhle PITOMĚ? jediný paprsek a svítí mi do očí, to je pech, hm“
Pokusil se vstát, ale byl stále příliš unavený z poslední bitvy a tak se nedokázal posadit a příliš se mu ani nedařilo skopnout ze sebe přikrývku. Nakonec dopadl tak, že se několikrát převalil a zamotal do přikrývky. Deidara totiž neměl ruce: jednu mu rozdrtil Sabaku no Gaara, kazekage písečné vesnice a druhou mu u lokte oddělil svým mangekyou sharinganem Hatake Kakashi. Při té vzpomínce Deidarovi nechtě vyhrkla slza zoufalství.
„Nejdřív po mě pálí celá vesnice když mám jednu ruku, pak nás skupinově přepadnou, zabijí dono a na mě se vrhnou 4 když se nemám jak bránit, proč? proč? proč je život taková s**ně? To není féééér!!! jak se mám teď dostat z přikrývky, co?
Chvíli sebou házel ve snaze dostat se ze své politováníhodné situace a najednou mu probleskla hlavou slova nového člena:
„Budu mít místnost hned vedle vás Deidaro-san, takže kdyby něco, stačí zavolat“
Deidara ho s včera s gustem včera poslal do háje, ale teď spolknul hrdost a zavolal, dávaje si pozor aby příliš nezvedl hlas:
„Haló? Jsi vzhůru? Pojď sem, potřebuju pomoct! No tak! Hejbni kostrou Tobi!!!
Dveře se otevřely a dovnitř nakoukl Tobi v hávu Akatsuki.
„Dobré ráno Deidaro-san, co potřebujete?“
„Zvedni mě Tobi a vymotej z té přikrývky, hm?“
„Jistě Deidaro-san, to je zlé, že jste se zamotal, ale Tobi je hodný chlapec, Tobi vám pomůže, Tobi vás nenechá ležet na studené...“
„No jo, no, jo, hlavně už sklapni T...“
Nedořekl, protože Tobi z něj škubnutím strhnul přikrývku a Deidarovi se zatočil celý svět, načež se zase poroučel na zem.
„Zase jste spadl Deidaro-san, ale Tobi vám zase pomůže, Tobi je...
„DRŽ HUBU TOBI!“ Deidara už byl vážně naštvaný z Tobiho nekončícího blábolení, které musel celý včerejší den poslouchat a se kterým zase Tobi začínal.
„Nebuďte na Tobiho tak zlý, Tobi vám jen pomáhá“ znělo jako když má na krajíčku, ale ten podtón rychle zmizel „Líbí se vám má uniforma? Padne mi, že? Museli mi jí trochu přistřihnout, protože Sasori-san byl moc vysoký a Vůdce-sensei nechtěl kupovat no...“
Deidara se neudržel a dal Tobimu pořádnou hlavičku, plnou silou. Tobi sletěl na zem a bolestivě zakňučel.
„Budeš už zticha? bolí mě zranění a teď už i kvůli tobě i hlava! Vážně doufám, že se Kakuzu vrátí co nejdřív a dá mě do pořádku, abych tě mohl zaškrtit!“

Deidara na sebe s obtížemi volně hodil plášť a svižně vykročil do zasedací haly, doprovázen šveholícím Tobim. Na schodech dolů potkal známou postavu Uchiha Itachiho, jak stoupá proti nim. Dokonce i Tobi na chvíli přestal blábolit o ptácích, když pohlédl do sharinganu. Deidara škrobeně pozdravil:
„Dobré ráno Itachi-san“
Itachi na něj mírně zaostřoval zrak „Deidaro, jsi to ty?“
Deidara zaskřípal zuby. „Umm.... ano, ovšem, hm, jsem“
„Na chvíli jsem si myslel, že je to Kisame... ehm, no, co chceš?“
„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli je už Vůdce vzhůru.“
„Je, právě snídá“ Itachi se bez dalšího slova otočil a chtěl pokračovat, ale zakopl o schod a málem si vyrazil zuby, zachytil se jen pár centimetrů nad hranou. Tobi vyprskl smíchy a Deidara se ztěží udržel, aby neprovedl to samé, ale oba zvážněli, když se na ně Itachi vražedně podíval. Pak bez komentářů ve snaze nabýt zpět ztracenou důstojnost odkráčel co nejvznešeněji. Deidara si oddechl:
„Chybělo málo a usmažil nás, hm, nevěděl jsem ale, že vidí tak špatně, že přehlédl schod...hm... dobře mu tak“
„Itachi-san není tak zlý, jak se tváří, on nás chce jen postrašit, ale i tak se ho bojím“ řekl Tobi.
Deidara se na něj úkosem podíval:
„Tobi, ten muž vyvraždil prakticky celý svůj klan, je to hledaný kriminálník a vrah, mučil svého bratra velice brutálním způsobem, před chvílí nás málem zabil a ty si myslíš, že nás JEN straší, hm???“
„Nemluvte o něm tak zle, pak se ho Tobi začíná opravdu bát!“
„Jsi idiot Tobi...“

