Kroniky Vzduchu Shippuuden:Díl 25.-Klid před bouří

Trojice ninjů z Konohy sešla s jejich průvodcem, Akenem, po cestě od vchodu ze skály na hlavní cestu vesnicí, která vedla k hlavnímu domu, kde sídlil panovník vesnice.
„U vás má vládce také hodnotu kage? To je divné, o Takikagem jsem ještě nic neslyšel,“ řekl zamyšleně Jaden.
„Ano, má, ale není to tak, jako u ostatních kage. A také to není dlouho, co tuto hodnost přijal. Tuto hodnotu má každý panovník vesnice ninjů, ale ne každý je stejně významný…“ řekl Akeno a zatvářil se trochu otráveně.

Když procházeli hlavní ulicí, byla podobná Konoze, jen nebyla ani zdaleka tak živá a velká.
Sem tam se nějaký člověk vyskytl a také tam nebylo slyšet žádné vyvolávání zboží.
Po chvilce zaslechli bojové křiky a zpoza rohu se vynořilo cvičiště.
Na něm stálo v bojových pozicích mnoho mužů s páskami Vodopádové a cvičili nějaké bojové pohyby.
„Zde je jedno naše výcvikové středisko,“ řekl Akeno.
Jaden s Nami a Hirem si způsob cvičení dobře prohlédly a vzpomněli si na výcvik v Konoze.

Za chvíli se ocitli před větším domem.
Měl zeleno bílý nátěr a jedno patro. Uprostřed byly hnědé dveře a nad nimi menší balkón.
„To je dům Takikageho, prosím,“ řekl Akeno a otevřel trojici dveře.
Vyšli schody do patra, kde Akeno zaklepal na nějaké dveře a vstoupil.
„Zde je tým z Konohy, Takikage,“ řekl a ustoupil stranou.
U balkónu stál větší mohutný muž s knírem, bradkou, pleší a oblečením, podobném trochu samurajskému, ale vypadalo lehčeji.
„Vítám vás, mládeži!“ Usmál se na dvojici Takikage.
„Bylo mi řečeno, oč půjde, takže pokud nejste moc unavení po cestě, přidělím vám doprovod a můžete hned vyrazit ke Chrámu,“ řekl Takikage a posadil se za stůl.
„No, myslím, že si trochu odpočineme teď. Po převzetí informací a doručení je sem budeme ihned pokračovat dál,“ řekl Jaden.
„Takže kdy vám mám poslat doprovodný tým?“ podíval se na ně tázavě Takikage.
„Tak za hodinu,“ řekl Jaden.
„Dobře, Akeno, doveď je do jejich pokoje,“ kývl Takikage na Akena.

„Tahle vesnice na mě dělá trochu dojem vojenské základny,“ řekla Nami, když byly ve svém pokoji.
„To by na tebe dělala Konoha taky, kdyby byla takhle malá,“ řekl Jaden.
„Je to ninjovská malá vesnice, takže ostatní prvky jsou dost potlačené,“ řekl Hiro a podíval se z okna.
„Doufám, že nejdeme pozdě. Dostaneme se do Chrámu co nejrychleji a také se co nejrychleji vrátíme. Nechci, aby byly nějaké komplikace,“ zamračil se Jaden.
„Neboj, do teď to šlo jako po másle, uvidíš, že to tak půjde i dál,“ mrkla na něj povzbudivě Nami.
„Jo, to je možný, ale ještě máme obejít 7 Chrámů. Vsadím se, že se to neobejde bez komplikací…“ ušklíbl se Jaden.

Za dvě hodiny byly už na cestě s dvěma ninji z Vodopádové ke Chrámu.
„Jste s Chrámem v kontaktu?“zeptal se Jaden jednoho ninji.
„Ano, komunikují s námi normálně,“ řekl ninja a dál se soustředil na cestu.
Jaden se zamyslel a dál se také soustředil na cestu. Ovšem nepolevoval pozorností na okolí kolem nich.
Za chvilku doskočili na cestu, která vedla ke Chrámu.
Chvilku šly lesem, a pak se před nimi v menším palouku vynořil majestátní chrám, vedle kterého tekla řeka z jezera u Skryté Vodopádové.

„Prosím, to je Chrám země Vodopádu,“ řekl jeden ninja a vykročil k němu.
V bráně chrámu stál nějaký starší muž v zeleno bílém rouchu.
„Vítejte! Pojďte dovnitř, řeknu vám pár slov, dám listiny a můžete jít!“ pobídl je, když došli až ke schodům, vedoucím ke dveřím do chrámu.

