Obecné

Keď ráno otvoril svoje oči hneď prvé čo uzrel bolo jeho čierne kimono ktorého kraje kde mali byť rukávy boli otrhané náznak po surovom amatérskom krajčírstve.
Jeho gate ktoré boli takej istej farby ako kimono a opasok ktorý červenou farbou dodával šťavu kimonu.
Jeho kimono bola asi iba jediná vec uhladená a upravá v jeho izbe.
Bolo navlečené na drevenej figúre oproti jeho postele.
Jeho izba vcelku priestranná bola porozhadzovaná po zemi sa váľali zvitky, na stole ležali novo obrúsene kunaie a shurikeny.

Víš, co jsem si o tobě vždycky myslel?
Že jsi zatím jenom nedospělej dement, co si hraje na super-ninju. Utápíš se v představách o budoucnosti, ve které budeš Hokagem. Ale umíš jenom hloupě řvát, vždycky plnej toho idiotskýho smíchu… kdo ví, jestli vůbec upřímnýho. Ale…

Gomen gomen.. lenost mě zmohla natolik, že sem to sem prostě nedokázal dát.. naštěstí sem se přemoh aspoň teďkon .. tak si to užijte

Stará žena odešla a Naruto jsi šel znovu lehnout. Ale už neusnul. Celou noc musel přemýšlet o tom co mu ta žena řekla.
„Yondaime Hokage tvé vesnice. Minato Namikaze, je tvůj otec.“ Ta její slova se mu v hlavě neustále opakovala.

Najednou se k Narutovi dostala libá vůně.

Holky nemaj rády, když jim říkám pravdu. Takže musím kecat.

Bezva, bezva a sakra! Osud tentokrát stojí proti nám všem a ani Naruto to nedokáže změnit. Jenže když to tak vezmu, možná mi do karet přihraje náhoda. No prostě všemi těmi kecy jsem chtěl říct, že já, Neji Hyuuga, jsem rozčilenej, protože Tsunade vymyslela takovou blbinu! Takže to nebudu dál protahovat a radši se sami přesvědčte, jak špatně na tom jsem.

„Tak teda díky moc!“ zařval jsem vztekle na Uchihu. „Ta tvoje Amálka pokousala Hanabi!“

Vše se točí kolem lásky
není na světě větší krásky.
Ovšem láska není bez trnů,
jako šlechtic bez honů.

Vše se točí kolem nenávisti
dravec se dere za kořistí.
Může přinést bolest, oslepit,
jako past polapit.

Vše se točí kolem osudu
velikostí vinného sudu.
Je nám pojistkou, zárukou
jako zemřít jeho rukou.

Vše se točí kolem smrti
to je konec pouti.
Z tohohle není úniku
jako konec bez vzniku.

Vše se točí okolo života
září jako nová bota.
Na životě nejvíc lpíme
jako voda, která plyne.

Vše se točí znova a znova

Byl opřený o zeď. Hlavu měl namířenou směrem k otevřenému nebi, ale jeho oči byli zavřené. Na nic nemyslel, jen nechal příjemný vánek, aby si hrál s jeho vlasy. Měl na sobě jen obyčejné kusy hadru, jako nějaký bezdomovec či co. Každý si o něm myslel své, ale asi všichni by se shodnuli na tom, že je monstrum, což si sám o sobě nemyslel. Nikdo ho ale doopravdy neznal. Neměl rodiče ani žádného příbuzného, který by byl jeho oporou a nahradil tím jeho otce nebo matku. Matka mu zemřela při porodu, to si alespoň do této chvíle myslel.

„S tím písečným ninjou Rhonokiho plán nepočítá!“ ozvalo se Midoriho upozornění v Hebimarově hlavě.
„To vím. Musíme jen doufat, že to i tak vyjde… Víš, co máš dělat,“ odvětil Hebimaru.
Neji se rychle opět postavil na nohy.
„Dokázal držet tempo s mými útoky?“ podivil se a připravil se k dalšímu útoku.
Stále dokola používal svůj Juuken a Midori všechny jeho útoky hravě blokoval svými útoky, při kterých soustředil chakru do rukou.

[center][i]Bylo nebylo… takhle začíná spousta příběhů. Bylo, nebylo. Tak bylo, nebo ne? Je to pravdivé vyprávění, nebo jen pohádka?

12. kapitola - Růžová, a zas ta růžová.
Dívky se pustily do práce, o hodinku později už byla kuchyň čistá.. Zrovna se šli Tobi a Deidara napít a z jejich rozhovoru Mitsuki s Molly pochopily, že je Pein někam pošle. Když už oba zmizeli, Mollyhana nasadila ďábelský ůsměv.
„Mitsuki..?" začala.. „víš, jak jsme ukízely sklep a byly tam různý barvy a tak.. Byla tam i růžová, že?" Hnědováska se na svoji kamarádku podívala a hned věděla, že obě napadlo to stejné...

