Od konce na začátek 07

7. kapitola – Suejutsu, nebo Kekkei Genkai?
Černovlasé děvčátko ve společnosti rudovlasé Kunoichi prostupovalo lesy Ohnivé země, pomalu, ale jistě se přibližovali svému cíli – Konohagakure no Sato. Bylo až neuvěřitelné koli ty dvě dívky zvládli společně urazit bez větších problémů. Žádné komplikace nenastaly. Jejich cesta ubíhala rychle a byla dokonce i zábavná. Často mluvily, ale nyní cesta probíhala mlčky. Bez prohození jakéhokoli slova.

„Yahiko-sama!“ vykřikla.
Černovlasí krvácel, zkřivil obličej do bolestivé grimasi. Náhle se ozval výkřik. Zrzavá žena doslova vysela na zbrani protivníka, po které tekla krev. Z hnědých očí se kutáleli slzy, bylo to … Maya nikdy nic takového neviděla, ačkoli nechtěla vykřikla. Proč to ta osoba udělala?! Proč? Vždyť oni mu nic neudělali, ne?
Netrvalo to dlouho, Chiri se přestala hýbat. Její beznadějné pokusy o zachránění vlastního života … Splnění slibu, který dala malé holčičce, která čekala na návrat své kamarádky … Jednoduše ustali.
„Dokonáno jest.“ Ozval se ninja.

Maya zkousla dolní ret, útržky z jejího vidění. Děsilo jí to. Bylo to poprvé, kdy viděla smrt takřka cizí osoby. Zkázu člověka viděla před tímhle jen jednou, a to nejspíše sama sebe. Bylo to však takové neurčité, nepochopila vůbec žádnou událost z toho všeho. Provinile sklopila pohled k zemi.
„Maya-chan?“
Černovláska s sebou trhla, ono oslovení ji probralo ze snění. Její modré oči přejely ke společnici, zrzka se lehce poťouchle usmívala, a cosi hledala v okolí. Něco … Holčička si sice všimla, jejího pátravého pohledu, ale netušila, co by Chiri mohla hledat.
„Chiri-neechan?“

„Proč mi vlastně říkáš nee-chan? Totiž … Je to takové divné. Vždyť se sotva známe a já nejsem tvá sestra.“
Maya se lehce zamyslela, ale dříve než se nadechla k odpovědi, zrzavá žena opět zpustila:
„Sámo nic proti tobě, ale je to také … Divné. Nikdy mi neříkaj Nee-chan.“
„Uhm…“
„Ah, možná pro Tebe jsem něco jako starší sestra! Jop, to chápu.“
„Já -…“
„Říkala jsi, že nepocházíš z Konohy, tak, proč vlastně cestuješ tím směrem? Nevypadáš jako Kunoichi a … Jsi teprve dítě. Že by za učením?! Do Akademie?!“
„N-Ne, to ne …“
„Ale na to bys určitě měla talent! Když jsem Tě našla, vlastně jsem čekala nepřítele. Závan silné chakry, ale asi se mi to jenom zdálo. Co myslíš?“
„Mno … Já - …“
„To je sámo hloupost, že?“
„Chiri-neechan?!“
„Jup?!“

„Já jen, že mě nenecháš domluvit.“ Hlesla dívenka.
„Jup, omlouvám se.“
Chiri zamyšleně pokývala hlavou, ráda mluvila, to bylo na první pohled znát, sebe sama však nikdy nepovažovala za upovídanou. Pokrčila rameny,opět se lehce roztěkaně rozhlédla. Jakoby zde měla podmět na to, co se děje. Na to, že tu někde něco je.
„Děje se něco?“
„Huh?“
„Jestli se něco děje.“
„Ne, neděje.“

