Nikdy neztrácím naději - 10.díl

„Říkala jsi něco?“ otázal se mě Neji tiše. Zavrtěla jsem hlavou. Nervózně jsem se kousla do rtu, první můj zlozvyk. Co má společného strýček s Akatsuki? Co tam dělá teta? Takové myšlenky se mi neuspořádaně honily hlavou. „Myslím, že půjdou kolem nás,“ oznámil Neji a vypočítával v duchu čas, který nám ještě zbývá, než je potkáme.
„Mě nic neudělají,“ zhluboka jsem se nadechla a postavila jsem se. Isamu mě stejně strhl zpátky na zem.
„Co blázníš? To nemůžeš vědět,“ zasyčeli na mě oba. Protočila jsem oči v sloup a znovu jsem se nadechla k protestu. Isamu se na mě výhružně díval. „Nebo je snad znáš?“
„Já... asi bych vám to měla říct,“ povzdechla jsem si. Neji si přestal povídat sám pro sebe o tom, že se Isamu musel zbláznit, že by to beze mě bylo jednoduší. „Ten muž a žena, jsou dle popisu moji příbuzní... Strýc a teta,“ zadrhla jsem se. Jak jim mám vysvětlit něco, co jsem sama nevěděla?
„Tvoji příbuzní jsou Akatsuki?“ Ujišťoval se Neji. Zavrtěla jsem hlavou. „Takže to nejsou tvoji příbuzní?“ Nechápavě na mě oba hleděli.
„Ale ne... Ti dva jsou moji příbuzní, ale netušila jsem o tom, že by měli být Akatsuki... Popravdě jsem ani nevěděla, že nějací Akatsuki existují,“ Neji měl teď už na tváři pobavený, výsměšný výraz.
„Takže tys nevěděla, že tvůj strýc patří k Akatsuki, nevěděla jsi ani kdo vlastně jsou?“ Konečně to pochopili, přikývla jsem. Ještě bych jim tu mohla říct rovnou pravdu... Huso! Nadávala jsem si. Odteď jim už nic neřeknu. „Takže, jaké postavení má tvůj strýc ve vesnici?“ Pokrčila jsem rameny.
„Nevím,“ zahuhlala jsem. „A kdybych věděla, tak to tobě určitě neřeknu,“ Neji si povzdechl.
„Už je to tady zase?“ Nervózně klepal prsty o skalku, za kterou jsme se skrývali. „Víš co se stane, když nám to neřekneš?“ Zamračila jsem se. „Víš, většina takových vrahů, lidi, který jim stojí v cestě zabijí okamžitě, aniž by se na ně podívali...“ Nasucho jsem polkla.
„Kecáš,“ vypískla jsem.
„Ticho, uslyší nás!“ zavrčel na nás Isamu. Protřela jsem si oči a následně jsem se opět pokusila dostat z provazů. „Ani to nezkoušej,“ radil mi potichu.
„Osud to tak chtěl, abych umřel mladý,“ mumlal si pro sebe Neji. Mám pocit, že mu hrabe. „Co na mě tak koukáš?“ zavrčel.
„Hm,“ zamumlala jsem. „Takže, co se bude dít, necháte se jen tak zabít? To si říkáte shinobi?“
„Nemluv nám tady o tom, jestli si říkáme shinobi, děvče. Aspoň nepištímě jako ty, když se blíží nebezpečí!“ zavrčel na mě Neji. „Zažila jsi někdy nějakou aspoň malou bitvu?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Takže ani nevíš, jaké je to přijít o někoho blízkého!“ Jeho slova mě bolela. Byla to sice pravda, ale...
„Ztichni! Nebyla jsem v bitvě, ale vím, co to znamená o někoho přijít!“ Nevím, kde se ve mně ta odvaha vzala, ale nutně jsem na něj musela křičet. I kdyby mě měli všichni slyšet. „Bylo mi pět, když jsem přišla o přátele!“ Roztřásly se mi kolena. Slzy mi proudily z pod víček. Proč jsem jim to probůh vyprávěla? Chtěla jsem snad, aby mě litovali, nebo co?
„Proč nám to tu vyprávíš?“ odfrkl si Neji. „Každý z nás o někoho přišel, někdo o víc lidí, někdo o míň, ale o to víc mu byli bližší,“ Zajímalo by mě, o koho přišel on. „Isamu například přišel o celou rodinu a hroutí se z toho snad?“ Isamu nadzvedla hlavu a nechápavě na něj hleděl, proč ho do toho zatahuje. „Proč ho do toho zatahuješ? Řekni, o koho jsi přišel ty, ne?“ Zatnul ruce v pěst a něco nesrozumitelně zavrčel. „Cože?“
„Přišel jsem o rodiče, v klanu jsem vyvrhel, stačí Ti to? Všichni o mě říkají, že jsem Génius z Hyuuga klanu, ale nestarají se o to, jak se cítím!“ Pokrčila jsem rameny. Myslí si, že mě dojme?