„Tady jsou ty spisy, netuším, proč by je Akatsuki měli chtít, ale předávám je vám. Postarejte se o ně dobře, jsou velice staré!“ Řekl mnich a podal Jadenovi několik starých spisů svázaných v nažloutlé obálce.
„Postaráme!“ Kývl Jaden a otočil se spolu s Nami a Hirem rychle na odchod.
Seběhli schody a za doprovodu jejich průvodců vyskočili na větev nejbližšího stromu a byly ti tam.
Jaden se celou cestu soustředil na okolí kolem nich a i na zem. Hledal každou podezřelou věc.
Ale nic se nedělo.
Po nějaké době už byly velice blízko Vodopádové.
Jaden se podíval tázavě na Hira a na Nami a opět se zadíval před sebe.
„Třeba se opravdu nic nestane,“ vyrovnala s ním krok Nami.
„Třeba to konečně bude bez rizika,“ pokusila se ho povzbudit.
„Nezlob se Nami, ale tomu nevěřím…“ zamračil se Jaden.
Doskočili na hladinu jezera a za chvilku už šly průchodem do Skryté Vodopádové.

Jaden byl nesvůj. Že by se mýlil a byl opravdu jen moc opatrný?
Za chvíli už šli hlavní ulicí směrem k Takikageho budově, prošli kolem cvičiště a už stáli před ní.
Vstoupili a zaklepali na dřevěné dveře.
„Jsme tu! Zde jsou doklady!“ podal Jaden dokumenty Takikagemu.
„Výborně! Konoha má vážně skvělé ninji, i když tak mladé!“ Řekl uznale Takikage a zasmál se.
„Vidíš, nic se nestalo,“ položila Nami Jadenovi dlaň na rameno.
„Hm…tentokrát sem se zmýlil…a sem za to rád…ale pozorností polevit nesmíme!“ řekl Jaden.

Za necelou hodinu seděl Jaden na posteli v jejich pokoji a civěl na svůj sbalený batoh na zemi pod ním.
Hiro šel napřed a Nami odešla před vteřinkou.

Ale na chodbě se zarazila a otočila se zpátky na dveře.

Dveře do pokoje se otevřeli a dovnitř nakoukla Nami.
„Je ti něco?“ optala se Jadena.
„Co? Ne, nic,“ zvedl hlavu Jaden.
Nami se zamračila a vykročila k němu.
„Tebe furt trápí, že se může každou chvíli něco stát, že jo?“ Podívala se na něj.
„Tak nějak, ale asi zbytečně. Jdeme!“ zvedl pohled ze země Jaden a zazubil se.

„Tak jo, směr Země Deště!“ řekl Jaden když se rozeběhli po jezeru u vodopádu, ve kterém byl vchod do Skryté Vodopádové.

Pršelo, ostatně v Zemi Deště to nebylo nic neobvyklého.
Chrám Deště stál na konci lesa pod menším pohořím, když po jeho schodech vyšli dvě osoby a zastavili se před jeho mohutnými dveřmi.
Jeden z nich zaklepal.
„Proč sem jdeme, Jedničko?“ protáhl obličej zelenovlasý mladík s ofinou přes oči. Na sobě měl hnědou vestu po stehna a černé kalhoty, s utrženými nohavicemi od půlky lýtek. A šel bos.
„Všechno se dozvííííš, stromečku,“ zazubil se krvelačně ten druhý, zvaný Jednička.
Ten měl na sobě tmavě červené triko a černý kabát s dlouhým rukávem, končící pod stehny a tmavě modré kalhoty. Vlasy měl černé jako uhel s červenými melíry.

Dveře do Chrámu se po chvilce pootevřeli.
„Dobrý večer, pánové, jak vám mohu pomoct?“. Objevil se ve dveřích mnich v oblečení, které se nosilo v Chrámu Deště.
Jednička ho bez váhání chytl za hlavu, načež nestihl muž říct ani hlásku, než se jeho tělo proměnilo v mumii a jeho hlava se změnila v pouhý pruh masové hmoty, která zmizela v dlani Jedničky.
Tělo bez hlavy se sesunulo křehce k zemi jako hadr.
„Ten chlap měl ale mastný vlasy!“ Zatvářil se znechuceně Jednička, když si otřel ruku o kabát.
Zeleno vlasy mladík si dřepl k muži u dveří a s prstem v ústech do těla dloubl druhou rukou.
„Ani moc vody jsi v něm nenechal…“ řekl smutně.
„Nezdržuj, Dvojko, a pojď!“ houkl přes rameno Jednička.
Mladík, zvaný Dvojka, se postavil a vykročil za Jedničkou.

