Arigatou 37-38 - SPECIÁL "Důvěra: Zlaté pravidlo shinobiho" "Nástup třetí strany"

Důvěra: Zlaté pravidlo shinobiho:

„Abyste nemohli říct, že my o vás víme vše ze spisů od vašich Kage a vy o nás nic,“ řekl klidně feudální pán po chvíli ticha.
„Má matka byla Hyuuga Narashi, která utekla ze Skryté Listové. Otec se jmenoval Uchiha Nagarimi, taktéž Nukenin, taktéž jen třídy C.“
Bouře už se uklidnila docela a všichni jen bezeslovně hleděli na Tajineho Byaku-Sharingan. Ani tato informace však Nejimu nestačila. Podíval se Tajinemu znechuceně do očí, pak sjel pohledem Fuuzakiho a Kyoshiho.
„Dobrá,“ řekl nakonec, „známe pravdu o vašem původu, ale co Stínoví shinobi?“
Tajine-sama se opět nahněvaně zamračil, Fuuzaki však, jakoby si toho ani nevšiml, začal znenadání mluvit: „Budete nám věřit, když vám o nás řekneme vše?“
Ve tvářích všech přítomných, dokonce i Tajineho a Kyoshiho, se objevilo neskrývané překvapení.
„Ale Fuuzaki…“ začal Kyoshi cosi namítat, vůdce Stínových shinobi jej však zastavil slovy: „Bude to tak fér. Mezi spolubojovníky musí panovat důvěra, to je jedna ze zásad ninji. Proto bude-li to třeba, řeknu jim o nás, co budou chtít vědět.“
„Ale co když…“ začal znovu Kyoshi, Fuuzaki ho však opět zarazil: „Uzumaki Naruto… Hyuugo Hinato… Inuzuko Kibo… Hyuugo Neji… Kankurou… ninjou se člověk nestane jen tak a když jste to vy dokázali, já vám věřím. Co se teď dozvíte, proto zůstane jen mezi námi.“
Hradní bránu zaplavilo světlo zpoza mraků vycházejícího slunce a všechny příjemně zalechtalo na kůži. Následující chvíle ticha se zdála být nekonečná a nikdo během ní ani nedutal. Nakonec však Fuuzaki znovu začal mluvit: „Stínoví shinobi jsou nukenini třídy A a S z vesnic po celém světě.“
Překvapení ve tvářích přítomných ninjů se právě ještě víc prohloubilo, Fuuzaki však ještě neskončil. Jen se na chvíli odmlčel a zašátral po něčem v kapse. Po několika nekonečných sekundách vytáhl čelenku se znakem Skryté mlžné.
„Já a Aiko jsme se do Země Kopců dostali ze všech Stínových shinobi jako první…“

„Svatba tedy bude příští úterý,“ promluvil s úsměvem na tváři postarší obtloustlý kněz.
Byla noc a na louce, kde se milenci s knězem setkali, v tu dobu nikdo jiný nebyl.
„Děkujeme, otče Edwarde,“ začala dívka mluvit, „nevíme, co bychom si bez vás počali.“
Otec Edward dívce odpověděl jen dalším úsměvem.
„Ach drahá Aiko, láska je dar. A jen to, že si vaši rodiče nepřejí svatbu, mi přece nezabrání, abych vás oddal. Svazek manželský vás dvou byla už od začátku vůle Boží, tím jsem si jistý.“
„Děje se něco, Fuuzaki?“ všimla si Aiko nedůvěřivého výrazu v milencově tváři.
„Jen dávám pozor, jestli nás nikdo nevidí. Tvůj otec je Mizukage, můj je jeho zástupce, oba v nás vidí své potenciální nástupce a ctí pravidla ninjů. To, že se tajně chceme vzít, by se jim určitě nelíbilo. Nedivil bych se, kdyby jeden z nich někoho najal, aby nás sledoval. Víš přece sama, jak jsou naši otcové paranoidní.“
Aiko se jen mile usmála.
„Jak jsi sám řekl, naši otcové v nás vidí své nástupce. Jsme jouninové a kdybychom chtěli, můžeme si oba nárokovat místo Mizukageho. Chceš říct, že i přes to my pravidla ninjů nectíme?“
„’Shinobi nesmí v žádné situaci dát najevo své city’,“ citoval Fuuzaki ninja zásadu číslo dvacet pět, načež se Aiko podíval přímo do očí.
Na tuhle větu se kunoichi přestala usmívat.
„Myslíš, že budou naši otcové až tak tvrdohlaví? Je přeci spousta ninja párů a v nejednom z nich by se našel potenciální další Kage.“
Fuuzaki se jen ironicky uchichtl.
„Žiješ s ním už tolik let a neznáš ho?“
Aiko se podívala do země a po krátké odmlce pokračovala: „Máš strach… o Hotori?“
Po Aikině větě nastala další nesnesitelná chvíle ticha, po které se Fuuzaki podíval směrem k nedaleké vesnici.
„Kdo s ní teď je?“ zeptal se.
„Stará Machiko-san.“
„Měli bychom se vrátit,“ odvětil Fuuzaki, načež vyrazil zpět do Skryté mlžné.