„To je mi líto,“ zašeptám však. „Promiň,“
„Nemusí Ti to být líto, nestojím o to,“ Tak si trhni, měla jsem chuť mu říct. „Musíme vymyslet nějaký plán, jsou totiž hodně blízko,“
„Hmm...“ zamyslela jsem se. Čím bych mohla zastavit tetu a strýčka a nasměrovat je jinam? Nebo je rovnou poslat na ty dva z Listové. Jelikož jsem svázaná, tak nic nezmůžu. Zatracení hlupáci. „Co kdybyste mě pustili, já jim to vysvětlím a nechají vás na pokoji?“ Navrhla jsem jim naivně.
„Trhni si,“ zamrmlal Neji. „Tohle rozhodně neuděláme, zamítá se.“
„Cožpak si nějaký soudce, abys říkal zamítá se?“ zahučela jsem na něj unaveně. „A když se Ti mé nápady nelíbí, tak si něco vymysli sám,“
„Taky že vymyslím, když se ty ani Isamu nemáte do vymýšlení,“ pokrčil rameny.
„Víš co? Kdybych mohla, tak bych tě i nakopla,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Neji zpozorněl.
„Je pozdě,“ zašeptal. „Objevili nás.“ A já se divila, že si toho všimnul až teď. Řekla bych, že o nás ví už hodně dlouhou dobu. Nevesele jsem se zasmála a posadila jsem se na zem. Strýček přeci jen pozná mou chakru, říkala jsem si. Nezabije mě jen tak! Měla jsem jim říct o té strýčkově oční technice? Ne, něměla, protože Neji by to potom, kdyby to teda přežil, rozkecal všude. Je to drbna, určitě.
„Teď by se hodilo říct, že jsem vás nerada poznala,“ ušklíbla jsem se. Udiveně se na mě dívali. „No, to se říká před tím, než se někdo chystá umřít, ne?“ zamyslela jsem se.
„Ty si blbá,“ zavrtěl hlavou Neji. „Cožpak se někdo chystá umřít? My to přežijeme a ty stále budeš náš zajatec,“
„Když myslíš, ale neřekla bych, za chvíli jsou tady. Tak do dvou minut.“ Zamumlala jsem. Byla jsem unavená, chtělo se mi spát a oni mi to nedovolili. Za dvě minuty jsem opravdu slyšela hlasy kousek od nás. Měla jsem chuť zakřičet, že jsem zajatec, že potřebuju pomoc, ale nějak se mi nechtělo. Oba se postavili a hleděli na tetu a strýčka jako na zjevení. Dál jsem tam seděla.
„Kde je Setsuki?“ ozval se hlas strýčka. „Vím, že je tady s vámi, pokud nám ji vydáte, nic se vám nestane,“ A sakra, prokecli mě.
„Žádnou Setsuki neznáme, máme tu jen jednu holku, která se jmenuje Namia!“ Neji mě za provaz vytáhl na nohy. Zazubila jsem se na své příbuzné a mrkla jsem na ně.
„Tohle není Namia,“ poznamenala teta Konan. „Ale naše Setsuki,“ Neji se zamračil a něco zamumlal.
„Takže nám celou dobu lhala! Tys věděla všechno o nich viď? Věděla jsi, že jsou Akatsuki!“ obvinil mě Isamu. A mě ho najednou bylo vážně líto. Bylo mi líto toho, že jsem jim lhala, ale tohle byla pravda.
„Ah, vy víte o Akatsuki, že?“ Neji krátce přikývl. Určitě se z někým z nich setkal. „Kterého jste potkali?“ pobaveně se usmíval.
„Hoshigaki Kisame a Uchiha Itachi,“
„Shinobi z Listové,“ zamručel naštvaně. Přede mnou o nich nikdy nemluvil, nikdy mi neřekl o Akatsuki, lhal mi a já jsem mu věřila! A teta! Nikdy bych neřekla, že bude ve zločinecké organizaci. Proč mám chuť utéct někam pryč?
„Vydejte nám Setsuki a necháme vás jít,“ zopakoval strýc. „Vážně, jinak vás budu muset zabít,“
„Chci vědět o své sestře, kterou jste unesli,“ vložil se do toho Isamu. „Jinak neodejdu,“