Deidara vešel do zasedací haly, skromně zřízené místnosti bez oken s velkým stolem, kde právě Vůdce pořádal plný talíř vaflí s marmeládou, Od nichž se nechtě odtrhl.
„Dobré ráno, Vůdče-san.“
„Zdravíčko, Vůdče-sensei! ty vafle tak krásně voní, můžu si jednu vzít?“
„Ne, vystřel Tobi, nevzal jsem tě do Akatsuki, abys mi ujídal snídani!“ Tobi se zachmuřil „Co potřebuješ Deidaro?“
„Už je Kakuzu zpátky z burzy? Tohle mě začíná ubíjet, hm!“
„Už jsem ti pětkrát opakoval, že NEVÍM, kdy se Kakuzu vrátí, sám víš, že jak se něco nedaří s penězi, tak tam prostě musí zůstat a dořešit to...“
„Hrmhp, co mám mezitím dělat? Ty rány mě bolí jak čert, takže nemůžu pořádně trénovat, Sasori-dono umřel a navíc mám na krku tohohle....tohohle.... otrapu, hm!“
Vůdce přimhouřil oči „Zvykej si na něj, bude tvá náhrada za Sasoriho a...“
„COŽE????“
„Deidaro, poprskal jsi mě! ovládej se trochu, Tobi bude v tvém týmu a basta! tečka.“
„Ale...“
„Žádné ale, nikdo jiný není“
„Grrr....“

O chvíli později kráčel Deidara chodbou a trudovitě kopal do kamínků. Tobi cupital za ním a štěbetal:
„Nebuďte tak rozzlobený Deidaro-san, budeme skvělý tým, taky jsem trochu umělec víte“
V Deidarovi zahořel plamínek zájmu: „Opravdu?“
„Ano, podívejte, Tobi má jeden výtvor s sebou!“ Sáhl do hábitu natáhl ruku, ve které byl ve světle pochodní vidět malý jeřáb z papíru, špatně vymodelovaný. Tobi se celý zatetelil:
„Hezké, viďte? Tobimu zabral celý večer!“
Deidara trochu zklamaně odvrátil zrak a podrážděně odsekl:
„To je jen Origami Tobi a navíc takové, co zvládne i malé dítě! Srovnáváš takovou mizernost s mým uměním?“
„Nekřičte na Tobiho, každý není skvělý umělec Deidaro-san!“
„Tak se nepleť do věcí, kterým nerozumíš!“
„Vy jste na mě tak zlý Deidaro-san, Tobi je hodný chlapec, Tobi se vás snaží jen rozveselit, budeme v týmu a....“
„Ticho buď! slyšíš to?“
Oba se zaposlouchali a ve slabém hukotu vánku rozeznali dva zlobně znějící hlasy:
„Přestaň už do mě rýt, ne, opravdu už nepotřebuju poslouchat to tvoje věčný: “tohle jsi dělat nemusel“ a “Podívej na všechny ty mrtvoly“, vážně, najdi si už nějakej zatracenej koníček Kakuzu.“
„Kdybys nedělal takové problémy, ani bych si do tebe slovem nerýpl, ale musí ti být jasné, že to ve městě jsi už trochu přehnal Hidane...“
Hlasy se blížily: „No jasně, ty víš všechno, chvalme Kakuzu, správce veřejného mínění...“
„Dobře víš, že tohle přitahuje nechtěnou pozornost!“
„Ho**o je mi po celé pozornosti, Jashin-sama musí být šťastný za to, co jsem udělal a to je vše na čem záleží!“
Deidara jim radostně vyběhl vstříc, vždyť na toto čekal celé dny. jakmile ho zahlédli, Hidan se rozesmál:
„HAHAHAHA, z Deidary je fakt invalida, takhle se zřídit těma blbounama!“
Deidara zatnul zuby, ale ovládl se: „Zdravím Kakuzu-san, Hidane. Proč se tak hádáte, je vás slyšet po celém úkrytu, hm.“
Hidan se s obligátním „Pche“ uraženě zahleděl do zdi, Deidara spatřil, že v pravém uchu má novou stříbřitou jehlici. Kakuzu si povzdechl a odpověděl Deidarovi:
„Při cestě zpátky jsme procházeli městem, když tu najednou Hidan spustil, že potřebuje piercing, že ho musí mít, no, byl nesnesitelný. Tak si našel salón, zapadl dovnitř a já čekal venku. Najednou Hidan vyjde ven s jehlou v uchu a že potřebuje peníze.“
„Kdybys nebyl takovej za**anej škrt, nemusel jsem je zabíjet, takže za to můžeš ty Kakuzu!“
„Mlč Hidane ...zkráceně, Hidan řekl ať si na**ru, že to vyřídí i beze mě, šel zpátky a zabil obsluhu. Bohužel to bylo slyšet venku a někdo zavolal stráž. Netrvalo dlouho a Hidan bojoval s celou městkou gardou. Snažil jsem se ho zastavit, jenže byl jak pomatený, provolával toho svého Jashina a zabíjel koho šlo. Pak ještě trval na tom, že z jejich krve nakreslí ten svůj stupidní znak na celé náměstí a rituálně se obětuje. Vždycky jsem věděl, že je magor, ale poslední dobou už to přehání...“
Hidan dál uraženě hleděl do zdi a hrál si s jehlou v uchu, Tobi na něho vyjeveně hleděl a pak pípl:
„Vy jste moc zlý chlapec Hidane-san.“
„Drž hubu“ Odsekl Hidan.
Deidarovi se cukal ret a nevěděl, co říct když je poslouchal. Rozhodl se přejít k věci:
„Ehm, Kakuzu-san, potřeboval bych..“ Zamával pahýlem ruky v rukávu.“
„Ano, už jsem o tom slyšel... peníze...“ natáhl ruku k Deidarovi.
Tobi podotkl: „Vy jste ale chamtivý, Kakuzu-san.“ Deidara nechtě souhlasil.
Vtom se celým úkrytem hromově rozlehlo: „HIDAN A KAKUZU OKAMŽITĚ DO ZASEDAČKY!!!“
Kakuzu si povzdechl: „Tohle se trochu protáhne, dám tě do pořádku hned potom.“