Sakra, sakra, sakra! Já to někdy Kurenai oplatím!! Prej: „Jdi si ho pořídit sám… Nejlíp někam k vodě…“
To tak! Sme spolu jen pár měsíců a ona mě vyhání k vodě… Jak můžou bejt ženský hnusný a odporný a… A je zvláštní, že jsem si vzpomněl, jak nádherně Kurenai vaří…
No nic, radši vám řeknu, že dneska si má mazla sehnat i Chouji, takže abyste ho rozpoznali, tak bude mít barvu modrou. A já se už radši dám do hledání toho mazla, nebo mě Tsunade vážně přerazí.

O dvacet čtyři hodin dříve…
„Doufám, že tentokrát nikomu nevadí čas naší schůze,“ zeptal se výhružným hlasem Hebimaru.
Na louce před jeskyní stály dvě postavy a tři astrální projekce. Jeden ze dvou fyzicky přítomných byl právě Hebimaru: vysoká postava v černém plášti, s vykreslenou lebkou na hrudi, mrtvolně bílým obličejem, dlouhými, černými vlasy, dvěma krvavě rudými křídly na zádech a stejnobarevnou malou kosou v bledých rukách.

„Pojď, Nano!!“ otočila se na ní Sakura.
Nano na chvíli zaváhala…nakonec se otočila a nuceně doběhla ostatní.
Najednou jakoby všechno utichlo a proti nim projela lehká vzdušná vlna, směrem k lesu.
„Co to bylo?“ vyděšeně dostala ze sebe dívka vedle růžovlásky.
Najednou se z lesa ozvala obrovská rána z jeho prostředku se zvedl mrak prachu a kusů země.
K týmu 7 se tentokrát přihnala tlaková vlna od lesa.
Nano to odfouklo o kousek dál. Skupinka popadala kousek dál od sebe. Začali se pomalu zvedat.

Ve chvíli, kdy doběhla do lesa ji obklopilo přízračné ticho, ze kterého se jí zježily chlupy na těle. Nezpívali ptáci, nebzučel žádný hmyz. Jen vítr ve větvích vál svou píseň.
Dívka věděla, co znamená to ticho. V lese se nachází predátor.
Zavřela oči a nadechla se. Její vlčí část jí řekla, co potřebovala vědět.
Z větší části pramení jejich strach z Rutameho a pomalu i ze mě. Nadechla se znovu a rty se jí stáhly do krvelačného šklebu. A také z tebe, Uchiho.

Černovlasá žena kráčela před mužem stejné barvy vlasů, prudce a rychle, neměla vůbec náladu na něj čekat. Ani jeden nemluvil, nepokoušeli se o to. Kráčeli mlčky, stejně jako skoro celou cestu. Od chvíle, kdy bylo Mayoko řečeno, co je skutečným cílem mise, nechtěla s ním mít nic. Neodpovídala na jeho otázky. Zvedla se v ní hladina rozporu hodných pocitů, byla zmatena. Její pohled bloudil po okolí, ale její mysl byla zaneprázdněna úplně něčím jiným.

Všechno se změnilo, když do Akademie nastoupila Tenshi. Během dvou měsíců byla nejoblíbenější holka ze třídy, protože byla hezká, hrozně milá, chytrá a talentovaná kunoichi a všichni se s ní chtěli kamarádit. Měla dlouhé zlaté vlasy, jejichž část si vždycky vyčesávala nahoru do culíku a zbytek si nechávala volně splývat na zádech a taky měla ty nejzelenější oči, jaké kdy svět viděl. Byly smaragdové, zářivé a plné nezdolného optimismu. Kdokoliv se do nich podíval, cítil, že na světě je někdo, kdo mu nikdy neublíží.

Tentokrát se otráveně zvedl Naruto a pomalým krokem vyrazil za zvukem té otravné věcičky. Zvedl telefon a přiložil sluchátko k uchu. Hinata ho sledovala, pozorovala., jak se jeho výraz postupně mění, až se nakonec začal neovladatelně smát, pak sluchátko položil.
„Kdo to byl?‘‘ vyptávala se hned tmavovláska, jelikož měla nějaké tušení a milence. Naruto se stále smál.
„Sasuke dneska málem zabil tchýni, ke vší smůle jen omdlela a vezou ji do nemocnice,‘‘ sdělil a dál se smál. Hinata se ovšem zamračila. Jí to tak moc vtipné nepřipadalo.

Začínal nový deň, nové príležitosti na zlepšenie či zhoršenie svojho osudu.
Slnko vstávalo a lúče sa tiahli naprieč lesom, až dosiahli múry Konohy, kde hliadkovali ozbrojení muži, niektorí sa po múroch prechádzali zo strany na stranu a snažili sa dať pozor na každý meter štvorcový a ostatní nehybne stáli a sledovali taktiež les.
Jeden z nich stál na bráne a s odhodlanosťou sa pozeral pred seba.
Tvár mu pokrývali jazvy a tiahli sa od čela pozdĺž nos až k lícu, čelenka mu obopínala dlhšie čierne vlasy a oči mali nádych nebojácnej šelmy.