Uběhlo pár dní, během kterých nikdo, jak se zdálo, nepojal nejmenší podezření. Nakonec však nastal den, kterého se Fuuzaki tak obával, a na který se zároveň tak moc těšil. Vše probíhalo v malé tajné kapli nedaleko od vesnice, bez hostů, beze svědků, jen kněz, nevěsta a ženich.
„…prohlašuji vás…“ mluvil pomalu obtloustlý otec Edward se svým obvyklým, milým úsměvem na rtech…
„…mužem…“ ukázal rukou na Fuuzakiho…
„…a ženou…“ ukázal na Aiko, která se, ačkoli bylo dávno po druhé hodině ranní, a jak venku v lese, tak uvnitř v kapli, dávno vládla naprostá temnota, viditelně červenala…
„…prosím…“ pokračoval dál, stále s úsměvem na rtech, starý kněz…
„…dejte si první…“ svíčka, která představovala jediný zdroj světla v kapli, náhle zhasla…
„…manželský…“ mluvil dál otec Edward, jakoby ho to vůbec nerozhodilo…
„…polibek,“ s posledním slovem starý kněz složil ruce a sledoval novomanžele, jak se k sobě přibližují ústy.
V kapli díky zhasnutí jediné svíčky vládla naprostá, strach nahánějící tma, otec Edward však matně rozeznával dva k sobě se přibližující obrysy postav, Fuuzakiho a Aiko. K polibku už chyběla jen sekunda, možná dvě, a knězi na tvářích stále vládl výraz ničím neskrývaného štěstí.
Když v tom se Fuuzakiho rty konečně dotkly Aičiných. Knězův úsměv se ještě víc rozšířil, načež se otočil, aby zhaslou svíčku znovu zapálil. Poté se obrátil zpět k novomanželům, aby jim pogratuloval, místo Fuuzakiho a Aiko však už nikoho nespatřil. V kapli stál jen zmateně se tvářící otec Edward.