Když v tom, když Maya udělala i další krok, ozvalo se jakési lupnutí. Rudovlasá žena rychle kmitla očima k zemi, natažené lanko, v rychlosti zaklela. Čapla Mayu za rameno a stáhla ji dozadu. Dívenka spadla do trávy.
„Zůstaň ležet.“ Usykla.
Jediným gestem Chiri vytasila kunai, orlím pohledem se rozhlížela po všech stranách. Nikde nikdo. Ty pasti tu určitě nebyly zbytečně. Někdo je musel nastražit, ať už z jakéhokoli důvodu.
„Mé jméno je Kouchikaru, Chiri-hime.“
Černovláska s sebou trhla, hlas, který se náhle vydral z okolí. Jakoby vycházel z celého lesa, prazvláštní hrubý. Takhle by se dal popsat. Modré oči slídily po okolí, stejně tak jako ty hnědé.
„Pocházím ze stejné doby jako Vy, prosím, chci s Vámi pouze mluvit … Nechovejme se unáhleně. Naše účely jsou úplně stejné … Zvrátit nezměnitelné.“

Vše se pomalu začalo měnit, v něco fantastického. Shinobi, jež vnímá i chakrové pásy, by určitě poznal, že toto místo je tvořeno z čisté chakry. Pusté bílo … Sněhobílé čisto. Nikde nikdo. Maya i nadále ležela na zemi a pozorovala dění, bylo to zvláštní … Jako její sny, ačkoli … Toto bylo úplně jiné.
Před ní se začali formulovat dva stíny, ze stínu se stávali osoby. Jednou z nich byla Chiri, byla však svým způsobem jiná. Byla oblečena do dlouhých bílých šatů, na rukou měla natažené rukavičky stejné barvy. Kolem krku se jí houpal přívěšek na jenž byl připevněn kříž … Její zrzavé vlasy nyní nebyli rozcuchané, ale dokonale učesané.
Naproti ní stál obyčejný mladík, lehce rozcuchané zelené vlasy a prozíravé modré oči, povolné džíny a rozepnutá košile. Typický nedbalý styl.
„Chiri-hime, je mi ctí s Vámi mluvit.“
S těmito slovy muž, nejspíše jménem Kouchikaru, poklesl na kolena v úklonu. Celé to bylo jako v nějakém filmu, a on zastupoval rytíře, jež vyznával lásku své princezně. Tahle situace však byla poněkud jiná.
„Kouchikaru … Tak se jmenuješ?! Kdo k sa*ru seš?! Odkud seš?!“
Hlas rusovlásky se třásl hněvem, byla naštvaná. Maya zamžikala, něco takového ještě neviděla. Bylo to skutečně zvláštní, celé tohle ticho …
„Rád Vám odpovím na otázky, ale … O samotě.“
„Co tím chceš říct?!“
„Ta dívka s Vámi … Její schopnosti jsou oproti nám mizivé, nebo minimálně budou. Zvláštní, že toto Kekkei Genkai je už v téhle době … Nikdy bych ho zde nečekal.“
„Nenazvala bych to Kekkei Genkai …“
„A jak tedy?“
„Suejutsu.“
„Tento název byl přece oficiálně zamítnut.“
„Právě proto …“
„Dovolíte, abych ji zbavil jejich schopností?“
„Jestli se k Maya-chan přiblížíš …“
„Ale … Náš rozhovor.“
„Přenecháme na jindy, jestli souhlasíš, Kouchikaru.“
„Jak si přejete, Chiri-hime.“

Rusovláska se otočila, lehce překvapeně, avšak stále nic neviděla. Miya tam však stále byla pozorně poslouchala každé jejich slovo. Silueta Kouchikara se pomalu rozplynula, až zmizela. Byl konec. Dimenze se začala mlžit, i před očima Miyi se pomalu ztrácel onen svět, až se jí úplně zatmělo.

„Miya-chan? Miya-chan?!“
Chiri – rusovlasá Kunoichi opět třásla s bezvládnou černovlasou holčičkou, jež nejspíše omdlela. Zavřená víčka, nepravidelný dech, jakoby se odmítala probudit. Nakonec její tělo položila do trávy, hnědýma očima ji projela pohledem, možná až smutným pohledem. Posadila se vedle ní, s tím rozdílem však, že se opřela o strom a pozorovala dívenku … Zamyšleně.
„Kam nás tohle všechno ještě dovede?“ povzdechla si.