Už o několik hodin později Deidara opatrně nabíral kousky rýže a zkoušel cit v pravé ruce. Celé odpoledne se neslo v náramném hluku, protože Hidan se soustavně hádal s Vůdcem a Tobi byl upovídaný jako obvykle.
„JAK JSEM MĚL K**VA VĚDĚT ŽE TAM PŘIJDOU TY ZA***NÝ STRÁŽE??“
„NEMĚL JSI NIKOHO ZABÍJET UŽ V PRVNÍ ŘADĚ TY HLUPÁKU!!“
Kisame se nimral v sushi a podotkl: „Takhle už na sebe štěkají víc jak hodinu, neměl by tam někdo zajít a uklidnit je?“
„Jen je nech.“ Odvětil Kakuzu, který četl noviny „Hidana ničím neuklidníš a s Vůdcem by hnula jen nějaká pěkná ženská a tady žádná momentálně není, po tom co Itachi provedl pošťačce....“

„No a potom je Zetsu-san zahlédl a oni ho taky a byli jenom : “UÁÁÁÁ“ a utíkali, byla to legrace... vy Tobiho neposloucháte Deidaro-senpai!“
Deidara se díval na pusu ve své pravé dlani, která zrovna žmoulala kousek hlíny a odsekl:
„Neříkej mi senpai, nikdy jsme spolu nestudovali a jsem rád, že tomu tak je, hm.“
„Tobi je hodný chlapec, Tobi se chce jen s Deidarou-senpai spřátelit, Tobi nikdy neměl moc přátel, jednou potkal pejska a řekl mu: “Ahoj pejsku, nechceš kamaráda? já jsem Tobi, hodný chlapec“ no a natáhl ruku aby ho pohladil, jenže pejsek otevřel pusu a pokusil se ji Tobimu ukousnout, tak Tobi začal utíkat a....“
„Tobi.... zmlkni...“ Zavrčel Deidara výhružně.
Tobi pokračoval jako by si toho nevšiml: „A pak Tobi šel do města a tam řekl v hospůdce: “Ahoj, já jsem Tobi, jsem hodný chlapec“ a všichni se mu smáli a Tobimu bylo smutno, tak se vyhýbal městům, povídal si s veverkami, Tobi má rád veverky a pak jednou potkal skunka a ten ani Tobiho nenechal promluvit a rovnou... Deidaro-senpai, lezou po mě vaši pavoučci.....“
„To je dost že sis všiml, hm... KATSU!“

Příští den ovšem Tobi trýznil Deidaru svým vyprávěním dále .