„Možná jsme mu měli alespoň poděkovat,“ namítla Aiko, když se ninjové vraceli do vesnice.
„Poděkovali jsme mu už mnohokrát, Aiko,“ odvětil Fuuzaki.
Na rtech měl nefalšovaný úsměv, což u něj bylo dosti vzácné.
Konečně se oba dostali ke dveřím svého domu.
„Ještě se svítí?“ podivila se Aiko, když pohlédla do okna.
„Říkal jsem, že Michiko-san už je moc stará,“ řekl s klidným hlasem Fuuzaki.
„Nejspíš usnula v houpacím křesle, jako posledně.“
Potichu, aby nikoho nevzbudili, ninjové otevřeli dveře. Jako každý den vešli do pokoje Hotori a přešli ke kolíbce.
„Už spí,“ zašeptala Aiko do tmy.
Vzala do ruky uzlíček, ve kterém spala její dcera, aby ji mohla pochovat, když v tom se celým domem ozval Aičin pronikavý výkřik. Venku na ulici se v oknech rozsvěcela světla a sousedé vybíhali na ulici, když to slyšeli.
Aiko po rukou stékala ještě horká krev, řinoucí se z uzlíčku v jejích rukou. Oba novomanželé měli ve tváři výraz naprostého zděšení, jak se nejlepší den jejich života z vteřiny na vteřinu změnil na nejděsivější.
Několik nekonečných sekund tam oba stály a z očí jim stékaly potoky slz, když v tom se Fuuzaki vzpamatoval a hbitě vytasil katanu, kterou měl celou dobu na zádech.
„Krev je ještě horká. Ať to udělal kdokoli, někde musí tu ještě být!“ křičel.
Rychle přeběhl do vedlejšího pokoje, ve kterém se jako v jediném ještě svítilo. V houpacím křesle přímo naproti němu seděla stará, mile vypadající paní s proříznutým hrdlem. Na rtech měla ještě úsměv, nejspíš ji zabili ve spánku. Krev jí stékala po šatech až na zem, kde jí bylo v kanji napsáno: „Shinobi nesmí v žádné situaci dát najevo své city.“
Dveře do domu se náhle s rachotem rozletěly. Fuuzaki k nim okamžitě vyběhnul, aby spatřil, čeho se obával. U vchodu stál Aičin otec, Mizukage, vedle něj Fuuzakiho otec a kolem nějací dva členové ANBU, z nichž jeden v ruce držel dýku od krve.
„Dva ANBU, Mizukage a můj otec… ani v plné síle bych neměl šanci je všechny porazit najednou,“ zalitoval Fuuzaki v duchu, přičemž se mu z očí stále ještě řinuly potoky slz.
„Měli jste nás poslechnout už dřív, Fuuzaki-kun.“
Jak Mizukage promluvil, do předsíně pomalým krokem vešla i Aiko. V rukou stále držela Hotořino tělíčko.
„Proč, otče? …Proč jsi to udělal?“ ptala se potichu rozechvělým hlasem.
„Varovali jsme vás dva už předtím, Aiko! Teď za to zaplatili všichni, co o tom věděli. Vaše hnusná dcera, baba na hlídání, i ten tlustej kněz!“ rozkřičel se Mizukageho zástupce, místo něj.
Fuuzakimu i Aiko se v obličejích objevila nová vlna strachu. Na potvrzení slov Fuuzakiho otce přišli do domu další dva členi ANBU a hodili na zem bezvládné tělo obtloustlého otce Edwarda. V rukou ještě držel sirku na zapálení zhaslé svíčky a v obličeji výraz neskrývaného strachu.
„Otče Edwarde…“ hlesla Aiko.
„A co se týče trestu vás dvou…“ začal Fuuzakiho otec znovu mluvit, jeho syn ho však zastavil.
Hbitě vytáhl několik shurikenů a vrhl je proti němu. Dva členi ANBU je snadno zablokovali a hned se i připravili na protiútok, to však po Fuuzakim a Aiko zbyl v předsíni už jen kouř.

„…a tak jsme utekli z vesnice a nikdy se už do ní nevrátili. Po některých vzpomínkách by neměli zůstat stopy.“
Když Fuuzaki skončil, všichni přítomní sklopily pohled. Dokonce i feudální pán. Zdálo se, že ani on do teď neznal Fuuzakiho skutečný příběh.
„Do Země Kopců nás pak přivedla náhoda, šli jsme, kam nás jen nohy nesly, když jsme potkali Tajineho-sama. Nabídl nám přístřeší a jídlo výměnou za obranu jeho země.
Tak… a teď o nás víte všechno, dokonce víc, než víme my o vás…“ ozval se ninjům za zády posmutnělý hlas Aiko.
„Je mi… líto, co se stalo,“ začala pomalu Hinata, Aiko ji však zastavila zvednutím ruky.
„Je to už dávno. Smrt patří k životu shinobiho. A kdo se s ní nedokáže vypořádat, nemůže být ninjou…“
Řekla to s kamennou tváří, zdálo se však, že sama nevěří tomu, co právě řekla…
Konec třicáté sedmé části.