Noční tma padla na tým Delta již před hodinou a oni stále běželi lesem.
Najednou se Jaden zastavil na větvi a Nami s Hirem na pár větvích před ním.
„Tady se utáboříme na noc, když se podíváte pořádně a zaposloucháte, uslyšíte v dálce déšť. Tam je Země Deště a v dešti asi přenocovat nebudeme, ne?“ podíval se na Nami s Hirem, kteří kývli.

O chvíli později, když se najedli, leželi už každý přikrytí dekou kolem uhasínajícího ohně.
Jaden měl jednou rukou podloženou hlavu a díval se na hvězdy na temném večerním nebi.
Najednou se mu nadzvedla peřina a k němu se přitulila Nami. Čelenku měla vedle svého ležení, takže měla vlasy volně.
„Můžu k tobě?“ usmála se na něj a položila si k němu hlavu na hruď.
„Ty vždycky,“ oplatil jí úsměv Jaden.
„Už dlouho jsme nebyly spolu, sami…poslední dobou bylo dost práce, když se tak zamyslím…“ řekla Nami a zvedl k Jadenovi pohled.
„Hm, máš pravdu…“ řekl Jaden, zajel jí dlaní do vlasů a začal jí jemně hladit.
Nami se spokojeně pousmála a zavřela oči.
I když s tím nepočítala, ve chvíli usnula. Přece jen toho za poslední dva dny dost naběhali.
Jaden ještě chvilku sledoval hvězdy, než vydechl a také zavřel oči.

Ve velké kulovité místnosti, jejíž strop podpíraly po stranách kamenné pilíře, se tyčila u zdi, na opačný konec dveří do místnosti, obrovská socha nějakého Boha s bleskem v dlani.
Před ní seděl na polštáři nějaký muž s dlouhými černými vlasy, klanil se soše a pronášel nějakou modlitbu.
„Ťuk ťuk,“ vstoupil dveřmi jen tak Jednička a vykročil k tomu muži.
Muž se prudce postavil a otočil se po příchozích.
„Vy ale máte tu drzost…“ zamračil se muž a švihl rukou, z koryt podél místnosti se na Jedničku vrhla voda a smetla ho, načež s ním praštila o zeď a přeměnila se na led.
Do dveří mezitím nakoukl nesměle Dvojka.
„Fííí, neblázněte chlape!“ řekl po chvilce zamrazený Jednička, když se led, co ho obklopoval, vstřebal do něj a jeho kůže nabrala sněhovou barvu a na několika místech na jeho těle mu vyrostli krystaly ledu.
„Cože?!“ Vytřeštil na Jedničku oči muž.
„Jdeme vám něco navrhnout!“ Usmál se krvelačně Jednička.
„Takže vy o nás víte?“ Zamračil se muž a posadil se zpět na jeho polštář.
„Jo, to co potřebujeme,“ řekl Jednička. Zavřel oči a jeho kůže se vrátila do normálu a i krystaly zmizely.
„Poslouchám,…“ řekl muž a luskl dvakrát prsty.

Vedle něj se najednou objevili dva další muži, jeden velký jako hora a samí sval s pleší a mrožím knírem, oblečený v bílých volných kalhotech v potrhaném tílku, a druhý v bílo modrém plášti bez rukávů a se světle modrými delšími vlasy, utaženými za hlavou do culíku a bílím pruhem vlasů přes pravé oko.

„Víme o něčem, co by vám velice pomohlo dobít Zemi Deště…“ pousmál se škodolibě Jednička, zatím co se Dvojka postavil vedle něj.
Trojice mužů z Chrámu mlčela a čekala.
„Je to Nádoba Nekonečné vody!“ Zakončil Jednička, načež sebou trojice mužů škubla a zatvářila se zaskočeně.

„Vstávej zlato,…“ Ozvalo se Nami u ucha.
Nami se ospale protáhla a otočila se na Jadena.
„Ahoj,…“ usmála se na něj.
„Ahoj,“ uplatil jí úsměv Jaden a chtěl jí i krátce políbit, ovšem Nami mu zajela prsty do vlasů a jeho krátkou pusu proměnila v dlouhý vášnivý polibek.
„…Já tě vážně miluju,…“ řekl zasněně Jaden, když se od sebe odtrhli a usmál se.
„Já vím,“ oplatila mu úsměv Nami.
„Tak pojď, vyrazíme,“ mrkl na ní Jaden a postavil se.
Nami kývla a natáhla se po své čutoře, kterou nosila vždy po boku…