Nástup třetí strany:

Nebe nad účastníky dole se znovu zatáhlo a netrvalo dlouho a spustila se nová průtrž mračen. Nikdo mezitím nevydal ani hlásku. Hrobové ticho, přerušované jen bubnováním kapek vody na kamenné schodiště před hradem, nakonec přerušil feudální pán: „Pojďme to dořešit uvnitř v teple, než zmokneme ještě víc,“ navrhl, načež všichni téměř neznatelně kývli.
Na to se Tajine-sama otočil a zmizel ve vstupní hale svého hradu, následován Fuuzakim, Aiko, Kyoshim, Kibou, Nejim a Kankurem.
„Naruto-kun?“ oslovila Hinata opatrně blonďatého chlapce.
Naruto se modrovlásce podíval do očí.
„Jenom jsem se na chvíli zamyslel,“ odvětil Naruto na dívčinu nevyřčenou otázku.
Už se otočil, že půjde taky do hradu, když v tom Hinata udělala něco, co by dřív za normálních okolností nikdy neudělala. Opatrně k Narutovi přešla, až byla úplně u něj a pomalu mu položila ruku na rameno. Možná i chtěla něco říct, najednou ji však tělo jakoby úplně přestalo poslouchat. Přiblížila se k Narutovi ještě o něco víc, takže teď byli jejich obličeje pouhé centimetry od sebe.
Nebe ozářil další zářivý blesk.
Naruto nakročil jednou nohou dozadu, jakoby chtěl o krok ustoupit, najednou se však uprostřed pohybu zastavil. Hinata se hlavou přiblížila ještě o kousek, zavřela oči a položila své rty něžně na Narutovy.
V tu chvíli se hlavním městem ozval uši drásající hrom. Naruto dokončil svůj krok vzad a ukončil tak jejich letmý polibek.
„Hinato, c… co to děláš?“ vykoktal ze sebe překvapený Naruto.
Modrovlasá dívka se s přivřenýma očima a celá rudá dívala do země. Stála tam tak ještě pár sekund, které jim oběma připadaly jako věčnost, ani jeden totiž nevěděl, co by měl teď udělat. Déšť a hrozivou bouři zuřící kolem nich už chvíli nevnímali.
Nakonec Hinata oči zavřela, otočila se, odběhla do hradu a nechala Naruta s jeho zmatenými myšlenkami za sebou.
„Hinato…“ hlesl ještě blonďatý ninja, než dívka zmizela v temnotě feudálova paláce.
„Chtěla mě… políbit?“ uvažoval Naruto, „…proč jsem uhnul?“
Jak tam tak stál v dešti a uprostřed bouře, vybavovaly se Narutovi útržky událostí posledních týdnů. Jak na sobě s Hinatou leželi při misi v Luyi, když se snažili schovat před strážemi, Hinatinu tvář když v Zemi Větru ztratila vědomí, nebo jaká byla, když po misi v Luyi Naruta pozvala do svého pokoje. Všechno mu najednou dávalo jiný smysl, než dřív. V hlavě se mu však míhala jiná myšlenka…
„…A co vlastně já? Občas na Hinatu myslím, tenkrát v Luyi… ten pocit neumím popsat, ale…“ modrooký blonďák vzhlédl k místu, kde Hinata ještě před chvílí stála.
„…miluju jí?“
Z myšlenek Naruta probralo až jeho vlastní kýchnutí.
„Nazdraví,“ ozval se za ním tajemný hlas.
„Shi-Shi-Shino?!“ vykřikl polekaně Naruto, jak za sebou spatřil tu záhadnou postavu.
„Co tady děláš? Nemáš být v nemocnici? Měl bys přestat takhle se lidem plížit za zády, a vůbec… kolik jsi toho viděl?“
Poslední větu Naruto dodal mnohem klidněji, než zbytek. Shino si dal s odpovědí na čas, napřed mlčky vyrazil za ostatními do hradu.
„Hodně… a z nemocnice jsem utekl, budete potřebovat moji pomoc, pokud ti vlci najdou úkryt Ryouyou.“
Naruto se po prvním slově začervenal a chtěl něco říct, víc ho však nakonec překvapily ostatní věci, o kterých Shino mluvil.
„Jak to víš?“ zeptal se.
Shino na tuhle otázku neodpověděl vůbec, nechal jen kolem Naruta proletěl několik svých brouků.
Naruto chápavě zakýval hlavou.
„Tak… jak to víš?“ zeptal se znovu, jak brouky odehnával rukou.
Shino jen něco zamumlal, načež oba zmizeli v temné vstupní hale.

Jak procházeli chodbou ke komnatě feudálního pána, spatřil Naruto Izumi, jak někam nese čisté povlečení. Teď se na ni díval jinak, než dřív.
Viděl ji jako hezkou, štíhlou dívku s překrásným tělem a dlouhými, černými vlasy ve dvou culíčcích, stejně jako dřív. Když se na ni však podíval dnes, něco tomu chybělo. Viděl tu samou dívku s tím jejím tajemným pohledem, i tak tu však bylo něco, kvůli čemu ji viděl jinak, ačkoli to neuměl popsat.
Izumi svůj pohled najednou odlepila od země a podívala se do očí Narutovi. Dokonce se na něj i usmála, načež Naruto začal rychle rudnout a stejně rychle i uhnul pohledem.
„Děje se něco, Naruto-chan? …už něco tušíš?“ ptala se Izumi v duchu, načež zahnula za roh chodby a Naruto se Shinem jí zmizeli z dohledu.
Oba ninjové nakonec dorazili k feudálově komnatě. Shino zaklepal na mohutné dveře. Bez odezvy.
Čekali za dveřmi ještě chvíli, až Naruto chtěl zaklepat znovu a důrazněji, Shino však dveře místo toho otevřel.
„Tak tady jsi, Naru…“ zarazil se Kiba, když ve dveřích spatřil i Shina.
„Shino?“ podivil se nakonec.
„Ano. Jsem to já,“ přitakal Shino, načež přešel do středu místnosti a převyprávěl všem, co před vchodem řekl Narutovi.
Ten ho však neposlouchal, místo toho se rozhlížel po místnosti.
„Hinato…“ hlesl nakonec téměř neslyšně, když modrovlasou dívku nikde neviděl.

Mezitím, daleko, se další ninja vydává do Země Kopců. Odráží se nohou od větve jednoho stromu, aby se vzápětí odrazil od dalšího a tak postupoval dál, dokud nenarazil až na samotný kraj lesa, kde na něj čekali další dva ninjové.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se jeden z nich.
Ninja se na něj jen naštvaně podíval a odvětil: „odcházím.“
První z nich chtěl zase něco namítnout, přerušil ho však chraplavý hlas toho, který zatím nepromluvil: „víš ale… že tě nemohu nechat jen tak odejít.“
„Musím teď jít,“ pravil klidným hlasem odcházející, „a půjdu, ať chceš, nebo ne.“
S posledním slovem ninja pomalým krokem vyrazil kupředu. Když však procházel kolem dvou ninjů, ten s chraplavým hlasem opět promluvil: „jdeš do země kopců, že?“
Na to se odcházející ninja zarazil a překvapeně se na druhého podíval.
„Jak víš, kam jdu?“ zeptal se.
„Je to snadné. Nedávno se světem shinobi začali šířit zvěsti o tvé drahé sestřenici.“
„Takže to už taky víš…“ odvětil opět klidným, chladným hlasem ninja a znovu se chystal k odchodu, znovu jej však přerušil ten chraplavý hlas: „možná půjdu s tebou…“
Tahle věta překvapila oba zbývající ninji. Na vysvětlenou ten s chraplavým hlasem pokračoval: „pokud tvá sestřenice vážně žije a je vážně tam, kde údajně je… pak je tam i můj bratr. Kdo ví?“ ninja se usmál ďábelsky škodolibým úsměvem, „rád bych ho znovu viděl… po všech těch nekonečných letech…“
Po poslední větě na několik sekund zavládlo ticho, až nakonec oba ninjové vykročili k Zemi Kopců.
Poslední z nich se jen pousmál, nasadil si brýle na nos a odešel na opačnou stranu.
Konec třicáté osmé části.